Série komentářů u příležitosti smrti Milana Paumera ukazují, jak je
to vyrovnání s minulostí těžké. A jak stále zůstáváme jen u pěny
dní a to hlavní nám stále uniká.
Dnes není tenkrát
Němcům trvala poválečná katarze několik desítek let a ještě stále
není na konci. My nejsme ani v polovině doby, kterou měli k dispozici
Němci, takže v tom můžeme hledat jakousi útěchu. Protože zatím je to
spíš takové plácání v dojmech, primárně opřené o subjektivní pocity
odpovídající dnešku než tehdejší době.
Zásadním hodnotícím faktorem naší totalitní minulosti je totiž
světonázor mluvčího, nikoliv stav věcí jako takových. Proto je výsledkem
nikoliv analýza, ale stanovisko – obhajoba, rehabilitace nebo obvinění,
popřípadě odsudek. A to povětšinou slepé vůči souvislostem, nebo
nehodícím se argumentům. A síla názoru pak bývá většinou přímo
úměrná neznalosti reálií, popřípadě neochoty je akceptovat.
Přitom konec 40. let a 50. léta si nikdo z těch, kteří je nezažili,
asi neumí představit. Euforie po konci světové války, bída zničené
země, přervané rodiny, zdevastované hospodářství, ideologická masáž na
všechny strany, představa věčných časů a nikdy jinak, kolektivizace,
převrácení celé struktury společnosti vzhůru nohama, zablokování
vnějších vztahů, strach. Dnes nikdo nemůže říci, jak by se v takové
situaci choval, přesto v tom má podivuhodně velká část lidí jasno.
Bezpečí dnešní doby dokáže být zrádné. Ale řeči jsou řeči a dokud
nejsou prověřeny skutky, těžko soudit.
Chalupáři vědí svoje
Mám jisté pochopení pro lidi, kteří v té době podlehli šálení
komunistické ideologie, která posílena rudoarmějským vítězstvím
v zádech a rétorikou všelidských ideálů, dokázala přesvědčivě
vystupovat jako alternativa zpropadeného nacismu a kapitalismu jako viníku
všeho zla. Jestli její přijetí nazývat naivitou nebo ideály, nevím, ale
propadla jim řada lidí, včetně vzdělaných, poctivých a slušných,
kteří s tou reálnou politickou silou uzurpující moc, ničící tisíce
rodin a devastující morálku na desetiletí dopředu, neměli kromě
pasivního pozorování či prostého života v rámci možného, téměř nic
společného. (Vedle toho tu byla řada kariéristů, prospěchářů, lumpů
i zločinců, ale o to teď nejde.)
Přesto další vývoj ukázal, jak hodně se spletli a nedokázali odkrýt
skutečnou podstatu věci. Někteří to uznali velice záhy, jiní ve svém
omylu zůstali, ale pro dnešní dobu je nesmírně důležité shodnout se na
tom, že jejich (nejen) politický odhad byl špatný. Toto konstatování je
zásadní pro správné nastavení hodnot, ovšem nikoliv jako zbraň
v ideologickém boji jako takovém. Absurdita dnešní české diskuse však
vypadá tak, že místo konstatování a popisu stavu věcí tu novodobí
ideologové mávají odsudky a demonstrují morální nadřazenost, která je
v dnešní bezpečné době nic nestojí. Kdyby jim za zády stál estébák,
kdo ví, na co by se vzmohli.
Proti tomu existuje druhé typické stanovisko, nevím, jestli většinové,
ale velice běžné. Je nejtypičtější pro onu „němou masu“, řekněme
chalupářů, která si do dnešních dnů v sobě nese vzpomínky na
komunismus z 80. let, kdy se daly najít cestičky v rámci možného, kdy
už nešlo o život, kdy měl každý pod kůží recept na to, jak vyjít
s mocí, pokud nebyl apriori proti ní, což většina národa nebyla. A tyto
selektivní vzpomínky na relativně mírná 80. léta pak tito lidé
transponují na celou dobu totality – proto si už nepřipouštějí
v dostatečné míře hrůzu 50. let a zlehčují zvůli tehdejšího režimu
(„nebylo zas tak hrozně a aspoň bylo co jíst“).
Jejich konfrontace s reálným stavem věcí je kromě toho klasickou
ukázkou střetu se špatným svědomím (byl jsem u toho a nijak zvlášť mi
to nevadilo, a pokud ano, nic jsem s tím na rozdíl od hrstky statečných
nedělal) – ústí v sebeobhajobu („nic se dělat nedalo“) a ve
zlehčování významu zásluh jiných („stejně to k ničemu nebylo“,
„bůhví, jak to všechno bylo“ atd.). Připočtěme k tomu ještě
dlouholetou ideologickou masáž (opět klasická obhajoba: „to nikdo nemohl
brát vážně“) a samozřejmou přítomnost všech obrazů doby v napříč
celou společností (major Zeman, Nemocnice, Karel Gott, Michal David jsou jen
ty nejvíc na ráně, ale to je téměř celý archív televizní produkce) a
máme jasno, proč je nalezení alespoň základního konsensu v hodnocení
doby minulé takový problém (proč například Pupendo, nic proti němu, trhá
rekordy návštěvnosti, zatímco skvělá Pouta znají jen
filmoví kritici). Vždyť pokud dobu symbolizují scénky Kaisera s Lábusem,
Vladimír Menšík nebo Televariété, nemohlo být zas tak špatně.
Spartakiádní orgasmus kolektivních emocí dokáže v řadě pamětníků
i dnes vyvolat téměř slzy v očích.
Ti další odbojáři a Mašínové
Sametová revoluce neznamenala z tohoto pohledu žádnou „poučnou“
katarzi. Žádný sebe-očišťující proces, který by nás osvítil nějakým
hlubším poznáním minulosti, světa, sebe sama. Do dnešní doby jsme se
překlenuli havlovským „nejsme jako oni“ diskursem obtočeným kolem
kýčovitých, protože nedosažitelných a tedy nás se netýkajících
věčných pravd o morálce (zpochybňovaných denně vývojem v zemi), jenž
byl vystřídán klausovskou relativizací smyslu a zásluh těch, kteří byli
proti režimu jakkoliv aktivní. A tak jsme dospěli k typicky
čecháčkovskému „já nic, já muzikant“ (při Gottovi a Davidovi nabývá
toto heslo mimořádné hloubky) a k nepotřebě cokoliv zpětně řešit.
Proto třetí odboj a oběti komunistické zvůle nedošly dostatečného a
zaslouženého respektu, uznání ani odškodnění. A to je emoční
i faktická tragédie tohoto národa, která nás ovlivňuje i v tom, jaké
hodnoty dnes vládnou téhle zemi.
Je trochu nešťastné, že nejviditelnějšími představiteli „třetího
odboje“ je skupina kolem bratří Mašínů. Nešťastné proto, že myslím
nespravedlivě zastiňují jiné projevy odboje nebo odporu, nedávno jsem
dokonce četl názor, že jiné představitele třetího odboje nemáme. Přitom
odbojová činnost byla mnohem rozsáhlejší a já bych do ní počítal
i drobná nesehnutí se před státní a stranickou mocí, které mohlo a
často i ohrozilo existenci. Přechody hranic, vzdorování kolektivizaci,
odmítání vstupu do strany, šíření informací, krytí práce přátel,
pomoc z emigrace… Měli jsme tu tisíce drobných i větších hrdinů,
jejichž osudy rozhodně nejsou součástí naší kolektivní paměti a je to
naše velká prohra.
Mašínové jsou speciální případ. Silné ukotvení v odbojové tradici
slavného otce, vyznamenáni za odbojovou činnost za války, automaticky na
druhé straně barikády než vládnoucí komunistická klika. Potud
pochopitelné. Pokud by jen utekli za hranice, jako to udělala spousta jiných,
a při pronásledování na sebe stáhli tu masu pronásledovatelů, některé
z nich i třeba zabili a odhalili tak zranitelnost systému, uznání by měli
zřejmě nezpochybnitelné už dávno. Pokud by jen zapálili několik stohů,
dali by se přidat k té řadě bezejmenných, jejichž činnost byla cenná,
ale bohužel s nepříliš významným dopadem.
Co však vzbuzuje rozporuplné pocity, je extrémnost jejich činů doma při
obstarávání zbraní a peněz, v kombinaci se svým způsobem amatérským
provedením a jejich mizivým přínosem a účelem. Bonnie a Clyde nebo Butch
Cassidy a Sundance Kid, když si mám půjčit trochu divoké přirovnání,
byli zločinci, kolem nichž se trochu absurdně, nepatřičně a nemorálně
vytvořila aureola romantických hrdinů. Zločinec nebo člověk za hranou
dovolených pravidel je obdivován, pokud jeho činy dávají smysl, pokud je
umí provést (byť nakonec, třeba po zásluze, skončí tragicky) a pokud tak
kolem sebe dokáže vytvořit srozumitelný příběh (často vzpoura proti
pokrytecké společnosti apod.). Což většinou zmíněné filmové postavy
splňují (není třeba upřesňovat, že film často s realitou nemá moc
společného), zatímco příběh bratří Mašínů zde vykazuje několik
vážných trhlin. A navíc ani nemá nijak nosné pokračování v podobě
jejich činnosti v emigraci (jako třeba Škvorečtí nebo Tigrid). Proto je mi
blízko stanovisko Bohumila
Doležala – trestnost činů nikoliv, příklad a vzor ovšem
také ne.
Jednou z největších překážek, která brání ztotožnění, jsou sami
Mašínové – ti dnešní. Způsob, jakým zpětně svůj příběh
komentují, jak jim chybí elementární odstup, jak jsou stále zaslepení
ideologií, dost odpuzuje. Jejich postoj shrnutý „Mrtvý esenbák, dobrý
esenbák.“, popřípadě doplněný o „Co esenbák, to komunista, a tedy
zločinec.“ sice někdo může vnímat jako zásadový, ale jinak je zcela
mimo realitu, mimo složitost tehdejšího i dnešního světa a ukazuje
značnou omezenost vnímání. Pochyby k hrdinům patří a činí je
věrohodnějšími a silnějšími v očích druhých, ale Mašínové
nepochybují, jsou vlastníky jediné pravdy. A stejně jako síla
k sebereflexi chybí české společnosti, chybí i Mašínům. Nechci
říkat, že to je jen proto, aby sami sebe i ostatní přesvědčili, že
měli dostatečné alibi a důvod pro zabíjení, byť vazba je v tomto směru
v jejich výrocích vždy nepříjemně silná (v duchu „jeho problém, že
stál na špatné straně“).
Černobílá je barva naše
Veřejná debata má tendenci polarizovat a zesilovat extrémní hodnocení.
Vrah nebo hrdina? je nejčastějším titulkem na téma Mašínů a spol. Jako
by šlo jen o tohle a o tyhle snadné nálepky. Rychle se s tím vypořádat
a mít jasno. Ale takhle snadné to není. Už proto, že někteří lidé
dokážou být vrahem i hrdinou zároveň.
Bohužel, lidská mysl se s nejednoznačností nerada smiřuje, vždyť to
nejhorší, co může být, jsou otevřené konce příběhů, chybějící
odpověď a jednoznačné vysvětlení; ono sherlockovské finále, ve kterém
je odhalen viník a pojmenována „pravda“. Jenže co dělat, když je pravda
tak zamotaná, že není jenom jedna? Opravdu nejsme schopni tu rozporuplnost
přijmout tak, jak je, bez jejího upravování k obrazu svému?
Většina se rozhodne přiklonit k některé „té jediné správné“ a
jen málokdo je ochoten nechat otazníky viset ve vzduchu a hledat na ně stále
dokola aktuálnější a ve světle nového poznání relevantnější odpovědi
s větší mírou pravděpodobnosti, ale se stálou přítomností pochyb. Ale
to není nic nového, lidská mysl touží po ukotvení, nikoliv po pochybách,
proto má úspěch víra a náboženství, které takovou jistotu přinášejí,
proto mají úspěch ideologie, které stavějí na téže principu. Proto
nedojdeme ve veřejné debatě zřejmě nikdy klidu, dokud nás „vítězná
ideologie“ opět nepřesvědčí o té své jediné pravdě, ať už bude
jakákoliv.
V téhle černobílé debatě je hrozná ještě jedna věc, která je
přitom mnohem důležitější než všichni Mašínové. Že případ
Mašínů dokáže vybudit nesmírně silné emoce, lze s ohledem na výše
uvedené chápat. Děsivé však je, že vrazi a zločinci režimu, jejichž
zločiny jsou nezpochybnitelné, byť byly kryté oficiální ideologií,
téměř žádné negativní emoce nevzbuzují. Jakkoliv mi Mašínové nejsou
sympatičtí, zdá se mi neuvěřitelné, že jejich činy jsou podrobovány
mnohem kritičtějšímu zkoumání a hodnocení než činy vedoucích
představitelů strany, státních orgánů, prokurátorů, soudců,
vyšetřovatelů, estébáků, kteří jednoznačně a nade vší pochybnost
odsuzovali k smrti a dlouholetým žalárům, ničili životy, rozbíjeli
rodiny, mučili, zbavovali majetku, sledovali nežádoucí osoby, udávali
přátele… Tohle je zásadní na minulém režimu, tam spočívá jeho
podstata a síla. A ta přitom chalupáře nevzrušuje.
Teď to možná bude znít trochu nepatřičně, ale snad pochopíte, co chci
říci – Mašínové jsou jakýmsi bulvárem české diskuse o komunistické
totalitě. Dílčí provokativní záležitostí, která se hodí do
křiklavých titulků, vůči nimž se každý rád vymezí, ale její význam
vedle skutečně podstatných otázek není tak zásadní. A svým způsobem od
nich může i odvádět pozornost. A je jasné, že zatím jsme se
prostřednictvím téhle vyhrocené debaty k něčemu podstatnému
nedobrali.
Nestalo se tak ani u kauz typu Nohavicovy
spolupráce s StB nebo Kunderova
oznámení přítomnosti cizí osoby na studentských kolejích. A ty
o stavu doby a chování jednotlivců možná vypovídaly mnohem lépe.
O tlaku doby, prostředí, moci a možnostech existence, o síle a slabosti
odolávat. Snad je to tím, že o diskusi na podobná témata vlastně
příliš nestojíme. Buď pro nás nejsou důležitá, nebo ani nerozumíme,
proč by být měla, nebo ústí do nepříjemných konců a konfrontací,
v nichž dochází na lámání chleba a sypání soli do obnažených ran.
Komu by se do něčeho podobného chtělo?
Související:
Pouta –
film, kterému o něco jde
Pár
poznámek k případu Kundera
Nohavica
a jeho matná interpretace vlastního osudu
Podivný koncert Jarka Nohavici v Lucerně
Proč dnes chybí Karel Kryl
8. 08. 2010, 01:01
Holení je inspirativní činnost. Při holení člověk dokážet
přemýšlet i o věcech, o kterých obvykle nepřemýšlí. Například
o holení. O holeních a lidech. Toto je výsledek.
Tato pomůcka slouží pro snadné rozlišení základních charakteristik
muže, jež usnadní následnou komunikaci, pokud ji situace učiní
nevyhnutelnou. Případné odchylky popisu od skutečnosti nepřipisujte tomuto
analytickému textu, ale skutečnosti, že se skutečnost může ve
výjimečných případech odchýlit od zákonných pravidel a učinit je
prostřednictvím výjimky pravidly ve skutečnosti potvrzenými.
Níže uvedená analýza se opírá o premisu, že stavem vousů a pokrytím
brady získává muž jednu z mála příležitostí, jak kreativně a
názorně vyjádřit svou osobnost. Například pro byznysmeny se jedná
téměř o jediný rozlišovací znak, pokud pomineme pokrytí hlavy, jehož
stav začasté není otázkou vlastní vůle, zvláště
v pokročilejším věku.
Lze předpokládat, že tento text bude užitečný ponejvíce ženám.
(Opačná alternativa pro muže, jež by popisovala stav u žen, není možná,
resp. byla by možná, ale je zbytečná, protože úpravu porostu u žen muž
odhalí většinou, když už je na analýzu podstaty osobnosti stejně
pozdě).
1. Dokonale hladká tvář
Jedná se o zdánlivě nejrafinovanější úpravu brady. Odnětím
veškerého porostu obličej působí přirozeně a jeho majitel očekává, že
také přesvědčivě. Přesto dokonalost jejího vyholení vypovídá více
o nedostatku nadhledu a puntičkářství, neschopnosti brát sebe sama méně
vážně, to vše provázeno sucharstvím, neoriginalitou a výraznou
samolibostí. Alternativní příčinou může být slepá podřízenost
očekávání společnosti, popřípadě nátlaku korporátních pravidel,
zhusta nadnárodních společností.
Nejextrémnější variantou je tzv. metrosexuál, který se štítí porostu
ve všech oblastech těla. Obličej nevyjímaje (s výjimkou vlasů, o něž
úzkostlivě pečuje), kterýžto je však odrazem této úchylky, nikoliv jako
takový primárně vyjadřovacím znakem majitele (jedná se o sektu
odpíračů Darwinovy teorie, že se člověk vyvinul z chlupaté opice,
naproti tomu upřednostňují náboženský výklad inteligentního plánu bez
chlupů).
Jednou z podvariant této varianty je takřečená holá brada, u níž
pubescenti doufají, že je stavem dočasným, zatímco trvale postižení
dospělí se tento stav snaží maskovat dokonale hladkou tváří, která na
první pohled vypadá jako záměr.
2. Nedbalé oholení
Přítomnost nadhledu a schopnosti nebrat se příliš vážně lze
očekávat spíše než v první variantě. Přesto lze varovat před
nedbalostí okázalou, označovanou za pěstěné strniště, jež může
svědčit o příliš časté konzumaci brakové literatury westernového
žánru v období dospívání, nebo anachronickým představám romantiky.
Pokud takový muž skutečně nebrázdí širé pláně, lze jej oprávněně
považovat za machistického pozéra, který své ubohé existenci v šedi
velkoměsta jen náhražkově a povrchně vzdoruje na povrchu obličeje. Se
skutečnými drsnými muži však tito příležitostní návštěvníci fitness
center nemají pranic společného. Tím spíše lze u nich očekávat
ledabylost, pasivitu, předstíranou nevázanost, frajírkovství vydávané za
mužnost a další typické vlastnosti moderního muže.
3. Knír
Pouze oddaní milovníci rakousko-uherské monarchie (alternativou je
německá pornografie 70. let 20. století) dokážou dnes vyjít na ulici
v této designové úpravě. V zájmu zachování minimálního duševního
zdraví jí zde nebudeme věnovat větší prostor a popularizovat tuto slepou
vývojovou větev. Svět stále čeká na publikaci historické studie, která
by zdokumentovala podíl kníru na obou světových válkách – během té
první byli nepřátelé za linií likvidováni především proto, že jim byl
vidět ze zákopu knír vzbuzující nenávist, na rozpoutání té druhé
dokonce stačil knír jen jeden jediný (ve střední a východní Evropě
vystřídaný dalším přinášejícím zhoubu a neštěstí).
4. Bradka
Rozvinutá verze varianty 3 s rozšířením podnosové úpravy až po
bradu. Většinou značí potřebu majitele cosi skrýt (bradavice, jizva,
nízké sebevědomí) a z této nouze udělat ctnost zajímavosti. Při
bližším ohledání však poznání podstaty věci nezabrání, naopak o to
větší může následovat zklamání. Bradka dokáže na sebe brát řadu
podvariant a podpodob, z nichž řadu lze považovat za vzácné a výstřední
(s přesahem podél lícních kostí apod.). Některé, s nízkým obsahem
vousů, pečlivě zastřižené do úhledných nápodob anglických živých
plotů se svou podstatou začasté blíží variantě 1, subvariantě
metrosexuál, a to především posedlostí detailem a sebevzhlíživostí na
hranici snesitelnosti.
5. Zarostlá tvář
Takový muž je v prvé řadě velice líný a pohodlný, o jeho
spolehlivosti a důslednosti se dá s úspěchem pochybovat. Nic nebere
dostatečně vážně (ani sebe, ale utěšit tento fakt nedokáže). Lze
očekávat, že stejně jako se chová ke své tváři, bude se chovat
i k jiným částem těla svého či cizího. Každá snaha o uspořádání
volně rostoucího chlupu znamená malý stupínek k odpovědnosti. Že ovšem
zarostlá tvář znamená ještě větší snahu o zakrytí podstaty věci,
není třeba dlouze vysvětlovat. Oholení zarostlé tváře na vrcholu
dospělosti zpravidla znamená příležitost k významnému gestu, novou
životní etapu, opožděné dosažení dospělosti, nebo v opačném
případě nový partnerský stav s mladší a náročnější partnerkou
(vychovanou v ideálu varianty 1, v horším případě varianty 2,
v mezních situacích varianty 3). Pochopitelně v těchto případech
dochází k častému výskytu situace, kdy poprvé v životě oholený muž
před svým okolím vypadá směšně – směšněji, než kdyby své okolí
na svou tvář už mnoho let zvykal.
6. Hodně zarostlá tvář
Podobně jako varianta 3 patří k extrémním a okrajovým jevům
doprovazející jiné extrémní formy chování (náboženská pravidla,
popřípadě politické vzory levicového charakteru). Jinou extrémní situací
je například ztroskotání na pustém ostrově bez holicího strojku,
žiletky, břitvy nebo pazourku či ostrého kamene. Při vstupu do
partnerského svazku se žena může pokusit ztrátu této výzdoby vyměnit
například za cop vlasů (pokud to náboženská nebo politická pravidla
dovolují). Hodně zarostlou tvář je možné považovat za svéráznou obdobu
zakrývání obličeje u žen burkou, diskuse v evropském parlamentu na toto
téma je naplánována do druhé poloviny tohoto volebního období. Lze jen
doufat, že podobně jako varianta 3 je také varianta 6 z historického
hlediska na pokraji vyhynutí.
7. Muž, který při holení vytváří analytické pojednání
o holení.
Slov zde netřeba. Snad jen – nebrat.
3. 08. 2010, 00:31
