Sekce: 'Knihy'
Přečetl jsem si Platonovu „Obranu Sokratovu“ a tohle mi přijde
důležité i po všech těch tisíci letech:
„Pravím tedy vám, mužové, kteří jste mi vzali život, že na vás
přijde trest hned po mé smrti, a to mnohem těžší, u Dia, než je ten,
kterým jste mi vzali život. Vy jste to totiž udělali v domnění, že se
zbavíte nutnosti podrobovat zkoušce svůj život, ale dopadne vám to, jak já
soudím, právě naopak. Ještě více bude těch, kteří vás budou
zkoušet – já jsem je nyní zdržoval a vy jste to nepozorovali – a budou
tím obtížnější, čím jsou mladší a vy se budete tím více horšiti.
Neboť jestliže se domníváte, že zabíjením lidí zabráníte, aby vám
někdo nevyčítal, že nesprávně žijete, neuvažujete dobře. Tento způsob
zbavovati se soudců není totiž ani dobře možný ani krásný, ale onen je
i nejkrásnější i nejsnazší. Neumlčovat jiných, nýbrž zařizovati
sám sebe, aby byl člověk co nejlepší. S touto tedy věštbou odcházím od
vás, kteří jste mě odsoudili.“
Platí to víc, než by se mohlo na první pohled zdát. A to i pro mnohem
banálnější situace.
4. 11. 2011, 15:26
Stalo se, že mi vyšla knížka. Nikoliv autorská, ale překlad dvou
francouzských divadelních her. A protože jsem byl nucen ten příběh
vyprávět už několikrát, lepší je vyřídit si to s tím jednou provždy.
Tak to napíšu sem a hotovo. Je to trochu delší historie, tak
sorry.
Jako student česko-francouzského
gymnázia jsem si jen tak pro sebe přeložil dvě divadelní hry Alfreda de
Musset, abych se procvičil ve francouzštině (ano, mívám občas dost
praštěné nápady). Nicméně, shodou okolností, díky jedné z profesorek,
se to dostalo k vydavatelství Triton, které jednu z her,
Neradno s láskou zahrávat si, v roce 1997 vydalo.
Po mnoha letech, konkrétně v roce 2008 se vydavatelství ozvalo znovu,
že by připravilo druhé vydání, a co já na to. Protože jsem mezitím
nabral pár zkušeností navíc a k tomu i studium překladatelství na FF UK,
řekl jsem, že jedině přes mou mrtvolu, maximálně pouze za podmínky, že
to celé zgruntu předělám. Samozřejmě, číst po sobě po deseti letech
původní text sice skýtalo mnohé obveselení mně i mým blízkým, ale bylo
jisté, že podepsat se pod něco podobného s plným vědomím a veřejně už
nemůžu. Školácké chyby a začátečnické nedostatky se možná daly
omluvit nízkým věkem (ačkoliv i v takovém případě měl asi včas
zasáhnout nějaký editor), ale už nikoliv po absolutoriu v Carolinu.
Takže jsme se domluvili na tom, že projdu obě hry, k Neradno
s láskou zahrávat si přidáme i Marianinny rozmary, protože
de facto k sobě patří, a že to v předělané verzi půjde ven. Po zhruba
měsíci usilovné noční práce vedle normálního zaměstnaní jsem překlad
odevzdal. Bohužel, do toho přišla ekonomická krize. Pro vydavatelství
logicky nebylo prioritou vydávat zcela neziskovou záležitost s tak
marginální cílovkou, jakou představují současní čtenáři francouzského
romantického divadla 19. století (byť mezitím stále vydává skvělé
věci). Uplynuly dva roky, kdy jsem burzovním makléřům na Wall Street
děkoval za marnou práci. Až jsem začal přemýšlet, co se dá udělat
proto, aby to navzdory neveselému hospodářskému vývoji mohlo přece jenom
nějak vyjít.
Cesty nějaké byly, od sehnání případné dotace, až po umluvení
nějaké tiskárny, ale to všechno bylo na dlouhé lokte, až nakonec zasáhla
náhoda. V knihkupectví Maťa, dej mu pánbů věčnou slávu, jsem před jeho
definitivním uzavřením v prosinci loňského roku objevil úžasnou
divadelní edici rodinného vydavatelství Artur. Jedná se o v dnešní době dost
unikátní záležitost, protože systematické vydávání divadelních her
určitě nepředstavuje lukrativní živobytí, to už je lepší dávat
razítka například stavbě tunelu Blanka na magistrátu hl. m. Praha. A tak
jsem se v zoufalství, že u Tritonu to nemá v nějaké představitelně
dohledné době šanci vyjít, v Arturovi zeptal, jestli by se jim ty hry do
zmíněné edice nehodily, zvláště když od Alfreda de Musset už vydali
jinou hru Lorenzaccio.
Pan Ivan Zmatlík (mimo jiné syn Heleny Zmatlíkové, kterou
určitě znáte třeba kvůli ilustracím Dětí z Bullerbynu (já například
vyrostl na knížce Jakub a
Jáchym)) zareagoval úžasně a celou dobu vystupoval jako pravý
profesionál. Komunikace byla rychlá, maximálně korektní a co slíbil, to
dodržel. Knížka s oběma
hrami na začátku září vyšla. A já můžu mít radost, že jedna
kapitola a práce má nakonec šťastnou tečku.
Zároveň už mohu říci, že pokud by se snad vyskytl někdo, kdo by
náhodou vlastnil původní vydání hry Neradno s láskou zahrávat
si z roku 1997, tomu ho rád a zcela zdarma, naopak s omluvou, vyměním
za to letošní, nové, které by se už snad mělo dát považovat za
skutečný překlad. A ostatní, pokud by snad trpěli slabostí pro
franouzské dramatické texty, mohu jen s vděčností odkázat na webové
stránky, kde si knihu mohou objednat. Pak už nezbývá,
než si přát, ať se vám líbí.
23. 09. 2011, 00:49
Minulý týden jsem držel přednášku před vydavateli časopisů
s názvem Jak
skončí tištěná média? (viz Slideshare).
Otázku Proč? jsem nechal stranou a dodatečně to napravuji.
Říká se (a vydavatelé tištěných titulů se tím
utěšují), že žádné médium ještě nezaniklo kvůli vzniku nových. Zní
to dobře, ale není to pravda. Zapomíná se na papyrusy, rukopisnou tvorbu
knih, telegraf, magnetofonové pásky, kazety VHS… A taky cédéčka a DVD
už začaly svou cestu do zapomenutí. Oblíbené ukazování vinylů je spíše
výjimkou než pravidlem. Samozřejmě, že papírové knihy, noviny a časopisy
ustály nástup rozhlasu i televize, a de facto i internetu, ale to ještě
nic neznamená – historie je příliš krátká na finální závěr.
Počkejme dvacet let – tolik stačilo internetu ke světové nadvládě, a
pak si řekneme, jak rychle se svět změnil a co z toho starého zbylo.
Co rozhoduje o přežití nějakého média (bavíme se o přežití
v trochu významnějším měřítku, než jsou dnes ty vinyly, poezie nebo
opera – Aktualizováno: po komentářích ty příklady trochu víc
vysvětluji v diskusi). Zásadním faktorem je to, zda nějaká nová
technologie dokáže v naprosté většině případů užití tu starší
zcela nahradit – pak i přes některé drobné nevýhody (originalita a
krása rukopisů proti tištěným replikám apod.) se většinové
používání překlopí směrem k praktičtějšímu nástroji. Docela
jednoduchá behaviorální evoluce.
Tištěná média takového konkurenta dosud neměla. Nic nedokázalo plně
zobrazit lineární text v kompaktnější, pohodlnější formě, nic nebylo
přinejmenším stejně mobilní jako kniha nebo noviny a podobně snadno
obsluhovatelné. Ani internet to nenabízel, byť šel na půl cesty.
Až teď, při nástupu tabletů, přichází zlom. Tablety se objevily
i dříve, ale až teď jsou extrémně lehké, uživatelsky téměř
primitivní a příjemné na ovládání a taky cenově dostupné. Jejich
rozšíření proběhne podobně dynamicky a plošně jako nástup mobilních
telefonů, kdy z opatrně přijímané technologie jsme na více než jednom
používaném kusu na obyvatele. Cena dále poklesne, industriální vzory se
budou dál kopírovat, dojde k diverzifikaci přístrojů a k replikaci
objevených principů do dalších služeb a zlepšení a nástrojů.
Tablety s jejich kvalitou zobrazení, snadností a rychlostí ovládání,
snadnou přenositelností a schopností pojmout násobky obsahu proti stejně
objemné knize postupně nahradí vlastnosti knih, novin a časopisů ve velké
části jejich použití (jistě, do tabletu maso nezabalíte) a ještě
přidají mraky funkcí navíc. Teď sice zní silný chorál starosvětců,
kteří na knihu nebo časopis nedají dopustit, ale obávám se, že bitvu
nerozhodne, jestli se něco dá číst ve vaně. Mladá generace nebude zvyklá
na nic jiného, než vytáhnout iPad – pro učení, poslouchání hudby,
prohlížení a pořizování fotek a videí, sociální sítě, sledování
zpravodajství, nakupování. Už teď velká z nich absolutně nepostrádá
papír jako nosič. Proč by ho měli potřebovat později? Pokud s knihou nebo
novinami nebudou mít spojené emoce z dětství a mládí (rituál, vůně,
relax), jen obtížně je budou vyvolávat později – naopak jako ryby ve
vodě se budou pohybovat ve svém přirozeném digitálním prostředí.
Samozřejmě, fajnšmekři, snobové nebo velcí specialisté ani v budoucnu
na papír nedají dopustit, podobně jako bibliofilové, operní nadšenci,
filiatelisti či sběratelé pohledů nedají dopustit na svoji vášeň. Ale ta
skutečná síla bude dávno jinde.
Ano, může nám to být líto, můžeme proti tomu protestovat, můžeme se
bránit pokroku, jakkoliv může být iluzorní. Ale nebýt vyhynulých
dinosaurů, mamutů a šavlozubých tygrů, nevznikl by ani člověk a
nevynalezl by ani klínové písmo, ani knihtisk, ani atomovou elektrárnu a vy
byste si nečetli tenhle prchavý digitální text na svém mobilním
zařízení. Tak už to na světě chodí. A co my víme, až zaniknou atomové
elektrárny, tablety se budou moci jít zahrabat a budeme všichni rádi za
cyklostyl.
P.S. Autor je každodenním kupcem ranních novin, předplatitelem
týdeníku, vlastníkem mnoha knih a papír má rád. Ale nerad si zakrývá
oči :)
17. 03. 2011, 00:25
Pozoruhodná kniha Manipulativní nátlak odhaluje
skryté i přiznané způsoby každodenní manipulace, které jsme podrobováni
vždy a všude – ale tím, že se je naučíme rozeznávat, se jim budeme
moci bránit.
V letošním roce jste se na Novinkách mohli setkat především
s mými články o filmech. Ten úplně poslední text, ve kterém dám
Novinkám a jejich čtenářům sbohem, však bude o knize. O knize
užitečné, praktické a pro chápání určitých věcí, které nás
obklopují, troufnu si říci v mnohém zásadní. Řeč bude
o Manipulativním nátlaku, což je nejčerstvěji přeložená publikace
z pera amerického autora Douglase Rushkoffa.Za vším hledej peníze. A za
vším hledej snahu druhých připravit nás o ně. Kniha Manipulativní
nátlak s podtitulem Proč tak snadno uposlechneme druhé se zabývá tím, jak
se taková snaha ovlivnit naše pocity, naše chování a naše rozhodování,
realizuje.
Ať už jdeme nakupovat do malého obchodu s módním zbožím, do
hypermarketu nebo do autosalónu, ať už se pohybujeme po internetu nebo se
díváme na televizní reklamu, prakticky neustále jsme podrobování
psychologickému nátlaku. Podle Rushkoffa „nátlakem může být
cokoliv“ .
Tento nátlak si vůbec nemusíme uvědomovat – prodavač se tváří, že
nám nabízí jen to nejlepší, hypermarkety vytvářejí dojem, že mají
široký výběr, účastník pyramidového prodeje nám může „upřímně“
radit, že zrovna s ním a jeho metodou zbohatneme rychleji než kdy předtím.
Někdy opravdu nemusí jít o nátlak, ale většinou o něj jde. A to
i v případě, že si ho nejen neuvědomujeme my – nemusí si ho být
vědom ani ten upřímný prodavač.
Ruskoff patří mezi odborníky na mediální komunikaci a marketing a
prostředí, o němž píše důvěrně zná z oné „odvrácené
stránky“. A tak v knize najdeme četné příklady triků a fíglů, které
jsou naprostou běžnou a nezbytnou (zároveň však veřejnosti skrytou)
součástí jakéhokoli prodeje.
Rushkoff vynáší na světlo světa obchodní praktiky, jež mají své
kořeny v populárních knihách Carnegieho a jež podle jeho slov využívají
i tajné služby (zde je uváděná CIA) k rutinní práci
s vyslýchanými – od „prozkoumání“ a otestování zákazníka, přes
získání jeho důvěry, jeho zmatení a navození pochyb o sobě samém až
po probuzení touhy po nabízené věci a po utvrzení této touhy (u tajných
služeb pochopitelně nejde o stejný cíl, ale prostředky stejné jsou).
Základní recepty se zkrátka nemění a co víc – stále fungují.
Přitom o takových těch opravdu nejprostších pravidlech můžeme vědět
dlouho dopředu a mohou být notoricky známé, ale i přesto, že o těchto
samozřejmých tricích víme, nedokážeme se jim úplně ubránit, ovlivňují
nás a manipulují námi přesně tím způsobem, kterým potřebují.
A navíc, mnohé podobné metody nám zůstávají skryté a nevíme o nich.
A pokud o nátlaku nevíme nebo jej jako nátlak nevnímáme, podléháme mu
tím snadněji (jen pro zajímavost – jeden slovenský průzkum tvrdí, že
v hypermarketu utratíme 40 – 60 % za zboží, jehož nákup jsme předem
neplánovali).
Ruskoffova kniha je užitečná právě proto, že tyto manipulativní
postupy odhaluje, že pojmenovává jejich strategii a jejich účinek. Ruskoff
sice vychází z teze, že nátlakem může být opravdu cokoliv, ovšem
zároveň dodává, že užití veškerého možného vlivu samo o sobě
nemusí být destruktivní – problém nastává, když síla vlivu a styl
přesvědčování převáží nad podstatou toho, co se nás snaží donutit
udělat.
„Během posledních několika desetiletí se techniky nátlaku natolik
rozvinuly, že dnes už nežijeme ve světě, kde vítězí ten nejlepší.
V dnešním světě vítězí člověk, který nás přesvědčí, že je ten
nejlepší.“
Manipulace se takto promítá do všech oblastí života – od politiky až
po soukromý život, v němž se učíme „působit na lidi“ tak, abychom
byli oblíbení, přátelští, respektive, abychom za takové byli
považováni, abychom se zdáli být „hvězdami večera“.
Ruskoff tvrdí, že manipulativní nátlak využívá a zneužívá našich
přirozených instinktů (důvěry, strachu, touhy po uznání) ke svému
prospěchu. Ovšem tím, jak určitým postupům začínáme přicházet na
kloub, jak se učíme proti tomuto zneužívání bojovat, protože se nechceme
spálit podruhé, zároveň u sebe tyto potřebné instinkty oslabujeme. A to
je další z negativních důsledků manipulativního nátlaku – nárůst
nedůvěry, ironie, cynismu a pochyb; roste nejen nedůvěra k reklamám, ale
i ke všem lidským projevům.
„Jak se pokřivený obraz lidské nátury šíří populací, začínáme
vnímat jeden druhého jako terč. Rozšíření nátlakového prodeje ohrožuje
podstatu definice přátelství. Když takto jednáte příliš dlouho,
z vašich přátel se stávají pouze lidé, které jste získali a vtáhli do
sféry svého vlivu.“
Nejdůležitější je, že firmy, obchodní společnosti, tvůrci reklam se
naučili briskně reagovat na postupné proměny vnímání svých zákazníků.
A tak jakmile zákazníci přestanou určitému druhu přesvědčování
„věřit“ a získají od ní odstup, stačí reklamě, aby na zákazníka
mrkla v tom smyslu, že „samozřejmě o žádné přesvědčování
nejde.“ A zákazník se chytí na lep a uvěří – přičemž studium
podobných metod a jejich účinků jde do sebemenších detailů – až po
působení hudby, vůní, prostorového uspořádání, gest, pohledů…
Rushkoff nás takto velmi čtivým a vzrušujícím způsobem provede přes
nejrůznější typy ovlivňování. Knihu uzavírá kapitolou o internetu –
médiu, jehož byl původně velkým fanouškem a propagátorem, ovšem ještě
v dobách, kdy nebyl všeobecně rozšířený. Na rozdíl od televize jej
totiž považoval za nejednosměrné médium, ale za interaktivní nástroj.
Což ovšem už v současném stavu (World Wide Web) neplatí. Ačkoliv se
internetové stránky tváří demokraticky a svobodně, opět nabízejí jen
statické jednosměrné informace, mezi nimiž lze přepínat, ale nelze je
spoluvytvářet. Obsah, který se na stránkách objeví, drží pevně v rukou
jejich majitel.
Zároveň lze tento obsah zpeněžit – obsahem internetu tak přestali
být uživatelé a začaly jím být informace – za něž se platí. A co je
potenciálně nejzávažnější, pomocí internetu se marketingoví pracovníci
dostávají ještě blíž ke svým zákazníkům – ať už tím, že mohou
shromažďovat a vyhodnocovat nekonečná množství dat o chování
jednotlivých uživatelů na internetu nebo tím, že mohou přímo oslovovat
uživatele pomocí vlezlé reklamní pošty. Zkušenosti Ameriky jsou v tomto
ohledu zřejmě ještě rozvinutější než naše – většina Američanů se
prý v 80. letech dívala na telefon jako na nepřítele (kvůli reklamním
telefonátům), dnes takto začíná být vnímána elektronická pošta.
Navíc, prostřednictvím internetu a všeobecné digitalizace lze
o jednotlivcích shromažďovat informace takovým způsobem, o jakém se
nikomu dříve ani nesnilo – elektronicky (nejen přes internet, ale i při
platbě kartou v obchodě apod.) budou snadno pořízena, utříděna a
vyhodnocena potřebná spotřebitelská data – vše v zájmu lepšího
„osobnějšího“ kontaktu se zákazníkem, pod záminkou přizpůsobení
nabídky zákazníkovi a jeho potřebám. A pak?
„Tato plánovitá spotřeba by vytvořila hektickou zpětnou vazbu mezi
každým zákazníkem a jeho prodejci – formu řízení a vedení lidí.
Nejprve by se vyhovělo chutím zákazníka, a poté by byl pozvolna veden a
nasměrován k progresivnějším a extrémnějším manifestacím sebe sama.
Je to návod k tomu, jak člověku naindukovat obsesivně komuplzivní
chování pomocí technologie, protože naše touhy někdo opakovaně zesiluje a
zpětně na nás působí.“
Tímto způsobem se roztáčí neuvěřitelný kolotoč závislostí, kde se
zákazník přizpůsobuje potřebám obchodníka prodat, kde se přizpůsobuje
většinovým trendům ostatních manipulovaných spotřebitelů (řekněte, kdo
z vás nikdy nebude mít mobilní telefon?), kde se prodejci přizpůsobují
nátlaku majitelů a majitelé závodí s jinými majiteli, kdo z nich dříve
a ve větším uhryzne z koláče: „Systém, na kterém se spolupodílíme,
je navržen tak, aby v nás pouze více stimuloval tutéž činnost. Nemůže
nám poskytnout uspokojení, protože pocit vlastní spokojenosti i spokojenost
ve vztahu k jiným ruší principy nátlakového koloběhu.“
Rushkoff tedy končí v docela velkém pesimismu, přesto nachází malou
naději – v tom, že tento proces není řízen z nějakého „velkého
centra“, že jsme jeho obětí i aktéry všichni. A když se k němu
nepřidáme, když se z něj vymaníme, tak nemá šanci existovat. Je jen
otázkou, zda je to možné. Ale to už je na jinou knihu.
Kniha Manipulativní nátlak shrnuje základní vlastnosti toho, čeho jsme
ne/dobrovolnými spoluúčastníky. V tomto případě asi stojí za to,
dozvědět se část z toho, v čem se všichni vezeme. Až na základě
znalosti prostředí, v němž se pohybujeme, se v něm můžeme pohybovat
podle své vlastní vůle.
(psáno pro Novinky.cz, článek tam
vyšel 20.prosince 2002)
20. 12. 2002, 19:25
Nejskandálnější francouzská kniha poslední doby
byla nedávno přeložena do češtiny – jakou odezvu bude mít u nás?
Catherine Milletová nebyla mezi širší veřejností příliš
známá až do loňského roku – inu, jako kunsthistorička, která má na
starosti prestižní uměleckou revue Art press a píše o moderním
výtvarném umění, k tomu moc příležitostí neměla. Pak ovšem napsala
knihu, která se vymyká její dosavadní tvorbě, ale do značné míry
i kontextu celé francouzské literatury. Catherine Milletová totiž napsala
knihu o sobě. A napsala ji tak, jak o sobě snad žádná jiná žena
nepsala.
Všechno prozrazuje už samotný název –
Sexuální život Catherine M. Hitem loňské
sezóny (jen ve Francii se prodalo pár set tisíc kusů a vzápětí se začalo
překládat do dalších jazyků) se tato kniha stala hlavně proto, že
sexuální zkušenost její autorky nepatří zrovna k šedému průměru.
Kniha o sexu
Mluvit o ději by bylo zbytečné. Jedná se o pásmo vzpomínek a úvah,
jakousi netradiční formu pamětí, o výčet sexuálních dobrodružství a
pokusů, kterých bylo nepočítaně a na nejrůznější způsoby. Dalo by se
říci, že se celý text nezabývá téměř ničím jiným než popisem
postav, milostných poloh a okolností, za nichž docházelo k pohlavním
stykům, a tím, co to znamenalo pro autorku.
„Při nejmasovějších orgiích, kterých jsem
se v následujících letech účastnila, mohlo být zhruba až sto padesát
osob (všichni nešoustali, někteří se přišli jen dívat) a pohlaví asi
čtvrtiny nebo pětiny z nich jsem brala všemi způsoby: do rukou, do úst, do
kundy nebo do zadku.“
A tak přihlížíme skupinovému sexu, orgiím organizovaným
v pařížských bytech i na předměstí, milování ve volné přírodě či
v kanceláři, všechno v nekonečně variovaných polohách,
s identifikovanými či naopak neznámými muži a občas i ženami, zepředu,
zezadu, jde o podrobné líčení všeho, čím Milletová v sexu prošla.
Přesněji, čím podle svých slov prošla, protože „důkaz“ toho, že se
nejedná jen o autorčinu fabulaci, kniha nenabízí, ačkoliv vyprávění
působí velmi autenticky.Nicméně alespoň pomocné zhmotnění světa
Milletové nabízejí fotografie, jež vyšly souběžně pod podobným názvem
Legendy Catherine M. a jejichž autorem je Jacques Henric, autorčin manžel,
známý fotograf a spisovatel. Asi nepřekvapí, že se jedná o akty samotné
Catherine.
Styl
Kniha však není výjimečná jen obsahem jako takovým, který má bezesporu
skandální příchuť, a tedy přirozeně provokuje a vyvolává mohutnou
čtenářskou odezvu. Výlučnost a jistý respekt jí dodává skutečnost, že
ji napsala uznávaná intelektuálka, a co je ještě významnější, že ji
napsala stylem, který se vlastně staví proti obsahu. Ačkoliv české
nakladatelství Alpress knihu vybavilo dráždivou obálkou a podtitulem Erotika
pro dospělé, v konečném důsledku nejde primárně o erotické
čtivo.Milletová totiž ke své sexuální zkušenosti přistupuje téměř
analyticky, možná podobně jako zkoumá výtvarná díla – nepotřebuje ve
čtenáři vyvolávat vzrušení, protože popis sexu zde není lechtivým
prostředkem k uspokojení. Celý text překvapuje až klinicky lakonickým
nasazením, suchým, věcným stylem, který neskandalizuje a jehož cílem
není „lechtání v podbřišku“.
„Dnes jsem schopna napočítat čtyřicet devět
mužů, o nichž můžu říct, že jejich pohlaví vniklo do mého, a k nimž
můžu zároveň přiřadit nějaké jméno nebo v některých případech
aspoň totožnost. Ale spočítat všechny, kdo splynuli v anonymním houfu, to
nedokážu.“
Klasická pornografie a její atraktivita vychází z faktu, že sex je
v podvědomí společnosti stále více či méně tabuizován a mýtizován.
Hlubší diskusi na toto téma v podstatě nahrazují jen povrchní rubriky
společenských časopisů a módní barevné publikace typu –
Dokonalé milování 365 dní v roce apod.
Mluvit o sexu znamená stále počítat se studem, zábranami, pohoršením.
Naopak Milletová o svém sexuálním životě mluví se samozřejmou
otevřeností, která překvapuje mnohem víc, než kdyby o něm mluvila se
záměrem čtenáře vzrušit. V psaní o sexu nemá zábrany, stejně jako je
nemá při jeho provozování. Zatímco pornografie útočí na fantazii a
probouzí touhu, Milletová říká bez okolků vše, aniž by se pozastavovala
nad vhodností či nevhodností tématu, čímž dává najevo, že jejím
cílem není to, aby se čtenář eroticky vžíval do popisovaných
situací.
Tímto způsobem soustřeďuje pozornost pouze na předmět svého zájmu,
kterým není sex jako takový, ale ona a sex, ona v sexu, sex skrze Catherine
M., její prožívání tělesnosti, zkoumání vlastních tužeb, snů, zálib
a chutí, názorů na muže, na jejich množství, rytmus, vášeň a výkon,
jejich reakce a chování. Je to mimořádná zpověď, absolutní otevření
se, klidný, vyrovnaný tok úvah o vlastním těle, o cizích tělech a
o nekonečných variacích jejich společného potýkání.
„Každý více méně originální pohlavní akt
mě zásadně neponížil, ale byl naopak pramenem hrdosti jako další krok
při hledání jakéhosi sexuálního grálu.“
Díky své jistě extrémní zkušenosti má Milletová nezbytnou kompetenci a
díky své profesi i schopnost pro podobnou analýzu všeho, co se sexem
souvisí. Umí zachytit důležitý detail, gesto, reakci, které vypovídají
o situaci či člověku více než dlouhé vysvětlování. Výsledné popisy
jednotlivých mužů a žen, jejich tělesných orgánů, pachů, pohybů, to
všechno přestavuje jedinečnou, takřka encyklopedickou příležitost ke
zkoumání člověka v dosud veřejně nepříliš diskutované oblasti, která
přitom tvoří podstatnou část lidského života.
Nekonečné možnosti interpretace
Netradiční námět a netradiční forma způsobily nejen obrovský
čtenářský ohlas, ale probudily také mimořádnou intelektuální odezvu
v médiích. Novináři, spisovatelé, literární kritici a dokonce
i sociologové (mezi jinými i slavný Jean Baudrillard) se vyslovovali nad
rolí této knihy a nad jejími možnými významy.Není divu, sama Milletová
jim totiž poskytla široké interpretační pole tím, že z knihy o sobě
vlastně vystoupila a je v ní přítomna jen okrajově. Ne nadarmo se kniha
jmenuje
Sexuální život Catherine M.,
kde ono M. sice odkazuje na autorku, ale zároveň znamená, že se tím autorka
vymezuje vůči sobě jako literární postavě (ačkoliv vše je psáno
v ich-formě). Skutečně pozoruhodné je, že Milletová k sobě v knize
přistupuje téměř jako k literární postavě, stojí nad sebou (tedy nad
ní), s nadhledem a odstupem a zároveň své (její) chování prakticky
neinterpretuje, nehodnotí, sama pro sebe své chování neproblematizuje,
protože je pro ni samozřejmé, bez viny a výčitek. Prostřednictvím své
postavy bezstarostně prolamuje společenská tabu, protože pro ni
nepředstavují relevantní hranici – tu si určuje sama. Absence morálního
hodnocení a neurčitá formulace důvodu, proč kniha vznikla, ovšem dává
prostor interpretacím kritiků.
„Ve společenských stycích jsem byla spíše
nesmělá, a z pohlavního aktu jsem si učinila útočiště, kam jsem se
ráda uchylovala, abych se vyhnula pohledům, jež mě uváděly do rozpaků…
Proto nepřicházelo v úvahu, abych se chopila iniciativy. Nikdy jsem nikoho
nesváděla. Byla jsem však vždycky a za všech okolností k dispozici, bez
váhání a postranních myšlenek, všemi otvory svého těla a s plným
vědomím.“
A tak mnozí nevědí, co si s textem počít, přitom mu zároveň každý
přisuzuje odlišný význam (nepřekvapí, že interpretace jednoho přímo
odporuje interpretaci druhého). Proto někteří knihu hodnotí jako svébytnou
reflexi ženy, která udělala rázný krok k osvobození se i v sexuální
oblasti (přitom sama Milletová se za feministku nepovažuje), jiní v textu
spatřují jen vydařený komerční kalkul, další ho považují za důkaz
toho, kam až dnešní zvrácená doba může zajít, a nebo prostě za čirou
pornografii a absolutní ztrátu tajemství a mystiky.
Co z toho je založeno na skutečných slovech textu a co na tradičních
předsudcích? Výtku z pornografičnosti textu bych osobně odmítl, protože
forma tomu neodpovídá. Obvinění z komerčního tahu má své
opodstatnění, ale zdá se příliš zjednodušující. Poukaz na postupující
celospolečenskou ztrátu tajemství je závažnější, ovšem ani v tomto
případě to není tak jednoduché. Ano, Milletová se soustředí především
na fyzickou stránku věci, na sebeuvědomění skrze tělo a tělesnost a
v tomto ohledu je skutečně bez jakýchkoli tajemství. Ovšem tímto téměř
technicistním a instrumentálním přístupem a absolutním soustředěním se
na tělo zároveň nechává do značné míry ukrytou svou duševní intimitu.
Paradoxně tedy odhaluje tam, kde ostatní cudně spouštějí závoj, a
nezabývá se tím, co obvykle bývá předmětem zájmu.
A tak nejsnadněji lze text interpretovat ve prospěch feministických
pozic – svébytná osobnost a hlavně žena, napsala otevřený text o svém
sexuálním životě, který dokáže vnímat jako navýsost svobodnou a
pozitivní záležitost. Ač prý je ve své „nesexuální“ části života
plachá až stydlivá, v sexu nalézá sebedůvěru a je ochotná zkusit
všechno. Není divu, že feministické autorky z Milletové dělají svůj
vývěsní štít.
Nicméně, ani zde není vše jednoznačné. Text sice představuje uchopení
sexuality ženou, ale už problematičtěji o něm lze hovořit jako
o ženském uchopení sexuality. Přesněji – dostáváme sice do rukou
obraz toho, jak žena může prožívat sexualitu (a pro feministickou
argumentaci je důležité, že tak činí sebevědomě a bez předsudků),
ovšem tato sexualita není typicky ženská. Milletová by totiž mohla být
zároveň i ideálem mužů, protože naplňuje onu rozšířenou stereotypní
představu o vždy připravené a vždy svolné superženě. Příkladů
v knize najdeme hned několik, Milletová v knize mluví o své nechuti
k předehrám a svádění, raději „jde přímo na věc“, nikdy není
v sexuálním vztahu hybatelem, nechává se muži vést…
„Jsem poslušná nikoliv proto, že mám sklon
k podřízenosti, ale protože jsem k tělesným praktikám v podstatě
lhostejná. Nikdy bych se samozřejmě nepropůjčila k tomu, abych působila
nebo snášela zraňování, ale ve všem ostatním, v celém tom nesmírném
poli zvláštností, sexuálních vrtochů, jsem jednala bez předsudků,
vždycky jsem prokazovala pohotovost duševní i tělesnou.“
Proto někteří Milletovou sice zasazují do kontextu feministické
literatury, ovšem do té její osvobozovací fáze, která ještě stále
vychází z představ maskulinní sexuality. Nechat se vést, podřídit se
přání jiného, to je typická role ženy v typicky maskulinním světě,
ovšem zde proti tradici je dobrovolně a velmi ochotně přijímaná a
radostně užívaná.Pod světlem této argumentace pak působí velmi pikantně
rozhovory, v nichž Milletová mluví o svých zkušenostech se
čtenáři – reakce byly většinou kladné (nejlépe reagovaly ženy), ale
překvapivě negativně se vyslovili právě někteří muži – zřejmě
proto, že se mohli cítit touto ženou ohroženi (ohroženi ženou, která
muže nikdy neohrožovala, pouze de facto dokázala vládnout neuvěřitelnou
sexuální energií, což je tradičně oblast, kde podle mužů mají dominovat
muži).
Catherine Milletová v Čechách
Zřejmě největší zásluhou Sexuálního života Catherine M. byl fakt, že
ve Francii (ale i v dalších evropských zemích) vyprovokoval velkou
diskusi. Mohlo k tomu dojít i proto, že knihu vydalo renomované
nakladatelství Seuil v decentní obálce, takže po ní nesáhli jen zvědaví
čtenáři erotiky, ale nebáli se jí ani intelektuálové.
Z toho důvodu však není jisté, zda podobnou diskusi kniha probudí
i u nás – ač vyšla pozoruhodně brzy po originálu, což je nepochybně
dobře, neujalo se jí žádné prestižní nakladatelství a nakladatel
zřejmě v očekávání většího prodeje zdůraznil jen popisovaný
obsah – takže na obálce je ženský klín zakrytý rudou anturií a na
záložce uslintaný reklamní text s ujištěním, že ve Francii „dychtiví zájemci o tvrdou a necenzurovanou
erotiku ve všech podobách rozhodně nebyli zklamáni“.
Tímto způsobem se ale vyrábí podpultová senzace, která odbornější
diskusi zrovna nepodpoří. Dychtiví zájemci sice nebudou zklamáni, přesto
si kniha bez podobně účelové interpretace mohla snáze najít cestu
i k těm, kteří nehledají jen prvoplánové vzrušení. Naštěstí
alespoň překlad Davida Chalupy nenapomáhá zbytečné senzačnosti a stejně
jako originál nabízí prostor interpretacím, které jsou na celé
záležitosti tím nejzajímavějším.
(psáno pro Novinky.cz, článek tam
vyšel 18.října 2002)
18. 10. 2002, 19:30
Muži, víte, co mají ženy mezi nohama? Ženy, víte, co máte
mezi nohama? A co to všechno znamená? Nestává se příliš často, aby
literární dílo iniciovalo vznik společenského hnutí. V případě
divadelní hry Vagina monology americké autorky Eve Enslerové se to podařilo.
Vyprodaná představení této feminní hry ve Spojených státech byla jen
začátkem. Hra se rozšířila do světa a byla přeložena do více než
dvaceti jazyků. Na jejím základě bylo v roce 1998 založeno hnutí V-Day,
které se zaměřuje na boj s násilím páchaným na ženách. Na česká
jeviště má být hra uvedena v září, ještě před tím ji však jako svou
tisící publikaci vydalo nakladatelství Pragma.
Důvody této rychlé popularity jsou (bohužel) pochopitelné a zřejmé,
promlouvají z každé stránky. Každá věta, každé slovo dokazuje, že
toho o ženském přirození ani o ženách samotných, a tedy o lidech jako
takových moc nevíme. Nebo nechceme vědět. Stydíme se, bojíme
se vědět.
Divadelní hra
Vagina monology nejsou „divadelní hrou“ v pravém slova smyslu. Jedná
se o netradiční soubor monologů s hlavním spojujícím tématem –
vagínou. Tento soubor Eve Enslerová napsala na základě více než dvou set
rozhovorů s ženami různého věku, povolání, rasy, náboženství či
sexuální orientace. Jejich výpovědi posloužily za jakýsi
„reprezentativní vzorek“ toho, jakým způsobem ženy, ale i muži
ženské pohlaví vnímají, jak o něm mluví, jak se k němu chovají.
Výsledkem je emocionálně nabitý text, jenž není naléhavý nějakou
zvnějšku dodanou samoúčelnou expresí, ale už pouhým konstatováním
stavu věcí.
Navzdory umělecké licenci (autorka některé výpovědi prakticky
neupravovala, jiné domyslela a další napsala zcela sama) a
nezpochybnitelnému literárnímu uchopení totiž nemůžeme nevnímat, že se
jedná o text vycházející ze skutečných slov skutečných žen. Není
divu, že se tato slova ani v nejmenším nepodobají poněkud utilitárním
radám „ženských“ (natož „mužských“) časopisů, jež se
soustřeďují především na sexuální osvětu ve smyslu výkonu, kvantity
orgasmů a dobytých milenců.
Zatímco společenské časopisy lechtivě útočí na pudové reakce, aby
zvýšily prodej, Enslerová využívá skandálnosti slova vagína
(pozoruhodné, že jen samotné nevulgární pojmenování lidského orgánu
může být skandální) k tomu, aby vyvolala veřejnou diskusi – a v tomto
ohledu je její text společensky angažovaný v tom nejlepším slova smyslu.
Už to, že se mohl stát mimořádně populárním, že se mohl stát jakousi
korouhví, ikonou a odznakem žen, je smutným důkazem jeho potřebnosti.
Rozdílné zkušenosti mnoha žen se díky Enslerové spojily do jednoho
tragického, úsměvného, děsivého, radostného, znepokojujícího,
osvobozujícího, depresivního i povznášejícího celku, který působí
téměř jako zjevení – s ničím podobným se asi těžko setkáte.
A tím, že byly nejintimnější pocity žen zformulovány, vytištěny a
zveřejněny, mohou se jejich nositelky osvobodit podobně jako
psychoanalytické rozkrytí snu může vyléčit pacienta. Bouřlivý ohlas hry
je znamením toho, že ženy (a celá společnost) o těchto intimních věcech
nemluvily a nemohly mluvit, ačkoliv to potřebovaly, ačkoliv to potřebujeme
my všichni, protože pudovost, sexualita, erotika, intimita, láska včetně
svých tragických podob jsou denně žitou realitou.
A tak jsou Vagina monology o kundách, píčách, prcinách, buchtách,
škeblích, zkrátka o vagínách. Hovoří o tom, že nemůžete milovat
vagínu, pokud nemilujete chlupy. O tom, co by vagína řekla, kdyby uměla
mluvit, o tom, že některé ženy nemají rády své přirození (vlastně
svou přirozenost), že některé nepoznaly orgasmus, že svou vagínu neumějí
pojmenovat a říkají jí „tam dole“. Monology zprostředkovávají
zážitky s první menstruací, s prvním orgasmem, s děsem
znásilňování, ženskou obřízkou, s vůní vagíny, masturbací,
s objevováním rozkoše. Jsou plné pláče, lítosti, zmařeného štěstí,
lásky, oddanosti, zlosti a rozhořčení, jsou rukavicí hozenou do tváře
modernímu světu, oslavou ženství, poukazem na jeho bolest, výzvou a
nadějí. Vagína je obětí, srdcem, místem rozkoše a ran, posvátné centrum
zrození a života, chrámem a květinou; křehká, zranitelná, zraňovaná,
mocná, tajemná, štědrá, zázračná…
Současné vnímání vagíny je pak jen projevem nezdravého společenského
klimatu, nepřirozených mezilidských vztahů. Enslerová vychází z teze,
že „vagíny jsou obklopeny temnotou“. Jsou místem zrození, jsou místem
fyzické lásky, existují, ale neznáme je, nerozumíme jim, nevíme, jaké
jsou; nemluvíme o nich, nemluvíme s nimi. Vagina monology žalují
existující stav a případné maskulinní námitky, že jde o hysterické
výkřiky feministek, neobstojí – obžaloba je to sice razantní, ale
racionální a promyšlená a také nutná a potřebná.
Enslerová odhaluje tabu, která vagínu obklopují, snáší důkazy toho,
že ženy jsou stále fyzicky i psychicky zneužívány, že není
reflektována jejich sexualita a jejich psychický život, že jsou nedoceněny
a v mužském světě zaujímají méně výhodné postavení, že ještě
podléháme stereotypním pravidlům o roli ženy a muže (u nás naposledy
např. výroky současného ministra zahraničí o nerovném postavení mužů
a žen). Vagína je toho všeho symbolem a zosobněním.
Vagina monology mají být dalším argumentem, pokusem o nápravu, a
přestože jsou to monology, vznikly z dialogu (Enslerové a zpovídaných
žen) a prostředkem dialogu se i chtějí stát – dialogu žen a mužů
s vagínami a mezi ženami a muži navzájem.
V-Day
Odezva, které se této divadelní hře dostalo, překvapila i autorku
samotnou. Hra se začala hrát po celých Spojených státech a s typicky
americkým patosem a nadšením. V představení se vystřídala celá řada
známých hereček: Glenn Closeová, Alanis Morissettová, Whoopi Goldbergová,
Susan Sarandonová, Winona Ryderová, Calista Flockartová, Cate Blanchetttová,
Kate Winsletová, Melanie Griffithová atd., celé akce se účastní
profesionálové, amatéři i studenti a pořádají svá vlastní
přestavení.
V roce 1998 na základě hry vzniklo hnutí V- Day bojující proti
násilí na ženách – své zdroje získává mimo jiné právě
z jednotlivých představení. Sbližuje ženy, osvobozuje je, dává jim pocit
identity (v knize jsou ke hře připojeny i dopisy, které autorka
dostala – naivní, emotivní, zapálené, omámené i hluboké) a pomáhá
jim (např. ve válkou postižených oblastech). Uvidíme, co její uvedení
v tomto ohledu zdrženlivější České republice udělá s českými ženami
a muži.
(psáno pro Novinky.cz, článek tam
vyšel 17.července 2002)
17. 07. 2002, 19:33
Namísto úvodu
Cítíte se šťastní, spokojení a uspokojení?
Máte radost, když je vaše prádlo bělejší než bílé, když jsou
mokré plenky stále suché a když díky nápoji, který vám dá křídla,
můžete černému ptákovi oplatit stejným a pěkně z vysoka? Blaží vás
pocit, že díky mobilnímu telefonu můžete „s kolegou na dálku probrat
nějakou pitomost dřív než na ni oba zapomenete“ (O. Štindl)? Myslíte si,
že dokonale plochá obrazovka vám nabízí dokonale plastický obraz světa?
Hřeje vás jistota, že k tomu, aby všechny vaše starosti zmizely, stačí
jen kdykoli zmáčknout knoflík na té „jedné a jediné“ veliké
elektronce?
Opravdu se cítíte šťastní, spokojení a uspokojení?
V tom případě pozor!!! Pokud i nadále chcete prožívat ráj na zemi a
nenechat se vytrhnout ze svého blaženství, vyhněte se knize, která před
nedávnem vyšla – jmenuje se Ubavit se k smrti (ne unavit!) a napsal ji
jistý Neil Postman. Je to kniha nebezpečná a hodná upálení, protože
jejím jediným cílem je nabourat hluboce zažité stereotypy naší televizní
kultury a tím i naši jistotu. Střezte se této knihy – dotkne-li se vás,
už vás nepustí.
Kniha vyšla v USA před čtrnácti lety, ale je zarážející s jakou
inspirativní silou dokáže promlouvat dnes v naší zemi. Odhlédneme-li od
konkrétních amerických reálií, vypadá to, jako by ji Niel Postman,
vedoucí katedry kultury a komunikace Newyorské univerzity, napsal po
důkladném studiu veřejné komunikace u nás.
Konstatovat, že žijeme ve světě médií jistě není nic objevného.
Postřeh, že si vliv médií neuvědomujeme a média nestudujeme, bude jistě
zajímavější. Postman si médií všiml a ve své knize nabídl takové
závěry, že se už na televizní obrazovku nikdy nepodíváme tak jako dřív.
Knihtisk
Banální tvrzení, že žijeme ve světě médií, Postman poněkud
zpřesňuje. Jedná se totiž o svět jediného média, a to proto, že
televize vehementní uzurpací času a prostoru v myslích diváků a v jejich
životech zcela vytěsnila ostatní média z veřejné komunikace. A pokud je
nevytěsnila, přetvořila je k obrazu svému. Ano, vyskytnou se námitky, že
stále existují noviny, knihy, rozhlas a nastupující internet, který
zřejmě zamíchá „pořadím sledovanosti“. Nicméně ve své odzbrojujcí
moci je televize zřejmě nepřekonatelná – nevyžaduje totiž od diváků
vůbec nic, jen pasivní příjem. Ostatní média, i internet, vyžadují
aktivní spoluúčast. Kromě toho zůstává otázkou, nakolik je internet od
televize odlišný – obrazovka jako obrazovka.
Postman se k dnešní podobě světa staví více než skepticky a má za
to, že televize zcela bezprecedentním způsobem deformuje naši skutečnost,
naše životy, naše myšlení. Tvrdí, že „významné nové médium“,
jakým je televize, „způsobuje změny ve struktuře komunikace ", že totiž
charakter média určuje zároveň způsob i obsah sdělování informací a
vůbec celé veřejné komunikace. A upřesňuje, že "televize si vynucuje
jiný obsah než ostatní média“. V přímé opozici k ní stojí
především tištěné slovo. A právě srovnání dvou monopolních
světů – na jedné straně knihtisku a na druhé televize – je
klíčovým motivem této knihy a nutným odrazovým můstkem pro pochopení
role, kterou dnes televize zastává.
Tištěné slovo představuje určitou „zkoušku intelektu“, protože klade
požadavky jak na autora, tak na čtenáře. Psaný text musí být
srozumitelný, a proto koherentní a uspořádaný, čímž nutně vyžaduje
logiku, serióznost a jistou míru objektivity. Pokud text srozumitelný není,
automaticky ztrácí svou hodnotu a smysl – kdo by jej četl? Jak říká
Postman: „Nemá-li věta smysl, je pouhou gramatickou skořápkou.“ Napsaný
text nás nutí myslet a uvažovat racionálně a hledat v něm jakýsi obsah.
A snad nejdůležitější je, že od nás vyžaduje aktivní, tvůrčí
přístup. Postoj k tištěnému slovu se pak v éře jeho největšího
rozkvětu promítal i do postoje ke světu – lidé toužili světu rozumět,
předvídat dění v něm a kontrolovat je – chtěli tvůrčím způsobem
zasahovat do jeho vývoje.
Telegraf a fotografie
Jenže monopolní postavení tištěného slova vážně narušil telegraf.
Jako první médium pokořil dosavadní rychlost informace závislé na
fyzických možnostech člověka. Avšak tím, že bleskový přenos informace
mezi vzdálenými místy umožnil, záhy jej začal i vyžadovat. Tím nabídl
svou vlastní definici diskuse – městům a lidem přinášel informace
o jiných městech a lidech, s nimiž neměli nic společného. Jednotlivé
informace spolu také neměli nic společného, poprvé mohly být zbaveny
kontextu, aniž by to komu vadilo. Všechno přebilo nadšení ze senzační
rychlosti a dálky. V té době se začaly informace poprvé „vyrábět“ a
začalo se s nimi obchodovat.
Dříve byly podle autora zprávy v novinách místní a nadčasové, měly
svůj význam i adresáta. Po rozšíření telegrafu začaly prostorem
poletovat zbytečné nikomu neadresované zprávy tříštící pozornost a
čas. Slovo ztratilo svou prestiž – ta byla spojená s tím, že slovo
zakládalo možnost akce – „Která z večerních zpráv změnila vaše
plány na to, co uděláte zítra?“, ptá se Postman. Kromě zpráv
o počasí zřejmě žádná.
K telegrafu se pak připojila fotografie. Tento „jazyk o konkrétním“ se
vyznačuje tím, že postrádá syntax, a přestože má velkou sílu, není
v něm žádné mínění. „Izolovat od sebe obraz a kontext je dokonce
základním smyslem fotografie“. Tím ovšem fotografie nabourává samotnou
podstatu jazyka, protože „jazyk dává smysl jen jako sled určitých
tvrzení“. „Jazyk“ telegrafu a fotografie „popřel vzájemnou
souvislost, obešel se bez kontextu, hlásal bezvýznamnost historie, nic
nevysvětloval a místo komplexnosti a koherence nabízel fascinaci.“ Spojení
telegraficky přenášených informací a fotografického obrazu vytrženého ze
souvislostí došlo dokonale harmonického naplnění právě až v televizi.
Televize
Svět vytvářený televizí Postman přirovnává ke kaleidoskopu: „Je to
svět, který téměř postrádá soudržnost a smysl, svět, který po nás
nežádá, ba dokonce nám ani nedovoluje, abychom cokoli podnikli. Svět,
který je – tak jako dětský kaleidoskop – přísně samoúčelný.
A stejně jako kaleidoskop je také nekonečně zábavný.“
Televize nese všechny znaky svých „složek“ (telegrafu a fotografie) a
spojuje je v navýsost účinný produkt – její obrazová část dodává
textům iluzi smysluplnosti tím, že je činí viditelnými a tedy
„reálnými“, naopak text dodává iluzi smysluplnosti obrazu, protože jej
opatřuje „pseudokontextem“. Jelikož obsah informace k nám nemá žádnou
smysluplnou vazbu (kromě toho, že nám „sděluje“), nedozvídáme se
vůbec nic. Zůstává jen jakýsi dojem.
Paradoxní a hlavně znepokojivá je však skutečnost, že nic z toho nám
vlastně nevadí. Většinou jsme tomuto způsobu života ovládanému televizí
přivykli naprosto bezbolestně a bereme jej jako samozřejmost. Nevadí nám
roztříštěnost a nesmyslnost informací, jež k nám plynou, jež nás
pronásledují, stejně tak si většina ani nevšimne, že celý náš život
je daleko fragmentárnější, roztříštěný a neuspořádaný, že plyne
v nesmyslné chaotičnosti bez počátku a konce jakési možné životní
cesty. Žádnou smysluplnost u informací (možná ani od života)
neočekáváme, naplnila nás lhostejnost, vyhovuje nám, že zprávy
přinášené televizí nemají žádný skutečný obsah. Američtí
výzkumníci zjistili, že „několik minut po odvysílání televizního
zpravodajského pořadu si z něj 51 % diváků nedokázalo vybavit ani
jedinou zprávu“. Rychle a jistě ztrácíme „smysl pro to, co znamená být
dobře informován“.
Typickou metodu televizní komunikace Postman označuje heslem
„A teď…“. Jedná se o charakteristický způsob, jak diváka upozornit,
že má „přešaltrovat“ své vnímání na něco úplně jiného („Při
zemětřesení zahynuly tisíce lidí. Je to tragédie. A teď se podíváme,
co dnes dělal Karel Gott.“) Je podivuhodné, jak tato zaklínací formulka
neobyčejně a zaručeně funguje. Postman ironicky zmiňuje, že by se
čtenáři notně podivili, kdyby on sám ve své knize z ničeho nic
přerušil analýzu tématu a věnoval pár řádků či stránek reklamě a
začal třeba vychvalovat služby United Airlines. V televizi je podobná
strategie naprosto samozřejmá.
Metoda „A teď…“ ruší veškeré souvislosti, jedna informace je
vůči jiné naprosto irelevantní, jsou postaveny do stejné roviny, navzdory
jistě odlišné závažnosti. Jsou stejně zploštělé, banální. Neexistuje
předtím a potom, existuje vlastně jenom přítomnost, ono pověstné a
zhoubné „tady a teď“, jež ve své přílišné soustředěnosti na
okamžik odmítá minulost i budoucnost, odmítá paměť. Tím ovšem
nastává relativizace samotného pojmu pravda. Pokud chybějí souvislosti a
kontext, pokud chybí srovnání, pravda je jenom ono teď. To v sobě skrývá
nedoceněné nebezpečí. Postman v této souvislosti uvádí výrok W.
Nippmana z roku 1920: „V komunitě, která není schopna odhalit lež,
nemůže existovat svoboda.“ Z tohoto hlediska se dostáváme do jakéhosi
totalitářského diktátu televize, jež nám nabízí množství
útržkovitých a heslovitých informací, které vlastně neinformují.
A všechna tato změť chaotických zpráv nás spolehlivě udržuje od
skutečné podstaty, chcete-li pravdy.
Postman svou knihu uvádí srovnáním protikladných vizí G.Orwella a A.
Huxleyho. Orwell ve své knize 1984 předpovídal diktátorský nátlak
zvnějšku, zákazy knih, nedostatek informací, skrývání pravdy a to, že
budeme ovládáni pomocí bolesti. Ovšem celá kniha Niela Postmana tuto
předpověď odmítá, aby dala za pravdu A. Huxleymu. Ten budoucnost viděl
odlišně – nátlak zvnějšku prý nebudeme potřebovat, protože se
orwellovským podmínkám přizpůsobíme dobrovolně, knihy nikdo nebude muset
zakazovat, jelikož je nikdo nebude chtít číst, informací bude tolik, že
povedou k pasivitě a egoismu, že pravda se utopí v moři bezvýznamnosti a
že kontrola bude zajištěna prostřednictvím slasti. Dnes slast poskytuje
televize, která podle Postmana všechen svůj obsah transformuje a nabízí
jako zábavu. Vycházejíc z předpokladu, že nás nesmí nudit, ale
přitahovat, baví nás. Veškeré zboží (pořady) nabízí v pestrobarevném
hávu stále krásnějším, přitažlivějším a zábavnějším. A my se
samozřejmě, spokojeně a letargicky necháváme „bavit“.
Namísto závěru
Postman zastává názor, že se jedná o ideologii, možná neformulovanou,
„o to však mocnější. Pokud jsou lidé přesvědčeni o nevyhnutelnosti
pokroku (o čemž jsou také denně přesvědčováni) snadno podlehnou (a
podlehli) ideji, že "dějiny nás unášejí vpřed k jakémusi
předurčenému ráji a že silou za tímto pohybem je technologie“.
Na jednu stranu Postman odmítá, že by to „někomu sloužilo“, na
stranu druhou spolu s výše zmíněným Huxleym ovládanost lidí
připouští. Lidé sami si neuvěřitelnou moc televize neuvědomují, a pokud
ji snad tuší, nedokážou se z ní vymanit. „Problémem však v žádném
případě nespočívá v tom, na co se díváme. Problémem je už samotný
fakt, že se díváme.“ A podle Postmana se díváme, aniž bychom chápali
podstatu televize a jejího účinku. „Žádné médium totiž nepředstavuje
přehnané riziko, pokud jeho uživatelé vědí, v čem nebezpečí tkví.“
Jediným reálným řešením je pro Postmana vzdělávání. „Ptát se
znamená prolomit kletbu.“ Kniha „Ubavit se k smrti“ je jedním
z významných pokusů o prolomení.
Napsaná jasně, srozumitelně, přesně podle zásad kvalitního textu,
nabízí vzrušující a hluboký vhled do mentality dnešního světa.
Naznačuje mnoho souvislostí, jež nebylo možné tímto textem obsáhnout. Dá
se říci, že je to zaručeně působivější „thriller“ než většina
těch televizních. A že se vám pak i ta nejplošší obrazovka bude zdát
nějaká křivá?
(psáno pro LtN)
31. 12. 2001, 13:59