Simindr.cz

Harry Potter jako bratránek Tarkovského?

Sedmý, předposlední díl filmového Harryho Pottera (Relikvie smrti 1) je výjimečný film. Ale podle všeho se nezavděčí. Protože je pro zcela jinou cílovku, než by se čekalo. Jenže ta na něj nepřijde. A je to škoda.

Upozorňuji, že tohle nemá být recenze filmu. Jen postřeh nad tím, jak se svět točí.

Film jsem viděl vloni o Vánocích a zanechal ve mě silnou stopu. Chtěl jsem si ji ověřit, takže jsem se na to podíval znovu teď, když vyšlo DVD. A potvrdil jsem si první dojem. Ten film je výborný. Jenže co naplat, fanoušci s ním rozhodně nebudou a nejsou moc spokojeni a ti, kteří by být mohli, ani nenapadne, že by je mohl zajímat.

Sedmý film o Harrym Potterovi je jednoznačně nejdospělejší, ale hlavně umělecky nejvyzrálejší. První dva filmy byly víc než co jiného chytřejší dětská zábava. Třetí vytvořil skutečně živoucí atmosféru dobrodružství, využil maximálně vlastností filmu, aby se vyrovnal knize, ale téma zůstávalo stále relativně dětské. Čtvrtý až šestý sloužily spíše jen jako obrázková ilustrace knih (sázka šla především na akci, humor, efekty a stěsnání děje do omezeného množství času) a lze je považovat za promarněnou šanci – v té smršti zážitků se ztratila podstata a rozhodně spodní, hlubší, reflexivní tóny potterovských knih. A nejen to, jako by nebyl čas ty události, reakce, postavy prožít.

A tady spočívá síla předposledního, sedmého filmu. Nejčastější výtky zklamaných fanoušků dosavadní série zní, že je to nuda, protože „se tam nic neděje“. A mají pravdu, jenže na rozdíl od nich si myslím, že je to jedině dobře. Ten film je osekaný na dřeň a taky se jí dotýká. Žádné zahlcení efekty, co mají sloužit co největšímu dojmu ze 3D kina. Žádné dramatické hrnutí jedné události za druhou, aniž by byla šance zjistit, proč postavy reagují, tak jak reagují, jak se vyznají ve složité zápletce a jakou roli v ní hrají.

Nic z toho. Temná, ponurá atmosféra po celou dobu (doma při filmu nemůžete mít rozsvíceno vůbec nic kromě televize samotné, jinak to zabijete), úzkost, strach, neustálý pocit ohrožení, to všechno je tak hmatatelné, tak realistické, že budete dlouho hledat, v jakém novém filmu jste něco podobného měli šanci zažít (natož v takové mainstreamovce). Dlouhé záběry, statičnost pohledu, pravidelně zpochybněná ruční kamerou, prázdná krajina, nehostinná nekonečná pustina, pohled se nemá čeho zachytit, chybí jakékoliv topograficky výrazné body. Odhalené kostry stromů, sníh, chlad, absence barev, slunce, světla. Ticho. Prázdnota, zesilující emoce, které se nemají čím zabavit, jak odvést pozornost.

Osamělost, bezradnost, nad hlavou stále riziko a nejistota, hroucení posledních jistot a společenského pořádku (děsivé čtení mrtvých v rozhlase, jak vyšité z válečných filmů o heydrichiádě), odloučení od rodin (neskutečná, silná scéna, kdy hned po příchodu do kina dostanete jako facku Hermionino rozloučení s rodiči, z něhož mrazí až na kost), noční můry a hodně živé, byť ještě decentní ukázky mučení… tohle není film pro děti, tohle není film pro fanoušky milého Harryho Pottera, tohle není akční fantasy, tohle není zábava k popcornu.

Nesmírně mě překvapuje, že se režisér David Yates tak zásadně posunul proti předchozím dvěma dílům, pod nimiž je podepsaný. Harryho Pottera si tu vzal spíš jako záminku pro zcela originální svébytný film, který dokáže rozvibrovat duši hodně hluboko. Jako by už neplnil úkol převyprávět děj knihy v co nejpřesnější či nejvýstižnější podobě, ale jako by se opřel o téma, atmosféru, pocit a tomu podřídil vše ostatní. Balast šel stranou a zůstal čistý, nepřikrášlený a hodně přesvědčivý tvar. Najdete tu několik skutečně silných momentů, které si na nic nehrají, nepomáhají si žádnou stylistickou omáčkou, ale zařezávají se pod kůži – jeden za všechny: jak nabité pocity – strachem, smutkem, prázdnotou, bezútěšností – dokáže být jen prosté zjištění hlavní trojice, že jsou v domě Fénixova řádu sami. A přitom je to tak jednoduché – a ano, pro někoho nuda a nic.

Už je to dlouho, co jsem viděl Tarkovského Stalkera, a v paměti mám taky změť pocitů – že to bylo dlouhé, možná jsem tomu ani tolik nerozuměl, a nebo rozuměl a v tom případě jsem moc nechápal, co na tom všichni mají. Ale přesto ve mně zůstal nějaký základní silný pocit z té krajiny, z toho, jak se s ní potýká hlavní hrdina, ona bezútěšnost, prázdnota, ztracení. A nevím, nakolik je to odpovídající, ale přesně tenhle silný pocit jsem získal i z tohoto Harryho Pottera. Podařilo se mu vytvořit výjimečnou, i když nepříjemnou atmosféru (pro mě asi stravitelnější než u Stalkera, ale je to fakt už dávno, tak bych nerad křivdil) a dopřál postavám čas, aby skutečně prožily, nikoliv jen absolvovaly, mezní situace, které je skutečně zážitek prožít s nimi. Jako by se místo navenek obrátil dovnitř, do svých postav, do sebe. Kolik jen dlouhých záběrů na obličeje, na postavy bez pohybu, to se opravdu jen tak v blockbusteru nevidí.

Potíž spočívá v tom, že to nikdo nečeká. Je to až nepatřičné, udělat takhle dobrý film místo prvoplánové podívané. Takže pravověrný potterovec odchází zklamán z čiré zoufalé nudy, která jen stěží vyváží vizuální orgie minulých dílů. A pravověrný odmítač potterovské ságy zase do kina nepřijde, protože ho ani nenapadne, že by mohla něco zajímavého přinést. A aby to nebylo tak jednoduché, ten kdo nezná kontext potterovských reálií, se asi nebude jednoduše orientovat ani v tom střídmém přídělu souvislostí, které jsou potřeba k pochopení děje. Takže i pro něj bude zážitek poloviční, jestli vůbec to.

Takže ani já vám neřeknu, jak by to na vás mohlo působit. Ale jestli chcete, můžete tomu dát šanci.

1 comment 18. 04. 2011, 00:09

Pouta - film, kterému o něco jde

Až při dvou a půl hodinách, které jsem strávil spoutaný atmosférou Pout, jsem si uvědomil, jak zábavně lehce povrchní umí být vlastně porevoluční česká filmařina. A jak obtížně se odhodlává k něčemu zásadnějšímu, a pokud už se odhodlá, jak se jí nedaří něčeho podstatného se skutečně dotknout. Pouta jsou totiž sakra film, kterému o něco skutečně jde. A kterému se daří to „něco“, až nepojmenovatelné, vyvolat.

Nepamatuji si, kdy jsem naposledy vyšel z kina a celý večer strávil tím, že jsem si povídal o něm, o nás, o čemkoliv, co to připomnělo. Ano, pro srovnání, u Avatara jsme probírali poměr poselství a technologie, ale vlastně jsme jen řešili, jestli provedení něčemu odpovídalo, nebo se minulo cílem. U Pout na tom skoro nezáleží, otázka JAK ustoupila do pozadí, byť je nepostradatelná, ale především tu rezonuje podstata-téma – jako kámen hozený do vody rozčeří hladinu a opisuje do široka kruhy, Pouta podobně víří a znepokojují myšlenky, jen těch kamenů je hozených najednou mnohem víc a není snadné je uspořádat.

Pouta jsou film o slabosti, tlaku, selhávání a osvobozování, vymaňování se. O hledání úniku ve světě, ze kterého se téměř jinak než tragicky nebo iluzorně utéct nedá, a pokud ano, tak nikoliv bez bolesti či trestu. Industriální obrázky přitažené šedé a hnědé nemluví ani tak za normalizační dobu, jako symbolizují obecně neurčité bezútěšno, nikoliv primárně útlak a strach, ačkoliv ten je asi prazákladem a první podmínkou, ale především to nepochopitelné bezčasí, nesmyslno, narušení důvodů existence, kde i přežívání je téměř vznešené slovo. Ostatně tak ke mně ve vzpomínkách mluví i můj pocit z konce osmdesátých let, kterých jsem se dotkl jen letmo jako dítě, přesto je dodnes kromě vlastních vzpomínek hodně vnímám v přístupu, hodnotách a mnoha reakcích lidí starších než je naše generace. Jako mrtvolný stav, který je tu na věčné časy, ze kterého ten, kdo ho programově nezneužíval, utíkal do svých vlastních světů chatové rekreace, nekonečných kávových přestávek v kanceláři, opileckých večírků, malých či větších jánabráchismů, které byly samozřejmostí, drobných rádoby statečných ochcávání systémů v podobě promarodění prvomájových průvodů a hrdinského šepotavého pomlouvání stranických a podnikových kádrů za pečlivě zavřenými dveřmi. Latentní strach sice všude, ta neuchopitelná nervozita, ono „neříkej to před ostatními“, ale mnohem silněji mi z té doby zůstává ta podivná, pokroucená zastavenost času, nesměřování do nikam přebíjené vyhlašováním pětiletek a překračováním plánů, které stejně nikdo nebral vážně. Zohavenost hodnot a zhovadilost pravidel, kterým se většina dokázala relativně snadno přizpůsobit, a ze kterých utíkala do svých nenápadně přiohnutých mikrosvětů.

V Poutech se varianty podobných úniků ukazují na čtyřech mužských postavách a trochu na hlavní ženské postavě, byť ženské hrdinky stojí spíše v pozadí, jako odraz a většinou oběti jednání mužských postav. Pozoruhodné je, že ve filmu vlastně nenajdete kladnou postavu, která by vyvolávala ten přirozený pocit nějakého ztotožnění, svým způsobem jsou téměř všechny dost nepříjemné, možná až odporné. A přesto, pozoruhodně, zároveň ve vás dokážou vyvolat určitou účast. Ne snad nutně sympatii, možná ani slovo pochopení není úplně přesné, jako spíš pocit něčeho známého, co si u sebe neradi připouštíme, ale někde hluboko stopy i těch hrozných věcí jsou a my víme, o čem je řeč, i když bychom raději nevěděli.

Příběh se odráží od disidenta (to je spíš nálepka, než co jiného, ono disidentství tu není moc konkretizované a spíš jde o člověka mimo systém než někoho, kdo by byl aktivní ve svém protipostoji), který manželku se dvěma dětmi podvádí s atraktivní rusovláskou. Nevěra pro něj představuje únik ze systému a pravidel, lákavou útěchu alternativy, která však ve své podstatě stojí na opíjení se vlastní výjimečností stojící ovšem na hliněných nohou. Jakási (spíše pasivní) statečnost před systémem se v něm kombinuje s nesmírným slabošstvím v těch nejzákladnějších věcech, ve srabáctví před podváděnou manželkou, před milenkou, a hlavně před sebou samým. Není prakticky schopen sám za sebe udělat jakékoliv rozhodnutí, vzít na sebe odpovědnost, ke všemu ho jen donutí ostatní nebo systém. Tahle postava pro mě symbolizuje velkou část předrevoluční společnosti, onu vnitřní rezistenci, rezignaci s lidskou tváří, tak snadno narušitelnou kritickým okamžikem, kdy dojde k relativně bezbolestnému přizpůsobení se bez jakékoliv síly ke vzdoru, odevzdání se něčemu mimo sebe a přijetí pravidel hry přežívání na více méně bezpečném pomezí v mezích povoleného a hlídaného vzdoru.

Další silnou postavou je dvojí agent, spisovatel-udavač. Pro mě jeden z nejsilnějších charakterů porevolučního filmu. Vlastně možná nečekaně vůbec nejnechutnější postava filmu, ovšem s neuvěřitelnou mírou plasticity, která z ní činí nesmírně přesvědčivé psychologické monstrum, právě díky všem nuancím, které se do toho charakteru dokázaly promítnout. Je pozoruhodné, jak moc šel scénář proti obvyklé tradované pověsti nerežimních spisovatelů jako „nositelů hodnot“ a „svědomí národa“, a je úžasné, jak nekompromisně a na dřeň to dokázal. Postava spisovatele pro mě zosobňuje všechny ty, kteří si nějak s režimem zadali, ale dnes to dokážou obhajovat nebo dokonce prezentovat jako službu vlasti. Jasně, tenhle spisovatel je skutečná svině, skutečně hraje na obě strany a skutečně podráží své „přátele“ z disidentských kruhů (donáší na disidenta informace o jeho avantýrách, k nimž ovšem poskytuje svůj byt, umožní kontakt mezi estébáky a jejich oběťmi), což řada těch, kteří si zadali, dělat nemusela nebo nedělala. Ta symbolika pro mě spočívá v onom namlouvání si, že to všechno mám pod kontrolou, že „mě nedostanou“, ten sebeklam, že jsem ve své podstatě neselhal, protože co jsou moje takzvaná selhání vedle mé výjimečnosti a osudového poslání. Spisovatel dokáže sám sebe přesvědčit, že „mají jen mé tělo, ale hlavu nedostanou“, že se o něm jednou budou učit děti v čítankách a nikoho už nebude zajímat, jestli někdy někoho podrazil. Taková je další ukázaná forma úniku, sebeomlouvající a přitom neexistující, jen vychcaná a ubližující. Tahle schopnost omluvit sebe sama, že jinak to nešlo, že se nějak žít muselo a že nějakou tu sviňárnu přece udělal každý, přitom pro sebe vytěžit, co se dá, to je dokonale symptomatické a ještě nikdy jsem nenarazil na tak přesvědčivé zachycení toho pocitu, jako právě tady. Protože ten pocit nejde předat historickou analýzou, to nejde vzpomínkami, v tom je jedinečnost umělecké výpovědi a smekám před tím.

Pak je tu hlavní postava. Nevím, jestli herec Ondřej Malý bude rád, jak moc negativních přívlastků jeho postava schytává. Ale na odpornějšího, nebezpečného a strach vzbuzujícího deformovaného skřeta jen tak nenarazíte. Estébák Antonín skutečně probouzí děs, protože propadl nemoci, chorobnému stavu, psychopatickému šílenství. Přesto ona deformace nabývá podoby, která dokáže vyvolat zvláštní druh respektu. Antonín je magor, ale paradoxně díky tomu se systému dokáže postavit nejaktivněji. Surově, nelítostně, bezohledně, ale vedle ubohého slabošství nebo slabošské vyčůranosti to lze v kontextu filmu vnímat i jako úlevné „upuštění páry“, jako něco vysvětlitelného, pokud ne pochopitelného, jako svým způsobem zdegenerovaně rovný postoj. Ano, je děsivé, jak pozitivně lze tohle nelítostné nepředstírání v kontrastu s těmi předchozími ubožáky vnímat. Antonín má nebývalou schopnost věci říkat velice prostě, ano, agresivně a krutě, ale takové, jaké jsou, což v rámci ono všeobjímajícího předstírání, utajování a hraní si na něco, působí až osvěžujícím a osvobozujícím dojmem. V tom si získává respekt, protože svým způsobem stojí proti oné umrtvenosti a nesmyslnosti systému. Ale protože je psychopat a navíc součást systému, svůj únik řeší pouze psychopatickým, mocenským způsobem, kdy pronásleduje milenku disidenta, všechny ostatní odklízí z cesty a možná snad na chvilku podléhá iluzi lásky, něhy a možnosti souznění, jíž ovšem kvůli své zdegenerovanosti není schopen, ačkoliv někde v hloubi duše po ní touží. A snad poznání nedosažitelnosti téhle iluze, neschopnosti jí dosáhnout, vlastní deformace ho přivádí k tragickému konci. Ano, Antonín, jako téměř čisté zlo, kterého byste nechtěli potkat, kterého byste nechtěli ani ne-potkat, abyste se nemuseli potýkat s myšlenkou, že někdo takový o vás ví, aniž vy víte o něm, že vůbec existuje, Antonín představuje také vnějškem pokroucenou oběť systému, aniž by to jakkoliv omlouvalo jeho chování.

A pak je tu výtečně zahraná postava Antonínova kolegy estébáka. Další forma úniku, ta pro někoho nejjednodušší, naprosté splynutí se systémem a samozřejmě přijímaná hra v rámci nastavených pravidel. Takhle vypadala většina společnosti, byť třeba nesloužila ve Státní bezpečnosti, ale tvořila systém. „Dělat jen svou práci“, tak časté vysvětlení neschopnosti vzdorovat, samozřejmé a pochopitelné přizpůsobení se, které nikdo nikomu přece nemůže mít za zlé. Jen dělat svou práci, vyvázat se z odpovědnosti, vymazat svědomí a vzorně se otáčet jako dobře namazané (většinou alkoholem, což byla také ostatně častá forma úniku) kolečko v soukolí. Na takové lidi je spoleh, jsou vzorní, neuhnou, protože jejich osvobození spočívá v odevzdání se, v eliminaci vlastního názoru a v maximalizaci drobných radostí a potěšení, které se tu a tam nabídnou (vyspat se se sekrétářkou, zapít starosti celého světa, zašpásovat si na cizí účet v bezpečí mocenské převahy přidělené role).

To jsou čtyři příklady vypořádání se s tlakem světa, systému. A vskutku není důležité, že inspirace pro film přišla z normalizačních dob. Obraz je tím jen zesílený, ale podobným způsobem deformuje charaktery každá doba, každou dobu někteří využívají ke svému maximu, jiní se jen pasivně vezou, na jiných stojí a další jí vzdorují destruktivně nebo sebedestruktivně, všude jsou slaboši a svině. Ale téměř všichni sami sebe vysvětlují nebo obhajují vlastní výjimečností, že jich se to vlastně netýká, že to mají pod kontrolou, že jde o něco jiného, že se nezaprodali, protože si zachovali kus nedotčeného já, opájejí se iluzemi a nedokážou se podívat do zrcadla na skutečný stav věcí, připustit si selhání, aby sebou nemuseli začít pohrdat.

Proti tomu ženské postavy takovou výpovědní sílu nemají, jak už jsem psal, jsou spíš jen odrazem, nejčastěji závislými oběťmi slabošských mužů. Podváděná manželka se dvěma dětmi, nastávající svobodná matka, kterou zřejmě opustil muž, s nímž čeká dítě, Antonínova manželka, jež se snaží alespoň nějak (tak typicky nešťastně trapným způsobem udržování zdánlivého pocitu domova) zachránit odumřelý vztah. Největší prostor z nich dostává hlavní ženská postava, jeřábnice Klára, u níž mi zůstává jako hlavní jeden pocit – že si aspoň nějak, byť o ní proti mužským postavám víme jen málo, zachovala čest. Jako by stála mimo systém, věci plynou mimo ní a nemohou se jí dotknout, a pokud ano, pak tak, že se jimi sama nezasviní. Ale možná je to jen tím, že o ní víme méně, než by bylo potřeba na to, abychom ztratili iluze i o ní.

Z jen málokterého filmu si dokážu vybrat tolik tak zásadně rezonujících postav, které dohromady s obrazem, zvukem, atmosférou dokážou nahodit na bedra tak velký balvan přesvědčivých emocí, co se nadlouho vryjí pod kůži. A ačkoliv v Poutech lze najít místa, kde vystoupíte z příběhu, mimo pocit (například lehce rozpačitý rozjezd, některé „chtěné“ reakce, jako když Klára hodně nelogicky típne cigaretu o ruku Antonína, jen aby vznikl prostor pro plánovanou repliku), to všechno ztrácí význam vedle síly celkového vyznění, oné touhy vypovědět něco zásadního, hloubokého, prokopat se na dřeň a alespoň letmo se dotknout odhalené tkáně. Není to příjemný film, protože kdo by se rád vrtal v bolavých ránách, když je mnohem snadnější je nechat zajizvit tlustými čarami zapomnění. Ale takové filmy bolestně scházejí a v našem vlastním sebepoznávání jsou strašně potřeba. Skvrny na vlastním svědomí nelze vyčistit bez porušení podstaty látky vlastního sebeklamu.

5 comments 11. 03. 2010, 01:58

Zemřel Paul Newman

Těžko něco přidat k pocitu, který nedávno popsal Ondřej Štindl, když se dozvěděl, že umírá Paul Newman. Ondřej prostě umí napsat citlivé a moudré věci, aniž by to znělo pateticky a falešně.

Včera Paul Newman zemřel. Jeden z největších frajerů starého světa. Kterému se dalo uvěřit, že může být takový, jaký se zdá být. A díky kterému člověk dokázal mít pocit, že to ještě není se světem tak hrozný. Že je tu někdo, kdo na svět dokáže vyzrát; už jen tím, že nezradí sám sebe, i když jde všechno do pekel – ať už třeba jako Frajer Luke nebo Henry Gondorff v Podrazu. Bude zas o něco těžší najít někoho, komu by se tak snadno daly držet palce. Sakra.

Add comment 27. 09. 2008, 17:41

Tootsie - pohled zevnitř druhého

Když na konci května zemřel Sydney Pollack, uzavřel se pro mě jeden osobní kus filmové historie. Tenhle chlapík byl totiž ideálním představitelem toho nejlepšího inteligentního mainstreamu, který Amerika kdy produkovala.

Sydney Pollack jakýmsi zvláštním způsobem vzbuzoval upřímné sympatie. Kromě režie v mnoha (nejen svých) filmech také hrál, takže se do paměti diváků dokázal zapsat snadněji než jiní, kteří seděli jen za kamerou. Jeho většinou menší role dokázaly dodat patřičnou přesvědčivost a šťávu, jak se ostatně můžete přesvědčit v ukázce z filmu Tootsie, kde sekundoval Dustinu Hoffmanovi.

Právě Tootsie je pro mě zřejmě nejlepším kouskem, pod kterým je Pollack jako režisér podepsaný. Nekrology dávaly do popředí především jeho filmy jako Koně se také střílejí (protože první Oscar), Takoví jsme byli nebo Vzpomínky na Afriku (protože oba víceoscarové), ovšem u mě vyhrává právě Tootsie, a slabost mám pro podle mě poněkud nespravedlivě opomíjeného Elektrického jezdce, kde kombinace Redford-Fondová vychází na jedničku.

Svým typicky nenapodobitelným způsobem se s Pollackem rozloučil ve svém pravidelném Posledním slově Tomáš Baldýnský, které pojmenoval Minuty před telefonátem, v němž právě zvuková podoba názvu filmu hraje zásadní roli (můžete porovnat se skutečným záznamem v rozhlase). Já jsem si při téhle neveselé zprávě vzpomněl na svůj hodně starý text, který jsem dal dohromady, když jsem chodil na seminář Jiřího Cieslara – tenkrát jsme odhalovali různé významy lidské tváře ve filmové řeči a já si vybral proměny Dustina Hoffmana v Tootsie. Pokusil jsem se na jedné scéně filmu ilustrovat, v čem byl Pollack nejlepší – jak dokázal na základě perfektní filmařské práce přitahující široké publikum přijít se zásadnější výpovědí a mnoha přesahy. Zaslouží si smeknout.

Tootsie – pohled zevnitř druhého

Nemůže být sporu o tom, že tato transvestitská komedie láká především oním absurdním obrazem muže-ženy a neuvěřitelnými situacemi, jež takto pojatá postava vytváří. O Michaelu Dorseym alias Dorothy Michaelsové (Dustin Hoffman) si totiž jedni myslí, že je lesbička, druzí, že je gay, třetí jej žádají o ruku a čtvrtí chtějí znásilnit. A on sám o sobě tvrdí, že už skoro vykonává malou potřebu v sedě „jako ženská“. Ovšem zábava, ačkoli prvořadá, je pouze jedním z cílů filmu. Pro mě osobně hraje velkou roli i jakási spodní, hlubší rovina, která souvisí s tématem tváře, a skrze tvář i s osobností, bytostí, člověkem.

Převlékání se, vydávání se za někoho jiného je tu vlastně přítomné „naentou“. Herec Dustin Hoffman v roli Michaela Dorseyho v roli Dorothy Michaelsové v roli ředitelky nemocnice Emily. Srozumitelněji – Hoffman hraje postavu herce Michaela, který se převlékl za herečku Dorothy, která pak hraje postavu Emily v televizním seriálu. A k čemu, kromě zábavy, je to celé dobré? Inu, každá role, každá maska, jiná identita, jiná totožnost umožní člověku to, co ona původní a pravá neumožňuje. Je to zhruba stejně nevázaný pocit, jako když turista přijede do cizí země, která se od té jeho civilizačně příliš neliší, kde mu ale většina nerozumí – záruka odlišnosti mu umožňuje, že si dovolí projevit se daleko výrazněji, než by tak činil v domácím prostředí, které ho kontroluje (cizinec v dopravním prostředku se často pozná ne podle jazyka, ale podle intenzity svého hlasu).

Stejně tak Dustinovi Hoffmanovi tento film umožnil, aby se převlékl za ženu (prý ho v převlečení nepoznala ani učitelka jeho vlastní dcery) – sám by něco podobného asi těžko zvládal. Postavě herce Michaela Dorseyho zase přerod umožnil, aby s licencí jiné osoby, tváře ženy, překonal bariéru své vlastní povahy a jednal tak, jak by nikdy nejednal, kdyby byl „jenom“ mužem. Nahlédnutím do světa jiné osoby si doplnil chybějící složku své vlastní osobnosti. Až ve chvíli, kdy si mohl vyzkoušet, jaké je to být někým jiným, stal se sám sebou. A konečně, až muž v roli ženy našel přesvědčivý a sebevědomý způsob ženské emancipace – všechny ženské postavy jsou ve filmu v podřadném postavení vůči mužům a jen muž v ženských šatech se tomuto postavení dokáže bránit a prosadit svůj „ženský“ pohled.

Když si v půl páté ráno Michael Dorsey začne „nasazovat“ masku Dorothy, můžeme sledovat několik souběžných proměn a tím odlišností: názorně vidíme, čím se liší muž od ženy, jak se liší nejistý a řekněme „nehotový“ člověk od uměle „vytvořeného“, „hotového“, zakotveného v sobě samém. A když začneme domýšlet, co v této souvislosti může znamenat, že celé to náročné proměňování mužské tváře v ženskou odkazuje na takřka shodnou proceduru, kterou podstupuje denně většina žen, můžeme se lehko dostat až někam k hlubinným významům společenských pravidel, sociálních rolí a významu hraní a předstírání.

Proměna člověka v masku, v roli je ve filmu zdůrazněna několikrát. Herec Dorsey si masku nasazuje před konkurzem na divadelní roli, populární hvězda seriálu Dorothy září na titulních stránkách módních a populárních časopisů. V klipové části složené z jejích fotografií je Dorothy stylizována do mnoha podob – snad nejvýmluvněji působí jako partnerka Andyho Warhola, hvězdy pop-artu, pop-kultury, umělého světa tvářícího se jako umění a kvalita pro masy. Dorothy se také skvostně vyjímá pochodujíc před americkou vlajkou – to je symbol sám za sebe.

Ovšem při závěrečné scéně je směr proměny opačný – z masky se stane člověk, postava „odhalí“ svou tvář a ono odhalení, poznání pravdy, nahá, odlíčená, bezohledně skutečná pravda přítomným vyráží dech. Michael Dorsey už ale není vnímán tak jako na začátku, už je vnímán skrze prožitou „fázi“ své role. Jako by pravda na sebe občas musela vzít masku přetvářky a lži, aby se po jejich odhalení jako pravda mohla zjevit. I civilní, neherecký výraz tváře Michaela Dorseyho se promění – už to není ten neurotický, výbušný, konfontační typ posedlého perfekcionisty, prožitá zkušenost dodala jeho tváři vyrovnanost, klid a nadhled pochopení.

I pro diváka je postava Tootsie mimořádnou příležitostí podívat se na svět pohledem jiné bytosti. Vlastně každá dobře umělecky vytvořená postava takový pohled umožňuje, ale v tomto filmu je nádherné sledovat, jak k tomu dochází svým způsobem přiznaně, zvýrazněně, protože kromě diváka se s odlišným světem jiné osoby, dokonce se světem jiného pohlaví, konfrontuje i hlavní postava a díky ní i postavy vedlejší. Film ukazuje pokus podívat se na jiného člověka, na to, co se skrývá za jeho tváří, zevnitř jeho vlastní tváře, čímž dokonale ilustruje obecnou vlastnost skutečného umění, pro něž je tato schopnost charakteristická. Tady to jen můžeme sledovat ve zhuštěné a názornější podobě.

Bill Murray v Tootsie

Na samotný závěr a trochu stranou bych chtěl upozornit na „nejlepšího představitele vedlejších rolí“, jak jej kdosi nazval. Protože teprve připitomělý výraz Billa Murraye tento film podtrhuje. Jeho tvář, posazená do „svého“ nezasažitelného světa, do role „spisovatele“, směšného tvůrce „duchovna“, navzdory hrané roli stále zůstává tváří Billa Murraye, „vědoucího“. Vlastně tak ztvárňuje samotného diváka, který s radostí z radosti přijímá tichou úmluvu na ono hraní si na někoho a na něco, na přetvařování se, na neskutečno, jež má ale vzácný dar objevovat nové dimenze skutečného.

Add comment 21. 06. 2008, 00:24

Běda ženám, kterým Sex ve městě vládne

Onehdá jsem měl možnost jít zadarmo omrknout tu novou senzaci showbyznysu – film završující seriál Sex ve městě. No, říkám si, že bych skoro i zaplatil za to, abych ho vidět nemusel.

Pro fanoušky a hlavně fanynky seriálu to asi musí být radostné setkání po letech. Ovšem to o filmu jako takovém ještě nic nevypovídá, proto tuhle sentimentální příchylnost raději nechme stranou.

Zároveň se prosím zkusme oprostit od gendrových obvinění a toho, že se snad chlap nedokáže vcítit do prožívání a potřeb něžné duše. Fajn, až na to, že tenhle film si zaslouží kritiku z druhé strany – za to, že autentické, přesvědčivé a sebevědomé ženství nabourává a oslabuje.

Ano, zní to asi paradoxně, ale už to kdosi zmínil v Respektu, že film de facto staví na hlavu principy předchozího seriálu, který měl úspěch pro svůj liberální a emancipační „ženský pohled“. A zatímco seriál (neznám ho tolik, abych to tvrdil zcela jednoznačně) zřejmě plnil onu potřebnou katalizační funkci seberealizačních potřeb žen na konci dvacátého století, film se v podivuhodné absurditě vrací k nebetyčným klišé typickým pro ženu žijící v područí společenského diktátu, ať už je jakýkoliv. Vždyť jakou mají přesvědčivost reprezentantky celého ženského druhu, pro něž je vrcholem jejich životů romantická svatba ve značkových šatech, obrovská šatna na sto tisíc párů bot nebo kabelka od Louise Vuittona? Které přikládají osudovou důležitost kýčovitým šperkům s nápisem Love nebo duchaprázdně prožívají zbanalizované vztahy, jejichž jediným ospravedlněním je scénáristická libovůle? (Popřípadě to všechno v dramatickém, okázalém a nevěrohodném gestu popřou, jen aby daly najevo, jak se vůči tomu dokážou vymezit, čímž jen potvrdí, jak je to pro ně důležité?)

Největším problémem a zároveň nebezpečím tohoto filmu je právě to, že se tváří jako odraz reálných problémů současných žen, ovšem zároveň je představuje ve zcela vyprázdněné a od života odtržené podobě. Ty čtyři ženy jen zřídka působí jako přesvědčivé emancipované bytosti, naopak jejich charaktery jsou postaveny podle šablon módních a společenských časopisů a podle jejich potřeb. Jsou prodlouženou rukou prvoplánového prostředí ženského lifestylu, který také vypadá, že je tu kvůli ženám, pro ženy a pro řešení jejich potřeb, přičemž veškerý jeho obsah je deformován a primárně podřízen zájmům inzertních zadavatelů. Povrchnost, akcent banalit a plytké recepty na štěstí, to všechno je typickým prostředkem vytváření společenského tlaku a norem, podle nichž dnes ženy (ale i muži, protože se děje totéž i v opačném gardu) musejí své hodnoty a své chování přizpůsobovat nikoliv svým vnitřním touhám a tomu, jaké jsou, ale uměle vytvářeným a vnucovaným objektům touhy – ať už se jedná o kostým, make-up nebo liposukci.

Proto i hrdinky (skoro se zdráhám použít podobné slovo pro tak nepřesvědčivé charaktery) filmu procházejí všemi svými starostmi bezradně, bez jakékoliv vnitřní síly. Protože nejsou srovnané samy se sebou, nevědí, co chtějí, nevládnou sebou samými, neumějí řešit své problémy, nedozrály ve skutečné osobnosti, protože uvnitř nich je obyčejné prázdno. Asi to zní příliš kategoricky, ale mluvím o principech, na kterých film stojí, ačkoliv by se jistě našly momenty, které tomuto příkrému soudu úplně neodpovídají – ale těch je ve filmu opravdu minimum.

Pokud by někdo chtěl tvrdit, že dnes takové ženy opravdu jsou (a já nepochybuji o tom, že některé takové jistě jsou), redukoval by ženské pokolení na bandu primitivních, banálních stvoření, které se protloukají životem bez cíle a bez znalosti sebe sama, bez schopnosti vyrovnat se s životem jinak než nákupem značkového zboží za pronášení rádobymoudrých hlášek amerických scénáristů. Když někdo s přesvědčením o vlastní výjimečnosti podobně jako hlavní postava pronáší něco ve smyslu, že „Nejtrvalejší značka na světě je láska“, slabší povahy se jistě v krku neubrání lehce dávivému pocitu. A když film vrcholí svatbou na „obyčejném úřadě“, je to jen vrchol pokrytectví, které se brání studu tím, že předstírá, jak je to všechno strašně „cool“. Není, je to jen trapné.

Kdyby ten film přiznal barvu a tvářil se jako obyčejná romantická komedie, jakých je možná i čtrnáct do tuctu, pak by se mu dalo mnohé odpustit. Ale nelze to ve chvíli, kdy si nasazuje masku důvěrné přítelkyně, která má pochopení pro slabosti a libůstky svých dobrých kamarádek, protože ví, jak to v životě chodí a co je v něm důležité. Ale zkuste si mezi ně opravdu přijít v neznačkových hadrech…

Podobně se chovají i společenské magazíny (a je jedno, jestli pro dámy nebo pro pány), když umělý svět spotřebního zboží a maximalizaci prvosignálních slastí vydávají za podstatu života. Řekni mi, jakou značku nosíš, a já ti řeknu, jaký jsi. Ano, takhle vypadá masově propagovaná společenská mainstreamová norma. Ale chceme do ní patřit?

Pro srovnání:

Román pro ženy – plytká nuda o ničem

Pornografický vztah

Mužský kult vítězství

Holy Smoke – o potřebnosti ženského pohledu

Jak to všechno dopadne? aneb Esmeralda, Truman a ti druzí

2 comments 19. 06. 2008, 23:23

Film Once vyhrál správnou kategorii

Pomineme-li, že podle českých médií téměř všechny nejdůležitější kategorie letošních Oscarů de facto vyhráli Češi, tak rozdělování bylo docela spravedlivé. A že Glen Hansard s Markétou Irglovou proměnili nominaci, je zcela zasloužené.

Začněme přehledem toho, co „vyhráli“ Češi (přehled všech kategorií najdete třeba na iDnes.cz). Tak třeba kategorii cizojazyčný film, protože byl natočený podle vzpomínek na Osvětim Ďáblova dílna podtatranského rodáka Adola Burgera, který teď žije v Praze (takže vyhráli zároveň i Slováci, ačkoliv sám Burger se přitom už necítí ani Slovákem, ale ani Čechem, ale to raději neřešme, jinak se z toho nevymotáme).

Dál zabodoval mezi animáky milovaný a zase „téměř úplně“ český Ratatouille, protože pod námětem je podepsaný Jan Pinkava, kterého následně odstavili z režisérského postu (kolem odvolání Pinkavy kolují divné legendy, prý si pak s námětem moc nevěděl rady, naštěstí jednoho Oscara už má za krátkometrážní a skvělou Geriho hru).

A další „skoro český“ film Edith Piaf (točil se totiž v Praze a hrál v něm třeba Marek Vatuš asi dvě sekundy, takže není co řešit) dostal Oscara jak za hlavní ženskou roli (skutečně neskutečná Marion Cotillardová), tak za make-up, který Cotillardové pomohl vystoupit ze sebe a převtělit se zcela neuvěřitelně v Edith Piaf všech věků a nálad.

S podobnou logikou českých médií si totiž mohou i Francouzi připsat na své konto nejen Marion Cotillardovou, ale také právě americký Ratatouille, který se odehrává v Paříži a bez francouzské kuchyně by nebyl – zkuste si točit gurmetský animák s krysákem v McDonaldu, že. (No, to bylo hodně laciné).

Po krátké vsuvce o přivlastňování si cizích úspěchů se konečně dostáváme k tomu nejvíce „českému“ vítězství, které si vysloužila Markéta Irglová, jež ve spojení s Glenem Hansardem sehrála zásadní roli při vzniku filmu Once. Za prvé, je to opravdu velký úspěch. A je skvělé, že zrovna tahle autorská dvojice (Hansard-Irglová) dostala díky americké ceně tak velkou publicitu, protože jejich hudba dokáže rozdávat opravdu silné emoce. Že vyhráli v kategorii nejlepší píseň je také zcela patřičné, na rozdíl od nápadů zařadit film mezi nominace na nejlepší film. Once je totiž skvělý film k soundtracku (obyčejně se točí soundtrack k filmu, tady to bylo spíš naopak), nicméně jako takový nese až příliš pel amatérského nadšení – což je na něm půvabné, sympatické a velice milé, ale víc než ten trochu delší klip to vlastně není (a vlastně ani nechce být, jen to od něj nesmí nikdo čekat).

A že je Oscar ve správných rukou, dokazují i záznamy z předávání, kdy oba vystupovali velice přirozeně, nenuceně, s nadhledem. Na dvacetiletou dívku, která se znenadání ocitla ve velkém světě, je to parádní kousek a sluší se jen vyseknout hlubokou poklonu.

Ovšem český úspěch je to jen napůl, což si zdejší novináři, kteří složitější souvislosti nemají moc rádi, jen těžko připouštějí – zatímco na oficiálních materiálech je Glen Hansard pochopitelně s ohledem na svou  dlouhou muzikantskou zkušenost první v pořadí, tak v návaznosti na výše ukázanou schopnost českých médií upravovat si realitu k obrazu svému, se v ohlasech tuzemských novinářů vedle Markéty Irglové téměř ztrácí, proč se zatěžovat s nějakým Irem, když tady v Čechách (jasně, na Moravě, ještě s tímhle začínejte) je pupek světa. Ale to k tomu hemžení asi tak nějak patří.

Add comment 26. 02. 2008, 00:21

Jak relaxuje major Zeman

Popisky na obalech filmů dokážou věci. Napsat srozumitelnou upoutávku na film bývá totiž velké umění, kterému v českých luzích většinou není dáno. Buď autor textu neumí česky, nebo píše upoutávku na jiný film. Ale i v nepovedených popiscích dokáže být ukryta nechtěná krása. A takovou je škoda nechat spadnout pod stůl.

U aktuálně vydávaného seriálu o majorovi Zemanovi narazíte na kráťounký dyžest z 15. dílu, který se jmenuje Kvadratura kruhu. Podívejme se, jak z vážných věcí dokáže vzniknout velice vtipná pointa:

Rok 1958 – na vltavském jezu v Roztokách u Prahy je v balíku, převázaném prádelní šňůrou objeven hrůzný nález – ženský trup bez hlavy a dolních končetin. Řešení tohoto otřesného případu vraždy pomáhá Zemanovi překonat trauma ze smrti jeho ženy.

Dovedete si představit, jak i se zkušeným kriminalistou, jakým slavný major bezesporu byl, otřese ztráta milované osoby. Naštěstí je vždycky co na práci a nikde se člověk neodreaguje lépe než při pořádnym mordu. Při takovém případu člověk všechna traumata rázem hodí za hlavu. Kam se hrabe reflexní masáž chodidel.

Add comment 20. 01. 2008, 23:21

Kozí příběh - středověká Praha v pohádkovém 3D

Pro 3D animáky mám slabost. Co se stále ještě novou technologií dovedou udělat Pixaráci, je prostě pořád k neuvěření. S o to větší radostí jsem přivítal, že první 3D film vzniká i v Praze. A jak se zdá, na konci všeho úsilí by mohl být film, který vstoupí do historie nejen tím, že bude první.

Podíváte-li se na stránky filmu, stačí pár kliknutí a získáte velice dobrý dojem o atmosféře, která se připravuje (nejdůvěryhodnější iDnes opět trapně láká na bulvární titulek). Na první pohled je zřejmé, že filmaři (nebo animátoři? programátoři?) se rozhodli vsadit na svébytnou, osobitou výtvarnou poetiku, která se zásadním způsobem liší od postupů za oceánem. Základ vychází z loutkové stylizace, nikoliv komiksu, což je pro českou kotlinu zcela typické. Ostřejší rysy, větší syrovost, nepřikrášlenost, realističtější nesouměrnost, ironie a nadsázka ukazují přesvědčivější, zemitější charaktery než ty vyšlechtěné, roztomiloučké a dojímající superhrdiny americké provenience (a to nic proti nim, chraňpánbů!).

Ať už Příběh hraček, Příšerky s.r.o., Hledá se Nemo nebo nejvíce Úžasňákovi a Auta, to všechno jsou v principu sympatické postavy, ovšem bez zásadních (hlavně tělesných) kazů, a když, tak jen s takovými, které mají vyvolávat sympatie nebo humor. Snad nejrealističtější je v tomto ohledu půvabný Ratatouille, snad proto, že se jedná o francouzské prostředí, ovšem i tak stále vychází z onoho imperativu perfekcionismu a dokonalého, atraktivního obalu.

Kozí příběh se zdá být mnohem podobnější třeba Mrtvé nevěstě Tima Burtona, která pracuje s mystičtější, zásvětní atmosférou, a ta si žádá trochu toho makabrózního přístupu. Ale i to je pořád Amerika, kde i nechutné nebo odporné musí být vlastně k zulíbání. Samozřejmě, pořád je to pohádka a tudíž to nesmí jít za nějakou hranici, ovšem tyhle ohledy se promítají do každého záběru. Výtvarný styl není ani tak podmíněn tématem, příběhem, prostředím, jako spíše mentalitou autorů a především kulturním prostředím a kulturní tradicí, ve které film vzniká.

Proto nám Kozí příběh může rychle přirůst k srdci – pracuje s výtvarnými postupy a tématickými motivy, které jsou pro českou kotlinu naprosto samozřejmé a univerzálně srozumitelné. Mystika středověké Prahy, tajemství hlídaná přitažlivě strašidelnou gotikou, tradičně vyprávěné legendy o známých, výjimečných místech (orloj) vycházejí z dokonale zažitého symbolického archetypálního dědictví, onoho celým světem obdivovaného a neopakovatelného genia loci stověžatého města.

Kozí příběh na první pohled opravdu vypadá nádherně a v kontextu současné 3D formy výjimečně. A je úžasné, že u nás dokážeme držet krok s těmi nejmodernějšími trendy a přitom jim nepodléhat, ale obohatit je o něco specifického, které je vlastní pouze tomuto místu. Takhle vypadá globalizace ze své sympatičtější stránky – globálně rozšířená metoda opracovaná lokálním úhlem pohledu, jinýma rukama do specifické, odlišné podoby. Doufejme, že se přidá ještě další globalizační rys a tenhle svébytný lokální prvek se podaří rozšířit zase zpátky dál do světa.

Záležet přitom nejvíc bude na jedné zásadní věci. Aby bylo hned na první pohled jasné nejen, že se zdejší animátoři perfektně vyrovnali s možnostmi technologie, ale že také vědí, proč to celé dělají. Že si nechtějí jen vyhrát s tím, „co to všechno umí“, ale že se jim povedou podobné přesahy ve výpovědi, jako Pixarákům, kterým rozhýbané 3D obrázky také neslouží jen pro předvedení vizuálních efektů. Že výtvarná stránka nebude jen práznou, byť atraktivní nádobou bez života. Tady pak záleží na scénáři, dramaturgii a samozřejmě režijním uchopení.

Kozí příběh má na to, aby legendární slávu staropražské atmosféry rozšířil do světa, aby se stal oživlou reklamou (v tom nezkaženém slova smyslu) na to nejkrásnější z legend, mystiky a tajemství, které v sobě Praha obsahuje, ze kterých vzešla její sláva, krása a přitažlivost. Dnes se její neopakovatelný duch přiliš často zbanálňuje do povrchních cetek pro turisty, ovšem tenhle film má našlápnuto, aby na podhoubí toho nejlepšího ze zdejší filmařské tradice vyrostl ve znovuobjevení něčeho pravého, ryzího, podstatného a ve své komerčním průmyslem nezglajchšaltované jedinečnosti v něco výjimečného.

Tak držme palce. Uvidíte 18. září 2008 ve svém kině. (Ačkoliv všichni vám pořád namlouvají, že je to „vaše“ kino.)

P. S. Taky jste si všimli podobnosti mezi českou kozou a Shrekovým oslíkem?

Add comment 8. 12. 2007, 23:40

DVD divadelního představení Mlýny

Dobrá zpráva, kterou by neměli přehlédnout všichni, kteří si oblíbili divadelní představení sklepáckých Mlýnů. Tahle mimořádně nadhledová záležitost je krásným zážitkem s několika mimořádnými scénami a je úžasné, že i takovouhle specialitku se někdo rozhodne vydat jako levné DVD. Takže neváhejte, můžete to s nákupem risknout, i když jste to neviděli. Ve středu 21. listopadu 2007 v MF DNES. Cena 48 Kč. A ten bulvár k tomu ani kupovat nemusíte, prodají vám to i bez něj :)

Add comment 19. 11. 2007, 23:42

Ratatouille - filmová lahůdka z nejlahodnějších

Ano, vím, že ze studia Pixar ještě nevzešel špatný film. Vím, že do všech svých filmů dokážou dostat neuvěřitelnou radost a nadšení a že je v každém nápadů a kouzel na dvacet obyčejných filmů. Člověk je prostě připraven a ví, do čeho jde. A stejně ho ti zatracení filmaři zase dostanou do kolen.

Stačilo se jednou podívat na upoutávku filmu Ratatouille a bylo jasné, že základní motiv o kryse-labužníkovi, je geniální nápad. Na absurdní polaritě tohohle symbolu špíny a nejvybranějšího gurmánství se dá vystavět slušný počet vtipných situací, a když se jich ujal Pixar, bylo jasné, že takovou příležitost využije, jak se patří.

Ovšem Ratatouille není obyčejný animovaný film. Pixar dokáže svým hrdinům vdechnout takový životní náboj, že jsou přesvědčivější než mnohé jejich lidské protějšky (zkuste postavit průměrnou animovanou krysu vedle průměrného českého herce a hned poznáte, o čem mluvím). A ještě se prostřednictvím originálních postav a motivů dokáže dotknout nečekaně hlubokých věcí, až vám docházejí slova. Opravdu pozoruhodné. Jednoznačně nejlepší film od Pixaru a možná nejlepší film letošního roku.

V tom filmu je totiž všechno, proč byste si mohli nějaký film zamilovat. Nejmodernější kouzla animace (animované vodní efekty mají v Pixaru rádi přinejmenším od Hledá se Nemo, ovšem tady jsou zobrazené opravdu na chlup přesně) jsou jen třešničkou na dortu, kořením poctivého gruntu z krásně nepravděpodobného příběhu a nečekaně silných doteků čehosi hlubokého.

Ratatouille na sobě nese otisk chaplinovského ducha, vždyť i tulák byl neklasickou postavou, která šla proti původnímu očekávání, a navzdory směšnosti vzbuzovala nesmírný soucit. Stejně tak Ratatouille lehce a radostně rozeznívá pocity, které nám obyčejně překrývá šeď denního rytmu, a vrací nás tak do dob, kdy ještě bylo možné snít. Dokáže využít to nejlepší z grotesky (všechny scény, kdy sedí krysák Rémy svému kamarádovi kuchaři na hlavě), ale zároveň sem tam kápne kousek nejvybranějšího sentimentu, tak akorát, aby lahodně pohladil, a přitom nezhořkl na jazyku. Ratatouille voní esencí snů – snů, které ve své neskutečnosti ukazují krásné, bláhové štěstí. Maličký Rémy si za oknem opře hlavu o ruku a vyhlíží na Paříž přikrytou padajícím soumrakem – znáte lepší příklad nadhledu, s jakým se dá z tradičního kýče udělat ta nejchytřejší emoce?

Právě neobyčejný nadhled a cit dělá z tohohle filmu vybroušený klenot. Režisér Brad Bird totiž jednotlivé ingredience míchá s bravurní jistotou a moc dobře ví, kdy kterou použít, všechno je dotažené do detailu. Zábavná rovina je jen prvním lákadlem, které má upoutat pozornost zvědavců, ovšem lehce se vyznění překlápí do vážnějších poloh. A ty vůbec nejsou banální, naopak mají sílu a přesvědčivost.

Zřejmě nejúžasnější postavou se v tomto smyslu stává gurmánský kritik – Anton Ego, obávaný soudce a mnohdy i kat, který pouhým slovem pozvedá nebo (většinou) ničí snahy i těch nejlepších kuchařů (úžasný designový prvek představuje jeho pracovna s půdorysem rakve). Jeho nekompromisnost je pověstná, nároky ohromné a tak, když místo konkrétní objednávky žádá o překvapení a „kousek nadhledu“ (perspective), jde do tuhého. A právě rafinovaný nadhled dokáže i nad tímhle nemilosrdným přízrakem zvítězit a jeho proměna poté, co okusí z onoho „nadhledu“, je nejkrásnějším momentem filmu.

Nadhled, zbraň nejmoudřejších lidí (a zřejmě i krys) vrací Antona Ega do dětství, tenhle cynik se ze své povýšené dospělosti propadne do světa snů a svých nejsilnějších zážitků a následkem skvostně prohrává – a zároveň se vrací do života. Neznám lepší karikaturu a vystižení role a poslání kritika - osobnost s nej­vyššími nároky, která bezpečně rozpozná banalitu a šmíru, vedle nichž je nekompromisní, ale ve chvíli, kdy se setká se skutečným uměním, ať je jakkoliv nečekané, podléhá, s nadšením přitaká a otevře své srdce a dá se tak všanc.

Uklidňující závěr se nese v duchu těch nejkouzelnějších klišé o sladké Francii a jejím savoir vivre, což pro každého frankofila představuje poslední ránu, po které přestane vědět, čí je, a jen nechápavě hledí na ubíhající titulky a nemůže se vzpamatovat z toho, jakého zázraku byl svědkem. Jedním slovem nádhera a ohromná radost.

P.S. Rád bych požádal Americkou akademii, aby Antonu Egovi udělila Oscara za vedlejší mužskou roli. Sice by mu na tom zřejmě málo záleželo, ale do lepších rukou by tuhle cenu dát nemohla.

P.P.S. V jedné scéně v Pixaru přece jenom neuhlídali francouzské reálie – na začátku francouzská důchodkyně ve vzteku popadne brokovnici a začne pálit po krysách. V Americe je to možná běžné, ale ve francouzském prostředí to působí přece jenom málo přesvědčivě, jakkoliv to může být vtipné. A to mám kamaráda, jehož dědeček brokovnicí loví krtky. Babička, pokud vím, ne.

1 comment 23. 09. 2007, 00:01

Film roku 2005? King Kong

Probírám se přehledem loňských filmových novinek, ze kterých jsme jich viděli třicet devět, a jak nad tím přemýšlím, tak mě asi ze všech nejvíc přinutila smeknout klobouk jedna úžasná, přerostlá opice. 

Je to trochu zvláštní, že mi v paměti nejvíce utkvělo zrovna takové téma, jako je King Kong, snad proto ta úvodní ironie. Řeklo by se nic víc než prvoplánová podívaná, jak je tedy možné, že překonala tolik jiných filmů? Přitom kandidátů nebylo málo – zcela neuvěřitelné Putování tučňáků, kouzelná Mrtvá nevěsta Tima Burtona, melancholické Hledání Země nezemě a nebo hodně silná Válka policajtů a Ray… to všechno byly filmy, jež se dokázaly vymanit z průměrnosti většinové produkce. Přesto si však troufám říci, že King Kong je jen jeden. To není jenom film, ale symbol, zosobnění filmu a všeho, co tohle jedinečné umění dovede. 

 

Traduje se, že na začátku třicátých let byli lidé upřímně vyděšeni, když se proti nim na plátně vynořila velká řvoucí bestie – tehdejší King Kong prý působil nesmírně přesvědčivě. Ten film se zapsal do historie a stal se legendou – dokonce tak silnou, že právě on přivedl za kameru Petera Jacksona, jednoho z největších filmových mágů dneška, a jako pozoruhodná přízračná obsese se nad jeho osudem vznášel do té doby, než ji Jackson téměř terapeuticky zhmotnil do své vlastní podoby.

 

Vznik filmů už kvůli marketingovým důvodům bývá často opředen podobnými mýty. Režisérský mýtus kolem King Konga však nabývá na přesvědčivosti v konfrontaci s výsledkem – a ten je dechberoucí. Nelze být na pochybách, že se tu setkáváme s až monstrózním výsledkem podivné posedlosti, nadšené fascinace silou filmového umění. Jako by kouzelník dostal do rukou jedinou šanci předvést všechno, co dovede, napřel všechny své síly, aby se vydal do posledního dechu, protože jen tak se může vykoupit – před diváky, před filmovou historií, před svými démony a před svým svědomím. Jen tak nepropadne svou duší výhni pekelné.

 

Peter Jackson předvedl svého druhu revoluci už třemi díly Pána prstenů. Byť lze proti některým interpretacím Tolkienovy předlohy vznést řadu námitek (zvláště ve třetím díle), Jackson se svým štábem dokázal vdechnout život novému světu způsobem, který lze bez nadsázky označit za kongeniální. Filmové vyprávění zde dostalo nový rozměr, některé postupy se tu objevily s dosud nepoznaným účinkem, který sice hodně těžil ze síly mytologie legendárního opusu, ale zároveň ze sebe tuto energii ve znásobené míře vyzařoval. 

 

Vedle King Konga byl však i Pán prstenů svým způsobem uměřený. Tolkienova literární předloha s detailně vystavěnou logikou vyprávění si pochopitelně vynutila větší respekt než jistě volnější šablona objevení King Konga na tajuplném ostrově a jeho anabáze s New Yorkem 30. let. Jestliže ve Středozemi byl Jackson pouze spolutvůrcem (a ještě druhým v pořadí), pro King Konga se stal stvořitelem a neomezeným vládcem jeho světa (svázanost se dvěma předchozími filmy na stejné téma byla pouze obsahová, avšak nepředstavovala stylistické nebo výrazové omezení). 

 

King Kong začátku 21. století znamená opulentní výpravnou podívanou par excellence, která beze zbytku využívá nejmodernějších zbraní dnešní filmové techniky a zároveň zůstává pevně zakotvena v nejlepší tradicí velkoepického vyprávění se vším jeho patosem, dramatikou a dobrodružně romantickým akcentem. Stejně jako je samotná postava King Konga předimenzovaná vůči všemu, co ji obklopuje (snad s výjimkou Empire State Building), také film o King Kongovi přetéká akcí, efekty a mixem různých žánrů. Nejdříve je působivě vykreslena retroatmosféra sociálně kritických 30.let, následně se vydáváme na dobrodružnou plavbu a přistáváme na ostrově, kde čeká exotická, dramatická, akční kanonáda, zkombinovaná s ironizovanou sentimentalitou, až vše vrcholí střetem divočiny a „civilizovaného člověka“, kdy je celý ten přebujelý výplod fantazie bez lítosti shozen z nejvyššího patra představivosti do propasti, na samé dno městské přízemnosti. 

 

King Kong je opulentní vizuální hostinou žánrů a filmových postupů. Útočí bez skrupulí téměř na všechny smysly a emoce s mimořádně silným účinkem. Jediné, co nezná, je střídmost a intimita (někteří proto také říkají, že čeho je moc, toho je příliš). Akcí nabitý příběh je přitom nesen na bedrech jen tří postav filmového štábu, který se vydává za King Kongem, interpretovaných s plastickou věrohodností. Posedlý režisér jako alter ego Petera Jacksona a zároveň jako karikatura Orsona Wellese (hraje ho Jack Black), zřejmě nejmystičtějšího z filmových režisérů; herečka v podání Naomi Watts zase jako svébytné pokračování hobití linie malých (a v tomto případě i křehkých) velkých a silných postav, a proti nim scénárista Adriena Brodyho jako vyvažující kontrapunkt. Všichni tři jsou však jen statisti vedle samotného King Konga, jemuž Andy Serkis a tým počítačových kouzelníků vdechl při absenci řeči tak neuvěřitelnou přesvědčivost, že můžeme jen oněměle přihlížet a divit se, jak je možné, že virtuální lidoop dokáže vyvolat takovou sílu, dojetí, soucit a strach.

 

Krása filmu o King Kongovi spočívá právě v tom, že zcela bezohledně vrší jeden filmový zázrak za druhým ve zvláštně zvráceném obžerství. Jakoby Jacksonova posedlost propukla naplno v podobné síle, s jakou se postava režiséra v samotném filmu vydává na pouť za mystickým, děsivým stvořením. Cítíme v tom až fatální neodvratnost, shodnou s tou, která vede King Konga k pádu z nejvyšší budovy New Yorku. Jacksonovo potýkání se s jeho tématem není obvyklým natáčením filmu, ale osudovým vyrovnáváním účtů. Tušíme, že přihlížíme něčemu velkému, co zvláštním způsobem převyšuje všechny zúčastněné. (Velikost tématu přitom omlouvá případné nedokonalosti (občasná „viditelnost“ vizuálních efektů, přetaženost některých scén, rodokapsový základ…), které by snad hnidopišnému divákovi nebyly dost dobré. Tyto detaily naopak vyprávění zlidšťují a zabraňují dokonalosti, která by působila příliš chladně.)

 

Peter Jackson se stal dalším pokračovatelem a budovatelem mytologie a mýtu Filmu. Účinek dnešního King Konga je srovnatelný s tím, jaký ve své době v roce 1933 vyvolával King Kong původní. Tento remake není jen více či méně úspěšným převyprávěním staršího filmu, ale jeho znovuzrozením a svým způsobem znovuzrozením dnes již do značné míry oslabeného kouzla hýbajících se obrázků, které jsou v dnešní době všude kolem nás. 

 

King Kong se dotýká právě této zvláštní mytologické dimenze, díky níž ho můžeme také chápat jako svérázné podobenství o světě fantazie. King Kong a jeho fantaskní svět jako nejfantastičtější výtvor imaginace je přemožen přízemními lidmi toužícími po slávě a penězích, spoután a v okovech vystaven v srdci moderního blyštícího světa na jevišti sálu nabitého tehdejší voyeristickou smetánkou – z okovů se mu sice ještě podaří vyrvat, ale nemá kam utéct – přestože se drápe směrem k oblakům, které jsou v rámci žánru ozářeny zapadajícím sluncem, symbolem krásného, poetického zániku, v rámci logiky žánru a chodu reálného světa, který není schopen akceptovat nespoutanost, musí být zničen. King Kongův pád se tak stává symbolem pádu fantazie – fantazie, která přestala existovat spolu s tím, jak si člověk podmanil svět a vymazal všechna bílá místa na mapě – tak nalezl jistotu, že v realitě neexistuje žádný tajemný ostrov, který by mohl sloužit jako případné útočiště King Konga a jemu podobných. A proto namísto reality nalézají útočiště ve světě filmu a jeho zázracích. 

Add comment 6. 02. 2007, 00:52

Dokonalý trik by neměl být podvod

Film Dokonalý trik o dvou kouzelnících, kteří při své rivalitě kráčejí po hraně života a smrti, má lákavou auru. Režisér Christopher Nolan má pověst skvělého tvůrce atmosféry a nebanálního vypravěče a jeho nejnovější příběh ji podle prvních ohlasů měl beze zbytku naplňovat. Mno, beze zbytku to zrovna není…

To, co se odehrává na plátně, není dost často nic příjemného, ke ztotožnění s nějakou postavou máte hodně daleko, už proto, že především obě hlavní postavy dávají přednost iluzionistickým úspěchům před svým morálním profilem. Ale to vůbec nevadí, přesto je to fascinující podívaná. Od začátku víte, že si s vámi tvůrci budou hrát, dopředu vám až primitivně oznámí, že vám něco předvedou, že vás pak zavedou špatným směrem, aby vás zmátli, a že vám seberou dech ve vrcholném závěru.

Někteří diváci si v ohlasech stěžují na odtažitost a chlad, že je to nechytlo za srdce, na čemž možná něco je, protože vcítit se opravdu není do koho. Přitom ale spíš než „prožívat“ ten příběh je mnohem zajímavější stát se součástí té kouzelnické hry, přijmout roli manipulovaného, a přitom sledovat styl, způsob, metodu celé té manipulace; a z toho dokážete mít velkou radost. Tradiční emoci­onální diváckou vášeň jako by nahrazovala vášeň racionální, kdy hledáte ono o-kouzlení (doslova obkroužení kouzlem) v tom, že vás za ním vedou a že toho můžete být účastni.

Nolan je v téhle fázi, kdy si diváka omotává kolem prstu a ukazuje mu přesně jen ten malý kousek, který potřebuje, aby ho dovedl špatným směrem a přitom kousek dál k odkrytí všech souvislostí, velkým kouzelnickým mistrem. Zajímavá zápletka a promyšlená taktika odhalování reality dokáže povznést jinak mainstreamový film k hranici mimořádného.

Jenže už dlouho jsem neviděl film, který by měl namířeno tak moc vysoko a vzápětí z té výšky spadl zase úplně zpátky na zem. Rozřešení celé zápletky totiž dokonalý trik nepřípomíná ani zdaleka. Naopak se to dá označit za nefér kouzelnický podvod, kdy nejste ošáleni šikovností, umem a kouzlením profesionála, ale chce se po vás, abyste uvěřili naprosto banální, nepravděpodobné a za vlasy přitažené konstrukci, která s kouzlením jako takovým nemá nic společného. Chvíli se vám dokonce nechce věřit, že by to tak hloupé skutečně bylo, hledáte jiné, složitější významy a teorie, promyšlené kouzelnické triky, ale ono to tak hloupě vymyšleno opravdu je. Jak bylo celé vyprávění rafi­nované, obdivuhodné a silné, nespustili jste od vypravěče oči, tak skončilo úplně pitomě. A zůstane vám stejně zaražený údiv, jako by po vás někdo s plnou vážnosti očekával, že se budete smát otřepanému vtipu, že mezi dvěma prostřední upad. Je totiž smutné, když nakonec zjistíte, že tihle kouzelníci vlastně ani neumějí doopravdy kouzlit.

Vzpomněl jsem si přitom na jiný film, Shyamalanova Znamení. Tam se celou první půlku snažíte přesvědčit sami sebe, že tam přece nemůžou ukázat skutečné mimozemšťany, že to musí být složitější. Jenže oni se tam opravdu v půli filmu objeví a od té chvíle celou věc přestanete brát vážně. Té tolik vychvalované atmosféře strachu přirovnávané až někam k Hitchcockovi (jaká troufalost!) se začnete jen smát. V Dokonalém triku je takhle nepodařený naštěstí jen závěr, ale tolik lítosti nad pokaženým uměleckým činem jsem už dlouho neměl. Jako by vám truhlář postupně ukázal všechny čtyři nohy stolu, jeho desku, všechno to vychválil, vyzdvihl krásné detaily a preciznost sou­stružení, a ve chvíli, kdy byste se už nemohli dočkat, až si za ten stůl sednete, by vám převedl všechno dohromady, a vy byste zjistili, že jedna z těch nohou je kratší. Dokonalý trik je taky takový film-invalida. Velká škoda.

Add comment 3. 02. 2007, 00:15

Ubohý Český lev

Český lev je opravdu chudák. V jeho jménu se totiž provádějí hodně strašné věci, proti kterým se nemůže bránit. Ve včerejším přímém přenosu veřejnoprávní televize zaútočila všeobjímající trapnost na hlavní vysílací čas způsobem nevídaným.

Že se slavnostní předávání čehokoliv neobejde bez nudy, zívání, falešných gest, hraného patosu a zbytečných sentimentalit, je celkem samozřejmé a všichni jsme na to zvyklí. Na typu ocenění přitom vůbec nezáleží – většinou jen platí, že čím důležitěji se nějaká akce tváří, tím trapnější je.

Zvláštní, že této rovnici vůbec neodpovídá předávání filmových cen Český lev za rok 2005. Včera se v Lucerně naši umělci ani moc netvářili, že jde o nějakou velkou událost, přesto předváděli pod vedením Jiřího Macháčka skutečné orgie trapnosti. Jako by nikdo nevěděl, proč na pódiu stojí, co tam dělá, ani co říká. Pominu-li „žertovnou improvizaci na volné téma zástupce ČSOB a Veronika Žilková v choulostivých situacích“, kterou by nespáchali ani vožralí puberťáci, vrcholem večera se stala humorná scénka, v níž byl nejváženější host večera, herec Herbert Lom, veřejně donucen, aby se přede všemi nalokal minerálky s mizerným marketingem, která byla sponzorem večera. Něco takového se vážně každý den nevidí.

I na předávání filmových Oscarů se nadává, také jsou často nudná a k nepřečkání. Ale aspoň všichni vědí, že by při tom měli zachovávat elementární důstojnost a profesionalitu. Namítnete, že když už nic jiného, tak si ti čeští filmaři na nic nehrají. A máte pravdu, prostě se přirozeně stávají součástí všeobjímající prázdnoty a pokornými nositeli trapnosti. Samozřejmě, není důvod jim v tom bránit – když si pro sebe zaplatí Lucernu, ať si tam dělají, co se jim zlíbí. Ale proč to vysílá veřejnoprávní televize, navíc v hlavním vysílacím čase? A proč jim umožňuje, aby uprostřed své ubohosti ještě navíc rozehrávali propagandistickou kampaň, při níž pro sebe, ale pokrytecky „v zájmu národní kultury a českého jazyka“ žádají, aby jim stát zajistil peníze?

Add comment 26. 02. 2006, 00:45

Legendy z Dogtown - skateboarding jako záminka pro skvělý film

Kdo by čekal, že se z filmu o kalifornských skateboarďácích stane jeden z nejlepších snímků letošního roku? A vida, je to tady.

Najít dneska v kině film, který k přesvědčivosti nepotřebuje výpravné divadlo, sentimentální patos nebo humor na kraji trapnosti, není právě snadné. O to větší překvapení člověk zažije, když mu zcela výjimečný zážitek připraví nenápadný, skromný snímek, navíc věnovaný na první pohled zcela specifickému, úzce zaměřenému tématu.

Ovšem příběh o tom, jak se pár kluků v Kalifornii v 70. letech nadchlo pro prkno (nejdříve plovoucí a pak jezdící) a jak tím dokázali zpopularizovat skateboarding v Kalifornii, nadchne a dojme, jako málokterý z poslední doby. Kdyby to neznělo moc banálně, tak by se chtělo říct, že je to prostě film „ze života“. Osudy hlavních hrdinů, několika obyčejných kluků, nejlepších kamarádů, které spojuje a nakonec rozděluje stejná vášeň, představuje s velkou empatií, nadšením a zároveň s nostalgií a vědomím toho, jak jejich příběh (skutečný příběh, protože se jedná o motivy podle reality), pokračoval (ve filmu jsou jejich další osudy shrnuty do závěrečných stručných popisků). Není divu, že schopnost vcítění je tak veliká, když je pod scénářem odepsána jedna z hlavních postav filmu, kdysi slavný skatebordista Stacy Peralta, dnes také filmař (režie se ovšem ujala žena Catherine Hardwicková). Jeho nesentimentální ohlednutí za vlastní kariérou, za vlastním životem, připomenutí té doby a tehdejší atmosféry působí mimořádně silně, přirozeně, upřímně, a díky tomu si až odzbrojujícím způsobem dokáže získat přízeň.

Ocitnete se uprostřed 70. let, ani nevíte jak. Z plátna jde nadšení, když se ti teenageři prohánějí ve vypuštěných bazénech zbohatlíků nebo vyhrávají jeden turnaj za druhým. Konflikty se objeví záhy s tím, jak se z nevinné, kamarádské zábavy stává velký byznys, který pochopitelně poznamenává dosavadní vztahy. A všechno překryje smutek, když je mimořádný úspěch relativizován běžnou tragédií, jakých je všude kolem spousta, a taky proto, že všechny ty chvíle dávno odnesl čas. Neobyčejný obyčejný film o nebyčejných obyčejných lidech, ani třeskutě zábavný, ani moralistně intelektuální, ani pozlátkově mainstreamový, ani módně depresivní, jen vzpomínka na staré dobré časy, které přinesly hodně legrace, radosti a smutku. Na nic si nehraje a vy ho pro to máte o to radši. A nakonec je úplně jedno, že je jeho hlavním tématem skateboarding. Mohl by být o čemkoliv, protože ten hlavní pocit, prožitek je univerzální, ať už je opřený o cokoliv. Najednou víte, že ty pocity jsou vám ohromně blízké, že jim rozumíte a že jezdíte na stejné vlně.

A jen tak na okraj: významnou roli ve filmu hraje Heath Ledger, který hrál v Příběhu rytíře. Na rozdíl od té postmoderní středověké pohádky, kde měl ne zcela přesvědčivou vizáž módního frajírka (neříkám, že za to mohl, spíš to bylo tím filmem), v Legendách z Dogtown odvádí mimořádný výkon, ve kterém se jednoduše převtělil do duše své postavy. Skoro není k poznání, ale je výborný.

Add comment 12. 10. 2005, 01:17

V Sin City nejde o boj Dobra a Zla

Ve své recenzi na film Sin City („Alibistická oslava zvrácenosti“), která vyšla i na Britských listech, jsem odsuzoval způsob, jakým je v něm oslavováno zvrácené násilí. Na jejím základě se v Jaromíru Kopečkovi hnuly vášně a pustil se do plamenné filipiky proti mému „divnému“ názoru. Bohužel, jeho zbytečně osobně laděný útok těsně míjí cíl.

Podle něj jsem zcela pomýleně „vyvodil, že film popírá rozdíl mezi dobrem a zlem“. Přitom prý „minimálně posledních 10 let česká kina nehrála žádný film natolik jasně ukazující boj zla s dobrem“. Kopeček říká, že „naprosto hystericky reaguji na koncept zločinu a trestu“. Přitom Sin City je jeho slovy „apoteózou spravedlnosti“.

Budiž, reakce je to emotivní, ale napadá něco, co netvrdím. Já jsem ve své recenzi říkal, že tím hlavním, o co ve filmu jde, je předvedení excesivní brutality a že tento záměr autoři filmu alibisticky maskují do netradiční a zajímavé formy. Nepadlo slovo o tom, jestli je násilí oprávněné nebo není. A proč? Rozhodně ne proto, jak říká Kopeček, že by z filmu nebylo rozeznatelné, že na jedné straně stojí trestající Hrdina a na druhé zvrhlý zločinec; opravdu se v „emočním soudu nikdo nemůže splést“. Ale otázka oprávněnosti násilí v konečném důsledku není podstatná.

Cílem filmu není ukázat v netradiční formě tradiční polarizaci Dobra a Zla a nastolení spravedlnosti (dejme tomu v modernizovaně westernové podobě). Jde o další překročení hranice zobrazitelného, předvedení něčeho, co na plátně ještě nebylo a o čem se bude dlouho mluvit. Proto jsem mluvil o vršení nechutností jedné přes druhou a o tom, že vizuálně atraktivní forma je lákavým pozlátkem, které má ke sledování těchto nepříjemných obrazů přitáhnout.

V Sin City je totiž úplně jedno, jestli rozmlátí hlavu na kaši Hrdina Padouchovi nebo naopak. Pocit zadostiučinění nebo snad spravedlivého trestu nemohu mít ani v jednom případě. Padouchova smrt ve filmu bývá spravedlivá, ale proč ho kvůli tomu rozřezat na tisíc kousků, rozemlít mu střeva, sníst mozek, rozprášit po poli, přejet traktorem, rozčtvrtit, vystřelit do vesmíru…? Smrt může být spravedlivá, a nebo jako tady jenom efektní, nápaditá a úžasně cool. V prvním případě jde o skutečně o katarzi a vykoupení, v druhém případě o skvělý zážitek z toho, jak to celé vypadalo. Jde o nefunkční brutalitu bez dalšího smyslu (viz podobně Jan Paul).

A přesně takové je Sin City – zápas Dobra a Zlem je tu společně s výtvarnou stylizací jen pouhou záminkou pro jiný cíl. Ten v konečném důsledku obě archetypální polarity oslabuje a rozdíly mezi nimi stírá.

(psáno pro Britské listy)

Add comment 7. 10. 2005, 01:18

Nesvadbovi - příliš tradiční komedie

Když se v poslední době pod něco podepsala skupina přátel kolem Bena Stillera, výsledkem byla většinou výborná zábava – ať už šlo o zcela neuveřitelnou Vybíjenou, nebo o nadhledový výlet do 70. let Starsky a Hutch.

Nepřekvapí proto, že Nesvatbovi byli skoro očekáváni jako komedie roku. Film se sice obešel bez samotného Stillera, ale jeho parťáci ze dvou výše uvedených filmů Owen Wilson a Vince Vaughn měli být dostatečnou zárukou dobré legrace. Výsledek mě však trochu zklamal, čekal jsem víc. Některá místa jsou skutečně vydařená a srdečně se jim zasmějete, na druhou stranu scénář až příliš lehce a snadno zklouzává do stereotypních klišé romantických komedií, zde jen v decentní míře opepepřených tra­diční ulítlostí tvůrčího týmu.

Zatímco ze Starskyho a Hutche přímo čišela radost z blbnutí ve stylu poněkud trapných a přitom zvláštně sentimentálně sladkých sedmdesátých let a zatímco Vybíjená představovala zběsilý frontální útok, který na bránici nebral žádné ohledy, Nesvatbovi jsou prostě jen taková naředěná příjemná zábava. Pohodlně se na to kouká, hrají tam sympatičtí herci (ať žije Christophen Walken), ale něco tomu chybí. A ani se mi nějak nechce příliš přemýšlet, co vlastně.

Add comment 6. 10. 2005, 01:19

Jak kritici ublížují filmu Štěstí

Nelíčené nadšení, které mezi zdejšími recenzenty vypuklo s uvedením nového českého filmu Štěstí, jistě zvýší jeho návštěvnost. Bohužel také možná následně způsobí četná zklamání, protože přehnaná očekávání úplně splnit nemůže.

Štěstí je přitom svým způsobem skutečně výjimečné. Výběrem tématu (přednost dnes mají spíše rádobyvtipné pohlednice z povrchního zábavosvěta, např. Román pro ženy, Snowboarďáci), stylizací (designovým prvkem tu opravdu není make up, jako spíš jeho do očí bijící absence), tempem vyprávění (větší protipól dnešní roztěkané klipovitosti bychom mezi současnými českými filmy jen těžko hledali). Jedná se o zajímavý snímek vzniklý v důsledku sympatické a nevšední snahy přiblížit odvrácenou a nemedializovanou (a tudíž nevědomou, nebo záměrně potlačovanou) tvář našeho světa, snahy být přesným protipólem všeho „cool“, „hustého“ a nebo „fičáku“, abychom byli zcela aktuální…

To všechno je tak netradiční, vzácné a svým způsobem nečekané, že už jen úsilí vydat se tímto neobvyklým směrem zaslouží uznání. To by však nemělo vyústit v bezmezný a nekritický aplaus, kterému uniká, že odvážlivec režisér Bohdan Sláma se na své cestě nedostal do cíle a že občas zapadnul do pořádné díry.

Sláma od začátku a bez přípravy nastoluje bídnou, těžkou atmosféru post-industriálního věku, prostředí vybydlené hospody s několika ztracenými dušemi, které se snaží nad obecný marast povznést neveselou písní. Vyrezlá šeď, chlad betonu a rozměklá nicota jsou osudovou přítěží, která předznamenává a podmiňuje vše, na co dosáhne. Je to syrové, celkem málo patetické, ale na opravdovosti tomu ubírá nepřirozeně fatální nasazení. Podívejte, i takhle dneska lidi žijou! Na břehu kalného jezera, na dohled betonových bloků elektrárny, která zakrývá slunce, v rozpadlém baráku bez pořádné střechy a s pravidelně odpojovanou elektřinou a nebo v paneláku starém, jako by byl ze začátku 19. století, odcizeném a studeném, bez špetky lidskosti.

Nedostatek peněz, přemíra alkoholu, bezútěšnost bez naděje. Jen nezřízený optimista by v takovém prostředí očekával lásku, laskavost, nezištnost, pochopení a obětavost. A přece – navzdory všemu tu existují ty pravé prototypy „lidské“ (protože chybující a nejisté) lidskosti. Ona a On, kteří determinismus okolního „ekosystému“ dokážou překonat a díky svému dobrému srdci k sobě najít cestu. Zní to lehce ironicky, a vzápětí zdůvodním proč, nicméně chtěl bych zdůraznit, že oba dva hlavní protagonisté, jak Tatiana Vilhelmová, tak Pavel Liška (který jen ze začátku připomíná své komediální role) jsou velice přesvědčiví, svým neokázalým, jemným projevem dokážou empaticky zprostředkovat pozitivní energii svých postav a vzbudit zasloužené sympatie. Podobně i herci ve vedlejších rolích (snad až na poněkud přehrávající Simonu Stašovou) odvádějí solidní výkon, který se hodně liší od typického afektu českých herců.

Jenže byť je to všechno myšleno velice dobře, byť se všichni snaží, film nemá takový emocionální zásah, jaký by mohl nebo měl mít. V některých svých součástech totiž vyvolává dojem intelektuálního konstruktivismu, který však záměry tvůrců činí přiliš průhlednými. Jako by dramaturgickou metodu určovala polopatistická snaha ukázat „na dřeň“, jak to ty lidi maj na tom průmyslovym venkově těžký a jak jsou přitom skvělí. A tak kvůli názornosti rozbité okno přelepíme papírem, protože na skleněnou výplň nejsou peníze, děravou střechu zakryje igelit, půl metru za rodný dům postavíme elektrárnu a základní dramatický prvek vystrojíme tak, že to dojme i toho největšího cynika. A běda jak ne!

Právě hlavní zápletka, která představuje motiv většiny skutků postav, je zřejmě nejslabším článkem scénáře. Stála za ní asi pochopitelná úvaha – potřebujeme silný motiv pro zdůvodnění oběti – k tomu jsou ideální děti. Takže obětí bude péče o děti někoho jiného. Ale jak to zařídit? No, uděláme ho třeba duševně nemocného. A tak přichází na scénu psychicky více než labilní matka (v podání Ani Geislerové), na kraji mentální nemoci, která se nedokáže postarat o své dvě malé děti, jídlo nechává v lednici plesnivět, neví si rady v běžných životních situacích, a přitom nenávistně a nevděčně nadává všem, kteří se jí a především dětem snaží pomoci. Symbol absolutního rozkladu a beznadějné tragiky, položit níže už ho snad nešlo. Přitom k tomu nebyl důvod, naopak to bylo zbytečné a celá postava a její situace ztrácejí kvůli své doslovnosti sílu a věrohodnost.

Do opozice této postavě jsou určeny dvě čisté duše. Na jejich bedrech se ocitne celá tíha hned několika životů (převezmou starost o děti, dělají společnost bodré tetě, pustí se do opravy rodného domu, On přemůže svou nechuť pracovat v továrně) a snaží se ze všech sil překonat a zlomit předurčení osudu. Tyhle chvíle patří k nejsilnějším, snad proto, že nepůsobí násilně, vede je přirozené nadšení, radost a jsou ostře kontrastní vůči zbytku filmu, který se nese v pomalém, reflexivním plynutí. Realita, respektive poněkud silná touha režiséra ukázat „tu pravou těžkou osudovost“, však jako bezcitná mrcha naruší veškeré optimistické plány. Nejdříve kvůli dětem Tatiana odmítne odjet za přítelem do Ameriky (Amerika je tu vypodobněná jako lehce klišovitě interpretovaný, ambivalentní vzdálený mýtus lepšího světa, který však zkazí toho, kdo se s ním potýká), pak scénář odebere snaživé dvojici děti, o které se starají (vezme si je zpátky jejich matka tak nekompromisním způsobem, že je nepřesvědčivý, až do směšnosti), pošle na věčnost jejich sympatickou tetu, aby všechno korunoval velice popisnou destrukcí domu, který se na chvíli stal jejich dočasnou nadějí.

Stručně řečeno – pomalé tempo vyprávění je zavalené poněkud monotóním, přepjatě významným akcentem, který chce za každou cenu zprostředkovat jednostranně interpretovanou realitu severních Čech. Vážností, s jakou své poslání pojímá, se Sláma liší od Miloše Formana, který podobně marnou realitu ztvárnil v Černém Petrovi, Láskách jedné plavovlásky nebo v Hoří, má panenko. A hlavně kvůli této přílišné vážnosti, která je od začátku do konce prakticky stejná, nedynamická a tím de facto plochá, nemá takovou přesvědčivost jakou Formanovy filmy a zůstává pod svými možnostmi. Sláma příliš tlačí na pilu a místo, aby použil věrohodnější motivy, které by byly na první pohled obyčejnější a zdánlivě méně vyhrocené, méně konfliktní nebo tragické, vypomáhá si zbytečnými a lacinými charakteristikami (žena nemusí být zrovna zralá na psychiatrii, když se nestará o své děti, její milenec nemůže být na jedné straně vůči jejím dětem zcela bezcitný a zároveň je pak nekompromisně brát od dočasných pěstounů atd.). Svou touhou co nejsilnější zprostředkovat zážitek ze syrové reality se tak film mimoděk ocitá mimo přesvědčivou realitu. Když je všechno černé, pak i ta nejčernější černá ztratí svou sílu.

Když kritici mluví o zralém rukopisu, dospělosti a jistotě (např. Lidové noviny: Ryzí esence života), zdá se mi to přehnané, protože z dramaturgického hlediska je film nevyrovnaný a chytá se zbytečně do vlastních pastí. Je to slušný film, na české poměry velice solidní, ale na skutečně výjimečný zážitek, který by člověkem otřásl, je to bohužel stále málo. Nekritické nadšení zdejších recenzentů je možná způsobeno vděčností za to, že se konečně objevilo něco netradičního a svým způsobem cenného, způsobuje však velká, o to však zklamanější, očekávání a nemohu ho sdílet. Škoda.

Add comment 21. 09. 2005, 01:21

Sin City: alibistická oslava zvrácenosti

Novátorská a vizuálně opulentní podívaná přesně kopírující komiksovou estetiku je důmyslnou zástěrkou pro veřejnou prezentaci psychopatického obsahu.

Komiks se nikdy nezdráhal otevřeně a detailně prezentovat brutální násilí, navíc často v kombinaci s dráždivým zobrazením sexuálně laděného obsahu. Tuto bezprostřednost a překračování hranic přijatelného dovolovala statická a vysoce stylizovaná forma média, k němuž se přirozeně přistupuje s vysokou dávkou tolerance a nadhledu.

Ve chvíli, kdy byl ohlášen příchod filmové verze Sin City, která měla být doslovným přepisem komiksové verze a měla překvapovat neotřelými filmařskými postupy, hned podle prvních ukázek se dalo soudit na mimořádný zážitek z výtvarného pojetí – tíha filmu měla spočívat na černé a bílé s ojedinělým vypointováním některých barev, jako například rudé na ústech svůdné blondýny. Sliboval se zápis do dějin filmu a úchvatné záběry na obyvatele města hříchu.

Předpovědi nelhaly – filmové Sin City jako by představovalo rozpohybovaná komiksová políčka, největší ambicí je tu téměř otrocká věrnost předloze. A po výtvarné stránce to funguje, atmosféra temného podsvětí je dokonalá, přesvědčivost postav a prostředí silná až uhrančivě, vše pečlivě zkonstruováno v nejmenších detailech. Obrazu vládne noc, již jen občas naruší reflektor auta, odlesk bouchačky nebo pramene platinových vlasů. Temnota prostupuje vším, zdmi, ulicemi, bary i lidmi, kteří se v nich pohybují.

Je pochopitelné, že návštěva u obyvatel města hříchů nemůže zůstat bez následků a že se s nimi nebudeme procházet sadem růží. Ovšem výsledek předčí i všechna očekávání nejhoršího. Samostatné příběhy několika hlavních hrdinů mají jen málo společné. To co je spojuje, je však největší slabinou filmu. Excesivní brutalita, násobně překonávající sebe sama ve virtuózní kreativitě nechutnosti.

Kanibalismus, řezání končetin, roztrhání člověka vlkem, pomalé mučení na elektrickém křesle, vše předvedeno v důkladném podání, bez možnosti úlevného nadechnutí ve chvíli, kdy by se kamera podívala jinam. Jeden zvrácený nápad, jak zabít člověka, je záhy vystřídán jiným, ještě nečekanějším; přičemž zcela neoddiskutovatelným vrcholem filmu je scéna, v níž Bruce Willis pěstí rozmlátí hlavu ležícího Žlutého parchanta na kaši a doslova ji „zatluče do hlíny“. Pokud člověk z kina rovnou neodejde, je nucen se dívat na extrémní nechutnosti zabalené do mimořádně atraktivního vizuálního balení, které samo o sobě může povznášet, ovšem obsahem samotným je zcela rozvráceno.

Komiksová předloha filmu posloužila jako výborná inspirace pro jeho výtvarný styl. Současně však rozpohybování brutality a extrémního násilí (v kombinaci s přepjatým zdůrazňováním sexuality) způsobilo jejich nadměrné zesílení – bohužel, co projde jako statický obrázek, neprojde jako filmová scéna. Pohyb, zvuk, herci – to všechno komiksovou stylizaci demaskuje a strhává do nepříjemné reálnosti, imaginace je potlačena, zůstává jen doslovnost, která znásilňuje. Jako by tu šlo jen o veřejnou masturbaci filmařů, kteří si tímto způsobem ventilují své podivně orientované potřeby a činí jim potěšení, že jimi mohou šokovat celý, úplně celý svět. A že jim to díky jejich kouzlům nejen projde, ale budou za to i oslavováni.

Obdiv k mimořádné formě dokonale zastínil, jak zvrácený obsah forma prezentuje; tento je tak přijímán jako neproblematická samozřejmost (divili byste se, čemu všemu se lidé dokážou v kině smát) a krůček po krůčku se stává součástí normality. Ve Městě hříchů Dobro neexistuje a Zlo není Zlem. Pak je ovšem absurdní hledat v něm hříchy. Hřích je totiž morální kategorií, jež je na protikladnosti Dobra a Zla závislá. Dokážeme ještě mezi Dobrem a Zlem rozlišovat?

Add comment 1. 08. 2005, 01:27

Působivá, ale nedotažená Válka světů

Steven Spielberg po dlouhé době dokázal, že filmový střet s mimozemšťany dokáže být sugestivní, dokonce inspirativní a také že se obejde bez trapné směšnosti. Bohužel, jako by se stále bál nebo nedokázal překročit svůj (a obecně mainstreamový) standard.

(Upozornění: nedporučuje se těm, kteří film ještě neviděli)

Zvolit pro sledování útoku mimozemšťanů pohled obyčejného jeřábníka, nezodpovědného otce a lehkovážníka Toma Cruise byl mimořádně šťastný nápad. Jeho všední, banální a až nečekaně nekašírovaná existence totiž nese znaky obecně žité a velice přítomné reality. V takovém prostředí pak i taková nepravděpodobná věc jako vesmírný atak na pozeměťany může působit přesvědčivě.

Důvěryhodné je celé podání Toma Cruise, který svou postavu obdařil relativně vyzrálým a skromým projevem. Sice je spolu s ostatními komparsisty občas nucen k nepochopitelnému chování (čekat uprostřed ulice do poslední chvíle, než se chodník rozpadne pod nohama, je vskutku nezdůvodnitelnou ztrátou pudu sebezáchovy), nicméně, zvláště v první polovině filmu, jeho chování nepostrádá primární logiku a Cruise tak dokáže být reprezentativním průvodcem katastrofou.

Totéž se ovšem nedá říci o jeho potomcích, o něž se jako biologický, avšak spíše příležitostný otec, v krizových momentech musí starat. Oba frackové se chovají s excesivním despektem vůči nehodnému rodiči a to i ve chvíli, kdy by ve skutečnosti, tváří v tvář neznámému nebezpečí, museli být doslova „po…né až za ušima“. Dětské postavy tu jsou vykresleny jako příkladně vzdorní a zbytněle sebevědomí jedinci, kteří jsou však do své suverenity tlačeny více představou scénáristy a režiséra, než uvěřitelnou motivací postavy jako takové (nadávali byste snad zlostně svému taťkovi (a to i přesto, že se o vás nestará a cítíte k němu despekt), kam že vás to veze, když vám za zády srovávají město se zemí?).

S podobně lehkou křečovitostí se na strhující tempo roubují i další motivy (náctiletý syn se za každou cenu touží připojit k projíždějícím vojákům, aby si to s obrovskými stroji rozdal na férovku, lidé se v masových exodech přesouvají různými směry, aniž by k tomu byl důvod, protože k ničení a útokům mimozemšťanů dochází po určité fázi snad úplně všude, nebo naopak se zvědavostí zírají na ohromná mimozemská mostra tak dlouho, až to do nich milý vetřelec začne pořádně hustit a až v té chvíli pochopí, že by asi bylo lepší být někde jinde atd…).

A ačkoliv se přenos reálií z konce 19. století (vycházíme-li z knihy H. G. Wellse) povedl výborně co se lidského světa týče, mimozemské stroje zůstaly s 19. stoletím stále těsně spjaté – jednak svým designem a konstrukcí (pomineme-li pár upgradů, jako například průzkumné skleněné oko), ale především způsobem „uvažování“, který rozhodně nepřipomínal slovy filmového vypravěče „inteligenci tisíckrát inteligentnější“, než je ta lidská. Likvidace lidí v podání mimozemšťanů je sice krutá, drsná a nelítostná, avšak na 21. století a superinteligentní civilizaci (když už to tak musím říci) zoufale neefektivní, odpovídající roku 1898, kdy Wells svou Válku světů stvořil (uvědomíme si to zvláště, srovnáme-li to se vším, k čemu došlo v lidských dějinách ve 20. století a s tím, jaké možnosti sebedestrukce má lidstvo k dispozici dnes).

Nicméně Spielbergovu interpretaci sto let staré sci-fi považuji za velice zdařilý katastrofický film s velikým emocionálním účinkem, který je nejsilnější v paradokumen­tárních momentech živé reportáže z počínajícího útoku, přesněji ve chvílích, kdy dochází k nezvyklým projevům počasí a kdy se následně projeví první příznaky neidentifikovatelné hrozby. Zhmotněná exprese strachu, bezmoci a zoufalství v těchto okamžicích vyvolává intenzivní a bezprostřední e­moce.

Film však s přibývajícím časem začíná pozvolna ztrácet dech i věrohodnost a neumí do svého hlavního tahu dostatečně přirozeně začlenit vedlejší tématické linie. Celkem logicky pak ústí do tradičního happyendu v té nejkrystaličtější podobě – všichni členové rodiny přežijí, samozřejmě naživu musí zůstat i nezdárný syn, který však prokázal mimořádnou odvahu a příkladné vlastenectví, když se bezhlavě vrhl ve ztracený boj s nepřítelem (kéž by Amerika měla víc takových hrdinů!). Závěr však postrádá dostatečnou katarzní sílu, kromě cukrkandlové příchutě totiž přichází příliš náhle a zůstane viset bez dokonaného prožitku a nějakého zásadnějšího poselství v podivném nebeském vzduchoprázdnu.

Add comment 7. 07. 2005, 01:43

Varování: Hru o přežití (Saw) nemusíte přežít

Už dlouho jsem nebyl svědkem tak vykonstruovaného, nezmotivovaného a zbytečného filmu, který by zároveň vynikal tak bezpříkladným nadšením z maximalizace utrpení svých postav.

Ten zážitek byl opravdu nepříjemný, o to více, že nečekaný, protože ohlasy přirovnávající Hru o přežití ke slavnému filmu Sedm (v odkazu naleznete argumentaci, proč je právě Sedm tak výjimečný film) byly docela pozitivní. Slova jako „zajímavá zápletka“, „překvapivé vyústění“ nebo „skutečně strašidelná atmosféra“ ilustrují vstřícná hodnocení celkem přesvědčivě.

Inu, vyústění je sice překvapivé, o všechnu svou případnou sílu však přijde kvůli zápletce, která zpravu snad může působit zajímavě, záhy se však rozpadne pod tíhou nepravědpodobných reakcí, nezmotivovaného jednání a absence zdravého rozumu (příkladem za všechny budiž několikrát zopakované „na­pínavé“ míření na násilníka, které trvá vždy tak dlouho, aby se dotyčnému před namířenou hlavní podařilo uniknout).

„Skutečně strašidelná atmosféra“ přitom přichází o veškerou přitažlivost, když vyjde najevo, že hlavním cílem celého filmu není nějaké poselství (a nebo naopak prostě jen oddechová zábava), ale pouze pokus opět o nějaký ten kus překročit onu neustále posouvanou „hranici možného“, v tomto případě zobrazitelného. Dochází tu k frontálnímu útoku na primitivní pudovou podstatu člověka, který chtě nechtě musí přihlížet a logicky přitom podléhá adrenalinovým návalům nechu­tenství a odporu. Řezání vlastní nohy v přímém přenosu, rozmlácení hlavy keramickým víkem záchodové nádrže na vodu, to všechno jsou jenom prvosignální pokusy vyrýt nesmazatelnou stopu do paměti přihlížejícího, byť za cenu psychické újmy (pocitu, že ono keramické víko dopadá i na vaši hlavu a že si z vas při tom někdo dělá pořádnou legraci, se skutečně nejméně půl filmu neubráníte).

Realizovat své psychopatické sklony je možné různě – pacienti léčebných ústavů tak většinou činí za pomoci odborného dozoru a v ústraní. Bohužel, jedna část současné kinematografie tyto sklony ventiluje zcela veřejně a asistují jí v tom buď nic netušící a nebo stejně postižení diváci. V tomto případě jistě uděláte lépe, pokud asistovat odmítnete.

Add comment 22. 06. 2005, 01:44