Simindr.cz

Varování: Hru o přežití (Saw) nemusíte přežít

Už dlouho jsem nebyl svědkem tak vykonstruovaného, nezmotivovaného a zbytečného filmu, který by zároveň vynikal tak bezpříkladným nadšením z maximalizace utrpení svých postav.

Ten zážitek byl opravdu nepříjemný, o to více, že nečekaný, protože ohlasy přirovnávající Hru o přežití ke slavnému filmu Sedm (v odkazu naleznete argumentaci, proč je právě Sedm tak výjimečný film) byly docela pozitivní. Slova jako „zajímavá zápletka“, „překvapivé vyústění“ nebo „skutečně strašidelná atmosféra“ ilustrují vstřícná hodnocení celkem přesvědčivě.

Inu, vyústění je sice překvapivé, o všechnu svou případnou sílu však přijde kvůli zápletce, která zpravu snad může působit zajímavě, záhy se však rozpadne pod tíhou nepravědpodobných reakcí, nezmotivovaného jednání a absence zdravého rozumu (příkladem za všechny budiž několikrát zopakované „na­pínavé“ míření na násilníka, které trvá vždy tak dlouho, aby se dotyčnému před namířenou hlavní podařilo uniknout).

„Skutečně strašidelná atmosféra“ přitom přichází o veškerou přitažlivost, když vyjde najevo, že hlavním cílem celého filmu není nějaké poselství (a nebo naopak prostě jen oddechová zábava), ale pouze pokus opět o nějaký ten kus překročit onu neustále posouvanou „hranici možného“, v tomto případě zobrazitelného. Dochází tu k frontálnímu útoku na primitivní pudovou podstatu člověka, který chtě nechtě musí přihlížet a logicky přitom podléhá adrenalinovým návalům nechu­tenství a odporu. Řezání vlastní nohy v přímém přenosu, rozmlácení hlavy keramickým víkem záchodové nádrže na vodu, to všechno jsou jenom prvosignální pokusy vyrýt nesmazatelnou stopu do paměti přihlížejícího, byť za cenu psychické újmy (pocitu, že ono keramické víko dopadá i na vaši hlavu a že si z vas při tom někdo dělá pořádnou legraci, se skutečně nejméně půl filmu neubráníte).

Realizovat své psychopatické sklony je možné různě – pacienti léčebných ústavů tak většinou činí za pomoci odborného dozoru a v ústraní. Bohužel, jedna část současné kinematografie tyto sklony ventiluje zcela veřejně a asistují jí v tom buď nic netušící a nebo stejně postižení diváci. V tomto případě jistě uděláte lépe, pokud asistovat odmítnete.

Add comment 22. 06. 2005, 01:44

Román pro ženy – plytká nuda o ničem

Především mizerný scénáristický základ stojí za bezduchým vyzněním filmu Román pro ženy. Ani sebelepší režie by totiž nedokázala uchopit příběh, který neví, o čem je, proč a pro koho.

Romány Michala Viewegha jsou známé především svou velice dobře zvládnutou marketingovou prezentací. Zřejmě nejvýrazněji se v tomto ohledu projevila příprava knihy Román pro ženy – ta byla totiž před časem uvedena tajemnými pseudomilostnými dopisy neznámého autora na reklamních plochách v pražském metru a psalo se o nich dokonce i v denním zpravodajství.

Už tenkrát ty texty šustily papírem a bohužel ani stejnojmenný film je neposunul mnohem dál k nějaké přesvědčivější poloze (mezičlánek mezi reklamními dopisy a filmem, tedy kniha samotná, mě naštěstí minula). Scénář vyrobil přímo sám autor knižní předlohy a dlužno říci, že kdyby od toho upustil, ušetřil by asi mnoha lidem zbytečnou návštěvu kina.

Výsledkem je totiž bezobsažný, povrchní a veskreze banální produkt, který sice mimořádně dobře zapadá do pozlátkového světa líbivých reklamně-marketingových pracovníků, módních a společenských časopisů, bulvárních lechtivostí a prvosignálních vztahů, ale v zásadě mu zoufale chybí jakýkoliv smysl, téma a souvstažnost s realitou.

Postavy jsou k politování – scénářem jsou nuceny pohybovat se v umělém, vykonstruovaném prostředí, které ačkoliv je považováno za středobod současného cool světa, je zároveň pojímané z bezpečného autorského odstupu. Karikovanost je sice do značné míry záměrná (ale nepodařená), protože Viewegh chce být vtipný (ale málokdy skutečně bývá, některé nápady spíše odkazují na filmově-režisérskou ruku). Ovšem kvůli tomu, že se opírají o notorická klišé (přiznaná, samozřejmě, taková je Vieweghova autorská metoda), postavy se bez vnitřní podstaty, charakteru, potácejí vždy jen tím směrem, který je jim dodán zvenčí. Postavy se tak nutně stávají překalkulovanými karikaturami, které v podstatě nelze interpretovat, uchopit. Děj filmu v tomto případě znamená jen to, že se něco děje, bohužel, málokdy se podaří identifikovat, proč vlastně zrovna tímto způsobem, jaký to má smysl a jakou výpověď v tom hledat.

Vinna tím je podivná autorská schizofrenie (a opravdu spíše scénáristy samotného než režiséra Filipa Renče). Tzv. „literát“ zkusil využít tradičních žánrových postupů ženského milostného románu (od něhož očekával vysoké prodeje), ale zároveň potřeboval zakrýt svou zranitelnost béčkového autora zcizovacím efektem parodie a odstupu. Za tímto účelem se tu permanentně používá nejlacinějšího triku, kterým se mají odzbrojit případné kritiky – pojmenovat slabinu jako první – takto zdůrazněný odstup má vyrazit všem negativním hodnocením potenciální zbraně z rukou. „Hle – klišé,“ řekne předem autor. Neuvědomuje si však, že se tím v tomto případě jen dopouští klišé na druhou… (pomíjím, že v celém filmu jde navíc o dosti pokroucenou interpretaci partnerských vztahů, do značné míry vycházející z četby časopisů pro ženy, kterou bylo jistě nutné před psaním knihy absolvovat).

O Vieweghovi je známé, že je spíše velkým čtenářem než autorem kvalitní literatury (ostatně řada kritiků označuje jeho parodie jiných spisovatelů za to nejlepší, co se mu kdy povedlo). I z tohoto filmu je zřetelně patrné, že se tématicky pohybuje ve zcela odvozeném světě, který už nepodléhá přesvědčivým, ale vnuceným pravidlům a konstruktivis­tickému ekvilibrismu „tvůrce“. Inu, proč by to tak nemohlo být, některé hříčky stvořené jen tak pro radost dokážou být nakažlivé svou zábavnou hravostí (z poslední doby mě v tomto ohledu napadají Lupiči paní domácí bratrů Coenových). Ale Vieweghova ekvilibristika je notně upocená, odvozená, chybí jí lehkost a šmrnc a kvůli své prvoplánovosti je navíc snadno odhadnutelná. Snaží se za každou cenu vymáčknout s nesmírným a zhusta marným úsilím vtip z každé situace, protože vtip přece musí být zárukou úspěchu. Že přitom ale uniká to podstatné, to jako by nevadilo.

Bohužel vadí – z devadesátimi­nutového filmu se rázem stává film delší než všechny tři díly Pána prstenů dohromady. Na plátně se odehrává obyčejná nuda, hra na život, která je stejně prázdná jako reklamní spoty, kterým se zrovna Filip Renč věnuje obvykle (k tomu žánru ovšem prázdnota integrálně patří, takže ji nelze reklamě vyčítat, filmu však ano). Hlavně že je dobře vyveden product placement různých Vieweghových knih v každém druhém záběru.

A tak ani zajímavěji vyvedených okamžiků (například vyjukaný mladík na letišti tváří v tvář Simoně Stašové, infarkt Jaroslava Dulavy nebo oznámení úmrtí ženy Miroslava Donutila) ani pár příjemných chvilek (třeba když sexy hudba Ivy Frühlingové z alba Litvinov podbarvuje obrázky bez promluv, které umí Renč zručně zaranžovat) nevyváží zbytečnost celého filmu, který někteří recenzenti mylně označují za romantickou komedii.

1 comment 13. 04. 2005, 01:12

Americká komedie jako cesta k toleranci

Americká komedie Jeho fotr, to je lotr je navzdory svému hvězdnému obsazení spíše druholigový produkt. Přesto však může být její význam, stejně jako dalších filmečků podobné kategorie, v určitém smyslu pozitivní.

Druhé pokračování filmu Fotr je lotr sice láká sestavou elitních herců (Dustin Hoffman, Robert de Niro, Ben Stiller a po dlouhých letech Barbra Streisand), ale výsledkem je spíše zklamání z toho, jakým způsobem se tu promarňuje a devalvuje záře největších hereckých es.

Scénaristicky plytká historka o sbližování dvou odlišných rodin sice nabídla pár zábavných momentů a filmové hvězdy se je snaží prodat s celkem sympatickým elánem a nasazením, ale celkově se jedná o docela prvosignální humor využívající tradičních rádobyvtipných trapasů bez mimořádného kreativního osvěžení.

Na druhou stranu, tuto nijak mimořádnou komedii lze do jisté míry považovat za dobrý příklad jednoho ze základních elementů dlouhodobé strategie amerického zábavního průmyslu, přesněji žánru americké rodinné nebo romantické komedie. Jde o obecné ideové východisko, na němž bývají podobné výrobky showbyznysu postaveny, a tím je výzva k toleranci a důraz na akceptaci individuálních odlišností. Hrdinové se totiž v tomto žánru stávají karikovanými typy s nejrůznějšími osobitými vlastnostmi, které je v očích ostatních postav nejdříve degradují pod prizmatem zažitých předsudků, aby v průběhu filmu došlo k relativizaci vzájemných antagonismů a k následnému vstřícnému pochopení a uznání práva na osobitost.

Základem filmu Jeho fotr, to je lotr je právě sbližování tradičně konfliktních rolí. V první řadě jde o rozdíl mezi rodinami dvou snoubenců. Zatímco rodiče budoucí nevěsty tvoří vinou otce přísně upjatý pár, rodiče ženicha jsou rozevlátá a bezprostřední dvojice bez jakýchkoliv puritánských zábran. Nevěstin otec však navzdory své koženosti způsobené dlouholetým agentstvím v CIA podléhá silnému emotivnímu vztahu ke svému vnoučeti, o něž pečuje s přehnanou starostlivostí s umělým ženským prsem na hrudníku. Ženichovi rodiče zase dokáží svého syna ztrapňovat svou přehnanou otevřeností nebo nevázaným prožíváním erotiky. To všechno je korunováno pseudofilozofickou konstrukcí nevěstina otce kolem „kruhu důvěry“, do kterého zahrnuje pouze své nejbližší, jimž může bezvýhradně věřit. Ovšem postupně se ukáže, že toto vymezování je postaveno na iracionálních základech – ti, kteří jsou uvnitř zmíněného kruhu mezi sebou vlastně důvěrný vztah nemají, a naopak ti, kteří jsou vně kruhu, jsou odmítáni jenom pro to, že nesplňují vnějškové atributy očekávaného chování.

Jak už to tak v podobných filmech bývá, všichni k sobě nakonec musí najít cestu. A tak dochází k uznání toho, že každý má právo na své výstřelky, na svou osobitost, pokud ovšem stejné právo přiznává ostatním. Tímto nenáročným a zábavou odlehčeným způsobem se tu naťukává několik v dnešní době aktuálně prožívaných problémů (euro)americké společnosti a narušují se dosavadní předsudky a pravidla chování. Ať už se jedná o sexuální život starší generace, vzájemný vztah partnerů po tom, co jejich děti opustily domácnost, právo potomků na určení vlastní cesty, která neodpovídá očekáváním rodičů, nebo samozřejmost toho, že se o vývoj nemluvňat starají i muži, vždy jde o hledání cest k vzájemnému porozumění.

Samozřejmě, že jde o povrchní a vedle zábavného prvku vlastně podružně přítomný význam, jeho destruktivní síla vůči tradičním schématům je však zásadní. Tím, že se všechna traumatická místa společnosti prezentují takto zábavnou a psychologicky nenáročnou formou, zvyšuje se šance na přijetí všech odlišných interpretací života v masovém měřítku. To, co je teď prezentováno v odlehčené a karikované formě, se v budoucnu stane méně nekonfliktním, méně problematickým, samozřejmým. Skrze humor (bez ohledu na jeho kvalitu) se tak společnost bezděky a nenásilně osvobozuje a otupuje hrany neporozumění.

Žánr americké rodinné komedie v tomto ohledu obecně hraje roli demokratizačního nástroje obhajujícího právo na individuální projev každého člověka a kladoucí důraz na obecnou toleranci. Její vyústění je totiž pravidelně pozitivní a smířlivé. Ohlédneme-li se do nedávné minulosti, najdeme několik podobných variací na stejné téma. Například v Pravé blondýně je postaven na hlavu tradiční předsudek neinteligentní dívky vybavené příslušnou barvou vlasů. Komedie Mezi námi děvčaty zase staví na polopatické výměně rolí mezi matkou a náctiletou dcerou, jejichž psychiky zprvu nejsou schopné porozumět jedna druhé. Na stejném schématu jsou postaveny i filmy jako Lepší pozdě nežli později, Sexbomba od vedle, Moje tlustá řecká svatba, Lepší už to nebude a řada dalších. Pro všechny je společný jednotný model – konfrontace rozdílných povah a vlastností se závěrečným hap­pyendovým vyústěním na platformě přijetí vzájemných rozdílů, vznešeně řečeno ve jménu obecných demokratických hodnot.

Samozřejmě, nelze říci, že bychom tento druh filmů mohli považovat za ideologickou zbraň s nějakým mimořádným významem. Přesto však, jakkoli může být podobný druh filmů z uměleckého hlediska zanedbatelný, odráží postupné překonávání společenských a mezilidských bariér, ke kterému v průběhu času dochází. Zároveň se však na tomto procesu více či méně aktivně podílí a (možná nevědomky) zesiluje jeho všeobecný dopad. Společenská role těchto filmů tak může být důležitější, než se může na první pohled zdát.

Add comment 20. 03. 2005, 01:18

Million Dollar Baby – dej pravý hák osudu

Život je drsná a tragická záležitost. Stojí však za to o něj a s ním bojovat, ačkoliv konečným vítězem je smutek. Takové jednoduché poselství předává Clint Eastwood svým oscarovým filmem Million Dollar Baby.

Chudá dívka Maggie (Hilary Swanková), vydělávající si jako servírka a přežívající v nekomfortních podmínkách na předměstí, má jen jeden, o to však umanutější cíl – dostat se z pout nastavených osudem, překonat jeho danosti a stát se nejlepší boxerkou na světě. Pomoci jí k tomu má stárnoucí svérázný trenér (Clint Eastwood), který „holky netrénuje“. Přes tradiční antipatie se nakonec společně pustí do boje, do boje se soupeřkami, rodinnými vztahy, se sebou samými a s nahodilostmi o­sudu.

Ačkoliv Maggie dosáhne během krátké doby téměř všeho, čeho v ženském boxu dosáhnout lze, není to právě příjemná podívaná – ten drsný, vlastně ohavný „sport“ popírající tradiční schémata ženství, je tu snad vybrán pro to, aby se stal perfektním zhmotněním kruté alegorie života, pro jehož přežití je tvrdý boj holou nutností. A zároveň podmínkou úspěchu, který se při skutečné vůli, zápalu a nasazení může dostavit.

Bohužel, navzdory vší té snaze, navzdory všemu chtění a navzdory všem úspěchům, přichází chvíle nemilosrdného prozření, kdy se odhalí, že nad osudem a životem se vyhrát nedá, že nakonec stejně vezme všechno, co si dosud nechal vzít, a nepomůže stěžování, že to bylo nefér. Přichází chvíle, kdy je onen věčně vzývaný chimérický „americký sen“ přistižen při své neudržitelnosti a pomíjivosti, kdy se ukáže marnost celého počínání.

Výsadou silné boxerky je však ona svébytnost a vůle, kterými vládne a které z ní dělají velkou osobnost. Třebaže fyzicky bezvládná, dokáže svůj osud pevně držet ve svých rukou téměř stejně dobře, jako když rozdávala rány v ringu. A nakonec svým způsobem nad životem zvítězí, přesněji řečeno, v souboji s ním neprohraje, protože sama určí pravidla hry.

Tahle urputnost být sama sebou má společné rysy s příběhem Raye Charlese, za kterého hlavní představitel Jamie Foxx dostal stejného Oscara jako Hilary Swanková. Obě postavy v podobném duchu výchozí podmínky svého života, všechna svá osudová omezení, přetvářejí do podoby podružných přívěsků toho, co je ve skutečnosti důležité (byť u Raye v mnohém přijemnější a pozitivněji vyznívající podobě). To, že je existence uchopena a interpretována po svém, povyšuje obyčejné „strávení“ času od narození ke smrti do vědomých mezí a tím odlišuje výsostného člověka od pasivního přijemce „ran osudu“. Tragika života je nezbytností, nicméně jedinou šancí, jak se jí postavit a jak jí vzdorovat, jedinou nezbytností, je pokusit se jí vnutit vlastní vůli a hrdost.

Eastwoodova režie je syrová, nekompromisní, ale zároveň mimořádně citlivá, neuhýbá pohledem ani při těch nejnepříjemnějších situacích, naopak jim čelí beze strachu a s otevřeným hledím vyzývá realitu, aby předvedla, co umí. A navzdory všemu smutku, kterého musí být svědkem a spoluviníkem, nikdy nezakolísá a stejně jako Maggie své poselství statečně udrží pevně v rukou až do konce. Maggie nikdy neztratí svou sílu, to je její konečné vítězství, posvěcené vědomím toho, čeho se jí podařilo dosáhnout, a tím, že se dokázala smířit s věčností.

Silný, působivý, autorskou suverenitou ohromující zážitek, před kterým je potřeba jen tiše, uctivě smeknout a mlčky hledat odvahu na přijetí toho, co může přijít.

Add comment 14. 03. 2005, 01:19

51 filmů roku 2004

U příležitosti oskarové noci jsem se podíval na loňské premiéry a zavzpomínal, jaké že jsme to za ten rok viděli filmy. Trochu s hrůzou mi došlo, že jich bylo celkem 51! A které stály nejvíc za to? A na které už jsme skoro zapomněli?

FILMOVÉ PREMIÉRY – PROSINEC 2004

Super prohnilí – není nad francouzské komedie. Navíc třetí pokračování téhle slavné série je asi to nejmilejší ze všech tří – plné nostalgie po starých dobrých časech, toho lehkého smutku vznášejícího se nad šedými pařížskými ulicemi, a zároveň toho úžasného nonšalantního humoru s vřelým srdcem. Dojemné, kouzelné.

Polární expres – digitální efekty v té nejefektnější podobě, podmínkou jsou 3D brýle v IMAXu, díky nimž si člověk s rozzářenýma očima užívá současných kouzel možná stejně oněměle jako diváci prvního filmu před sto lety. A vůbec nezáleží na tom, jestli si z té americké interpretace Vánoc zapamatujete něco jiného, než onen euforický pocit z intenzivního zážitku.

Wimbledon – milé, lehounké, inteligentně vtipné, byť trochu víc zaláskované, než by se slušelo, ale těm dvěma sympaťákům se to hravě promíjí. Přikrýt se dekou, když je venku lezavá zima, a bude to takové příjemné oslazení horkého čaje.

FILMOVÉ PREMIÉRY – LISTOPAD 2004

Snowboarďáci - viz článek Snowboarďáku stříkej!!!

Slavíci v kleci – poněkud vykonstruovaná, citová tlačenka, ze které občas ukápne trochu hustého sirupu, ale není to úplně špatné.

Otevřené moře – takový zprvu zajímavě civilní, ale tak nějak zbytečný a čím dál tím delší film, jehož zbytnost jen zdůrazní nečekaný závěr.

Ženy pro měny – dobrá dokumentaristická práce, zajímavě zmapovaná problematika a konkrétní osudy. Nejlepší postavou je blonďatá studentka VŠE, která potvrzuje snad všechny předsudky o blondýnách a vlastně i o studentkách VŠE. Šéfredaktorka Cosmopolitanu by mohla zfleku (soudě podle jejich prázdných a zavádějících odpovědí) začít politickou kariéru, pokud ji už ostatně nezačala. Čím více žen (a mužů) se díky tomu filmu pokusí racionálně uchopit celospolečenský tlak „nějak vypadat“ a začne s ním pracovat v rozumných mezích, tím lépe. K dokonalosti filmu chybí už jenom špetka chlapského pohledu, který by možná jen malinko zkorigoval celé to ženské uvažování a snad zrelativizoval nutnost podléhání onomu tlaku.

Bridget Jonesová – S rozumem v koncích – mohlo to být horší. Člověk se pobaví, ale obecně je to celkem plytké.

Úžasňákovi – Ať žije Pixar! Ale není to fér, když se člověk nemůže bránit tomu, aby se zamilovat do každé kreslené postavy z jeho dílny.

Santa je úchyl – kdyby se kacířský pohled na Vánoce podařilo udržet v mezích, bylo by to lepší. Happy end tomuhle krutému příběhu nesvědčí a i ta krutost je přílišná a přitažená za vlasy.

FILMOVÉ PREMIÉRY – ŘÍJEN 2004

Příběh žraloka – svést se na vlně zájmu o animovaný podmořský svět se taky musí umět. Pixar byl s malým Nemem první a zůstal také jediný.

Vybíjená: Běž do toho na plný koule – Ben Stiller předvádí jeden z nejlepších hereckých výkonů roku. Jeho postava je dokonalou esencí odpornosti a slizkosti v tak zvráceně zábavné podobě, že by k tomu nemuselo být nic jiného, a byla by rozkoš na to koukat. Jenže tady jsou navíc ještě hodně vtipné gagy a hlášky, které terapeutický účinek smíchu v téhle posilovně bránice jen umocňují.

Collateral – od režiséra Posledního mohykána a Nelítostného souboje se přece jenom čekalo trochu víc. Vykonstruované, těžko k uvěření, nicméně s celkem slušnou atmosférou. S odstupem půl roku žádná výrazná stopa.

Svět zítřka – vtipné, netradiční, originální. Čím víc se na ten film vzpomíná, tím v lepší náladě.

FILMOVÉ PREMIÉRY – ZÁŘÍ 2004

Já, robot – těžko soudit, jestli robot hraje lépe než Will Smith, jak psali někteří američtí kritici, ale celkově to bylo velice příjemné překvapení, skutečně napínavý film, který nestál jen na banalitách, ale na celkem slušném scénáři, nečekaném nadhledu, vystižené atmosféře a dost kvalitním provedení.

Hellboy – má to být cool, ale spíš se to nedaří. Tenhle komiks nějak neměl tu správnou šťávu. I Spider Man je sympatičtější a Já, robot po všech stránkách povedenější.

Terminál – čiší z toho melancholie a nostalgie, ale taková ta „lidská“, jak by se lidově řeklo. Pomalé, klidné tempo, čistý styl a starosvětská pohádka v duchu dávných filmových časů.

Sexbomba od vedle – zkrátit a byla by to v rámci mezí teenagerovské komedie vtipná a svěží záležitost. Takhle se to rozkydlo do rozpačitého patvaru, u kterého se pak už nedá vydržet.

Horem pádem – soubor velice slabých a velice silných scén. Nejlepší Vášáryová a Liška, scénárista by potřeboval zdatného dramaturga, který by tu obecnou změť nesourodých příběhů sevřel do kompaktnějšího a přesvědčivější­ho tvaru.

Vesnice – takový klasický film, zajímavé rozuzlení, které však víc než na hlubší smysl sází na „šokantnost“. Proč ale nakonec ne, pořád lepší než předešlá Znamení.

FILMOVÉ PREMIÉRY – SRPEN 2004

Stepfordské paničky – divné a ani božská Nicole to nezachrání.Věčný svit neposkvrněné mysli – jednoduše krásné. Moderní, promyšlená romantika začátku třetího tisíciletí. Komplikované a přitom průzračné, smutné a přitom nabité pozitivní energií, natočené lehkou suverénní rukou, klobouk dolů.

FILMOVÉ PREMIÉRY – ČERVENEC 2004

Hříšný tanec 2 – gumový ksichtík Patrika po dvaceti letech je jen smutnou korunkou nenápaditého a vyčpělého námětu, který dynamické a idolatrické „jedničce“ nesahá ani po paty, přestože Diego Luna se svou partnerkou dělají co mohou.

Před soumrakem – velice výstižné vykreslení pomíjivé atmosféry uplývajícího času a osudu, který vůli a lásce navzdory uplývá do nezachytitelného ztracena, jež dokáží vyvolat jen mámivé vzpomínky, plné vzdáleného štěstí překrytého rozčarováním a ztrátou iluzí. Jeden dlouhý rozhovor-cesta dvou bytostí k sobě navzájem, nesmírně živý, autentický, bezprostřední (až na lehký odstup v politicky laděné pasáži) zážitek naplňující beze zbytku bytostnou touhu po samozřejmém a bezprostředním souznění. Silnější o to více, že se přirozeně podařilo navázat se stejnými herci (kteří k sobě ostatně moc dobře ladí) na první část z před devíti lety.

Zrůda – neskutečný výkon tradiční krásky Charlizy Theronové, která se jakýmsi neskutečným, děsivým kouzlem převtělila do zcela jiné bytosti, aby tou bytostí skutečně byla. Dokonale sekunduje Christina Ricci. Drsný, působivý příběh, na pokraji mezi zoufalou láskou, vášní, bezmocí a šílenstvím.

Spider Man 2 – vyčistí a nepoškrábe, klasické, odpovídající žánru, lehce sterilní, aniž by zanechalo výraznou stopu na duši.

Shrek 2 – jestliže Pixar má zlatou rybku Nema, Dreamworks mají Kocoura v botách, která donutí roztát snad úplně každého. Výborná zábava s vděčnými narážkami na hříchy showbyznysu a jinou filmovou klasiku.

Lupiči paní domácí – zázračný Tom Hanks v mimořádné kreaci (tenhle smích se zapíše do filmových dějin), citlivý balanc na hraně inteligentního černého humoru v geniálně tupém prostředí imbecilních lupičů. Minimalistická práce s detaily, výrazy, gagy, vše opepřené energickou gospelovou muzikou. Pohoda.

FILMOVÉ PREMIÉRY – ČERVEN 2004

Harry Potter a vězeň z Azkabanu – nejlepší díl z celé dosavadní série, Alfonzo Cuarón jako režisér Mexické jízdy potvrdil všechna očekávání. Nejpovedenější přitemnělá atmosféra Bradavic, větší důraz na psychologii, kouzelná hra s přesunem v čase, Harry Potter konečně začal pořádně dospívat.50× a stále poprvé – kdyby si odpustili pár zcela zbytečných a nechutných scén na začátku, byla by z toho zcela nekomplikovaná, ale o to příjemnější věcička.

FILMOVÉ PREMIÉRY – KVĚTEN 2004

Dům z písku a mlhy – neobyčejné drama s antickými rozměry. Intenzivní, hluboké a s přesvědčivými herci v těžkých, ale obdivuhodných rolích.

Troja – takový klasický, spíš neosobní velkofilm někde na úrovni Kleopatry. Nabubřelejšího a namyšlenějšího Alexandra však i tento trojský koník roznese na kopytech.

Šťastnou cestu – franouzské filmy si žádají milou účast, bohužel, tohle je takový mile neškodný průměr.

Starsky & Hutch – Ben Stiller tentokrát nenese tíhu celého filmu sám jako ve Vybíjené, ale spolu s Owenem Wilsonem tvoří dokonalý komediální pár, na který je radost pohledět. Perfektní vystižení ducha 70. let se vším všudy a nemilosrdný nadhled tenhle film povyšují do vyšších pater filmové komedie.

FILMOVÉ PREMIÉRY – DUBEN 2004

Ztracen v La Mancha – zajímavý záznam marného snažení o natočení filmu o symbolu marného snažení. Trochu připomíná Al Pacinova Richarda III., jen s o hodně horším osudem.Kill Bill 2 – takové divné.

FILMOVÉ PREMIÉRY – BŘEZEN 2004

Lepší pozdě nežli později – Jack Nicholson i Diane Keatonová jsou už skutečně na prahu filmového důchodu, ale stále neztrácejí sebeironii a radostného ducha. Už jen kvůli nim to stojí za to.

Lidská skvrna – Nicole Kidmanová a Anthony Hopkins jdou navzdory věkovému rozdílu k sobě a dokážou vzbudit účast, v přece jenom mírně vykonstruovaném příběhu. Vědomí konce tehle film přitažlivě zvážní.

Ztraceno v překladu – Bill Murray a Scarlett Johanssonová představují mimořádně dojemnou a emotivní dvojici zosobňující neobyčejným způsobem pocit odloučení, opuštění, nalézání, souznění a nutného rozloučení. Dojemné, smutné, nádherné, ze života.

Krajina střelců – nemastné a hodně neslané, krásné exteriéry, které hrají víc než lidé. Ale po mnoha letech film Kevina Costnera, který nenutí hlasitě klít.

Návrat do Cold Mountain – výprava nebývá příliš často přímo úměrná účinku, tady, i díky hlavním třem hercům, účinek intenzivní.

FILMOVÉ PREMIÉRY – ÚNOR 2004

Invaze barbarů – smutné, mimořádně smutné, jak také jinak, když jde o rekapitulaci těsně před koncem života. Doporučeno zhlédnout nejdříve skvělý Úpadek amerického imperia, pak je prožitek umocněn o důvěrnější známost. Ztráta iluzí a rozčarování z před patnácti let ještě zvýrazněny postupujícím věkem a nemocí, ale srovnání se smrtí ze všech sil důstojné a až heroicky statečné. Zhmotněná relativita a zranitelnost života, děsivá přítomnost konce a jeho a stále větší blízkost.

21 gramů – drama par excellence. Rafinovaná forma vzbuzuje mimořádně silné emoce, drsné, syrové, nesentimentální, přestože by šlo snadno zklouznout do vydírajícího kýče. Bravurní režisérská jistota.

Velká ryba – po roce z toho filmu moc nezůstává, pohádkově laděná variace na téma rekapitulace a konec života, která formou zlehčuje tam, kde Invaze barbarů neuhýbá pohledem a kde 21 gramů nechává dramaticky dopadat rány osudu.

Pán velryb – krásně exotická pouť malé dívky za vlastním osudem, jiný svět, který ale umí rozumět.

Drž hubu! – tradiční bláznivá komedie z Francie patří k těm povedenějším, kde humor náhod a záměn působí nekrkolomně, byť je de facto hodně extravagantní. Gérard Dépardieu a Jean Reno jsou dobrá dvojka.

FILMOVÉ PREMIÉRY – LEDEN 2004

Nesnesitelná krutost – dokonale vybroušený klenot bratří Coenů, Catherine Zeta Jones a George Clonney jsou neodolatelní, okouzlující a společně se Geoffrey Rushem a Sípákem Joem neuveřitelně vtipní. Komediální zázrak.

Piková trojka – ne nezajímavá atmosféra, přesto však Jane Campionová zřejmě trochu zabředla do méně čitelné symboliky, která už není tak přesvědčivá a hluboká jako třeba v Pianu nebo především v Holy Smoke.

Pán prstenů: Návrat krále – asi nejslabší část série (tedy opačný trend než u Harryho Pottera), zásadní prohřešky proti duchu předlohy (Frodův pokyn, aby šel Sam sám domů z Mordoru je více než absurdní, podobně jako hořící bungee jumping správce Denethora provázený Gandalfovými slovy „Hle, zde odchází Denethor…“), ale v delší verzi je to stále velice působivé a v rámci celé trilogie relativně důstojné završení přelomového filmového díla.

In America – na hraně sentimentality, možná trochu přiliš tlačící na pilu, ale jinak milý smutný film.

Add comment 1. 03. 2005, 01:22

Snowboarďáku stříkej!!!

Tak jsme konečně po dlouhé době od premiéry viděli Snowboarďáky. Kolem nás z toho byli všichni nadšení a prvotní nedůvěru pomalu vystřídala zvědavost – že by tu konečně byl skutečně zábavný český film s mladistvním duchem, o mladé generaci a pro mladou generaci?

Těžko říkat o tom nějaké profesní hodnotící soudy – nebylo to filmařsky nijak výjimečné, řada momentů, některé charaktery a jejich motivace byly jen těžko opřené o nějaký vnitřní přirozený smysl (ten film by ze všeho nejvíc potřeboval pořádného dramaturga, který by pořádně uhlídal všechny úlety), na druhou stranu nejde ten film zatratit, protože skutečně udělal velký krok k tomu, aby se přiblížil mentalitě dnešních puberťáků, a není divu, že ti jsou za to patřičně vděční.Snowboarďáci jsou totiž na mnoha místech správně vodvazoví, cool a přímočaře IN, od touhy si užít, až po tvrdé nárazy na realitu, která má pěkně škodolibý smysl pro černý humor a která je onomu Carpe diem moderního světa vždycky nakloněná mnohem méně, než by si nadržený náctiletý přál (ačkoliv karikatury bratránka, sestry nebo nadržené matróny scénář často přitáhne za vlasy nad únosnou mez a jejich motivacím jen těžko uvěřit, takže nepřízeň osudu je vyšponovaná ad absurdum). Jsou tu ale výstižně představeny touhy kluků, kterým sperma a potřeba adrenalinu zaplavily mozek, v tomhle ohledu hodně věcí pasuje a stejně starým dospívajícím určitě musí být blízká.

Na druhou stranu, jak je ono vystižení klukovské, hormony nabité, povahy možná povedené, v konečném důsledku se to celé trochu přepísklo. Protože ono užívání si jako by nebylo adekvátní příslušnému věku. Málokterý člověk, kterému je patnáct až šestnáct (jak se píše v synopsi filmu), by byl tak suverénně našlápnutý k tomu, aby veškeré své konání tak slepě podřídil „Stříkání“ (bojový pokřik hlavních hrdinů zní prozaicky: „Stříkeeej!“). Samozřejmost, s jakou obletují starší holky, zredukování případného vztahu na obyčejné sexuálno (a je těžko k pochopení, proč zavalení hormony potřebují ještě nádavkem afrodisiaka) a zaměnitelnost potenciálních erotických objektů (doslova „štěrbin“), to všechno přísluší spíše o pár let starším lidem, pokud je to i u nich vůbec dohnáno do takto odosobněného prožívání vztahů absolutně postrádajících jakoukoli romantiku.

Prostě patnáctiletý „snowboarďák“, kterému je jedno, s jakou se vyspí (a že ji vůbec nezná a že ji už neuvidí), hlavně, že se s ní vyspí, není úplně typický případ. A vydávat jej za takový, počítat s ním jako s úplnou normalitou, je v případě filmu určenému pro stejně staré lidi, když ne nevhodné, pak určitě nešťastné. Tenhle film mladým představuje normu, ukazuje, co je běžné a v jakém světe žijí a s jakým se mají ztotožnit. A sex ve trojce to je skutečně jen těžko. Vyhrotit to tímto způsobem navíc nebylo vůbec potřeba.

To, že tento film, ač se snaží všemi silami jako realita vypadat, realitě neodpovídá, to už nezkušenému nedojde, a buď bude zažívat pocity frustrace, pokud nebude stejný jako stále populárnější hrdinové, a nebo přijme za svou onu bezbolestnou normu povrchních vztahů ponížených na pouhé uspokojování prvosignálních potřeb. Ani jedno se nezdá být nic moc perspektiva.

Je fakt škoda, že možná první film, který měl mít (a na mnoha místech má) skutečně mladého ducha a mohl mluvit k mladým lidem jejich jazykem, zachází tak daleko, že až u jednoho probouzí sklony k moralitám. Ach jo, vole.

Add comment 8. 02. 2005, 01:27

Telefonní budka – film jako extáze

Málokterý film posledních let vystihuje ducha doby a zároveň mu podléhá tolik jako Telefonní budka Joela Schumachera.

Svižný a napínavý psychologický souboj mezi bezskrupulózním „mediálním konzultantem“ uvězněným v telefonní budce a jeho samozvaným soudcem, který mu hrozí zastřelením, velice šikovně využívá jednoduchých filmařských nápadů k tomu, aby dostal diváka tam, kam potřebuje, a díky tomu zakryl některé otazníky, jež by samotný obsah filmu nutně musel vyvolávat, kdyby nebyl přebit rafinovanou formou. Telefonní budka v centru rušného New Yorku ve filmu představuje poslední symbol zašlých časů „pevného“ telefonování. Zatímco všichni ztrácejí soukromí, když ničím nechráněni volají mobilním telefonem uprostřed davů neznámých lidí, jediná telefonní budka díky svým skleněným stěnám poskytuje alespoň zdánlivou ochranu před zvědavostí ostatních.

Stu Stepard (Colin Farrell) však v telefonní budce hledá útočiště ještě z jiného důvodu – aby zavolal své potenciální milence, dívce, které slibuje získat angažmá jen proto, že s ní chce do postele. A volá jí z telefonní budky jen proto, aby se hovor nezaznamenal do výpisu jeho mobilního telefonu – zastaralý způsob telefonování mu umožňuje nezanechávat za sebou stopy a nevzbudit pozornost své manželky. Při jedné z pravidelných návštěv budky však telefon sám zazvoní a na druhém konci se ozve hlas, který vyhrožuje, že Stua zastřelí, pokud položí sluchátko. A tím začíná Stuův boj o přežití.

Filmové vyprávění Joela Schumachera (Volný pád) má švih a ostrou kadenci, doslova chytí a nepustí, dokud nezačnou vyjíždět závěrečné titulky. Film připomíná tabletku extáze – nával energie, rychlý až extatický let časem a příběhem, klipový, tripový zážitek, koncentrát žánrové vybroušenosti, který jako povodeň strhává s sebou všechno, co mu přijde do cesty, a vyžaduje všechnu pozornost.

Důvodů tak silného účinku je hned několik. Především úzce vymezený prostor děje, který se skutečně odehrává jen na několika metrech kolem telefonní budky. Stejně jako se Stu nemůže odpoutat od telefonního sluchátka, protože by přišel o život, ani kamera nedovolí divákovi, aby si odpočinul, psychicky ho uvězňuje a spoutává. Tento celkem jednoduchý způsob, jak efektivně omezit divákovo myšlení do předem určeného rámce a vytvořit v něm lehce klaustrofobní pocit, využilo už mnoho slavných filmů (Čekej do tmy, Dvanáct rozhněvaných mužů, Okno do dvora a další), nicméně Telefonní budka k tomu přidává ještě mimořádně rychlý rytmus, razantní hudbu či násobení obrazů (na pozadí hlavního děje se objevují výřezy jiných scén), což diváka definitivně zbaví veškerého odporu.

Doplňte vše ještě obtížnou identifikovatel­ností hrozby a vznikne skutečně nervy napínající thriller. Na druhém konci telefonu se totiž nachází jen hlas (Kiefera Sutherlanda), nevypočitatelný hlas bez tváře a zprvu bez slabin. Jako „deus ex machina“ zasáhne do Stuova života, plného drobných podvodů a manipulace ostatními lidmi, a pod hrozbou smrti ho donutí, aby „přiznal barvu“ sám sobě i ostatním. Hlas neznámého je tu hlasem božím rozhodujícím o životě a smrti a je stejně neuchopitelný, jako jsou jeho hrozby uskutečnitelné. Hraje si se Stuem jako kočka s myší, Stu je mu vydán na milost, stejně jako divák režisérovi. Souboj o přežití dobře graduje a končí v oblíbeném relativizujícím otazníku, který nechává prostor k dalšímu pokračování.

Žánrově výborně postavený film ovšem jakoby zůstal jen v rovině dobře odvedené řemeslné práce. Jako již zmíněná extáze sice nepřináší jen energii, povznesení a radost, nicméně jeho účinek je nutně krátkodobý a odeznívá stejně rychle (přesně po 81 minutách), jako se předtím agresivně a bez skrupulí nahrnul do nechráněného mozku. Kvůli neustálé hrozbě Stuovy smrti a pochopitelné zvědavosti („jak tohle všechno skončí?“) ani není čas uvědomit si, že celý ten příběh je ve své podstatě notně vykonstruovaný.

Ačkoliv nepravděpodobnost celé situace nebrání intenzivnímu zážitku a leckdo asi bude ochoten filmu „uvěřit“, v konečném důsledku celou akci neznámého ostřelovače, který si hraje na boha-soudce a Stua donutí k veřejnému pokání (navíc k pokání za úmysly, ne činy), lze snadno zpochybnit jako na vodě stojící výsledek scénáristovy vůle, která na začátku přišla s ideálním a originálním nápadem jednoty místa a času a která tento nápad potřebovala rozvinout do celovečerního filmu za každou cenu.

A v tom je vlastně nechtěné kouzlo tohoto filmu – výtečně pracuje se současnými ikonami komunikace, manipulace, rytmu, hudby a obrazu, ale jen proto, aby vše vystavěl okolo rutinní hříčky, která však postrádá dostatečně nosné téma (rozdíl vynikne třeba ve srovnání se slavnějšími thrillery Mlčení jehňátek nebo Sedm). Vzniklo tak sympatické dílko, jež v multikině během letních prázdnin bezpochyby splní svůj účel, které ovšem jako ostatně spousta jiných produktů dnešní doby dává přednost způsobu před obsahem. Nebýt formy, měli bychom před sebou plytké rozptýlení ve stylu televizních krimiseriálů.

Okamžitý intenzivní zážitek je pak ale těkavější benzínu a v prázdninovém horku se snadno vypaří. O to rychleji však dostanete znova žízeň a poohlédnete se po dalším. Jakmile si člověk jednou zvykne na velký přísun energie, jen těžko se ho vzdává a pak přestává rozlišovat kvalitu toho, co vstřebává. A přesně tento pocit potřebují vyvolat ti, kteří tabletky plné extáze prodávají.

psáno pro LtN

Add comment 31. 12. 2003, 19:23

Hrdina

Když se před několika lety v kinech objevil Tygr a drak, filmový svět byl natolik zaskočen, že ho nechal vyhrát všemožné prestižní ceny. Je pochopitelné, že každý další počin podobného ražení bude vnímán „jako ten druhý“, a to i ve chvíli, kdy si to nezaslouží.

Právě čínský Hrdina je s Tygrem a drakem srovnáván a jeho význam se tím v konečném důsledku zbytečně zkresluje, protože Hrdinovy ambice jsou mnohem větší a způsob jejich realizace odlišný. Ačkoliv také využívá vlnu zájmu o filmové využití bojových umění (zpopularizovanou právě Tygrem a drakem a především Matrixem), efektní počítačová „akčnost“ zde nehraje ústřední roli (i když je hojně využívána) a na jejích bedrech neleží podstata filmu. Naopak, možná překvapivě, všechno včetně „akce“ se podřizuje uměleckému uchopení legendárního příběhu o vzniku sjednocené Číny.

Už způsob, jakým je divákovi odhalován pravý význam příběhu, dává tušit výjimečné dílo. Bojovník, který si říká Bezejmenný, přichází k audienci u krále a přináší mu meče tří dalších bojovníků, které zabil, protože usilovali o panovníkův život. Postupně mu popisuje jednotlivé souboje a za každé vítězství je mu odměnou možnost usednout blíže k vladaři. Tato relativně prostá výchozí situace však nečekaně pomocí metody vícenásobného převyprávění s odlišnými verzemi a la Rašomon nabývá na vážnosti, dramatičnosti a tragice, objasňuje se pravý účel návštěvy Bezejmenného, až celý příběh nakonec získá hluboký rozměr střetu dvou životních filozofií nad otázkou, zda lze spravedlivé věci prosazovat násilím či nikoliv.

Takový básnický legendární epos předem definuje atributy hrdinů i způsob vyprávění. Právě proto je pro Hrdinu typická výrazná estetická a emocionální stylizace. Vznešené postavy, jejich hluboké, ale ovládané city a nadživotní cíle evropskému divákovi svým patosem připomenou tíhu antiky nebo klasicistních tragédií. Zároveň však specifická orientální exotika vše umocní do vyhroceně emotivního tvaru, který mnohým západním divákům zvyklým na opatrný odsup a neustálou relativizaci všeho nemusí vyhovovat, který je však zcela opodstatněný a úměrný zvolenému žánru a zřejmě i domácí tradici (i když míru odlišnosti vnímání mezi čínským a západním publikem s ohledem na zažitost domácích mýtů a myšlenkových schémat jen těžko určíme).

Tento důraz na vznešenou velikost tématu i jeho zpracování je přiznaný a zdůrazňovaný v každém políčku filmu. Jen o málokterém filmu lze říci, že by byl propracován do takového detailu; dokonce se na něj tak extrémní soustředí, až je to téměř nelidské a pro mnohé proto na hranici kýče. Režisér Zhang Yimou je prý posedlý dokonalým tvarem svých filmů a na první pohled je v Hrdinovi zřejmé, že ani kapka vody nespadne náhodou, ani list na stromě se nepohne v nesprávném rytmu, ani jeden šíp se nemůže odklonit od zvoleného směru.

Stejně jako legendární bojovníci spolu dokážou bojovat jen ve svých myslích a svou hlubokou koncentrací jsou schopni překonat přírodní zákony, stejně tak i zvolené filmařské postupy připomínají meditativní mnišské soustředění, které chce a dokáže ovládnout všechny složky filmového vyprávění včetně jeho účinku na diváka (dlužno říci, že bojové létání po hladině a nebo v korunách stromů je v Hrdinovi zmotivováno mnohem přesvědčivěji než v Tygrovi a drakovi, kde skákání po vrcholcích stromů spíše vyvolávalo úsměv; příběh Hrdiny je totiž na rozdíl od Tygra a draka výrazněji povýšen do rozměru báje a tedy nadlidského konání, podobně jako homérské eposy).

Filmař jako by se chtěl vyrovnat básníkovi – filmový záběr a jeho kompozice se zde stává plnohodnotným ekvivalentem básnického slova-obrazu, jehož role (významová, zvuková, rytmická, asonanční, asociační) je v kontextu básně nezastupitelná. Svou roli hraje úhel pohledu a šíře záběru, rytmus, zvolená barva: kamera pracuje s velkými kontrasty objektů (zvětšená kapka deště, vyprahlá rozlehlost pouště, detail tváře, panorama hor a nebe), rytmu (zrychlená oblaka, zpomalené vodní efekty, nehybnost meditace, rychlost bojových pohybů) či barev (každá verze příběhu je laděná do jiného odstínu).

Choreografie vrší jeden vizuální nápad za druhým, z boje se stává originální taneční obřad, na jehož účinku se kromě samotných bojovníků podílí i digitálně (do nadpřirozena) upravená příroda – nová technologie ji deformuje a tím povznáší do dechberoucí krásy. A krása sama o sobě je tím, čemu slouží celý film – krása pohybu, barev a kompozic a tomu odpovídající ušlechtilost činů se společně skládají v téměř krystalický tvar.

A v tom právě spočívá největší rozdíl mezi oběma asijskými filmy s podobnou tématikou. Zatímco Tygr a drak staví na akci a relativně dobrodružné zápletce v souladu se zábavními trendy, Hrdina jako by stál mimo běžná měřítka. Je formálně téměř dokonalý, možná podobně jako parnasistní básně, a snad proto z něj v některých chvílích cítíme nepřístupnost a chlad. Zároveň však je i impozantně vznešený a hluboký a diváka zdolává svou tragickou fatalitou. Nabízí velkolepý zážitek.

Trochu ho kazí poukaz na skutečnost, že bývá považován za konformní snímek obhajující totalitní ideologii současné Číny. Sebeobětování ve jménu říše a vládce, které je tu skutečně vystaveno na piedestal slávy, by v rámci starých legend bylo něčím zcela samozřejmým, v kontextu politické situace největšího státu světa však získává znepokojující přídech.

Add comment 30. 12. 2003, 19:24

Harry Potter – poslední akční hrdina

Harry se vrátil! A s ním Ron a Hermiona a famfrpál a Bradavice a prostě celý ten báječný svět kouzel a čar – no, řekněte, jak byste mu mohli odolat? Celý rok se potterofilové těšili, až přijde ONA chvíle. A konečně jsme se dočkali – Harry je zpátky a v plné síle – tentokrát si poradí i s obrovským baziliškem.

Druhý filmový díl Harry Potter a Tajemná komnata mimořádně slavné série se zcela pochopitelně vystavuje riziku nekonečného srovnávání s prvním dílem Harry Potter a Kámen mudrců (o kterém jsem na Novinkách psal před devíti měsíci). Zkusme srovnání (a to nejen s prvním dílem, ale i s knižní předlohou) využít i v tomto zamyšlení, může být totiž docela užitečné.

Jak zase zavřít tajemnou komnatu?

Ve druhém díle najdeme téměř všechno na stejném místě, na jakém jsme to v díle prvním opustili (vždyť je pod ním podepsán stejný realizační tým). Rozdíly jsou minimální, ačkoliv rozeznatelné. Harry s Ronem stihli pořádně povyrůst (Hermiona si ze své dětské nevinnosti zachovala nejvíce), vizuální efekty jsou propracovanější a dotažené a přibyla pěkná řádka výrazných vedlejších postav.

První, která se objeví na plátně, je skřítek Dobby – takřka dokonalý výtvor digitální techniky, který jeho stvořitelé doslova zhmotnili do trojrozměrné věrohodnosti. Dobby, který v příběhu hraje důležitou roli, rozhodně není nějaká umělá kreace (jako byl v prvním díle například kentaur), ale živoucí postava se svébytným a přesvědčivým charakterem.

Dobby škrtne prsty a vy si ani neškrtnete

Ostatně většina animací působí věrohodně (jsou o n0ěkolik tříd výše než v prvním díle) – ať už se jedná o sazenice mandragory, hejna velkých lesních pavouků, hrozivého baziliška nebo nakonec i utkání famfrpálu, jenž z počítačové hry povýšil na skutečný, drsný souboj.

Ovšem ani postavy, jichž se ujaly lidští herci, nezklamou – nejvíce se hovoří o Kennethu Branaghovi jako sladce samolibém učiteli obrany proti černé magii Zlatohlavu Lockhartovi. Je jasné, že si Branagh opravdu užíval (například jeho trojjediné zpodobení, kdy se pozdraví s obrazem, na němž je zachycen jako malíř, který portrétuje sám sebe, patří mezi ukázkově výstižné chvilky) a vytvořil vynikající protipól k profesoru Snapeovi Alana Rickmana. Rickman jako by vedle Branagha také vyrostl, proti prvnímu dílu se mnohem lépe sžil s rolí tajemného učitele lektvarů a působí adekvátně rozporuplně.

Zlatoslav Lockhart není nikdy sám

Neztratí se ovšem ani Jason Isaacs (Černý jestřáb sestřelen, Armaggedon) jako otec Draka Malfoye, ačkoliv se jeho podoba pohybuje na rozhraní někde mezi bratry Křížky ze skupiny Damiens a elfy z Tolkienovy Středozemě. Ovšem osobně mě nejvíce okouzlil ve své minimalistické roli otec rodiny Weasleyových (Mark Williams byl ostatně podobně roztomilý jako koktavý herec v Zamilovaném Shakespearovi, pamatujete?).

Otec a syn Malfoyovic

A co hlavní dětské postavy? Daniel Radcliffe se jako Harry zbavil největších nánosů topornosti a dokáže vás převést celý příběhem o mnoho snadněji než dřív. Zato Ron (Rupert Grint) jako by sklouzával do přehrávání – jeho kdysi tak účinné škleby (kterými vyvažoval kamarádovu nevýraznost) režisér nadužívá a ztrácejí tak na přitažlivosti. Hermiona (Emma Watsonová) je podobně suverénní jako v prvním díle, bohužel nemá tolik prostoru, aby předvedla všechno, co v ní je. A Tom Felton se v záporáctví svého Draka Malfoye dokonale rochní. Postavit film na několika dětech bývá velké riziko – tady ale vcelku bezbolestně prochází.

Velká trojka

Dostáváme se k celkové atmosféře, která opravdu je taková, za jakou jí vydávají autoři -vtipnější, temnější a strašidelnější. Některé scény jsou mnohem účinnější než byly scény prvního dílu – jednak díky lépe zvládnutým technickým postupům, ale i díky větší vyrovnanosti hereckých výkonů.

Zkrátka, přitlačilo se na pilu, režisér Chris Columbus se s důvěrnou znalostí osvědčeného materiálu rozmáchl do velkovýpravného stylu, který má uchváceného diváka ohromit, nadchnout a pohltit – akce střídá akci, dějový zvrat přichází vzápětí po skončení předešlého dobrodružství, nebezpečí a strach číhá za každým rohem. Riskantní let automobilem, běsná Vrba mlátička, krvavá písmena, zkamenělí lidé, famfrpálový zápas téměř na život a na smrt a nakonec mýtický souboj, jak vystřižený z nějakého středověkého Vetřelce, kde se nebojuje kulomety, ale obyčejným mečem. Scény, nad kterými bych opravdu váhal, zda jsou vhodné pro psychiku malých dětí.

Připravte se na přistání

Nicméně, tohle dramatické divadlo vyvažují „dětsky“ vděčné nápady jako skutečně krásně slizké zvracení slimáků, nepovedená proměna krysy v pohár, rozkošné kořeny mandragory, maminčin hulák a podobně hravé kousky (osobně vyzdvihuji sněžení ze stropu školní jídelny). Zkrátka je to další melánž podle zaručených receptů filmového mainstreamu, jež díky knižní předloze naštěstí nemůže klesnout do průměru.

Ovšem jak je knižní předloha spásou celého filmu, tak je i jeho prokletím. Film se totiž od knižní předlohy nedokáže odpoutat (a to nejen kvůli tomu, že J.K.Rowlingová vyžaduje věrnost předloze), a tak bez ní ani nemůže fungovat jako svébytný, samostatný útvar. V konečném důsledku totiž nejde o nic jiného než o efektní, animovanou ilustraci knižní předlohy.

Dostat huláka je horší než dostat chřipku

Štáb byl zřejmě natolik pohroužen do natáčení (asi mnohem víc než při prvním díle), že ztratil vazbu na diváky, kteří neznají knihu nebo první díl (ne že by si to nemohl dovolit při takovém počtu fanoušků). Z celého příběhu se totiž absolutně ztratily souvislosti – v úporné snaze vtěsnat základní dějovou linii do jednoho filmu, autoři už neměli čas na její dostatečné vysvětlení (a příliš spoléhají na to, že si diváci chybějící vazby doplní sami, ovšem tím se jen zneužívá těsná vazba mezi knihou a filmem), jedna chvíle napětí střídá druhou, po hádance okamžitě následuje její řešení – žádný vnitřní zápas, žádné potíže – vše podle jednoho receptu: někde číhá nebezpečí, všichni mají zákaz vycházení, ale pro Harryho a Rona to je jasný příkaz zachránit celou školu a tak pořád dokola.

Hermiona to s lektvary umí

Kdo předem neví, kdo je lord Voldemort, zjevně nemůže tušit, čím je tak nebezpečný, jeho zlo je příliš abstraktní, zvláště, když se o něm téměř nemluví, pouze se objeví v samotném závěru a navíc ne v tak děsivé podobě, jak by bylo zapotřebí – ostatně Harry s ním také nemá mnoho práce.

Samozřejmě, že film musí pracovat se zkratkou, ale redukovat tímto způsobem celou psychologii postav (v knize relativně bohatou na to, o jaký druh literatury se jedná) se nemusí vyplatit – Harry pak působí jako nějaký malý akční hrdina bez bázně a hany, který zná recept na každou nepravost a dokáže být vždy na svém místě. Zatímco v knize má spoustu času, aby přemýšlel, váhal a překonával strach, ve filmu na podobné zdržování není čas – musí se jednat a nejlépe tak, aby se nepřekročila povolená stopáž.

V knize je vývoj situací mnohem jasnější, jejich kauzalita promyšlená a nenásilná a zapadá do sebe, všechno má své vysvětlení a děje se proto, že to má velmi jasný důvod. Ve filmu jsme naopak svědky rychlého střídání scén, které se dějí, aniž bychom pořádně věděli proč – létající auto si jezdí lesem sem a tam, Dobbyho nějakým záhadným způsobem osvobodí ponožka, všechno je podáno v neuvěřitelné rychlosti, takže je tu všechno a zároveň nic.

Profesor Brumbál, poslední role Richarda Harrise

Chris Columbus se tak zaplétá do podobných pastí jako třeba Steven Spielberg v Minority Report, kdy jsou efekty a vizuální přesvědčivost důležitější než samotný příběh (naštěstí to díky kvalitě knihy s Harrym Potterem nedopadá tak bledě jako s Tomem Cruisem, ačkoliv film stejně vnímám jako pouhé zastřešení celé potterovské kampaně, jako vizuální nutnost pro prodej dalších relikvií všeho druhu). Přitom zřejmě jako jediný možný způsob, zvlášť při pohledu na rozsáhlost chystaných dílů, se zdá být odvážnější autorské uchopení, které by literární košatost dokázalo přetavit do filmové linearity bez toho, že by musel obětovat příběh na oltáři akce.

V této souvislosti se nabízí srovnání kupříkladu s Irvingovými Pravidly moštárny, kdy sám spisovatel při psaní scénáře, za něhož dostal Oscara, škrtl dobrou polovinu knihy, nebo i s Jacksonovou adaptací Pána prstenů, které lze vyčítat cokoliv, ale rozhodně ne malou odvahu pustit se do křížku s kultovními uctívači literární Středozemě.

Uvidíme, jak se s těžkým úkolem popasuje nový potterovský režisér Alfonso Cuarón, který už několikrát dokázal, že umí být originální a svůj, ať už adaptací Dickensových Nadějných vyhlídek nebo populární Mexickou jízdou. Držme mu palce, ať třetí návrat do Bradavic stojí za to. Zatím si užijte druhého výletu – navzdory všem výtkám jde o velice příjemný zážitek.

(psáno pro Novinky.cz, článek tam vyšel 16.prosince 2002) 

Add comment 16. 12. 2002, 19:26

Lesk a bída amerických filmů

Filmům „made in USA“ už delší dobu můžeme připsat jeden společný rys – a totiž ten, že mají příliš mnoho společných rysů. Ale když budou všechny úplně stejné, bude mít smysl platit za nové?Chystá se další americký film. Co nás asi čeká?

Víc než co jiného velkolepá marketingová masáž, napjaté očekávání povzbuzované natěšenými recenzisty barevných magazínů, oslavné a pikantní portréty souvisejících hvězd a režisérů, víkendový nápor na multiplexy (stejně stejnými jako program, který se v nich promítá) a pak postupné, lehounké vytracení, automatické nahrazení efektnějším, technicky dokonalejším „provedením“ a ještě lepší „brací“ silou, která z našich peněženek jistě lépe než „běžný prostředek“ vybere další peníze.

Zvláště letošní podzim mě v tomto přesvědčení utvrdil a zároveň zklamal. Přiznávám, že i já jsem částečně podlehl onomu hollywoodskému mámení a byl jsem zvědavý na příděl nových filmů, které recenze řadily mezi nejlepší kusy z podzimní nabídky. Je pozoruhodné, jak opravdu promyšlené P.R. dokáže vzbudit zájem i o něco úplně nepodstatného, málo potřebného a v některých případech i špatného. Za nejsilnější argumenty úspěšné a přitom vlastně neadekvátní kampaně mám tři filmy podepsané dobře znějící značkou: Shyamalanova Znamení, Spielbergův Minority report a Mendesovu Road to perdition (poslední zařazuji s lítostí, ale z následujícího pochopíte proč).

Za osmnáct a bez dvou za dvacet

Pro všechny tyhle tři snímky je typické, že nedokáží překonat obecnou slabost zámoří po komerčním úspěchu. Steven Spielberg je sice režisér, který před veřejností dokáže balancovat na hraně mezi komercí a něčím, co by se dalo nazvat „snaha o umělecký dojem“, přesto dle mého názoru velmi často selhává v tom, že se spokojuje s nezbytným povrchem bez hlubšího smyslu.

Znamení

V tomto ohledu má v M. Night Shymalanovi opravdu vzorného žáka, který se snaží učitele v mnohém předčit. Znamení, tenhle hodně zbytečný film, byl některými recenzisty řazen do hitchcockovské tradice, k níž má ovšem opravdu velmi daleko – vylekat diváky psem, který nečekaně zaštěká, není příliš vynalézavé, a bohužel tak polopatické , že se naplánovanému vylekání vskutku nebráníte (někdo tomu říká, že „Shyamalan mistrovsky ´ždímá´ napětí ze zcela všedních věcí“ ). Srovnejte však tuhle plytce tajemnou atmosféru například s mysteriózním přízračnem, kterým překypoval film Ti druzí s dokonale záhrobní Nicole Kidmanovou.

Nejde o to, že příběh, kterak bývalý kněz začal věřit v boha, protože se setkal s mimozemšťany (zkrátka takové aktuální poselství) svým námětem nesahá dobrým psychothrillerům ani po kolena, ale o to, že i jeho realizace se jen těžko šplhá ke kotníkům. Zvláště po chvále ze strany kritiky vlastně celou dobu jen čekáte, když už to začne být tak zajímavé, jak všude psali; říkáte si, že tohle přece ještě nemůže být ten strach, to pravé zoufalství, bezradnost a skutečná bezmoc a taky, že snad opravdu o mimozemšťany nepůjde, zvláště pak ne o tyhle zelené mužíky, kteří toho sice strašně moc dovedou a jsou strašně strašidelní, ale ke své smůle jsou rozpustní ve vodě.

Představte si cirkusového principála, který s velkolepým halasem spustí svou oslavnou tirádu na příští číslo – uvidíte, co jste ještě neviděli, uslyšíte, co jste neslyšeli, prožijete věci nevídané – a dorazil by plešatící klaun, který by se se supěním převalil přes své zakulacené bříško a předvedl solidní sice, ale obyčejný kotoul. Tak takhle nějak připravuje Shymalan (ostatně s pomocí kritiky) své diváky na zcela mimořádný zážitek – náznaky, tušení, nejistota, aby v závěru vyrukoval s umělými postavičkami budícími hluboký soucit. Po rázné ráně baseballkou nezbytná úlevná chvíle dojetí a z Mela Gibsona je velebný pán – a co má být?.

Minority Report

K totožným koncům, snad jen rafinovaněji, se v podstatě dopracuje i Spielberg v Minority Report. Film je to přeplněný vizuálními nápady, dechberoucími efekty, vynálezy a detailním hračičkovstvím ve stejné míře, jako kulhá ve svých fabulačních schopnostech, jež nemají elementární ambice po věrohodnosti či pravděpodobnosti. Ne že by to bylo nezajímavé, i obrazovou stránku věci si můžete docela vychutnat (ačkoliv vertikální jízda autem, při níž v třísetkilometrové rychlosti Cruise přeskakuje z jednoho auta na druhé opravdu tahá za vlasy i za bránici), ale v konečném důsledku nejde o nic jiného než uměle překombinovat příběh.

Průměrný akčňák tak bude moci být zařazen do vyšší kategorie, protože nabídl nějakou, byť hodně slabou záminku k „filozofování“ – v tomto případě se tím vznešeným slovem myslí pouze pátrání po tom, zda se to tak stát mohlo a jaké jsou v celém systému díry – od nemožnosti předvídat budoucnost, k níž nedojde, protože jí někdo na základě předpovědi zabrání, až po nepozornosti typu: „tušitelé neumí předvídat nic než vraždy“ , ale když na to přijde, předpovědí i nevěru apod.

Právě tyhle nepodstatné detaily, nad nimiž se zavírá oko, jen dokazují, proč tu tenhle film je. Filmový průmysl se musí udržet v chodu stůj co stůj, k čemuž bohatě stačí recyklace námětů a přebalování starých klišé do lesklejších, pestrobarevnějších a blýskavějších obalů, které zakryjí obsah tím lépe (a je potřeba ho zakrýt, poněvadž toho v sobě moc neskrývá a k ničemu ho nepotřebujete), čím s ním budou mít míň společného.

Proto nepřekvapí, když velkolepost provedení narůstá nepřímo úměrně propracovanosti tématu (tady by stačilo, kdyby byl dotažený příběh), když je potenciál netradičního sci-fi přebit důrazem na efekt a je od něj odvedena pozornost, jen aby vyústil do neuvěřitelně tradičního, až drze troufalého melodramatu se šťastným koncem v podobě zakulaceného bříška Cruisovy partnerky.

Road to perdition

Polovinu přitažlivosti obou filmů vyřeší hlavní hvězdy – Gibson a Cruise. Třetí snímek na ně také spoléhá, ovšem na rozdíl od dvou výše zmíněných pánů, Tom Hanks a Paul Newman, odvádějí v Road to perdition výraznou práci, k níž není mnoho co dodávat. Stejně tak Sam Mendes by mohl oba výše uvedené režiséry zaškolit – celý příběh sedí, tak jak má, kamera je úchvatná a ve vykreslování obrazů, atmosféry i významů přímo čaruje, k mé lítosti však i Mendes podlehl jakési filmové „politické korektnosti“ a slibně načrtnuté drama rozmělnil do zbytečného melodramatu.

Zabiják Tom Hanks, tenhle chladný, nepochybující, oddaný služebník svého šéfa se v půlce filmu promění v milujícího a kajícího se otce a tak se mohutná kostra mafiánského souboje o chlapskou prestiž a moc rozleptá do absolutně zbytečných (pro osud tohoto filmu tragicky zbytečných) sentimentalit, byť jsou statečně drženy v míře snesitelnosti. Přitom každá kapka citu, tedy když se otcovská role u zabijáka začne pojímat jinak než jen jako pouhé plnění archetypálních zákonitostí, jež musí překonat i služební povinnost, ubírá na tragice, na tíži a paradoxnosti celého zápasu a uhlazuje tu báječnou rozporuplnost hlavní postavy.

Stačilo jen o málo víc odvahy, trochu víc vůle postavit se zaběhnutým pravidlům a mohl by se před námi odehrát velký a hluboký příběh. Takto se Mendes zastavil těsně před koncem vytčeného cíle a podlehl onomu nesmírnému tlaku zaběhnutých pravidel, které do posledního písmenka využívají a naplňují Znamení a Minority report. Ani o závěrečné Hanksově smrti se nedá říci, že by byla netradiční či neočekávaná – ač zdánlivě působí jako osudové vyústění, jedná se jen o využití umělecky vyhlížejícího klišé kladoucí rovnítko mezi smrt a fatalitu, jež by podle kritického úzu měly znamenat uměleckou kvalitu (zkrátka, zabírá to). Velká škoda.

Co s tou Amerikou?Hlavní potíž současné americké produkce (soudě podle prý nejzajímavějších snímků podzimu) spočívá v tom, že se nedokáže odpoutat od lákavých svodů mainstreamových pravidel zaručujících popularitu a zisk. Tohle sebespoutání pak znamená, že všechny filmy tohoto druhu pak v konečném důsledku vyznívají stejně – v lepším případě jako úchvatný ohňostroj plný prskajících hvězd, ve kterém je všechno a zároveň nic a který pomine stejně rychle jako byl vystřelen k nebi.

Ve srovnání s výše zmiňovanými pak působí doslova jako zjevení například španělsko mexická produkce – ať už Amores Perros, Mexická jízda či nejnovější Mluv s ní. Troufám si odhadnout, že příčina by mohla být až banálně jednoduchá – protože vznikají z absolutně odlišného prožitku reality, který nemá čas vymýšlet „mimozemskou“ (ve smyslu nesouvisející s žitou realitou) zábavu, ale potřebuje se vyslovit k neradostnému, strastiplnému a bolestnému přebývání uvnitř této reality (podobně Země nikoho).

Přitom i za mořem vznikají filmy, které nesou svůj osobitý rukopis a své cenné poselství – hodí se připomenout Weirovu nedostižnou Truman show jako mimořádný obrázek současného světa, který je ovládán stejnými pravidly jako Znamení, Minority report a v konečném důsledku i Road to perdition. Do jaké míry jsme jimi ovládáni i my?

(psáno pro Novinky.cz, článek tam vyšel 29.listopadu 2002) 

Add comment 29. 11. 2002, 19:27

V Zemi nikoho je válka k smíchu

Oscar za nejlepší zahraniční snímek loňského roku je jen tím nejméně důležitým důvodem, proč jít do kina právě na tenhle film.

Natáčet film o válce je možné různým způsobem – někdo se tohoto záměru chopí s vidinou velkofilmu, jiný zvolí komorní přístup, v němž osudy jednotlivců převáží nad velkolepými přesuny vojsk. Do druhé kategorie patří i výsledek široké evropské koprodukce – krutý, absurdní, beznadějný příběh z bosenské války nazvaný Země nikoho, který sbírá jednu festivalovou cenu za druhou především proto, že neskutečně tíživé a bohužel stále aktuální téma dokáže přiblížit ve vrcholně tragikomické podobě, která vás nenutí k slzám, ale ke smíchu a o to hlubší reflexi.

Výchozí zápletka je inscenačně velmi prostá, až divadelní – ve středovém zákopu ležícím přesně mezi dvěma nepřátelskými liniemi, v takzvané „zemi nikoho“, se shodou náhod ocitají tři vojáci, dva bosenští a jeden Srb. Všichni tři chtějí odsud, ale situace je taková, že se z toho dostanou buď všichni, nebo nikdo, protože žádný z nich nemůže odejít sám.

Každému v odchodu brání něco jiného – jeden z Bosňáků leží na skákavé mině, kterou pod jeho bezvládné tělo umístil srbský voják, a protože se mina spouští uvolněním zátěže, která na ní spočívá, jakýkoli pohyb může znamenat smrt pro něj i pro zbylé dva. Jeho kamarád ho v tom nechce nechat, a tak v zákopu drží i třetího, Srba, – jen tak totiž může zachovat jakousi rovnováhu a naději, že se z toho dostanou společně. Je to absurdní, nelogická, a kdyby nešlo o život, vlastně komická záležitost – zájemně se mají v šachu, zoufalí, bezmocní, nadávají na válku i na sebe, perou se, zraňují, bojují svoji malou válku; typické oběti velkého „Osudu“, které se snaží aspoň přežít, jen přežít, protože nic víc ovlivnit nemohou.

Ani jejich vlastní štáby si s danou situací nevědí rady, protože ani netuší, k čemu ve středovém zákopu došlo a jak je možné, že z něj společně o pomoc mávají Srb i Bosňák – a tak obě strany dávají ruce pryč a zodpovědnost přehazují na třetího. Na řadu přicházejí jednotky UNPROFOR a média – a výchozí motiv postupně získává širší rozměry podobenství o nesmyslném, nepochopitelném, neovlivnitelném řetězci příčin a důsledků, za které nikdo nemůže, ke kterým byl donucen okolnostmi a jejichž tragické vyústění vlastně vůbec nepřekvapí, protože je v dnešním řádu světa naprosto běžné, samozřejmé a vlastně „normální“.

Bosenský scénárista a režisér Danis Tanović má jako válečný kameraman osobní zkušenost s tím, co se v zemi dělo, jeho osobní angažovanost však v tomto případě neznamená patos, ale naopak drsnou analýzu. Zvolené prostředky jsou velmi úsporné a o to je jejich účinek tíživější – stačí základní mikrosituace a zachycení několika hodin, které jsou potřeba k tomu, aby se nějak „vyřešila“. Tanović neútočí lacině na sentiment, vyhýbá se polopatismům a dovysvětlování, nedrásá divácké duše a nenutí z nich slzy, všeobecné beznaději čelí krutou ironií a černým humorem, kterému se musíte smát, i když víte, na jak úzké hraně se balancuje.

Na malém prostoru se tu soustřeďuje kompaktní přehled všech hrůz, paradoxů a absurdit války – jsou tu nekonečné hádky o tom, kdo začal, při vědomí toho, že všichni jsou ve stejném srabu, vidíme nepřátelství mezi lidmi, kteří mluví stejným jazykem, kterému však v každé zemi říkají jinak, do toho se vojáci s modrými barety snaží pomoci konkrétním lidem, ale jejich úsilí naráží na snahu nejvyšších míst udržet si svůj vlastní nezúčastněný a bezpečný klid, a všechno podrobně sledují média s pudovým hyenismem, který jediný však dokáže přimět kompetentní vedení jednat.

Jediný impuls dokáže roztočit kolotoč neuvěřitelných reakcí, které děsivou válku převrátí v dokonalou frašku, v níž si k dokonání veškerého zmatku její aktéři nerozumějí, protože každý mluví jiným jazykem – a uprostřed toho babylonského propletení angličtiny, francouzštiny, němčiny a místního jazyka, ať už mu obě strany říkají jakkoliv, se odehrává šílená hra o život, nad níž nevíte, jestli máte brečet nebo se zalykat smíchem.

Každý tu přitom sleduje vlastní zájem – novináři chtějí senzační zprávy, aby zaujali publikum ve svých zemích, generálové „mírových sil“ si potřebují udržet válku od těla a před veřejností čistý štít a obyčejní vojáci chtějí „jen“ přežít. Vlastně každý je tu obětí zaběhnutého systému a své role, kterou většinou neumí nebo nechce překonávat, ale neochota, zbabělost a alibismus jedněch těm druhým přinášejí smrt. Se závěrečnými titulky do ztichlého sálu vklouzává bezmoc, marnost a absolutní beznaděj.

A člověk si postupně začne uvědomovat, že tenhle jeden zákop ztracený někde ve vzdálené cizí zemi (velitel UNPROFOR jde do akce: „Dejte mi helikoptéru a mapu Bosny a Hercegoviny!“ ), je jen modelovým příkladem zaměnitelným s jakýmkoliv jiným zákopem (jakýsi voják si čte uprostřed bosenské války noviny a běduje nad situací ve Rwandě) a s jakýmkoliv jiným místem, s jakoukoliv jinou zemí – ve světle chystaného útoku na Irák, atentátů na Bali a obsazení divadla v Moskvě se toto srovnání stává nepříjemně aktuální.

Všichni jsme spolu ve společném zákopu, ve stejném srabu, v jedné velké „zemi nikoho“, kde nemáme sebemenší šanci něco ovlivnit a kde můžeme jen doufat, že zrovna nás mine „velké kolo dějin“ – že nebudeme zrovna v domě, do něhož vletí letadlo, že nebudeme sedět v divadle, které přepadne nějaké komando, že náš národ nebude překážet jinému, že nebudeme muset bojovat o přístup k vodě, že nějaký šílenec nezačne střílet na naše děti ve škole, že nějaký šílenec placený zbrojním průmyslem neroztočí válku, ve které už bude všechno jedno.

Země nikoho zhmotnila naprosto běžná, samozřejmá pravidla našeho světa, v němž každý sleduje svůj zájem, a ačkoliv se odehrává v jedné válce, v jednom zákopu a týká se vlastně „jen“ tří lidí, má krutou všeobecnou vypovídací hodnotu, vždy jde jen o to, nakolik převáží vlastní zájem nad sebezapřením, dohodou a kompromisem.

Ve filmu však všechno navzdory veškeré komice končí v absolutní beznaději – vůle jednotlivce nemá šanci cokoli ovlivnit, protože naše postavení, naše role natolik závisí na námi neovlivnitelných podmínkách, že nám nedovoluje jednat jinak než podle předem daných pravidel – naše rozhodovací možnosti jsou velmi omezené a systém nás nakonec donutí udělat i to, co nechceme a co je pro nás zhoubné. A tak paradoxně i celý soubor cen, které tento film posbíral, jen jako by podtrhoval marnost veškerého počínání – co naplat, že ho uvidí tisíce lidí, že budou říkat, jak je výjimečný, a že autor prokázal svůj talent, jeden film, tisíce filmů žádné válce nezabrání a sotva lze doufat, že by se to podařilo aspoň jeho divákům.

Země nikoho sice jasně připomíná slavnou Hlavu XXII, jak poukazy na absurdní postupy, tak krutou komikou, avšak v konečném důsledku je mnohem pesimističtější a bez jakékoliv naděje, protože Yossarian se alespoň mohl pokusit utéct. Naopak v Zemi nikoho to nejde, protože jakýkoli pohyb, kterým by se dalo utéci od odjištěné miny, znamená smrt. Nám zbývá jen doufat, že někdo podobnou minu nestrčí i pod nás.

(psáno pro Novinky.cz, článek tam vyšel 29.října 2002) 

Add comment 29. 10. 2002, 19:29

Woody Allen oslepl, ale nevzdává se

„Komu záleží na tom, v čem je pointa toho příběhu? Jestli vůbec nějakou pointu má. Byla to zábavná anekdota. Objednejme si.“ Woody Allen – Vedlejší příznaky Woody Allen dovede obrátit do vtipu snad každou životní situaci a obdařit ji čtvrtým rozměrem svého humoru. V jeho posledním snímku Hollywood Ending (nejednoznačná česká distribuce uvádí jednou originální název, jindy český převod Hollywood v koncích) se jeho obětí stal filmový průmysl, do něhož samozřejmě patří i on sám. 

Zahrát si slepého režiséra, kterému se přes všechny peripetie podaří natočit film s rozpočtem šedesát milionů dolarů, velmi přirozeně zapadá do Allenovy absurdní poetiky. Navíc, hollywoodský systém představuje vděčný terč, do něhož se lze s gustem a nemalou dávkou zadostiučinění trefovat. Dalo se tedy očekávat, že nás Woody zaplaví svými glosami, ironickými replikami a neotřelými nápady na účet šoubyznysu, který si to zaslouží. Jenže výsledek bohužel přílišná očekávání asi nenaplní.

Val Vaxman (v podání Woodyho Allena) kdysi přebíral Oskarovu sošku, ale ta doba je dávno pryč. Už léta nic kloudného nenatočil a vyhazují ho i od natáčení reklam. Je pověstný svými bizarními nápady, neschopností dodržet schválený rozpočet, hypochondrií (jednou ho vezli do nemocnice s podezřením na kulhavku) a podivínským bláznovstvím. Naštěstí na něj nezapomněla jeho bývalá manželka Ellie (Téa Leoni) a přes nevoli produkční společnosti prosadila, aby se režie filmu odehrávajícího se v New Yorku 40. let ujal právě on. Téa Leoni jako bývalá manželka Vala Vaxmana

Val nehodlá jedinečnou příležitost promarnit, ovšem potká ho nehoda, která by mnohé od zodpovědného úkolu odradila – oslepne. Sice jenom psychosomaticky, ale to na věci nic nemění. Těsně před začátkem natáčení však nechce couvnout – Val tedy před celým štábem svou slepotu tají a předstírá, že režíruje. Jeho poněkud chaotické a nekoncepční počínání spolupracovníci naštěstí připisují jeho extravagantní pověsti, takže za pomoci agenta, tlumočníka a exmanželky film uzří světlo světa.

Hollywood Ending měl potenciál jiskřivé komedie, lehké, trochu bláznivé, ale o to jízlivější a ironičtější. Podobně jako si dřívější Darebáčci utahovali z nevzdělanosti rychlokvašených zbohatlíků a nadutosti jejich snobských protějšků, mohl Hollywood Ending s nadhledem shazovat systém výroby šoubyznysu, zábavně odhalovat skutečné motivy jeho jednotlivých aktérů, zkrátka hýřit vtipem, jak je Allenovi vlastní, a zároveň nenápadně a mile zpochybňovat zažité a zavedené stereotypy. On tak sice činí, ovšem v takové nemastné, neslané konverzační podobě.

Celý film je jeden velký a bohužel rozvleklý rozhovor. Woody sice s přibývajícím věkem jen získává na milém vzezření a jeho herecká partnerka Téa Leoni oprávněně vzbudí u diváků sympatie, ovšem sledovat jejich povídání celé dvě hodiny chce trpělivost. Když si posedíte s přáteli, taky leckdy mluvíte z cesty, o ničem a nebo různé věci omíláte stále dokola. Ale to, čím se bavíte vy sami, nemusí se stejným nadšením sdílet nezúčastněný pozorovatel. A v kině to platí dvojnásob.

Allen sice stále dokáže mít kouzelné nápady (asi nejroztomilejší je závěrečné srovnání amerického a evropského publika) a umí vymyslet řízné repliky, ale už jich není tolik, aby unesly stodvacetiminutový film (zkuste si taky natočit každý rok jeden). Výsledný dojem se tak v tomto případě ?rozplizává? ve více či méně dlouhém čekání na svižnější impuls, nečekanou větu nebo reakci (dlužno říci, že ve filmu najdete snad jen jeden neslovní gag, ten ale stojí za to). Komediální žánr obecně staví na energii a příslušném rytmu, zde však jako by nemohl popadnout dech.

A tak pokud nemáte nic jiného na práci, můžete ve společnosti křehkého simulantského chlapíka strávit docela příjemné odpoledne (třeba když prší a venku je bláto, že). Ale stejně jako se nic zvláštního nestane, když tenhle film uvidíte, nestane se nic ani v opačném případě. Pomohu-li si citací z úvodu článku, je to taková zábavná anekdotka, bez přílišné pointy, milá a úsměvná, ale na Woodyho Allena příliš plochá, nepropracovaná a nevyužitá.

Ovšem když prší a venku je to bláto, můžete také zvolit jiný program zasvěcený „kultu Wúdy“ – začíst se do jeho povídek. Například ta o hraběti ze Sandwiche, který je znám tím, že vynalezl sendvič, nemá chybu. Stačí pár slov, abyste si uvědomili, čeho je Woody Allen schopen, a zalitovali, že tak vysoko tentokrát nedosáhl: „hrabě ze Sandwiche je v mládí nařčen, že krade bochníky chleba a provádí s nimi nepřirozené experimenty – jeho první dokončená práce – plátek chleba, na něm další plátek chleba a navrchu plátek krocana je žalostný neúspěch… tři plátky chleba na sobě mu přidávají na reputaci… jeho otevřený teplý rostbífový sendvič způsobí skandál svou odvážností… na oslavu svých pětašedesátých narozenin vynalézá hamburger…“ atd. atp.

A ti, kdož nedají na filmového Allena dopustit, se zatím mohou těšit na další příděl, protože na cestě je už další film – v originále se jmenuje Anything Else.

(psáno pro Novinky.cz, článek tam vyšel 8.října 2002) 

Add comment 18. 10. 2002, 19:32

Mexická jízda je ostrá, vtipná, plná sexu a tragiky

Mexická kinematografie k nám po oskarovém Amores Perros – Láska je kurva vyslala další pozoruhodný kus film „A s tvojí matkou taky“ , do české distribuce převzatý pod názvem Mexická jízda. Přistihnout dva nadržené mexické adolescenty Julia a Tenocha v tom nejpokročilejším stadiu dospívání stojí opravdu zato. Starosti házejí za hlavu (v té mají jen holky, trávu, silácky odrzlé hlášky a neustálé dobírání si toho druhého) a z rytmu je příliš nevyvede ani odjezd jejich lásek do Evropy, ačkoliv patřičné „rozloučení“ s nimi si rozhodně nenechají ujít. 

Ani jeden z nich se však steskem nikterak netrápí a tak není divu, že na jedné rodinné slavnosti společně pozvou atraktivní vzdálenou příbuznou (manželku bratrance, chcete-li přesně), ze které jsou pěkně paf, na výlet autem – cílem má být neexistující pláž Nebeská brána. Nepříliš vážně míněný pokus o sbalení téhle kočky nakonec vyjde a všichni tři se vydávají na několikadenní hledání jakéhosi kouzelného místa na břehu moře.

Ale jak už to tak bývá, jízda, cesta, putování je tu jen záminkou, výchozím impulsem, žánrovým podkladem. Důležitější je, co z toho vzniká – psychologicky perfektně vystavěné objevování života, vztahů a rolí v něm, přetvářky, lží a přiznání, bolesti, rozkoše a podivností osudu. Vztahy této zvláštní trojky se z ničeho nic zaplétají a rozplétají, miluje se, zrazuje a zraňuje, bortí se nerozlučné přátelství a v alkoholickém opojení znovu povstává, slzí se smíchy i hořkostí… Jde o radostné a bolestné dospívání se vším všudy, koncentrované do mimořádných hereckých výkonů.

Nebýt tří vynikajících herců, výsledek by byl navzdory promyšlenému scénáři asi méně přesvědčivý. Ale to, co všichni předvádějí ve svém spontánním a naprosto přirozeném projevu, je na míle vzdálené většinově technicistní, byť profesionální dokonalosti hoolywoodských „star“ a živelná bezprostřední emocionalita „po mexicku“ nabízí skutečný labužnický zážitek. Bláznivá radost, řezavé zoufalství, nadšení, krutost, oddanost, vášeň jsou prožity se strhující silou.

Stejně tak otevřené erotické scény nemají se srovnatelnými pasážemi amerických filmů mnoho společného – zatímco pokrytecká Amerika (ale koneckonců i Evropa – viz skandální Intimita) „odhaluje“ citlivé partie svých hvězd se zřejmým voyeurismem (sex má příchuť zakázaného ovoce, ale přitom má cíleně vzrušovat), latinská kinematografie přijímá tělesnost s naprostou samozřejmostí a přirozeností, díky čemuž pak erotika není cílem sama o sobě a může se stát podpůrným prostředkem tématu (např. nedávno uvedený film Sex a Lucía, ačkoliv výsledek trochu rozpačitý). A věřte, že otevřený sex v Mexické jízdě není kvůli vzrušení diváků, už proto, že jde o výraz touhy dvou nadržených puberťáků.

Celý film se sice v základním schématu možná překvapivě pevně drží dosavadních tradic a očekávatelného schématu – původní „bezstarostná“ jízda se velmi postupně zaplétá a komplikuje, aby vyústila v tragický konec. Ale ve srovnání se svými předchůdkyněmi Jízdou, ale i Bezstarostnou jízdou je Mexická jízda méně prvoplánová a navzdory jasně rozdaným kartám a tušenému konci přirozenější a hlubší.

Například tam, kde štáb Jana Svěráka přichází s uměle šokantním závěrem automobilové nehody (zdůvodněným jednak odkazem na Bezstarostnou jízdu a jednak autorskou schválností, která chce zvnějšku dodat celému filmu na důležitosti), Mexická jízda nabízí lakonická konstatování. Hlas vševědoucího vypravěče suše prozrazuje fakta skrytá nejen divákům, ale i hlavním postavám – něco z minulosti či budoucnosti míjených vedlejších postav, z historie projížděného místa, vše v letmé narážce a jakoby mimochodem.

Filmaři tady pracují s další mimořádně důležitou významovou vrstvou – reáliemi Mexika. Zatímco česká Jízda jako by nechtěla ukázat víc než krásy naší země, exotické Mexiko se pro nás odkrývá v zdánlivě nedůležitých, ale o to účinějších a silnějších odkazech – masové demonstrace, absurdní smrt dělníka, luxusní bazény, hypermarkety, dřevěné boudy, obrovské sociální rozdíly, buzerace policie, to všechno je jen významový podklad hlavního toku vyprávění, bez kterého by ale příběh ztratil kotvu, přesah i opodstatnění.

Toto neobvyklé odhalování souvislostí totiž dodává celému filmu nový, fatalistický rozměr. Neustálé připomínání smrti, konce, zániku, nespravedlnosti a marnosti v kombinaci s uvolněností, mládím a bezstarostností vytváří pochopitelné relativizující napětí v duchu pověstného „memento mori“.

A tak tam, kde jsou Svěrákovi hrdinové znudění, rozmělnění a spolu s režisérem nevědí, co si se svou jízdou po povrchu počít, drží mexický režisér Alfonso Cuarón otěže (vlastně volant) pevně v rukou a své hrdiny naviguje přesně do těch reakcí a činů, které jsou pro přesvědčivost vyznění nezbytné. Výsledkem je živoucí, pulzující příběh zasvěcení – putování za poznáním sebe sama, za poznáním života a jeho prapodivných konců.

Věřte, budete nadšeni. Vyjet na Mexickou jízdu stojí za to nejen proto, abyste zjistili, proč se film v originále jmenuje „A s tvojí matkou taky“ .

(psáno pro Novinky.cz, článek tam vyšel 28.června 2002) 

Add comment 28. 06. 2002, 19:34

Spider-Man – náš hrdina

Do kin přišel velkospektákl s ambicemi filmové klasiky. Má na to, aby se jí stal? Spider-Man dokáže mnohé, ale že jeho nástup do kin bude tak razantní a tak úspěšný, nečekali ani ve Spojených státech. Přesto je odezva, jaké se mu dostalo, celkem pochopitelná předlohou filmu byl jeden z nejoblíbenějších amerických komiksových seriálů, výchozí schéma hlavních postav je zajímavě načrtnuté a navíc jde o příběh z New Yorku, jenž silně podporuje stále zjitřený americký patriotismus. 

Pavoučí muž Spider-Man bývá často srovnáván se svými dvěma předchůdci Supermanem a Batmanem. V této souvislosti také většinou dojde na zmínku o zásadním rozdílu mezi těmito postavami, díky němuž má Spider-Man největší šanci oslovit publikum Spider-Man alias Peter Parker, gymnazista nadmíru šťastně pokousaný pavoukem, totiž není ani mimozemšťan jako Superman, ani milionář Batmanova ražení je „jedním z nás“. Diváci se tedy s tímto, takřka „lidovým“ hrdinou mohou ztotožnit snadněji a mnohem přirozenějším způsobem. A když ho navíc hraje Tobey Maguire (kdo viděl Pravidla moštárny, ví, o čem je řeč), není divu, že berou pokladny kin útokem.

Především první část filmu působí velmi sympaticky režisér Sam Raimi nás s vydatnou pomocí hlavního představitele zasvěcuje do všednodenních starostí studenta Petera Parkera, jemuž hvězdy nejsou příliš nakloněny nevážně řečeno: nikdo s ním nechce kamarádit a navíc dívka ze sousedství, kterou miluje už od dětství, nemá o jeho nesmělé přízni ani tušení. Zapeklitá věc. Naštěstí se na scéně objeví zmutovaný pavouk, který z milého Petera jediným šťavnatým kousnutím udělá svého pokrevního bratra. A pak se začnou dít věci.

Tobey Maguire jako pokousaný Peter Parker dokáže objevovat nově nabyté schopnosti s roztomilou hravostí a vtipem, který zajisté ocení nejedna fanynka, protože tento způsob zkrátka musí být dokonale divácky vděčný. Jde o vyzkoušené recepty, ale svěže a neotřele připravené v duchu nejlepších tradic; spíše než o žánrovém klišé lze hovořit o výborně dodrženém čistém stylu. V těchto okamžicích má Spider-Man na to, aby se zapsal mezi filmovou klasiku (a nejen svého žánru) rytmus, nápaditost, nadhled a kouzlo hlavní postavy přesně naplňují očekávání a neselhávají.

Film je dobrý ve chvílích, kdy se nesnaží být ničím víc, než čím by měl být zábavou odlehčující kolotoč velkoměstského ruchu a starostí. Když „člověk jako my“ získá zázračné schopnosti a díky nim se prohání mezi mrakodrapy, lozí po stěnách a poté, co suverénně zachrání svou lásku, s ní může zavěšený hlavou dolů splynout v dlouhém vzrušujícím polibku (prší a ona má promoklé tričko, ach!) tak vzniká spontánní nadšení a radost. Jde o zdařilou práci s klasickými motivy žánru, přesné dodržení stylotvorných receptů ve svěžím podání. Kdyby v podobném duchu film pokračoval, nebylo by co dodat.

Potíže začínají ve chvíli, kdy filmaři z těchto (rozto)milých postupů nakonec udělají klišé a začnou se spokojovat s tisíc a jedenkrát použitými, viděnými a pohříchu banálními řešeními z béčkových akčních filmů. Nedůsledné respektování nasazeného stylu totiž znamená největší slabinu filmu.

Ve stejné době, kdy Petera pokouše pavouk, ze sebe geniální vědec, otec Peterova nejlepšího kamaráda, nechá udělat šílené monstrum a začne terorizovat New York, čemuž Spider-Man logicky musí zabránit. A tak přicházejí mnohonásobné variace efektních soubojů (ponejvíce ve vzduchu), honičky mezi mrakodrapy, převrácená auta, ničivé výbuchy, lidé zachránění na poslední chvíli a nakonec finální souboj, v němž je zlo po zásluze potrestáno. Kdyby alespoň zůstalo při nadsázce z první části filmu, při lehkém sebeshazování hrdiny a tématu

Akční scény, jakkoli nezbytné, totiž nesou znaky nepromyšlenosti a prázdné, prvoplánové efektnosti. Výsledkem je tak neopodstatněný příklon ke zbytečné násilnosti (viz téměř reklamní pasáž z wrestlingového ringu, která tu nemá co dělat), jež celý film jen degraduje. Filmaři opět (pokolikáte už?) podlehli vizuální zbytnělosti bez dostatečného zdůvodnění. Oslovovat diváky bez rozdílu věku (film je přístupný bez omezení) podobným „vzrušením“ se však zřejmě stále vyplácí.

Spider-Man se tak zařazuje mezi nedotažené kombinace stále téhož schématu: uměle vymyšlený konflikt, více či méně ohrožené masy a obdařené individuum, které všechny zachrání. Tradiční mytologický základ velké části amerických dobrodružství, ať už skutečných, či virtuálních. Za ono ohrožení si dosaďte třebas Godzillu, mimozemšťany ze Dne nezávislosti, Jacka Nicholsona v Batmanovi, tornádo Twister, impérium Hvězdných válek, dinosaury z Jurského parku, iluzi Matrixu, zločince ve Skále nebo třeba Usámu bin Ládina Velkými ochránci se pak stávají Batman, specialista na mimozemšťany, tornáda či dinosaury, Spider-Man nebo George W. Bush

Podobnost mezi filmovým vyprávěním a výrobou prožívaného mýtu dneška vůbec není náhodná (ostatně, v USA už jednou měli herce prezidentem). Když mýtotvorné postupy fungují ve filmu, proč by nezabraly i v životě a také naopak úspěch Spider-Mana je ve světle současného rozpoložení Ameriky naprosto odůvodněný (mimochodem, nenápadnou připomínkou statečnosti newyorských hasičů je Spider-Manova záchranná akce v troskách hořícího domu tady si neodpustím podivení nad tím, že se latexová kombinéza pavoučího muže uprostřed plamenů neroztekla). A také ne nadarmo Spider-Man v posledním typicky komiksovém obraze efektně skáče na mrakodrap, na němž se tyčí americká vlajka, jde o potvrzení onoho „je jedním z nás“ (a když někdo takový vzešel z nás, něco z jeho velikosti v nás musí i ulpět).

Nicméně Spider-Man v podání Tobeyho Maguira je aspoň elegantní chlapík a v červenomodrém pavoučím oblečku se nad ulicemi velkoměsta na svých sítích vznáší opravdu ladně (ačkoliv jeho skákání ze střechy na střechu připomíná spíše umělé pohyby z počítačových her) a jedno dívčí srdce za druhým láme zcela po právu. Škoda jen, že mu filmaři nedovolili přeskočit také stín nešťastné tradice podlehli laciné efektnosti, která přebije i to cenné, co v sobě tento příběh skrývá. Kdyby až do konce dodrželi počáteční nasazení, mohl se Spider-Man stát opravdu filmovou klasikou.

Ať tak či onak, fanoušci a fanynky se v každém případě mohou těšit na pokračování, pro něž tvůrci připravili půdu už v tomto díle. Syn Spider-Manova soupeře hodlá pomstít otcovu smrt, jen ještě netuší, že se bude mstít na Spider-Manovi, který je jako Peter Parker jeho nejlepším přítelem. Spider-Man zatím odmítl lásku milované dívky (velmi nepřesvědčivé zrušení happy endu), prý proto, že musí sloužit všem (jako by tak nemohl činit po jejím boku). Tak uvidíme, jak to příště dopadne bude Amerika potřebovat další vzpruhu?

Do té doby se můžete poohlédnout po nějakém pavoukovi, třeba vám také přinese štěstí. Ten, co pokousal Petera Parkera, možná ještě teď běhá po světě, ve filmu totiž není vysvětleno, co se s oním superpavoukem stalo. Sledovat jeho příběh by se možná vyplatilo víc až pokouše všechny Newyorčany, máme se na co těšit.

(psáno pro Novinky.cz, článek tam vyšel 11.června 2002) 

Add comment 11. 06. 2002, 19:35

Sedmý hřích: nahota hvězd nestačí

Ženská tvář skrytá ve tmě vězení začíná vyprávět příběh, který podle jejích slov není jen tak ledajakým obyčejným milostným příběhem („love story“), ale příběhem lásky („story of love“): To bylo tenkrát, kdy ostrov Svobody ještě netušil, jaké svobodné časy mu Fidel uchystá. Někdy na začátku minulého století si kubánský obchodník s kávou Antonio Banderas na dálku domluvil manželství s Američankou Angelinou Jolie.

Ona za ním přijede do Havany, aby uzavřeli sňatek přitom o sobě vědí pouze pár kusých informací a své tváře znají jen z omšelých fotografií, které si poslali. Hned první setkání však vyjeví, že ani to málo, co o sobě vědí, není tak docela pravda. Ona je krásnější než na fotografii poslala fotku jiné ženy, aby si ji nevybral kvůli tomu, jak vypadá; on se zase přizná, že nepracuje v obchodě, ale že ho vlastní nechtěl, aby za ním přijela jen proto, že je bohatý.

Tyto malé lži jsou však rychle zapomenuty svůdná Angelina a zachovalý, byť pomalu odkvétající Antonio propadají hluboké vášni a v erotizujících pozicích, které připomínají sobotní vysílání komerční televize po dvaadvacáté hodině, se snaží umělecky propotit nařasené bílé povlečení. Těchto pár minut snad uspokojí alespoň voyeursky založené čtenáře bulvárního tisku, kteří si mohou na širokoúhlé ploše dobře prohlédnout jeden odhalený ženský hrudník a stejný počet dohladka oholených mužských pozadí (jestlipak žiletku držela Melanie Griffith?).

Po těchto elektrizujících scénách se však hvězdně obsazené manželství začíná komplikovat. Nevěsta totiž skrývá ještě víc, než se mohlo zdát při prvním setkání. A tak milá Angelina svému novopečenému manželovi (ostatně divákům také) uchystá mnohé perné chvilky všichni musí protrpět nepříjemné cestování, pátrání a skrývání, podvody, násilí i smilnění, než se všechny zašmodrchané propletence vyprávění vyjasní, než se nepohodlné okolnosti odstraní a než se věčným milencům otevře brána vytouženého happy endu. Během těchto eskapád ožívají domnělé mrtvoly, z detektivů se stávají milenci a z milenců vrazi, z vrahů oběti úkladů k tomu, abyste si představili, jak to všechno asi vypadá, stačí, když vám prozradím, že Antonio dokonce ve vrcholné scéně přežije otravu jedem na krysy za vydatné pomoci Angeliny to prostě „rozchodí“

Méně zdatné povahy se však podobným způsobem musejí zotavit i z návštěvy filmu Sedmý hřích, protože ani hluboké stíny zšeřelé kamery, ani vypjaté emoce a v konečném důsledku ani „vypjatý“ hrudník představitelky Larry Croft tento film nezachrání. Fanoušci posedlí oběma hvězdami, jež ve světě šoubyznysu platí za sexsymboly, budou trochu zklamáni, protože našpulené rty i našpulená zadnice spíše než smyslně působí trochu nesmyslně Angelina jiný výraz s ústy snad ani neumí a nad Antoniovým sedacím ústrojím se raději jako „nežena“ zdržím hlasování. Nicméně ten, pro koho by propletené postavy obou hvězd byly dostatečným lákadlem k návštěvě kina, by měl vzít na vědomí, že „odhalených“ je na plátně opravdu jen pár minut.

Ani příznivci červené knihovny asi nebudou příliš odvázaní. I ti, jež mají vyšší práh tolerance k nečekaným událostem a zvratům ve vývoji děje a pro happy end by klidně šli demonstrovat pod sochu svatého Václava, budou zřejmě překvapeni, do jakých krkolomností filmaři dokázali svůj „příběh lásky“ vyšroubovat, a i jim, ano, tak je to vážné, i jim bude posléze líto, že Antonio zmiňovanému jedu na krysy nepodlehl. Bylo by to mnohem zajímavější

Jako by režisérovi Michaelu Cristoferovi (Čarodějky z Eastwicku) stačilo, že má na plátně dvě populární herecké osobnosti nezáleží na tom, co dělají (i když to asi má působit promyšleně), hlavně, že tam jsou. Hvězdy tak mohou lákat, ale jen do té doby, než vyjde najevo, že z jejich postav vychází chlad paradoxně tím větší, čím vášnivější, fatálnější a tragičtější má jejich příběh být. Z potenciálního psychologického dramatu, jež výchozí situací někomu připomene mnohem povedenější Návrat Sommersbyho, nakonec zbyla rozvleklá taškařice prázdných gest, chabě zmotivovaných činů a nepravděpodobných překombinovaných reakcí, pohybující se někde mezi nechtěnou komikou, nudou a předvídatelným „přijatelnem“.

Pokud by Fidel Castro viděl tento film o Kubě ještě před tím, než provedl svůj převrat, svět kolem by se mu asi nedivil a možná by i měl pro jeho revoluci pochopení. Takový film se dá vidět jen v případě, že nemáte nic lepšího na práci raději propotit nařasená prostěradla ve vlastní posteli, než utrácet za spatření toho, jak se o to pokoušejí jiní, byť slavnější.

(psáno pro Novinky.cz, článek tam vyšel 5.června 2002) 

Add comment 5. 06. 2002, 19:36

Jeďte na Výlet s Alicí Nellis a Ivou Janžurovou

Vystudovaná amerikanistka Alice Nellis přiznává, že jistou prvotní inspirací k napsání scénáře Výletu jí byla kniha Williama Faulknera „Když jsem umírala“. V knize se celá rodina vydává na strastiplnou cestu, aby pohřbila tělo zemřelé matky, ve filmu zase rodina převáží urnu s popelem otce. Tady však přímá podobnost končí.

Převoz tatínka v sypkém skupenství z Rakovníka do Nového Mesta nad Váhom je lehce morbidním, ale divácky vděčným a dokonale absurdním motivem celého výletu. Čtyři ženy, muž a dítě se společně vydávají naplnit otcovu poslední vůli (a kdo ví, jestli byla skutečně jeho), nasedají do dvou aut a míří po okreskách na východ. K urně a koláči si každý přibaluje kus svých vlastních starostí, nevyřčených obav, zklamání a zažitých křivd.

Je to hodně atypická road movie, žádná bezstarostná jízda s větrem o závod. Naopak, posádka je navzdory příbuzenským vazbám poněkud nesourodá a její společné soužití tak trochu nedobrovolné.

Základem je trojúhelník matka a její dvě dcery. Ochranářsky přepečlivá matka (Iva Janžurová) k dcerám jen těžko hledá cestu (a naopak). Obě sestry se navíc samy trápí svými partnerskými problémy ? Ilona (Sabina Remundová) přestává zvládat těhotenství a jeho doprovodné znaky, Zuzana (Theodora Remundová) řeší vyčpělé manželství nevěrou. Těm „úspěšně“ sekunduje zbytečně starostlivá babička (Naďa Kotršová), nevěrou postižený manžel (Igor Bareš), dítě a jeho plyšový pes.

Nepřirozená situace všechny nutí být spolu, každého s vlastními problémy a s nevalným pochopením pro potíže druhých. Tento psychicky třaskavý amalgám se nutně stává katalyzátorem reakcí a emocí, ukrývaných pod pravidelnými nánosy rodinného stereotypu, který při své neměnnosti vysiluje a zbavuje motivace. Se změnou prostředí se ale zablokované pocity uvolní a vyplavou na povrch.

Nepříjemnosti vyplývající z přirozené nekompatibility povah a názorů však postupně začíná překonávat nucená komunikace a vzájemné dorozumívání. Nástrahy výletu, jak už to bývá, pomalu začínají členy rodiny dávat dohromady a z latentně konfliktního setkání se rodí a buduje nové rodinné uspořádání na vstřícnějších základech. Alice Nellis se k vyjasňování vztahů dopracovává mnohými rozhovory různě nakombinovaných postav ? sestra/sestra, babička/manžel, matka/sestry atd., ale také tím, že všechny postavy nechá společně projít opravdu mezními situacemi, v jejichž měřítku všechno banální, rozplizlé a stresující získá naprosto jinou dimenzi.

Celý scénář je zdatně vystavěn, jednotlivé scény a jejich vyznění promyšleně připravené. Příběh se zpočátku musí na plátně nejprve trochu uchytit, zabydlet, aby z lehce těkavých a nezakotvených střihů postupně vyvstal zamýšlený tvar ? čím blíže k závěru, tím jistější a zralejší vyznění, tím propracovanější myšlenka. Zatímco první kilometry cesty mohou působit trochu uměle a „konstruktérsky“, jen jako nezbytný prvek výstavby (například zdůvodnění „zablácené scény“ stojí na velmi vratkých základech, vyprošťované auto jako kdyby do bláta zajelo jen proto, že se to hodilo pro rozehrání dalších motivů), s narůstajícím číslem na tachometru je vyprávění uvolněnější, plynulejší, přirozenější.

Výše naznačená umělost a z ní vyplývající nepřesvědčivost určitých scén, pohledů a gest bývá bohužel ještě podpořena místy trochu nejistým herectvím (asi lépe řečeno nejistým vedením herců). Bravurní, suverénní a neselhávající Iva Janžurová ale naštěstí dokáže udržet výsledný dojem i za své mladší kolegy (dokonce i více než epizodní Anna Geislerová se těžko vžila do své venkovsky balíkovské postavy). Naopak nejstarší člen posádky, Naďa Kotršová, zvládá svou babičkovskou roli s přehledem a noblesou.

Režisérské opratě se Alici Nellis drží o něco hůř než psací pero, což v důsledku znamená zbytečné, ale naštěstí velmi malé zcizování výsledného dojmu. Co jindy vypadá jako roztomilá nešikovnost a sympatická improvizovanost, tady občas představuje vypadnutí z rytmu. Zatímco rodinná atmosféra je se vším všudy skvěle odpozorovaná a životná, filmařský styl, jímž je převedena na plátno, ještě není úplně čistý.

Přes všechna dílčí uklouznutí a nedotažení však vznikl dostatečně silný, niterný, decentně intimní film. Tento průřez generacemi na příkladu jedné rodiny, na lidech, kteří k sobě oficiálně patří a kteří by se měli hledat a nacházet, kteří se však míjejí v bludném kruhu za léta nastřádaných předsudků, falešných domněnek, špatných zkušeností a povahových odlišností, pochopitelně musí rezonovat a nacházet odezvu. Poukazuje na podobné, stejně obvyklé a stejně nepřiznané bariéry, jež si každý člověk stačil vystavět vůči svému okolí a které okolí vystavělo před něj. Z bolestného vyslovování těžko vyslovitelného však nakonec vzejde skromná, nedemostrativní blízkost, ono tiché a nejásavé spříznění.

Na závěr si nemohu odpustit jednu „federální“ poznámku:

Jak již bylo řečeno, rodina se přesouvá z českého Rakovníka do slovenského Nového Mesta nad Váhom. „Mezinárodní“ srovnání však vyznívá natolik kontrastně, že pro někoho může být těžké nevidět v tom záměr. Zatímco v Čechách je navštívena Telč, přechod česko-slovenské hranice je poznamenán setkáním s coľníčkou-semetrikou, ošklivé kachličky nakonec najdou uplatnění u vděčných slovenských Romů, Nové Mesto nad Váhom je zkarikované do reálsocialismu a vypadá to, že v něm na každém rohu narazíte na vietnamské uprchlíky, kteří jsou vyhazováni nepříjemnými servírkami z cukráren. Režisérka sice záměr podobného vyznění popírá, tím však jako kdyby se zbavovala odpovědnosti za výsledek, ačkoliv by si měla být nežádoucích konotací vědoma. Je jenom na škodu, že se Alice Nellis se svou schopností empatie nedokázala vcítit i do pocitů sousedního publika. A kromě toho, v Čechách tím jen podpoří některé zažité předsudky.

(psáno pro Novinky.cz, článek tam vyšel 20.března 2002) 

Add comment 20. 03. 2002, 19:38

Rok ďábla: o magii hudby a zázracích života

Tenhle film nedává každému stejně. Jeden se při něm bude smát, až mu potečou slzy, někdo si možná zapláče s úsměvem na rtech, jiný nebude tušit, která bije, další nad filmem začne rozvádět sáhodlouhé filozofické debaty a poslední všemu nasadí tu správnou korunu, protože si řekne, že se úplně všichni zbláznili. A nejlepší na tom všem je, že pravdu budou mít svým způsobem všichni.

Rukopis scenáristy a režiséra Petra Zelenky se nezapře. V Roce ďábla pokračuje ve svých hudebních paradokumentárních mystifikacích – po filmech Visací zámek a Mňága a Ždorp – Happy end nabízí v Roce ďábla portrét Jarka Nohavici, Karla Plíhala, Čechomoru a Jaze Colemana, který o nich vlastně není, i když trochu je. Dnes už legendární muzikanti hrají vymyšlené obrazy sebe sama, neuvěřitelným způsobem narušují dosavadní mytologii svého kultu a prakticky odvádějí pozornost od podstaty svých písní. Ale paradoxně tak svůj mýtus ještě více posilují a rozšiřují mezi zaskočený a okouzlený lid.

Všichni hudebníci totiž přistoupili na nevídanou hru. S vážnou tváří nabízejí absurdní výklad svých životů jako výsměch podobným „pátráním“ po osudech slavných. Procházíme s nimi spíše neradostná období hledání a nejistot – Nohavica alkoholik, Plíhal odtržený od světa, Černý z Čechomoru mění vizáž podle svých momentálních vzorů, protože neví, čí je, bláznivý a dokonale mystický Coleman zase propadá šamanství…

Ve srovnání s předchozími filmy Zelenka své postavy odhaluje na mnohem citlivějších místech, přitom ale nejde o nějaké novácké pitvoření, ale o hravý, dadaistický humor. Někdo by snad mohl brát vyprávěné osudy vážně, Nohavica se ostatně s alkoholem opravdu potýkal, ale kromě toho, že pravděpodobnost takové varianty je velmi nízká, podobný důvěřivec by se jen ochudil o úžasný nadhled celého filmu. Také by nepostřehl hozenou rukavici médiím, která ráda přebírají „senzační“ odhalení a která nás dokáží přesvědčit i o těch největších pitomostech.

Krásné je, že média rukavici zvedla – nad tímto filmem se paradoxně nejvíce spekuluje o tom, jaký je v něm poměr fikce a skutečnosti. Dokonce i sám režisér Zelenka přistoupil na novinářskou touhu po škatulkování a vyčíslil tento poměr na 40 % v neprospěch skutečnosti. Jako kdyby na tom záleželo. Protože to jediné, k čemu vám znalost účinkujících může pomoci, je zážitek z legrace, která je tím větší, čím víc o nich víte a čím větší je tedy pro vás „sebeshazování“ známých osobností.

Komická, hravá a nonsensová poloha je však jen jednou tváří filmu, nejpřítomnější v jeho první polovině. Poté tón mnohem více zvážní, nabere mystičtější rozměr, začnou se objevovat metafyzické odkazy. Karel Plíhal vyřkne svou všude citovanou větu o tom, že v tichu se dají slyšet melodie druhých lidí; holandský dokumentarista, pátrající po tajemstvích tuzemských alkoholiků, naopak naříká, že melodie neslyší. Bohužel, tyto chvíle nemají daleko ke klišé a módní pseudointelek­tuálštině zahalené do „obyčejných“ slov. Zelenka v nich nedosahuje kvality svých dřívějších scénářů (napadá mě pro srovnání Macháčkův povzdech v Samotářích, že lidi tu „málo hulej“).

Naštěstí tyto „filozofující“ okamžiky nejsou příliš nápadné a jsou úspěšně neutralizovány dalšími momenty, které naopak mají sílu, hloubku a přesvědčivost.

Nejsilnější je film ve vytváření mystického tajemství kolem „slezského barda“, jak je Nohavica často přezdíván. Kromě jeho vztahu k alkoholu se o něm nic jiného nedovíme, často se o něm mluví ve třetí osobě, často jako o záhadném muži, k němuž neproniknou ani nejbližší přátelé (ačkoliv znalosti Čechomoru o jeho spodním prádle jistě překračují běžnou mez). Nohavicův kult tím jen roste. Díky filmu pak zasáhne i ty, kteří o něm neměli ani tušení. Nohavica je „Někdo“, obdivovatelný, ale nedosažitelný, neproniknutelný. Uchopitelné zůstávají jen jeho písně, poslouchané a zpívané tisíci nadšených diváků jako intimní společná modlitba, spojující bez rozdílu kultur, věku a pohlaví.

Mnohem více než o Nohavicu a mnohem více než o konkrétní písně Nohavicovy, Colemanovy nebo Čechomoru jde o hudbu jako takovou, neohraničenou žánry (uslyšíte folk, rock, punk i lidovky), prostorem (až uvidíte, kde se Černý učí hrát na elektrickou kytaru, pochopíte) či jazykem (kromě češtiny hlavně angličtina, ale i holandština). Fenomén hudby tu překračuje hranice chápání, skrze ni lze vyjádřit nevyslovitelné nebo prožít zázrak. Zároveň se dotýká hraničních věcí a vybírá si svou daň. Zacházení s hudbou totiž není beztrestné a bez následků, člověk jí dává kus svého já, podepisuje svou smlouvu „s ďáblem“, aby se mohl povznést nad plynutí obyčejna. (Podobnost mezi alkoholem a hudbou není čistě náhodná.)

Nadčasové písně se ve filmu stávají záminkou a prostředkem k potýkání se se životem a zdůrazněním skutečně důležitého, hledáním bez odpovědí. Celý film se nakonec rozprskává pod rukama jako anděl na židličce (uvidíte), brání se jednoznačné interpretaci, jako kdyby se snažil připodobnit životu samému. Nedává závěrečné rozhřešení, jako ho, slovy Nohavici, nedávají písně. Zůstává jen melancholický pocit podobný zmrtvělému pohledu do ohně při zpívání Nohavicových písní pod letním nebem.

Poznámka pod čarou: Tenhle film jsem viděl v pražském kině Aero. Po něm následoval koncert Čechomoru – unplugged. František Černý, Karel Holas a Radek Pobořil, tedy kytara, housle a harmonika dokázali nabít sál neuvěřitelnou živoucí energií, chvílemi se zdálo, že za sebou mají symfonický orchestr jako na své proslavené desce. Přitom jim stačily tři nástroje, krásné silné hlasy a žár a nadšení. Podívejte se, jestli u vás Čechomor nehraje, pokud ano, neváhejte.

(psáno pro Novinky.cz, článek tam vyšel 12.března 2002) 

Add comment 12. 03. 2002, 19:42

Dannyho parťáci: hvězdná filmová zábava

George Cloony, Brad Pitt, Julia Robertsová, Matt Damon či Andy Garcia tvoří jen část týmu, který si po klasickém způsobu zahrál na zloděje. Můžete se vsadit, že jejich kouzlu podlehnete. Vyloupit tři nejlépe zabezpečená kasina v Las Vegas je nápad hodný svižného amerického velkofilmu. A když se ho ujme oscarový režisér s tlupou nejvyhledávanějších hereckých hvězd, ani nepoznáte, jak snadno a rádi jste se nechali utáhnout na vařené nudli. 

Režisér Steven Soderbergh vloni zabodoval hned dvakrát: populární Erin Brockovich v podání Julie Robertsové (Oscar za hl. roli) pobavila a dojala snad každou citlivější duši a hloubková sonda Traffic (Oscar za režii) zase nekompromisně rozkryla neřešitelnost drogového problému v moderní společnosti. Oběma filmům byla společná silná sociální angažovanost, suverénní režijní práce, spolehlivé herecké výkony a bezprostřední sugestivita příběhu.

Vynecháme-li první bod, dostaneme základ Dannyho parťáků. Soderbergh, jeden z nejvyhledáva­nějších filmařů současnosti, se chtěl viditelně oprostit od všech „vážných“ témat a rozhodl se zrelaxovat při natáčení remaku úspěšného, ale prý ne příliš zdařilého zlodějského filmu Dannyho jedenáctka z roku 1960. Díky svému jménu a za vydatné pomoci George Clooneyho přesvědčil herce první kategorie, aby se pobavili s ním.

A tak ve strhujícím tempu sledujeme, jak prvotřídní zloděj Danny Ocean (G. Clooney) hned po propuštění z vězení dává dohromady partu stejně kvalitních pomocníků, s nimiž má nejmocnějšímu muži Las Vegas ukrást nejen 150 milionů dolarů, ale i svou bývalou manželku. Těchto jedenáct profíků společně dokáže překonat i tu nejnepředvída­telnější překážku, přelstít všechny bezpečnostní pojistky, narušit nejsofistikovanější systém, zlomit jakýkoli zámek a taky každé dívčí a dámské srdce v potemnělém sále kina.

Charismatický elegán tradičního hoollywoodského střihu George Clooney (v předloze tuto roli hrál Frank Sinatra), jeho pravá ruka suverén Brad Pitt, obrýlený Matt Damon, pohodář Basher Tarr, zasloužilý Carl Reiner, gumový Shaobo Qin a nakonec i záporák Andy Garcia spolu s dalšími dohromady tvoří bezpečně rozložené portfolio okouzlujících mužských typů, v nichž si každá příslušnice něžného pohlaví najde ten svůj ideál (pánové vězte, že vstupenky na tento film budou pro vaše polovičky důstojný způsob oslavy MDŽ, a vy se přitom navíc pobavíte). Aby ne, na věčně usměvavé pány je radost pohledět, jejich nadšení jasně trumfne nakažlivost jarní chřipky a všechny řady v kině jim musí s občasným radostným zavýsknutím bláznivě držet palce, i když úplně všechny dopředu vědí, že to nemůže dopadnou jinak než jak nejlíp to jde.

Navzdory všem sympatiím, které všichni „parťáci“ (a spíš jako módní doplněk i jedna dáma) vzbuzují, jejich tváře nejsou tím hlavním, co z filmu dělá výbornou zábavu. Sebelepší herci by byli málo platní, kdyby je nedržel vtipný scénář a bravurní režie. Po odchodu z kina sice ve scénáři přijdete na řadu nelogických míst a nepravděpodobných momentů, ale proč byste si kazili náladu takovými „detaily“ (ačkoliv jsou docela podstatné). Soderbergh vám navíc ani nedá vydechnout, rafinovaně vrší akci za akcí, úsměv za úsměvem a ironickou poznámku za ironickou poznámkou. Vtip, střih, akce, radost, euforie. Dialogy mají šťávu a spád, vše okořeněné suchým humorem a nadhledem. Realizace celé krádeže zase překvapuje neokoukanými gagy (opravdu nečekáte, že Matt Damon ve výtahu potká George Clooneyho).

Zkrátka a dobře, komedie jako vystřižená z učebnice staré dobré klasiky jen převlečená do moderního hávu. Není ničím víc, než tím čím je, ale je tím téměř dokonale – filmaři si zkrátka s chutí zahráli na zloděje. (Jen tak pro zajímavost: film už stačil vydělat víc peněz, než v něm zloději ukradnou.)

Dannyho parťáci leckomu připomenou slavný a nedostižný Podraz s Newmanem a Redfordem. Ovšem srovnávat s Podrazem by bylo trochu nefér, protože takové ambice Dannyho parťáci neměli (i když mohli mít). Podraz totiž není jen zábava a radost ze hry (i když v něm jednotliví herci dostali mnohem víc prostoru), ale při vší diváckosti v sobě skrývá až filozofickou hloubku (vzpomeňte jen na hlavní sociálně laděný motiv obyčejný zlodějíček chce za každou cenu pomstít smrt svého kamaráda a vyzrát na toho nejobávanějšího muže podsvětí). Podraz je také mnohem propracovanější, past na diváka je nastražena důkladněji a prakticky ji nelze předem prokouknout. A konečně, Redford i Newman jsou kouzelně starosvětší mistři podvodu, kteří ve své výbavě nemusí mít elektronické triky ani žádná jiná moderní zařízení.

Přesto je však jisté, že kdo se přidá ke hře Dannyho parťáků byť jen jako divák, dozajista nebude litovat. Je to jen hra, iluze, pomíjivé mihotání lasvegaských neónů, ale hra povznášející a podmanivá.

(psáno pro Novinky.cz, článek tam vyšel 8.března 2002)

Add comment 8. 03. 2002, 19:43

Russel Crowe je geniální schizofrenik

Napadlo by vás natočit životopisný film o matematikovi a zároveň předpokládat, že bude komerčně úspěšný a že bude sbírat jedno prestižní ocenění za druhým? V každém případě to napadlo amerického režiséra Rona Howarda, který vsadil na hvězdu Russela Crowea. A uspěl.

Russel Crowe, který už má Oscara za Gladiátora, se o zlatou sošku pokouší potřetí (poprvé za hlavní postavu ve skvělém filmu Insider: Muž, který věděl příliš mnoho). Tentokrát si zahrál geniálního matematika Johna Nashe, introverta, jehož ze všeho nejvíce zajímala řízená dynamika (určitě všichni víte, o co jde) a nositele Nobelovy ceny z roku 1994. Zkrátka takového typického filmového hrdinu.

Ale naštěstí pro filmaře tento pán trpěl paranoidní schizofrenií, a to už je téma. Dokonce takové, že došlo k jeho převedení na plátno ještě za života popisované osoby, což opravdu nebývá příliš časté. Inu, souboj geniality a šílenství přímo zažehává tvůrčí jiskru. Výsledkem pak je více než dvouhodinový snímek.

Nemusíte se bát, že se při jeho sledování budete nudit suchopárnými matematickými důkazy nebo že na vás naopak bude z plátna tryskat negativní energie psychóz, depresí a zoufalství. Paranoidní schizofrenie sice není vyléčitelná a není s ní žádná legrace, film samotný však umí být divácky velmi vděčný (Nashovy teorie film přibližuje třeba na příkladu flirtování s pohlednými slečnami). Není divu, když vznikl pod taktovkou Rona Howarda, který má na svědomí třeba Apollo 13, Oheň nebo drama Výkupné s Melem Gibsonem.

Ruka zdatného profesionála za kamerou se nezapře. Howard si nepotřebuje vymýšlet rafinované skoky v čase nebo nápadité prostřihy vzpomínek. K udržení zájmu diváka mu stačí obyčejné lineární vyprávění (i když tak jednoduché to není, ale to bych vyzradil to, co nemá býti vyzrazeno). A tak Johna Nashe sledujeme pěkně krok za krokem od jeho poválečných studií na Princetonské univerzitě až po slavnostní ceremoniál přebírání Nobelovy ceny v polovině devadesátých let.

Mladý, do sebe uzavřený Nash touží vyniknout mezi svými spolužáky, dokázat něco mimořádného, čím by se zapsal do historie. Jak o něm tvrdila jeho učitelka na základní škole, dostal sice naděleny dva mozky, ale jen polovinu srdce. Sám o sobě říká, že lidi nemá rád a že lidé nemají rádi jeho. Přes první neúspěchy se mu však vytoužený objev podaří (tzv. Nashova rovnováha a na ní navazující postuláty jsou dodnes nedílnou součástí teorie her, která nalézá uplatnění v biologii, logice či ekonomii), a nadějná kariéra tak může začít.

Co se pak odehrává, není dobré příliš naznačovat, ještě byste uhodli jeden docela sympatický fígl, který se skrývá ve scénáři. V každém případě se Nash ožení se svou pohlednou studentkou, po nějaké době u něj naplno propukne schizofrenie a my sledujeme, jak ji nejdříve s pomocí doktorů, posléze především díky své vůli a manželce, překonává.

V době, kdy píšu tento text, uplynulo nějakých čtyřiadvacet hodin od chvíle, co jsem odešel z kina. A zajímavé je, že ten film z mé hlavy vymizel stejně rychle, jak se do ní dostal. Přitom mu skoro nelze nic podstatného vytknout. Přitažlivé vykreslení atmosféry padesátých let, působivá dusivá atmosféra dlouhodobě neporazitelné nemoci, všechno pak v kombinaci s odlehčujícími vtipnými momenty, jak už to u povedených amerických filmů bývá, a navrch poctivé herecké výkony v čele s hlavním představitelem.

Russelu Croweovi je podřízeno prakticky vše, lpí na něm tíha takřka každého záběru a on ji statečně nese od ironických poloh přes rozpolcené chvíle ztraceného vědomí a nekontrolovatelné projevy neurózy až po pracně potlačované stresové chvíle, kdy jen síla vůle s pomocí léků zvládá opakované návaly nemoci. Lze jenom ocenit, že tak vždy činí velmi decentně, nejde o žádná křiklavě afektovaná gesta, k nimž podobná role logicky svádí. Crowe hraje dokonce tak dobře, že člověk většinou nevnímá jeho robustní a viditelně „namakanou“ postavu (bůhvíproč ještě zdůrazňovanou přiléhavými tričky, aby nebylo možné přehlédnout, že Croweovy bicepsy mají větší průměr než pas jeho partnerky), ke které by se posedlý matematik ve skutečnosti asi jen těžko dopracoval (leda by nad grafy posiloval na strojích Chucka Norrise).

Ostatní postavy jsou vskutku vedlejší, přesto v nich objevíme taková legendární esa jako Eda Harrise či Christophera Plummera. Hlavní sekundatku Crowovi dělá Jennifer Connellyová v roli Nashovy manželky, mimochodem také nominovaná na Oscara, i když mnohem méně zaslouženě než Crowe.

Námět Nashova osudu nabízel opravdu zajímavé téma, rozhodně ne jen prvoplánové balancování mezi genialitou a nemocí. Teoretický vědec dokáže zkombinovat tolik možností a dát je dohromady, až začne spojovat nespojitelné, neexistující, konstruovat ve své mysli příčiny a důsledky, které sice dokonale zapadají do sebe, ale s realitou nemají nic společného. Absolutní racionalita se takto stává neracionální, zvrátí se do chorobného stavu – umožní sice objevit a spatřit logiku v abstraktních modelech, ale zároveň zatemní skutečnost.

Film však podobné interpretace překvapivě a zbytečně dává stranou. Ne že by je nenabízel, ale příliš bezbolestně klouže po popisném a vlastně konvenčním pocitu těžkého osudu, který pak vrcholí umírněným happy endem. Snad to byl strach z neatraktivnosti a z toho plynoucí poplatnost tradiční masové produkci, která vyžaduje dokonalou vyváženost všech účinných metod, jak zapůsobit na diváky (snad jedině milostná scéna chyběla), co filmařům zabránilo, aby vytvořili dílo, které dokáže divákem skutečně otřást.

A nabízela se ještě druhá šance. Zdegenerovaná iracionalita, mezitím rozvinutá do téměř neprůstřelné „racionální“ konstrukce, dokáže v poslední chvíli rozpoznat své slabé místo. Nash si uvědomí, že ve světě, ve kterém se pohybuje, není něco v pořádku. Jako kdyby nalezl důkaz vyvrácení nějaké matematické teorie, jen díky své genialitě v určité chvíli dokáže rozpoznat rozdíl mezi realitou a chimérami a vlastním úsilím je začne pomalu zvládat.

To všechno ve filmu najdete, ale rozhodně nelze říci, že film je právě o tom. Naopak, moment rozhodnutí s nemocí bojovat vlastními psychickými prostředky ve chvíli, kdy zklamala tradiční medicína, na můj vkus zbytečně evokuje hoolywoodské střihy, kdy se hrdina v poslední vteřině vzchopí a deseti góly rozhodne dávno prohraný zápas nebo zneškodněním mnohatisícové přesily vyhraje válku.

Ano, zvládání nemoci není bez těžkostí, není typicky „zázračné“, ale konvenční důraz na manželčinu lásku a vlastně bezpříkladnou spolupráci okolí k mé lítosti opravdu zbytečně snižuje ambice filmu na vyprodané sály multikin při souhlasném pobrukování kritiky nad tím, jak může „umělecký“ film dobře oslovit veřejnost. Osobně mám rád „americkou“ metodu stravitelnosti těžkých témat, pokud ovšem nepřesáhne určité hranice vkusu, a vzpírám se „evropskému“ nezáživnému pitvání, jež si hraje na umění. Bojím se však, že filmaři nabídnuté téma převařili a navzdory všemu úsilí sklouzli do umírněného melodramatu (možná svou roli sehrály i ohledy na dosud žijícího Nashe a jeho rodinu). Šanci na Oscara však možná mají tím vyšší, stejně jako ji měl Spielbergův snímek Zachraňte vojína Ryana, který za krutostí války rafinovaně skrýval ucintaný blábol.

Film Čistá duše v žádném případě ucintaný není. Jsem rád, že jsem ho viděl a ani vy asi nebudete litovat. Já jsem jen trochu zklamaný z promarněné šance.

(psáno pro Novinky.cz, článek tam vyšel 27.února 2002) 

Add comment 27. 02. 2002, 23:14

Harry Potter se už promítá

Po Pánovi prstenů k nám dorazil další pokus o filmové převyprávění úspěšné literární předlohy. Od samého začátku jsem si říkal, že to tvůrci snímku Harry Potter a kámen mudrců budou mít mnohem snazší než tým Petera Jacksona, který zápasil s tolkienovskou legendou.

Zvlášť, když budou mít k ruce samotnou autorku (zatím) tetralogie, J. K. Rowlingovou. Knižní Harry Potter v sobě nemá tu mnohovrstevnou košatost Tolkienova eposu, a tak ji nemusel mít ani film. Harryho dobrodružství jsou mnohem přímočařejší (zvlášť v prvním díle), zato mimořádně čtivá, napínavá a radostně okouzlující. Při vymýšlení potterovských zážitků si Rowlingová vysloveně užívala, úplně všechno oplývá hravostí, humorem a živou fantazií, která zcela zaslouženě oslovuje všechny věkové kategorie čtenářů, protože účinkuje jako kouzelné zaříkadlo na bolístky všedního dne.

A film? Nedopadl špatně, ale mohl dopadnout ještě líp.

Rowlingová chtěla, aby se snímek co nejvíce držel předlohy, a tak se jí drží. Proto také trvá dvě a půl hodiny, což je na dětský film mimořádná délka. Prolistujete-li po jeho shlédnutí knihu, zjistíte, že se v něm objeví vše, co je z dějového hlediska podstatné. Postupně se tedy seznámíme se směšnými a zlomyslnými příbuznými Dursleyovými, u kterých Harry bydlí, obrem Hagridem i s Harryho spolužáky a profesory v kouzelnické škole v Bradavicích a nakonec i s Voldemortem, který se stále pokouší získat svoji původní strašlivou moc (pro nezasvěcené ? tento zlý čaroděj o ni přišel, když se pokusil neúspěšně zabít malého Harryho).

Vyprávění má spád podobně jako literární předloha, výprava je atraktivní, bohatá a víceméně odpovídající tomu, co je obsaženo v knize. Vizuální efekty jsou většinou velmi působivé (například interiéry Bradavic, souboj s trollem, šachová partie na život a na smrt nebo závěr, kdy Voldemortův duch prolétne Harryho tělem), někdy nedotažené (například famfrpálový zápas chvílemi připomíná počítačovou hru) a výjimečně i vyloženě slabé (figura kentaura navozuje dojem triků ze slavného filmu Souboj titánů, což sice byla na svou dobu mimořádná záležitost, ale v současném filmu to není moc přesvědčivé).

Hlavně dospělé postavy jsou spíše typy a nepodávají žádný mimořádný herecký výkon, ale nejsou vybrané špatně. Pro ty, kdo knihu nečetli, nebude žádný problém sžít se s nimi, skalní fanoušci a znalci však mohou nad některou postavou namítnout, že zcela neodpovídá svému původnímu obrazu ? z mého pohledu například selhává Alan Rickman (v jiných filmech můj velký favorit) alias profesor Snape, který kromě toho, že měl být mnohem seschlejší a vyhublejší slaboch, také nedává své postavě všechno, čeho je schopen.

Překvapivě úspěšnější jsou dětští představitelé ? i když Harry byl opět vybrán spíše jako ?plakátový? typ, sympatický, ale ve své absolutní kladnosti trochu plochý, ačkoli uznávám, že ztvárnit tuto postavu není úplně snadný úkol. [Pozn. red.: Není úplně bez zajímavosti, že Daniela Radcliffa, představitele Harryho Pottera, prý knižní Harry Potter mnoho nezaujal, ani ho prý nedočetl?]

Naproti tomu jeho nejlepší kamarád Ron Weasley jako obyčejný kluk se vším všudy, neupravený do ideálu, s kterým se mají ztotožnit milióny malých dušiček po celém světě, má velkou jiskru, je osobitý a výrazný.

Ovšem zřejmě nejšikovnější z dětské party je představitelka jejich společné kamarádky Hermiony Grangerové, které se podařilo s velikým přehledem sehrát příkladnou školačku se srdcem na pravém místě. Třeba když Hermiona vysvětluje Ronovi správnou výslovnost létajícího kouzla, vychutnávají si oba herci své role se suverenitou zkušených hráčů a výsledkem je ohromná zábava.

Jako celek pak filmový Harry Potter splňuje všechny nezbytnosti dobrého dětského představení a je jisté, že se děti ani jejich doprovod nudit nebudou. Film dovede být vtipný, nápaditý i napínavý, takže obveselí každého, kdo jen trochu bude chtít. Ti, kteří Harryho potkají poprvé rovnou na plátně, si prakticky nemohou stěžovat, protože nebudou srovnávat s tím, co četli, a film sám o sobě představuje určitě nadprůměr tradiční zábavy určené dětem (připočtěte ještě velmi vydařený český dabing, tak přesvědčivé dětské hlasy v dabingu jsem už dlouho neslyšel).

Kdo ale Harryho četl, může být připraven o ?moment překvapení?, protože všechny ?novinky? (třeba soví poštu, ale i proměnlivý strop v bradavické jídelně, už důvěrně zná). Ale hlavně může být trochu zklamán. Protože film určitě nepředvedl všechny vrstvy předlohy, které předvést mohl. Ani po filmařské stránce není nijak zvláštní a originální.

Samotná originalita textu byla totiž přece jenom znormována do konfekčního střihu tradičních filmů pro děti (ne náhodu je režisér Chris Columbus podepsán pod komerčním hitem Sám doma). Film je veden předlohou, ale zplošťuje ji tím, že z ní činí ?dětštější? záležitost, než původně byla, takže zatímco kniha je snadno dostupná všem věkovým kategoriím, film dospělé určitě tolik oslovovat nebude. Možná trochu snadno filmaři zjemnili nebo zcela odstranili dvojznačnosti a na mnoha místech se jen svezli po atraktivnosti vnějších efektů.

Přitom právě provázanost protikladů je přímo základem metody Rowlingové ? v jejím světě je jen máloco takové, jaké se zdá být na první pohled ? Harry je nejslavnější kluk v kouzelnickém světě, ale v reálném světě trpí v měšťácké rodině strýce a tetičky, neustálé odkazy na smrt rodičů a z toho vyplývající citová opuštěnost kontrastují se štěstím prožívaným v Bradavicích, obr Hagrid se často chová jako malé dítě, profesor Snape Harryho nesnáší, ale zachrání ho při famfrpálovém zápase a tak dále a tak podobně. Nic není jen černé (kromě Voldemorta) ani jen bílé (kromě Harryho a ředitele školy Brumbála). A především v ?osudu? postav se pečlivě střídají šťastné i smutnější chvilky (a se vzrůstajícím pořadovým číslem jednotlivých dílů roste i promyšlenost a složitost příběhů).

Nelze přehlédnout ani sociální téma (odkazy na chudobu rodiny Weasleyových jsou překvapivě časté) nebo inspiraci tradičním anglickým školstvím. Právě díky všem těmto odkazům na ?náš? svět je i ten kouzelný mimořádně živý. I to dělá z knih Rowlingové ?něco víc? než jen obyčejné příběhy pro děti. Všechno výše zmíněné je však ve filmu zeslabeno nebo nerozpracováno, víc ploché a osekané.

Možná to nešlo jinak, zvlášť když existoval hned od začátku požadavek co největší věrnosti předloze (z hlediska děje). Kdo ví? Ale nedělejte si z toho těžkou hlavu, filmu si příjemně užijete a vůbec nebudete mít dojem, že by byl banální nebo duchaprázdný, jak už srovnatelné projekty bývají. Síla kvalitní předlohy se nezapře. Vstupného v tomto případě nemusíte litovat, i když je dnes prakticky stejně vysoké jako cena za samotnou knihu, která je navíc lepší.

Ale připravte se na to, že vaše děti, pokud nějaké máte, zaručeně podlehnou doprovodnému rumrajchu. Rowlingová prý sice chtěla zabránit ?přepotterizování? a prý vydala jen jakýsi omezený počet licencí na doplňkové zboží ke knihám a filmu. Vzhledem k tomu, co všechno kolem najdeme označené ochrannou známkou se jménem hlavního hrdiny, však ?omezený počet? zřejmě nezná mezí stejně jako autorčina fantazie. A vysoké ceny za hračky s Harrym paradoxně jen přispívají k diferenciaci dětí podle příjmů jejich rodičů, což je jedna ze skutečností, na něž sama Rowlingová ve svých knihách kriticky poukazuje (viz rodina Weasleyových). Takže budete muset kupovat Bertíkovy lentilky tisíckrát jinak (mimochodem chutnají prachbídně), školní potřeby, povlečení nebo nedejbože brýle či sovu (alternativu k ní představuje krysa nebo žabák).

Ale takový už je dneska šoubyznys. Počítejte s tím, ale nenechte se tím otrávit. Příběhy o klukovi, který se jmenuje Harry, stojí za to, a proto přežijí i svou vlastní slávu.

(psáno pro Novinky.cz, článek tam vyšel 14.února 2002) 

Add comment 14. 02. 2002, 23:21