Archiv za Únor, 2012
Tak teď jsem se fakt nasral a já vám ukážu. Zhruba takový pocit stojí
za většinou nezvládnutých osobních či firemních komunikací. A opravdu,
většinou dotyčný ukáže – to co nechtěl. A i když si toho je vědom,
už neumí přestat.
Tento týden se po čase opět (ta železná pravidelnost!) objevilo pár
příkladů toho, jak se naprosto nevinná věc přičiněním dotčené strany
stane „kauzou“, která ovlivní vnímání značky mnoha do té doby
naprosto nezaujatých a nezasažených lidí okolo. Opravdu bych to nepsal,
nebýt toho, že se to vrací pořád a pořád dokola a dokola.
- Na začátku je něco – slovo, čin, obvinění. Je vlastně úplně
jedno, o co jde, s jedinou podmínkou – musí to nějakým způsobem
zasáhnout člověka, který je v dané věci zainteresován. A to bez ohledu
na to, zda jde o zásah férový, nefér, adekvátní, neadekvátní, opřený
o fakta či smyšlený, emoční či argumentační. Většinou je ovšem
zásah negativně kritický.
- A pak to přijde. Reakce, která je silnější než zásah. JEDNA VELKÁ
EMOCE! Emoce, která přebije předchozí akci. A to nikoliv argumenty, ale
formou. A pak už přestane být důležité, o co šlo. Už zůstává jen ta
forma a emoce.
- Nedejbože, pokud přijde obrana z první strany. V jakékoliv formě –
slušné, emoční, faktické či vulgární. Snaha o pochopení, vysvětlení,
obhajobu, nic nepomáhá. Čím vytrvalejší obrana, tím silnější útok
původně zasaženého. V každém případě reakce stíhá reakci a vše
ústí do lokálního emočně-vztahového kataklyzmatu. A pokud se tak děje
za přítomnosti svědků (nejlépe na blogu, twitteru či facebooku,
nepřidají-li se i masová média), je o všeobecnou zábavu postaráno a
především původně zasažený objekt má problém. I když si ho často
není vědom. Protože klidně může mít pocit, že nad protistranou
vyhrál.
Většinou se mýlí, protože existuje mnoho efektivnějších postupů,
které by přinesly lepší užitek.
Než si řekneme pár receptů, ujasněme si jednu zásadní věc – co je
cílem případné komunikace postiženého. Pokud se podobná výměna názorů
odehrává za permanentního dohledu veřejnosti, v naprosté většině
případů jako postižený nepotřebujete o své pravdě přesvědčit
protistranu. Protistrana má nějaký názor, nějaký postoj a změnit ho
bývá obtížné. Každý má svou hrdost a případný omyl přiznává
těžko, zvláště veřejně. Hlavním cílem komunikace, která má zareagovat
na obvinění, dezinformaci, manipulaci nebo třeba jen mylnou interpretaci a
špatné pochopení, je přesvědčit primárně všechny okolo, bez ohledu na
protistranu. Bojujete o diváky, soupeř je podružný. Tohle je zlaté
pravidlo ověřené mnohaletou zkušeností.
Tady jsou recepty. Neříkám, kdy se mají použít, někdy je to
mimořádně obtížné, všichni jsme jen lidi a zvládnout s nadhledem
cokoliv dokážou jen stroje. Ale opakování osvědčených postupů může
pomoci, aby následky nebyly tak hrozné, jako kdybychom emoce nedokázali
kontrolovat vůbec.
Co tedy dělat, když je člověk zasažen něčím, čím být zasažen
nechce, a je vystaven pokušení dát to do pořádku?
- Nechat to být. To, co je vnímané ze strany postiženého notně úkorně,
většinou buď nemá žádný dopad/nic neznamená/bude rychle
zapomenuto/nepůsobí přesvědčivě na cílovou skupinu a tedy nemůže
ohrozit/nikdo nevnímá tak silně, jako postižený. Jakákoliv reakce jen
připoutá pozornost na věc, která je z hlediska širšího publika
nevýznamná. To co ze své pochopitelně angažované pozice (a čím více
jste věci oddaní, tím zaujatější dovedete být) vnímáte zesíleně přes
zvětšovací sklo, naprostá většina ostatních totálně ignoruje.
- Reagovat se doporučuje až v případě, kdy se problém začíná
dostávat do veřejné diskuse a očekává se, že zaujmete nějaké
stanovisko. I tehdy však mlčení dovede být často vhodným řešením.
Plusové body nepřinese, ale pokud problém není dlouhodobý nebo příliš
dopadající na klíčovou cílovou skupinu, časem vyšumí bez následků –
řeči se vedou a voda plyne.
- Pokud je reakce nutná, nebo vám to prostě nedá, máte dvě možnosti.
Nechat se vést emocemi a dokázat všem okolo, že je nemáte pod kontrolou.
Závěr pak bývá jednoznačný – ústící do shrnujícího závěru
publika: „To je ale idiot!“ A to platí pro všechny případy, včetně
těch, kdy můžete mít na své straně „pravdu“. Posílíte své pozice
u skalních přívrženců, u nichž je ale posilovat nepotřebujete,
ztratíte však všechny ostatní. Propadnete v uměleckém dojmu, pokud
nedojde na pomstu – na hledání dalších chyb a slabých míst. A věřte,
že se najdou. Budete pak hájit několik trhlin v obranné linii a vyčerpá
vás to. Existují samozřejmě pokusy o vylepšení nejistého uměleckého
dojmu – sarkasmus, křečovitá stylizace do vtipu, póza, že o nic nejde
popíraná každým slovem, předvádění dojmu, že vám všichni můžou být
ukradení a že se dobře bavíte a že je tu konečně někdo, kdo to všem
nandá atd. atp. Bohužel, opravdu to nefunguje.
- Druhá cesta je jediná možná, pokud chcete uhrát aspoň nějaké body,
nebo se pokusit vyhrát (což často není nezvládnutelný úkol). Argumentovat
věcně, klidně, stylizovat se do vděčnosti za zájem, za diskusi, za
upozornění a pomalu, nekonfliktně a bez osobních narážek a
zesměšňování uvádět věci za pomocí faktů a argumentů na pravou míru.
Poradit ve věci se vyznat, mile navést na správnou cestu. Zní to tak
neuvěřitelně banálně, až to není hezké, ale možná právě proto je pro
některé obhájce své svaté pravdy a svého poslání téměř nemožné se
s touto pozicí sžít. Nedokážou uvěřit, že by to mohlo fungovat. Ale ono
to, věřte, nebo ne, skutečně zabírá. Forma umožní ostatním, aby vás
skutečně vyslechli. A někdy, aby začali i přemýšlet nad tím, co
říkáte. Někdy je to neskutečně těžké, protože naštvanost či pocit
nespravedlnosti vámi mohou cloumat ze strany na stranu, ale při poctivém
návyku jsou šance veliké.
- Pokud máte zvládnutou formu, máte dvě možnosti. Jestliže je skutečně
problém věcně na vaší straně, není jiná cesta, než to přiznat.
Děkujeme pěkně, upravíme, opravíme, změníme, uděláme jinak a už nikdy
více stejně. Tečka, konec debaty, šance na plusové body, šance na
vybrání volného pádu těsně nad zemí. Pokud chyba na vaší straně není,
pak není nic účinnějšího, než k dokonalé formě přidat fakta a
konkrétní argumentaci. Bez emocí. Vítězství je vaše. Okořeňte
shovívavostí, elegancí, nadhledem či vtipem a svět vám leží u nohou.
Upozornění: argumentace neznamená vršení dojmů. Argumentace jsou fakta.
Zabírá jenom konkrétnost.
- Shrnutí: Nikdy nikoho nepřesvědčujte o své pravdě. Jen svému publiku
dejte šanci, aby se o ní přesvědčilo samo.
Studijní materiál (aniž bych se chtěl stavět na jakoukoliv stranu,
podstata věci je vlastně dost nezajímavá):
Robin
Raszka vs. Jablíčkář (aktualizace: během neděle 26. 2. byl web
Robikovoplanetarium smazán, ale kdyžtak je aspoň v Google
cache)
Novinky.cz
vs. Hospodářské noviny
25. 02. 2012, 00:58
… kdy nejsledovanější televize v hlavních zprávách testuje, jestli
v mraze zmrzne voda. V době, kdy jsou za počmárání bezkrevných,
bezpohlavních a bezcharakterních plakátových ksichtů politiků odsuzováni
lidé příbuznými těchto politiků.
V době, kdy jasné miliardové škody politiků nejdou dokázat
a nemají šanci dospět k soudu. V době, kdy politika je jen odváděním
pozornosti od skutečného byznysu. V době, kdy se firmám odpouštějí
platby za znečištění ovzduší proto, že se totéž nedá hlídat
u domácností. V době, kdy se ruší benefity veřejné dopravy v řádech
desítek milionů, zatímco se proinvestovávají zbytečné dopravní stavby
v řádech desítek miliard a jedna nefunkční dopravní karta vyjde na osm
set miliónů. Kdy se kácejí zdravé stromy v parcích uprostřed měst a
místo nich sázejí nové. Kdy se staví stále nové prázdné byty a
kanceláře na předměstích a centra zůstávají prázdná. Kdy se stavební
pozemky prodávají developerům v ceně trvalého travního porostu. Kdy se
dálnice vedou chráněným územím, protože jinudy by to bylo levnější a
rychlejší. Kdy prezident je ochoten se přivazovat řetězy kvůli nové
knihovně, zatímco pár metrů vedle vyrůstá bez povšimnutí kohokoliv
dvacetkrát dražší investiční a dopravní tunel. Kdy se dobrovolníci musí
přivazovat ke stromům v národním parku, aby zabránili jejich pokácení,
ke kterému vedení parku ještě nezískalo povolení. V době, kdy kustodi
fotbalové reprezentace kradou bagry. V době, kdy se bezdomovcům staví stany
až po skončení zimy. V době, kdy penzijní reformu prosazují penzijní
fondy. Kdy kouření v restauracích nejde zakázat, protože by to ohrozilo
lidskou svobodu. V době, kdy muži dvakrát neúspěšně absolvují
sebevraždu skokem z okna, aby mezi tím zabili svou ženu. V době, kdy je
Michal David k nezastavení a hypermarkety podobně prošlé zboží nabízejí
zákazníkům ve výhodných akcích a s novým datem spotřeby. Kdy je
levnější celodenní výlet do Německa i se štrůdlem a bratwurstama než
shopping víkend v českém Palladiu. Kdy místo limetky stačí citron a
místo citronu sójová omáčka a taťka mlaská nad óbrmňamkou. Kdy na
veřejnoprávní televizi hlavní komentář na téma rodina pronáší Agáta
Hanychová. V zemi, kde žije Petr Kotvald. V zemi, kde největší politickou
událostí je změna způsobu volby prezidenta a největší šanci v ní má
beznázorový a bezpáteřní byrokrat. V zemi, kde prezident krade pera a pak
jimi podepisuje milosti svým korupčním známým. Kde jeho chráněnci
bezstarostně píšou antisemitské texty. V zemi, kde se
nejdůvěryhodnějšími médii prohánějí vymyšlené zprávy o romských
pokladnících kradoucích peníze romských stran a média zcela vážně
probírají šance česko-japonského univerzála v prezidentské volbě. Kde
nejvýznamnější firmy nesídlí, protože Kypr. Kde je zakázán komunismus
zákonem a v parlamentu nás zastupuje komunistická strana. V zemi, která je
schopná podepsat mezinárodní dokument o boji proti padělkům omezující
svobodu na internetu, a pak z něj vycouvat, protože neví, co je v něm
obsaženo. V zemi, která není schopná podepsat evropský dokument, protože
neví, jestli s ním souhlasí, nebo nesouhlasí. V zemi, která přejde na
nový systém vyplácení sociálních dávek tak, že je není schopna
vyplácet. V zemi, kde ubývá věřících, přibývá kněží a odluka
církve od státu potrvá desítky let. Kde pravidelná siesta ministra
zahraničí na oficiálních jednáních působí sympaticky. V zemi, kde
ministr školství neumí česky, neumí počítat a neumí vůbec nic. Kde
největší lobby do osnov tlačí asexuální výchovu a národní
sebeukájení. Kde pirátství je nárok, protože svoboda a proti monopolům.
Kde není možné zakázat hazard, protože papírově přispívá na
dobročinné účely. Kde ministr může za tisícovku zfackovat drzého spratka
a ještě je na to hrdý. Kde jsou invalidní místa určena mentálně
postiženým ve velkých autech a s poznávacími značkami, které obsahují
náhodně se opakující stejné číslice. Kde policajti hlídají
překročení limitu 30 km/h uprostřed polí. Kde dupnout na brzdu těsně
před pomalým autem je považováno za výchovné a kde je jízda v pravém
pruhu na dálnici považována za srabáctví. Kde postavit cokoliv navzdory
limitům, předpisům a povolením je trestáno pokutami v ceně dvou
ytongových cihel. Kde se odvážným divadlům nedostává prostředků a
ministerstvo kultury dotuje vyhlašování divadelních cen. Kde vyhlášení
filmových cen moderuje Lucie Bílá. V zemi, kde nevítězí Google, ale
pravda. V zemi, kde včera nebylo, dnes je dnes a zítřek nic neznamená.
V zemi, kde všichni všemu rozumějí a nikdo nic nezmůže. Tak. Tak
určitě.
A jako třešničku na dortu si dejte výběr toho nejlepšího v nás: Zlatý David.
23. 02. 2012, 01:28
Člověku stačí přečíst pár novinových titulků, aby si vážil toho,
že jednou je, a aby koukal, aby byl, protože na světě je přece krásně. No
není to poezie sama?
Za počmárané plakáty ho do kriminálu poslala manželka
Langera
Soud ji potrestal za korupci. Od prezidenta dostala milost
Klaus: Současný vývoj v EU brzdí rozvoj české ekonomiky
Škoda vyvinula novou tramvaj pro Maďarsko. Vyjde levněji než pro Prahu
Putinova tajemná voda z Antarktidy je podvrh
Fanoušci fotbalového Fenerbahce obvinění klubu z korupce odmítají
Ahold přelepil etikety sýrů, Penny vydával polské řízky za české
Policie navrhla obžalovat čtyři cizince z podpory terorismu
Pražská zoo slaví, narodila se žirafa. Během týdne už druhá
To přeci není matka! Zavraždila své 4 děti, pak se chtěla zabít
Napadl matku a sestru sekerou, pak se podřezal
Hasič zemřel při výcviku s motorovou pilou, zavalil ho strom
Tymošenkovou nakonec prohlédnou i ukrajinští lékaři
Budoucí vládce Číny přijel do Ameriky, kde před lety zkoumal prasata
Rekordní polibek předvedl v Thajsku pár gayů, trval déle než dva dny
Kapka naděje Svobodové: s manželem se usmiřovali po přímém přenosu
Festival otrlého diváka v kině Aero poosmé vyděsí i znechutí
Zeman na Hrad! Důchodce z Vysočiny potvrdil kandidaturu
Do práce včas a střízliví, učí Praha bezdomovce a odměňuje je
Šestnáctiletý hoch zavraždil sestru, půjde na devět let do vězení
Benešová porazila v sestrovražedném souboji Strýcovou
Írán údajně zruší kamenování a popravy dětí
K brutálnímu útoku se přiznal čtrnáctiletý chlapec
Špaček dal gól v cirkusu. Tak jsem to trošku oslavil, smál se
Jaromír Jágr oslaví 40. narozeniny, hokej ho stále baví
Svatý Valentýn, zamilujte se…
A co ta vana? No přece KLIKNĚTE ZDE!!!
14. 02. 2012, 23:20
K soudnímu
případu „malíře tykadel“ soudkyně a manželka politika Ivana
Langera říká: „Nařčení z podjatosti odmítám. Kdybych se řídila
doporučením manžela, dostal by obžalovaný Smetana trest smrti lámáním
v kole.“
A k tomu říkám já, že pokud bych se řídil doporučením
první signální, lámání v kole bych předepsal všem, kteří ve svém
zájmu okrádají stát a po svých spoluobčanech ještě chtějí, aby drželi
hubu a krok. Je skandální, když ve chvíli, kdy svobodný občan projeví
svůj politický názor na politickou reprezentaci například kreslením
karikujících prvků na politické plakáty, což je věc běžná, ne-li
normální ve zdravé demokratické společnosti, když je pod formalistním
výkladem práva nucen k trestu, natož posílán do vězení.
A pokud soudkyně Langerová pronesla dotyčný výrok, jen sama sebe
usvědčuje z podjatosti, kterou se snaží „profesionalizovat“ a
„objektivizovat“ „mírným trestem“ proti tomu, který by si „ve
skutečnosti viník "zasloužil“. Každý normální nezaujatý člověk by
totiž případ smetl ze stolu. Jen ten, kdo má nastavená měřítka tak
pokřiveným způsobem jako soudkyně a její manžel, je schopen dotyčného
člověka odsoudit.
Stejně jako odsouzený Roman Smetana jsem přesvědčen, že slušní a
poctiví lidé do vězení nepatří. Patří do něj ti, kteří svým
spoluobčanům skutečně škodí. A také ti, kteří se podílejí na tom,
že je skutečná kriminální činnost menším proviněním na společnosti
než její kritika. A pokud se tak děje z pozice soudu, je to pro nás
všechny ještě horší a ještě více hodné trestu.
Pro historii budiž uvedeno, že odsouzený má za skutek, kdy plakáty
navoskovaných panáků přiblížil alespoň trochu realitě, zaplatit
konkrétně Občanské demokratické straně i náhradu škody.
14. 02. 2012, 12:12
Rozhovor pro Mediaguru.cz z podzimu roku 2011.
Na konferenci Czech Internet Forum 2011 jste měl hodně kritický
příspěvek k současné situaci na mediálním trhu, kdy jste nešetřil
nikoho z obvyklého řetězce klient – mediální agentura – médium /
mediální zastupitelství. Poukazoval jste zejména na krátkodobost
uvažování a nadřazování vlastních zájmů nad zájmy obecnými. Je to
podle Vás největší problém současného českého internetu?
Předně je třeba říci, že to byla hodně zesilující karikatura. Můj
pohled se točil primárně kolem toho, jak individuální situace klíčových
pracovníků dokážou z dlouhodobého hlediska deformovat trh. Jednotlivci
jsou v práci ovlivňováni svou soukromou situací – potřebují zajistit
svoje živobytí, a protože jejich odměna je často navázána na kritéria
krátkodobého úspěchu, zaměřují se logicky na generování krátkodobého
zisku. Což dlouhodobě škodí jejich vlastní firmě, ale taky celému trhu,
pokud se takto protne víc vlivů najednou. A dnes, kdy trh není jednoznačně
růstový, konkurence je silná, vstup do odvětví snadný a množstvím lze
nahradit nedostatek kvality, tlak směrem k nejrychlejším a nejjednodušším
řešením zesiluje. Pak z celého procesu začne vystupovat cena jako hlavní,
ne-li jediné řešení pro přežití na silně konkurenčním trhu. A to je
špatně úplně pro všechny.
Podle toho, co říkáte, tak se ukazuje, že potíže médií, kde
operuje větší počet provozovatelů, jsou takřka totožné a že řeší
podobné problémy: velký počet hráčů, vysoké slevy, klesající
kvalita…
Proč by tomu mělo být jinak? Není to jen otázka médií, ale třeba
i retailu. Výrobci šidí zboží, zmenšují obaly na úkor produktu,
podstatu vyplňují náhražkami. Princip je všude stejný. Podstatou je
krátkodobý pohled. Samozřejmě v Česku je nesmírně těžké vybudovat
věc, která stojí na značce – částečně je to otázka kupní síly, ale
velká část zákazníků také nedokáže mít nároky, nepoznají kvalitu a
nedovedou ji vyžadovat. Tím pádem se neorientují po výstupu, který dává
smysl, ale podstatná je pro ně cena, nebo první signál, který impulsivně
řeší, popřípadě uspokojení základní, nikoliv přidané hodnoty.
Jak se k tomu mají postavit provozovatelé médií?
Ideální by bylo, kdyby si vlastník řekl, že si půjde svou cestou, že
se nebude ohlížet na okolí. Je to ale dost výjimečné a nákladné
řešení. Ve filmu Občan Kane je scéna, kterou jsme promítali i na
vyhlášení Křišťálové Lupy, kdy Kane trvá na tom, že ztrátové médium
bude provozovat, protože mu dává smysl ho dotovat klidně celý život. Je to
sice filmové přirovnání, ale výstižné. Ten člověk měl nějakou vizi a
byl tomu ochoten podřídit i ekonomický neúspěch, protože pro něj byl
obsah v té chvíli důležitější než hospodářský výsledek – a
samozřejmě na to měl peníze. V Česku je ten problém, že tady není dost
lidí, kteří mají na média vysoké nároky a jsou ochotni za ně zaplatit.
A mecenášství taky není moc v módě.
Otázka je, jestli si lidi zvyknou, že za kvalitní média mají
platit.
Začal tu například vycházet Forbes a není to špatné čtení. Pro
užší cílovou skupinu může být dobře zaměřené a inspirativní. Navíc
tohle je zrovna věc, kterou jsou lidi ze statusových důvodů ochotni
zaplatit. Už jen pro to, aby dali najevo, že mají s takovým časopisem
něco společného. Věřím, že cesty k úspěchu existují, ale neříkám,
že se dají snadno najít a prošlapat.
Pokud se ještě vrátíme k úvodu, vysoké slevy vedou
k deformaci trhu jako takového. Vzhledem k tomu, že v letošním roce
investice do online reklamy nerostou, nedostává se internetová reklama
z pohledu vynaložených investic ke svému stropu?
Dospěli jsme do stádia, kdy je internetová reklama kusově velmi levná.
Deklarovaný růst byl dosud často generovaný tím, že se protáčelo víc
impresí za stejnou cenu. Je to spojené s tím, co jsem už říkal, jde
o nejjednodušší cestu, jak získat klienty. Ale teď už narážíme na
limity, protože není kam moc klesat. V Británii už dochází k tomu, že
display reklama má větší dynamiku než PPC. To je přesně důsledek toho,
že když display zlevníte na cenu PPC, tak potom začnou lidi přemýšlet, co
to vedle sebe znamená, a jestli tím pádem práce se značkou nepřináší
nějaké jiné cíle než jen prostou konverzí uživatelů. To je totiž
pořád dokola. Pokud mám osvícenější pohled, tak přihlížím
i k jiným měřítkům, než je levná cena. Je možné, že pod tím tlakem
lidé zjistí, že nemůžou dělat nic jiného než zkusit něco nového a
přemýšlet v širších souvislostech. Ten tlak, aby tomu člověk dal víc
než dosud, aby to nebylo tak lenivé, samozřejmé, tradiční a pořád
stejné, začíná být stále větší a může přinášet
nějaký efekt.
Kdo by měl zadavatele naučit, co je ta kvalita?
To je nekonečná diskuse a není to jen u nás. Uvedu to na příkladu
farmářských trhů. Ty vzbudily diskusi ohledně kvality potravin, lokálních
věcí atd., dokázaly místo ceny dostat do zorného pole další parametry
hodnocení. To může být ten způsob – vytvořit přesvědčivou
alternativu a donutit zbytek trhu, aby se s tím musel taky nějak vyrovnat.
Už teď existuje dříve nemyslitelná skupina zákazníků, kteří dokážou
poznat kvalitní potraviny a zaplatit za ně. I obchodní řetězce se tomu
začínají přizpůsobovat. Určitě to platí pro jakýkoliv trh.
Dovedete si představit na českém internetu jiný platební model
než ten stávající?
Pokud se o internetu bavíme společně s mobilními zařízeními, tak
ano. Věřím na předplatné na iPadu.
To myslíte zejména pro vydavatele tištěných
produktů?
Ilustruji na sobě tu zkušenost: končím s tištěnými novinami,
bezbolestně přecházím na elektronická vydání. Je to v jednom
zařízení, je to mobilní, pohodlné. Výrobci dokázali dotáhnout
technologii tak daleko, že ovládání nedělá nikomu problém. Proto si
myslím, že mobilní zařízení mají šanci prorazit bariéru uživatelskou,
psychologickou i platební. Jedině proto, že Mafra začala před 13 lety
tvrdě šlapat do internetu s iDnes.cz, je dnes na webu jednoznačně nejdále
z tištěných vydavatelů. Přechod z tištěného vydání do online se jim
podařil proto, že před 13 lety udělali zásadní úvahu, že do toho
půjdou. Pokud totéž dnes vydavatelé neudělají s mobilními technologiemi,
tak ten náskok mít nebudou. Je to prostě alternativní cesta k tomu, jak se
dostat k nové cílové skupině. Pokud zainvestují do tohoto oslovení, byť
na začátku s prodělkem, mají předpoklad, že si vychovají nové stálé
předplatitele. Respekt jde tím směrem ukázkově (Respekt pro iPad se
stal vítězem kategorie Inspirace roku v anketě Křišťálová Lupa
2011 – pozn. red.).
A pokud jde o čistě onlinová média? Neměla by se také
poohlížet po novém modelu, než ten který mají a který je postaven
výlučně na příjmech z inzerce?
Myslím si, že kombinace reklamy a obsahu dává smysl a vždycky to tak
bylo. Teď je jen otázkou, jak se poměry nastaví, aby odvětví bylo
životaschopné. Určitou roli může samozřejmě sehrát prostá konsolidace
trhu, na kterém nebude mnoho subjektů, které jen „překlápějí“ obsah,
místo toho, aby ho dělaly. Na internetu dnes existuje spoustu balastu, kdy se
objevují články, které nemají vůbec žádnou hodnotu. Vzhledem k tomu,
že vstup do odvětví je tak snadný, tak se i pro tento typ obsahu daly a
ještě dají sehnat peníze. Ale to možná už nebude. Tím pádem se
pozornost čtenářů bude moci koncentrovat na to, co dává smysl. Jestli to
tak bude, nebo ne, těžko říct. Je možné, že se z celého trhu ztratí
část peněz, ale někde reklama být musí. Mohou taky přijít skupiny lidí
jako Žít Brno (web, který získal 2. místo v kategorii Projekt roku
v anketě Křišťálová Lupa 2011 – pozn. red.), které
nevytvářejí nutně obsah ve zpravodajském stylu, ale jsou to lidé, kteří
kolem sebe dokázali vytvořit energii, nabalit na sebe zájem a uživatelskou
skupinu. Ve chvíli, kdy získají ohlas, tak se klidně dokážou
profesionalizovat a získat peníze. Věřím v to, že lidé, kteří se
zmobilizují, přijdou s nějakým nápadem, který je opravdu zajímavý a
budou ho dělat dobře, tak jsou schopní si na sebe vydělat.
To by byla samozřejmě ta lepší prognóza. Může být, že se
naopak těm „příživníkům“ podaří na trhu udržet.
Zase záleží na osvícenosti těch, kteří inzerci kupují. Pokud je pro
ně rozhodující cena za klik, tak chápu, že umožní přežít i těm
provozovatelům, kteří žádný obsah nemají, pouze nějakým způsobem
získávají návštěvnost. Pokud peníze nepůjdou na kvalitní projekty, tak
to samozřejmě bude těžké.
Působíte zároveň jako předseda Výkonné rady internetového
sdružení SPIR. Je nějaký moment v letošním vývoji, který považujete na
internetu za zlomový?
Co se týče obsahové části, tam mnoho nového není. Podobu trhu mohou
ovlivnit nové akvizice, kterých je teď celkem hodně. Ale to zásadní, je
myslím jednoznačně průlom směrem k mobilům. Trend k elektronizaci je
velmi silný. Musím říci, že i ve mně se to letos zlomilo. Byl jsem
k tomu skeptický, protože technologie toho mnoho neuměly, nebylo to
uživatelsky přívětivé a vůbec jsem nevěřil, že se na tom dá vystavět
byznys model. Ale ta doba teď přišla. Když se podíváme na penetraci
tabletů v zahraničí, tak už je má podstatná část lidí a tuto skupinu
nelze dlouhodobě podceňovat. Mladá generace za chvíli nebude s ničím
jiným fungovat. Nepřijmout to jako fakt, je jen neochota lidí, kteří
s něčím žili celý život a mají problémy adaptovat se do nového
systému, přistoupit na to, že ta změna je nutná. Nedivím se tomu, protože
těch změn je každý měsíc několik a člověk je ani nestačí
zaznamenávat. Lidé, kteří jsou zvyklí na tradiční model, těmto novinkám
nevěří, protože jim nejsou blízké. Ale když si vezmete generaci kolem
dvaceti let, jim zase není blízký ten starý model chování. Za deset let
z nich budou třicátníci, a co od nich budeme chtít? Aby se učili fungovat
po staru? To přece nejde. Takže z tohoto hlediska není jiné cesty.
Když se ještě vrátíme k otázce kvality na internetu, vaše
společnost Internet Info je pořadatelem tradiční internetové soutěže
Křišťálová Lupa. Může ta pomoci ve zvyšování povědomí o kvalitních
projektech?
Jsme pyšní na to, že jsme v letošním ročníku přeskupili kategorie a
vymysleli nové. V nominacích se tak objevilo 50 projektů, které dosud
nebyly v historii Křišťálové Lupy nominované. Díky tomu se nám
podařilo ukázat na věci, které ještě nejsou v hlavách lidí dostatečně
zapsané, ale jsou inovátorské, inspirativní a mají svou hodnotu. Když se
povede v popularizační anketě včas upozornit na zajímavé typy aktivit,
považuji to za úspěch. Do povědomí decision makerů a odborné veřejnosti
se tak může podařit dostat informace o něco dřív, než by se tak stalo
přirozenou cestou. A každý náskok může hrát roli.
Vyšlo na Mediaguru.cz,
13 .12. 2011, autorka: Martina Vojtěchovská.
6. 02. 2012, 01:09
To už tak bývá, když se člověku pro samý zápal a svaté rozhořčení
zatmívají oči nad vytištěnými řádky a vidí v nich jen to, co mu
zakalené oči dovolí. Bohužel pak vidí něco jiného, než co autor napsal.
Jana Machalická má pro tuto slabost slabost.
Jana Machalická vystupuje ve svých komentářích v Lidovkách
velice angažovaně, s emočním nasazením a ráznými soudy. Silné
stanovisko je pro čtenáře zajímavé. Ovšem jen potud, pokud se mu dá
věřit. Snadným porovnáním reality s interpretací paní redaktorky však
její autorita notně oslabuje.
Jako aktuální příklad poslouží příběh Kupkových obrazů dovezených
nedávno Medou Mládkovou do Prahy. Machalická v textu nazvaném „Nelehký
úděl altruistů v Česku“ dehonestuje kolegy z Respektu a Hospodářek za
to, jak o celé události referovali:
„Že každý dobrý skutek má být po zásluze potrestán, platí zřejmě
u nás tuplem. Někdy to ale dospěje přímo do fantasmagorických poloh.
(…) Místo aby se dotyčné osobě poděkovalo, nakydá se na její úsilí
hnůj. (…) To, co koupila, věnovala nadaci, čili de facto veřejnosti. Za
těch čtyřicet tisíc si mohla třeba koupit několik norkových kožichů a
promenovat se v nich před Museem Kampa, stejně tak mohla koupeného Kupku
třeba spálit, protože absolutně nikomu do toho nic není. A kdyby ho
přivezla v igelitce srolovaného a očůrávali ho psi, taky tak. Tady nejde
o žádné veřejné peníze, ale o soukromou investici, kterou se naopak
štědří mecenáši rozhodli věnovat veřejnosti. Je smutné, že jediné, co
autory dvou hloupých článků v Respektu a Hospodářských novinách
zajímá, je to, že se Kupka vezl škodovkou a neměl kordon bodyguardů a jak
byl zabalen. Zajímalo by mě, jak by dotyční pánové reagovali, kdyby si za
své koupili nějaký pěkný kousek a nesli si ho domů – zda by si také do
toho nechali kecat. A kdyby se víc zajímali, věděli by, že se u nás
vzácnější díla prostě převážejí v tichosti bez ochranky a
mediálního cirkusu a jen ve zcela výjimečných případech se jim něco
takového poskytuje. Chyba byla, že tentokrát chtěl někdo ukázat, že
dává nám všem hezký dárek. Jako poděkování dostal žvásty
o neprofesionalitě a výlupek. Bravo, být altruistou v Česku je pomalu
úděl horší než být národním padouchem.“
Shrnuto: redaktoři Respektu a HN jsou hodně drsnými slovy dehonestování
za to, že se pozastavují nad tím, jak je možné, že jsou takto vzácné
obrazy převáženy bez výjimečného zabezpečení, místo aby byli vděčni,
že se je vůbec podařilo dovézt. A že to jediné je zajímá. To
pohoršení vypadá přesvědčivě, jen se mi to celé nezdálo. Meda
Mládková vzbuzuje u mediální obce automaticky sympatie a nějak mi nešlo
na rozum, že by se do ní naváželi zrovna v Respektu.
Takže se podívejte se mnou, jak to v Respektu bylo. Článek se opravdu
jmenuje „Risk s Kupkou“, ale jde o pouhou parafrázi citace samotné
Mládkové. A co víc, je pouze konstatováním, nikoliv hodnocením, jak se
snaží podsouvat Machalická. Jak na tu interpretaci přišla, opravdu nejde
vysvětlit jinak než zatměním mysli, protože když si přečtete celý
úvodní odstavec, soudného člověka opravdu nemůže napadnout, že by
Respekt jakkoliv znevažoval význam a úsilí mecenášky:
„Umělecká díla podobné hodnoty se většinou transportují zabalená do
speciálních klimatizovaných beden a za doprovodu pistolníků. Když ale na
pražské letiště ve Kbelích dorazila minulou středu vládním letounem ze
Spojených států sbírka raných děl zakladatele abstraktního malířství
Františka Kupky, žádné manévry se nekonaly. Obyčejná kartonová bedna
oblepená izolepou putovala z letadla rovnou do kufru modré fabie, která
potom v husté ranní špičce svůj cenný náklad nenápadně převezla do
pražského Musea Kampa. Kupka přitom patří v současnosti k nejdražším
malířům a v Praze tak minulý týden přistál malý poklad. Především
zásluhou mecenášky a zakladatelky Musea Kampa Medy Mládkové (92), jež se
svou nevyčerpatelnou energií postupně rozšiřuje veřejně přístupnou
sbírku, která nemá v Česku obdoby.“
Klasická příběhová expozice, vyzdvihující pro větší zajímavost
kontrast mezi hodnotou nákladu a obyčejností jeho převozu, ale v žádném
případě defamační. Naopak i zbytek textu je spíše popularizačního
rázu, upozorňující čtenáře na zajímavý umělecký přírůstek
pražské galerijní nabídky. Stejně tak i Hospodářky věnovaly této
události nadprůměrný prostor, včetně rozhovoru se samotnou Medou
Mládkovou a zmínky na titulné straně (což je v obou případech násobně
více než udělaly Lidové noviny).
Přečtěte si ještě jednou poslední větu citace z Respektu, prosím.
A konfrontujte ji s citovanou větou Machalické: „Jako poděkování dostal
(mecenáš-Medková – pozn. aut.) žvásty o neprofesionalitě a
výlupek.“ Sorry, ale kam na to ta osoba chodí? Že české (především
politické) prostředí Medě Mládkové hází klacky pod nohy, je známá věc
(zajímavou reakci na Mládkovou v tomto duchu ve středu do LN napsal Milan
Knížák), ale proč s tím Machalická splachuje i novináře s Mládkovou
sympatizující? Aby vypadala jako jediná spravedlivá? Jestli ano, pak jí to
opravdu nevyšlo. Taky si myslíte, že výlupek a pokárání za
neprofesionalitu by si zasloužila spíš sama Jana Machalická? A LN za to,
že to pustily ven?
2. 02. 2012, 00:26