Simindr.cz

Jana Machalická (LN) asi nerozumí psanému slovu a pomlouvá kolegy

To už tak bývá, když se člověku pro samý zápal a svaté rozhořčení zatmívají oči nad vytištěnými řádky a vidí v nich jen to, co mu zakalené oči dovolí. Bohužel pak vidí něco jiného, než co autor napsal. Jana Machalická má pro tuto slabost slabost.

Jana Machalická vystupuje ve svých komentářích v Lidovkách velice angažovaně, s emočním nasazením a ráznými soudy. Silné stanovisko je pro čtenáře zajímavé. Ovšem jen potud, pokud se mu dá věřit. Snadným porovnáním reality s interpretací paní redaktorky však její autorita notně oslabuje.

Jako aktuální příklad poslouží příběh Kupkových obrazů dovezených nedávno Medou Mládkovou do Prahy. Machalická v textu nazvaném „Nelehký úděl altruistů v Česku“ dehonestuje kolegy z Respektu a Hospodářek za to, jak o celé události referovali:

„Že každý dobrý skutek má být po zásluze potrestán, platí zřejmě u nás tuplem. Někdy to ale dospěje přímo do fantasmagorických poloh. (…) Místo aby se dotyčné osobě poděkovalo, nakydá se na její úsilí hnůj. (…) To, co koupila, věnovala nadaci, čili de facto veřejnosti. Za těch čtyřicet tisíc si mohla třeba koupit několik norkových kožichů a promenovat se v nich před Museem Kampa, stejně tak mohla koupeného Kupku třeba spálit, protože absolutně nikomu do toho nic není. A kdyby ho přivezla v igelitce srolovaného a očůrávali ho psi, taky tak. Tady nejde o žádné veřejné peníze, ale o soukromou investici, kterou se naopak štědří mecenáši rozhodli věnovat veřejnosti. Je smutné, že jediné, co autory dvou hloupých článků v Respektu a Hospodářských novinách zajímá, je to, že se Kupka vezl škodovkou a neměl kordon bodyguardů a jak byl zabalen. Zajímalo by mě, jak by dotyční pánové reagovali, kdyby si za své koupili nějaký pěkný kousek a nesli si ho domů – zda by si také do toho nechali kecat. A kdyby se víc zajímali, věděli by, že se u nás vzácnější díla prostě převážejí v tichosti bez ochranky a mediálního cirkusu a jen ve zcela výjimečných případech se jim něco takového poskytuje. Chyba byla, že tentokrát chtěl někdo ukázat, že dává nám všem hezký dárek. Jako poděkování dostal žvásty o neprofesionalitě a výlupek. Bravo, být altruistou v Česku je pomalu úděl horší než být národním padouchem.“

Shrnuto: redaktoři Respektu a HN jsou hodně drsnými slovy dehonestování za to, že se pozastavují nad tím, jak je možné, že jsou takto vzácné obrazy převáženy bez výjimečného zabezpečení, místo aby byli vděčni, že se je vůbec podařilo dovézt. A že to jediné je zajímá. To pohoršení vypadá přesvědčivě, jen se mi to celé nezdálo. Meda Mládková vzbuzuje u mediální obce automaticky sympatie a nějak mi nešlo na rozum, že by se do ní naváželi zrovna v Respektu.

Takže se podívejte se mnou, jak to v Respektu bylo. Článek se opravdu jmenuje „Risk s Kupkou“, ale jde o pouhou parafrázi citace samotné Mládkové. A co víc, je pouze konstatováním, nikoliv hodnocením, jak se snaží podsouvat Machalická. Jak na tu interpretaci přišla, opravdu nejde vysvětlit jinak než zatměním mysli, protože když si přečtete celý úvodní odstavec, soudného člověka opravdu nemůže napadnout, že by Respekt jakkoliv znevažoval význam a úsilí mecenášky:

„Umělecká díla podobné hodnoty se většinou transportují zabalená do speciálních klimatizovaných beden a za doprovodu pistolníků. Když ale na pražské letiště ve Kbelích dorazila minulou středu vládním letounem ze Spojených států sbírka raných děl zakladatele abstraktního malířství Františka Kupky, žádné manévry se nekonaly. Obyčejná kartonová bedna oblepená izolepou putovala z letadla rovnou do kufru modré fabie, která potom v husté ranní špičce svůj cenný náklad nenápadně převezla do pražského Musea Kampa. Kupka přitom patří v současnosti k nejdražším malířům a v Praze tak minulý týden přistál malý poklad. Především zásluhou mecenášky a zakladatelky Musea Kampa Medy Mládkové (92), jež se svou nevyčerpatelnou energií postupně rozšiřuje veřejně přístupnou sbírku, která nemá v Česku obdoby.“

Klasická příběhová expozice, vyzdvihující pro větší zajímavost kontrast mezi hodnotou nákladu a obyčejností jeho převozu, ale v žádném případě defamační. Naopak i zbytek textu je spíše popularizačního rázu, upozorňující čtenáře na zajímavý umělecký přírůstek pražské galerijní nabídky. Stejně tak i Hospodářky věnovaly této události nadprůměrný prostor, včetně rozhovoru se samotnou Medou Mládkovou a zmínky na titulné straně (což je v obou případech násobně více než udělaly Lidové noviny).

Přečtěte si ještě jednou poslední větu citace z Respektu, prosím. A konfrontujte ji s citovanou větou Machalické: „Jako poděkování dostal (mecenáš-Medková – pozn. aut.) žvásty o neprofesionalitě a výlupek.“ Sorry, ale kam na to ta osoba chodí? Že české (především politické) prostředí Medě Mládkové hází klacky pod nohy, je známá věc (zajímavou reakci na Mládkovou v tomto duchu ve středu do LN napsal Milan Knížák), ale proč s tím Machalická splachuje i novináře s Mládkovou sympatizující? Aby vypadala jako jediná spravedlivá? Jestli ano, pak jí to opravdu nevyšlo. Taky si myslíte, že výlupek a pokárání za neprofesionalitu by si zasloužila spíš sama Jana Machalická? A LN za to, že to pustily ven?

Add comment 2. 02. 2012, 00:26

Tomio teda vyndej aneb o Okamurovi, médiích a sklizni zasetého

Tomio Okamura s překvapením objevuje novou, odvrácenou stranu svého mediálního života. Přitom jeho příběh není vůbec žádným překvapením a slibuje dost očekávatelný vývoj.

Pravidla mediálního světa nejsou zas tak složitá. Pro práci s médii existují celkem vyzkoušené recepty. Pokud někdo opravdu stojí o ovlivňování mediálních výstupů či prezentaci sebe sama, nemusí být pro něj zas tak moc složité využít základních mechanismů ve svůj prospěch. Pokud člověk ví, jak na to, pak často už jen stačí chtít, být připraven a mít dostatek trpělivosti.

Tomio Okamura je v tomto ohledu skutečný mistr. Během let se vyprofiloval do mluvící hlavy schopné být k ruce kterémukoliv novináři na jakékoliv téma. Je neustále připraven „poskytnout vyjádření“; schopnost říci kdykoliv a kdekoliv jednoduchou větu, ať zní sebebanálněji či sebezbytečněji, je základní podmínka novinářského zájmu. Spolehlivost, ochota, osobní nekonfliktnost, nekontroverznost, univerzálnost, zdání odbornosti či specializace (u Okamury to byl cestovní ruch) – to jsou hlavní podmínky pro to, aby novináři, kteří kvůli uzávěrce potřebují vyjádření do hodiny, sáhli zrovna po vás a nehledali někoho jiného. Protože pro mediální výstup ve valné většině případů obecného zpravodajství není potřeba analytický rozbor, hluboký postřeh či nečekaná souvislost, ale potvrzení stanoviska, dojmu či jednoduché pravdy.

„Ano, tak to je,“ řekne do kamery mluvící hlava a všichni jsou spokojeni. Mluvící hlava s tím, že je na obrazovce nebo má citaci ve čteném médiu, novinář s tím, že do reportáže obsadil odborníka z terénu, dramaturg zpravodajství s tím, že reportáž vypadá přesvědčivě a kvalifikovaně ozdrojovaná a komentovaná, divák má pocit, že dostal kompletní obrázek o situaci. Co chtít víc? Přitom u většiny mluvících hlav nikdo nezná jejich skutečné kvality, znalost problematiky a to, jestli by na jejich místě nebyly vhodnější desítky jiných kandidátů. Tomio Okamura dosáhl v tomto směru dokonalosti a svůj úspěch má naprosto zasloužený.  (skvělý text na toto téma před časem napsal Jindřich Šídlo: Tomio Okamura – muž, který se nebojí říct, cokoliv chcete slyšet).

Není třeba zastírat, že pro začátek mu jistě pomohla jeho zapamatovatelnost. Byl pro média zajímavý díky své „viditelné“ odlišnosti a navíc díky snadné uchopitelnosti svého osobního příběhu. Ten příběh by ve svém základu byl relativně banální nebýt netradičního mixu česko-japonských kořenů a jeho neustálého zdůrazňování („A víte, že byl nějakou dobu v dětském domově? Wow!“). Vždyť o kolika podnikatelích v cestovním ruchu, jistě mnohem schopnějších, úspěšnějších či vlivnějších jste v poslední době slyšeli? Skoro bych řekl, že o žádném, protože svůj úspěch nezaložili na permanentní penetraci médií. A opět je třeba uznat, že ze své výchozí pozice Okamura dokázal vytěžit maximum.

Zásadním zlomem na Okamurově cestě bylo účinkování v pořadu Den D. Jeho účast jsem nikdy nechápal, nikdy jsem nenabyl dojmu, že by patřil k investorům, ani ke skutečně úspěšným podnikatelům, ale další kvalifikace byla prostřednictvím mediálního obrazu vytvořena. Z mluvící hlavy se stala mediálně známá osobnost. A pak už jen stačilo přikládat jedno polínko za druhým, rozšiřovat svůj záběr do stále univerzálnějších témat, posilovat stylizaci do úspěšného, a přitom stále obyčejného podnikatele z lidu, a nechat pracovat čas.

A média, v obecném zoufalství veřejného prostoru, ke kterému nemalou měrou přispívají, opět nezklamala. Předvídatelně sáhla po jednoduché alternativě, po zamatovatelném, odlišitelném symbolu, který jim navíc vždy šel na ruku. Proč neprotáhnout dosavadní symbiózu do dalšího levelu? A tak média sama začala vyrábět obraz Okamury jako osobnosti relevantní ve veřejném životě, média sama ho v této roli legitimizovala. Nejdříve to mohlo být částečně jen tak pro zábavu, z legrace, vždyť i kolegové novináři se při setkání expertního panelu dobře bavili, když Okamuru nominovali na Osobnost roku v Křišťálové Lupě. Bohužel, širší veřejnost tyto nuance nemá šanci rozlišovat, nejsou pro ni důležité a nemá důvod zpochybňovat z jejího pohledu bezproblémového člověka. A člověka prezentovaného jako osobnost, médii mnohokrát v dané roli potvrzenou, akceptují jako osobnost.

Tomio následně začal pálit ostrými. Veřejností citlivě vnímané problémy (rasismus, korupce atd.) začal komentovat v jednoduchých, líbivě znějících tezích, proti kterým se většinou jen těžko něco namítá. Kdo by nechtěl, aby se nám dobře žilo, všichni pracovali, tuneláři seděli ve vězení a přednost dostávali slušní a poctiví lidé. To by jistě upřímně chtěl i Stanislav Gross.

Jenže zatímco Langra, Bártu, Paroubka či Grosse (teď přijde na řadu i Babiš) je většinou možné konfrontovat s jejich skutky, popřípadě návrhy řešení, u Okamury se to ještě moc dobře nedalo. A média, trochu z legrace, více z vypočítavosti, vyrobila zcela uměle kandidáta na prezidenta. Tak ho tu máme. Tomio to chtěl, média jistě taky, ale určitě ne úplně takto. A všichni trochu zasvěcenější se diví, přemítají, jak je to možné, zoufale ironizují nastalou situaci a zároveň jim trochu běhá mráz po zádech z toho, co se stalo. Nejzábavnější na této fázi z pohledu pozorovatele je, jak k tomu efektu ještě stále všichni přistupují velice vážně – kandidátské ankety, komentáře, průzkumy veřejného mínění, analýzy, hledání příčin.

Jenže v tu chvíli přichází další očekávatelný vývoj, tentokrát konflikt a zlom. Stejně tak jako dříve média efekt Okamura podceňovala, teď ho přeceňují. A vytvářejí obrannou reakci. Hledají slabá místa, problematizují dosavadní průzračnost, strhávají masku idealizace a někdy třeba i kopou pod pás. Je to tradiční mechanismus, naprosto logický vývoj, univerzální oblouk povrchní mediální práce. A stejně tak, jako se milý Tomio vezl na vlně úspěchu, dokud si s médii mohl vzájemně pomoci, nyní poprvé se dostává pod zátěžovou zkoušku. A se stejnou zákeřnou radostí, s jakou ho tvůrci veřejné diskuse dostali nahoru, ho teď nadšeně skopou dolů. A začnou se poohlížet po další oběti, která si o to řekne.

Už teď, a to se v médiích objevilo jen několik nepříjemných textů (jsme skutečně jen na začátku), se Okamura hlasitě ozývá a volá po tiskových opravách a omlouvách. Kdo ví, jestli mu už teď dochází, jakému mediálnímu ďáblu a ďáblu v sobě samém se upsal. Spíš se obávám, že ještě ne, že ještě netuší, že ten tlak bude obrovský, nekompromismí a krutý. Mediální supi ho ohlodají na kost, pokud z boje včas neuteče. Troufám si předvídat, že to nebudou mít těžké a že Tomio, navzdory své připravenosti být vždy připraven, neobstojí.

Jeho novotou zářící odlišnost, příslib další naděje na katarzi a očistu, lákavá iluze spásy, to vše se ukáže být jen prázdnou mediální schránkou, která se rozprskne dříve nebo později. Protože jak už z trochu jiného úhlu psal Patrick Zandl na blogu Respektu, v mediálním Okamurovi nic skutečného není a podle mého názoru zkoušku ohněm nemá šanci přežít. Už v tom selhali jiní kabrňáci – od Jiřího Paroubka po Víta Bártu, nemluvě o takových smutných postavách jako Václav Fischer či Petr Fejk (Naopak překvapením zůstává stále dost neporušená aura stejně prázdného Jan Fischera, který je pro mě do značné míry Okamurou úřednického světa, který je možná dobrým úředníkem, ale v politice se ocitl naprostým omylem dějin.)

Můžeme si teď jen přát, aby nás mediální sféra pro příště ušetřila podobných oblouků od budování falešných ikon až po jejich rozmetání na padrť. Aby povrchní atraktivitě založené na dobře znějícím příběhu dávala méně prostoru a vyhledávala raději skutečné výsledky a činy. Ale přání je to stejně iluzorní jako neměnnost mediálních pravidel hry nezdolná. Snad s větší šancí na úspěch můžeme přát Tomiu Okamurovi, aby následky střetu s realitou pro něj nebyly příliš drsné a nemusel u nás popularizovat další s Japonskem tak svázanou tradici kombinující meč a břicho.

Add comment 20. 01. 2012, 15:25

Václav Klaus vtipnější než Tomáš Hanák? No jistě!

Tomáš Hanák Na stojáka předvedl nekonečně vtipnou a vůči české malosti krutou scénku o tom, jak se tuhle Čecháček vrátil z návštěvy Afriky. Myslel jsem si, že to nejde překonat. Jako vždy jsem se, také krutě, mýlil.

Václav Klaus totiž začal psát své slavné Zápisky z cest tentokrát ze Saúdské Arábie. A rázem se mohou všichni herci, moderátoři, baviči a kaskadéři zábavy jít zahrabat do saharského písku. Tolik jiskřivého vtipu, unikátních postřehů, neotřelá interpretace, empatický vhled do místních zvyklostí, schopnost metafor, parabol a hyperbol, krásných přirovnání, pohotových souvislostí, bohatý slovník, skromnost, moudrost, pokora a tolik lidského tepla! Nevídané! Nemožné nebýti hrd na to, že máme v čele státu takový pravý démant literatury, jakkoli faktografické. A na konci ten originální konec: „Těšil jsem se na teplo, ale ani to už není to, co to bývalo. Dnes bylo v Rijádu 18 °C a v noci má být jen 8 °C. Potřebovalo by to trošku přidat CO2 a Zemi oteplit.“ Ještě, že VK tolik cestuje.

Add comment 17. 01. 2012, 14:00

Bezruký okradl nevidomého o slepeckou hůl… ale co bylo dál?

Ten příběh se díky kreativitě „titlemakerů“ Novinek rychle stává legendou. Přispějme tedy i my k šíření této moderní urban legend, protože jen díky takovým příběhům může mít naše šedá realita aspoň trochu kouzla…

Takže milé děti, bezruký okradl nevidomého o slepeckou hůl…

To ji vzal do zubů a prchl?

Ano, prchl. A při prchu podrazil mu zbývající končetiny beznohý vozíčkář. „Brzděte!“, křičel na ně hluchoněmý. Ale marně. Slepecká hůl vypadávající setrvačností a pákou z úst bezrukého vyrvala tomuto zubní protézu, až tato spadla přesně pod řítící se kola vozíčkáře a způsobila levý defekt. Vozíčkář přepadl přes oj a naraziv na nakousnutou hůl přidal se svým dalším osudem k nevidomému z počátku našeho příběhu. 

A tak si hůl našla dalšího potřebného, protože, milé děti, vše na světě má svůj účel a smysl.

Pozn.: za inspirační otázku vřelé díky Martině K.! 

Add comment 16. 01. 2012, 23:50

24 hodin s… se skutečnou osobností!

V Marketing a Média pravidelně vychází pozoruhodná rubrika „24 hodin s…“ Záznam jednoho obyčejného dne neobyčejné osobnosti hodinu po hodině. Dokážu ten text vždy přečíst s vášnivým zaujetím, protože ať už se jedná o kohokoliv, předestře se před námi pozoruhodný osobní příběh mimořádného člověka – komplexní osobnosti vyváženě angažované v pracovním i osobním životě. Už proto stojí za to mít ten časopis předplacený. Jsem přesvědčen, že se jim nemohu rovnat a že pro někoho bezvýznamného, jako jsem já, v té rubrice nemůže být místo. A abych si to potvrdil, pokusil jsem se sám pro sebe si načrtnout, ve vší skromnosti a bez veřejné publikace, jaký je můj světonázor a jaké hodnoty řídí můj každodenní den.

6:06 Probouzím se.

6:07 Po krátké rozcvičce se již plně koncentruji na e-maily, které přišly během noci. V mezičase pročítám Twitter, abych se dozvěděl novinky z celého světa. Při procházení nejžhavějších zpráv z arabských bouří (demokratickým silám v muslimském světě ohromně držím palce!), přispěji vtipným komentářem do diskuse svým starým přátelům z Moravy; jsou to zlatíčka a ani jim nevadí, že žiju už tak dlouho tady. Politické zpravodajství si nechávám na později, pravidelná analytická čtvrthodinka čeká až po obědě, v klidnější části dne můžu projít kompletní svodku z monitoringu s plným soustředěním.

6:10–6:16 Dvěma klientům připravuji rozsáhlé materiály pro dotažení kampaně. Trochu ještě cítím náročnost minulé noci. Ale s výstupem mohu být spokojen, vím, že jsem do toho dal maximum. A navíc, o jednom z těch nápadů se bude jistě ještě dlouho mluvit. Klienti jsou skvělí, určitě budou nadšení, rozumíme si a faktury krásně plynou. Mám rád svoji práci.

6:16–7:14 Připravuji snídani pro celou rodinu. Nedovedu si představit, že bych tento rituál nějak ošidil. Vydatná anglická slanina s vejci od slepic chovaných na podestýlce doprovozená čerstvým křupavým pečivem z obchodního centra (pekařství je značkové, používá výhradně lokální suroviny a nepřekonatelnou mouku až z Venezuely, se kterou se ta tradiční, polská, jíž nás zaplavují klasické hypermarkety, nedá srovnat – jde o rodinnou firmu z východního pobřeží USA, člověk může mít dobrý pocit, že podporuje ty správné hodnoty a věrohodnou regionální ekonomiku). Pro synka kromě zdravé a chutné svačiny (dávám si záležet, aby před spolužáky vypadala skutečně lákavě) chystám čerstvě vymačkaný džus v nesmrtelné kombinaci pomeranč, žlutý meloun, petržel a zázvor a kapička mátového BIO sirupu, pečlivě odměřeného pipetou – tak to prostě zbožňuje a já bych se pro něj rozdal. Mladší dceři dopřeji výjimečně jako každý den i trochu toho sladkého štěstí v podobě speciálně upravené horké hořké čokolády s nugátovou příchutí, slazené zkaramelizovaným třinovým cukrem s kardamomem. Už dávno vím, že její mlsný jazýček dobře pozná, když místo tohoto cukru nasypu jen obyčejný třinový. Dokáže být náročná a vyžadovat kvalitu. Stejně jako já. A tak to má být. Společnost mi dělá náš věrný a přátelský labrador, miláček celé rodiny, vždy připravený skočit vám radostně kolem krku. Myslím, že je z mé blízkosti šťastný stejně jako já z té jeho.

6:30–7:07 Několik krátkých telefonátů s podřízenými, srozumitelným způsobem vysvětluji pracovní instrukce, aby naplánovaný harmonogram dnešního dne nezakolísal na žádném slabém místě. Cítím vždy uspokojení z toho, že cítím, jak mají pocit, že mi mohou věřit, že se mají o koho opřít, kdo jim podá pomocnou ruku. Lídr, nikoliv šéf, to je moje heslo. Vzájemný respekt a lidský přístup, ano, tím jsme si blízcí. A vracejí mi to vždy vřelým úsměvem a jiskrou v oku. Získávám z nich tolik pozitivní energie!

7:14 Budím děti, usmívám se, vím, že nechtějí vstávat, ale vždy dokážu nalézt nějaký recept. Většinou stačí vůně snídaně linoucí se domem nebo zlehka zazpívaná melodie aktuálního a mezi mladší generací oblíbeného hitu – neříkám, že hudební scénu sleduji extrémně pečlivě, ale snažím se, abych pro ně byl partnerem v jejich kulturním vývoji a směřování. Ale občas ani mé muzikální nadání nestačí, musím je poškádlit a otevřít okno se závanem čerstvého vzduchu a s okouzlující vyhlídkou na náš smíšený les a kapličku na obzoru, které vypadají stejně, pokud není inverze, jako když jsme ji vybrali v katalogu před pěti lety. Jsem i s odstupem času pyšný na to, že jsme zvolili tento dům a nemusíme jako sousedi koukat přímo na dálniční přivaděč. Svou úžasnou ženu ještě nechávám spát až do půl osmé, zaslouží si trochu odpočinku, je to poklad nás všech, celé rodiny.

7:45 Odjíždím naším terénním Volvem směr Praha. Volvo je to nejlepší rodinné auto, o tom není sporu. Děti do školky a školy odjíždějí o něco později s mojí úžasnou ženou, která už je čtvrt hodiny vzhůru, nalíčená, v nejlepších šatech a voní domem ještě lépe než snídaně. Školy má po cestě, jinak bych děti pochopitelně vozil já. Pečlivě dodržuji maximální povolenou rychlost, tempomat je seřízený dokonale. V zácpě před Prahou poslouchám na iPhonu živé vysílání ČT24, lepší zpravodajství v téhle zemi nenaleznete. Jen škoda, že takto dostupná není ještě ČT2, jediný kanál, na který jsem schopen se delší dobu dívat – přenosy z divadelní scény miluji. Ovšem přiznávám, že ve slabé chvilce občas podlehnu a přepnu na ČT4 a bláznivě, naplněn hrdostí na to, co ten náš český národ dokáže, držím palce našim reprezentantům. Pro práci a starost o rodinu na takové věci pochopitelně není tolik času, člověk na sebe musí být přísný. Všechno ostatní z oněch 841 předplacených programů je v televizi bohužel jen bohapustá komerce. Samozřejmě, naše reklamy dokážou i mezi nekvalitním obsahem, nebo právě proto, zaujmout a trochu odlehčit náladu diváků, někdy jsou to skutečně umělecká dílka, která se neomrzí ani podesáté, ale pokleslost všech těch estrád přesto člověka dokáže zamrzet.

8:01 Shovívavě hledím z výšky svého předního sedadla na vystresované hlavy okolostojících řidičů. Přál bych jim, aby dokázali i v takových situacích naplno cítit, jak krásné je žít a cítit, že život má smysl. Posílám vroucnou SMS zprávu své úžasné ženě, vím, že jí udělá před začátkem pracovní doby radost. „Já tebe taky,“ odepisuje. Co víc si může obyčejný člověk jako já přát?

8:24 Jsem v práci, čeká na mě lavina e-mailů z dnešního rána. Charita, rada, pomoc, nesnáze klientů, kolegů, nápad na lokalitu pro originální tiskovou konferenci, návrh korporátní identity jednoho významného klienta, úprava loga dalšího významného klienta, pomoc s přípravou rozhodující nabídky pro nového klienta, taktická neústupnost v obchodním jednání s dalším klientem, projev morální integrity a pevného postoje ve vyjednávání s nepříjemným a všechny možné zásady slušnosti porušujícím klientem. Co mi opravdu nahání husí kůži, je korupce a nečestné jednání, i kdyby mělo jít o velké peníze. V takových chvílích jsem vůči takovým lidem schopen skutečného pohrdání. A jsem hrdý, že já jsem zatím všem tlakům tohoto druhu, a že jich nebylo málo a někdy ve skutečně těžkých situacích, dosud odolal.

8:35 Squash s přítelem, který je zároveň klíčovým odběratelem našich služeb. Jakmile jde o sport, jdou ohledy stranou a oba stejně toužíme vyhrát. Většinou vyhraje jen jeden, ale to nám nebrání v tom, abychom byly velkorysými spolupracovníky na platformě byznysu a přátelství. Přejeme si navzájem jen to nejlepší. Je to člověk, který mi dokáže pomoci, kdykoliv se na něj obrátím. A on si může být jist tímtéž z mé strany.

8:45 Kurýr přináší květiny, které jsem vlastnoručně objednal na internetu pro naši půvabnou asistentku. Jdu v čele svých kolegů a jménem celého týmu přeji vše nejlepší k jejímu dvouletému výročí promoce. Považuji za nezbytné, aby dobrý šéf věděl, čím žijí jeho spolupracovníci. Pochopitelně ji oslovuji  jménem, byť, to nemohu popřít, zapamatovat si všech dvě stě padesát kolegů pro mě znamenalo dva večery usilovného studia životopisů a facebookových profilů. Nicméně od té doby cítím k většině z nich skutečnou úctu, jsou to pro mě opravdové osobnosti.

9:00 Dochází inkoust v mém psacím peru Mont Blanc (vadí mi neosobní psaní na klávesnici). Beru to jako roztomilost analogového světa, která mi vždy připomene, na čem je založena podstata naší civilizace a z čeho jsme vyšli. Že nejsme všemocní a příroda a svět nás rozumně a spravedlivě udržují v limitech střídmosti a zdravého rozumu. Končím tedy pro tuto chvíli se zápisky. Poznámky pro mou chystanou biografii k dnešímu dni doplním opět večer, jakmile vykoupu a uspím děti, po sladké chvíli v náruči mé úžasné ženy (bože, jak dokáže být i po těch letech krásná!) a po tichém, rozjímavém poděkování za další dokonalý den.

2 comments 2. 12. 2011, 02:45

Prolux si stále nedá pokoj. A navíc zoufale amatérsky.

Že realitka Prolux má problémy s obhajobou své dobré pověsti, je dlouhodobě známo. Že žaluje za kritické názory všechny kolem, je známo také. Ale ani to jí nevadí, aby si počínala jako nejprimitivnější PR agentura.

Naše vydavatelství bylo jedním z těch, které Prolux zažaloval za nesmazání kritických příspěvků na svou adresu. A bylo první, které absolvovalo prvoinstanční řízení a následně i odvolací. Odvolání pro nás bylo úspěšné a dá se říci, že jsme spor de facto vyhráli. Více informací o celé kauze naleznete na Lupě: Vrchní soud: kritické diskusní příspevky na Internetu jsou v pořádku.

Po rozhodnutí prvního, tedy Městského soudu v Praze, jsem v březnu loňského roku napsal pár poznámek i na tento blog: Důsledky kauzy Prolux vs. Měšec.cz (pár postřehů). S dlouhým časovým odstupem se dnes, po roce a půl pod tímto mým textem, objevil zcela nový diskusní příspěvek od jisté Marcely v tomto znění: „Asi Vas zklamu, ale já jsem prodala přes Prolux dům vcelku rychle, do 3 měsíců jsem měla vše převedeno a peníze na účtu, takže si nestěžuji.“ Doprovozený na URL adresu www.domy-prolux.cz obsahující nabídku zmíněné realitní kanceláře.

Paní Marcela ovšem netuší, že administrace blogu ukazuje i IP adresy, ze kterých byly příspěvky zadány. V tomto případě jde o tento údaj: IP: 188.92.8.222 , prolux.speednet­.cz.

Co z toho plyne? Zaměstnanci realitní kanceláře Prolux podle všeho systematicky (protože najít rok a půl starý text na marginálním blogu nepůjde úplně na první kliknutí) procházejí webové stránky a píšou na ně falešné diskusní příspěvky. Realitní kancelář Prolux, do jejíž obvyklé praxe patří žaloby na webové provozovatele za to, že nemažou příspěvky, které jsou vůči ní kritické, sama zneužívá diskusní prostor na webu anonymními podvodnými příspěvky vlastní tvorby, jejichž účelem je mást uživatele, budovat pozitivní obraz realitní kanceláře a přivádět je na její stránky. Je to jen další kamínek do celkového obrázku o tomto prapodivném subjektu, o jehož dobré pověsti, za kterou před soudy tak bojuje, už dávno nemůže být nejmenších pochyb.

P. S. Samozřejmě, Marcela nemusí být zaměstnankyně firmy. Lze oprávněně předpokládat, že půjde o typizovanou stážistku. Ty totiž můžou vždycky za všechno a nezastaví se před ničím, pokud je to v zájmu firmy. A bez jejího vědomí, samozřejmě.

1 comment 21. 09. 2011, 22:42

Nešťastná obchodní politika Respektu

Obchod často není o styku nabídky s poptávkou. Často je to jen kouzlo. Kouzlo taktiky, úvah a kombinace racia s iracionálními pochody v lidském mozku. Některé kroky lidského myšlení jsou de facto předprogramovány a dají se předvídat, jak dokazují v poslední době stále častěji behaviorální psychologové a ekonomové. Pokud se vám podaří tyto faktory podcenit, může se vám to dost vymstít. Podívejte se na ukázkový studijní příklad špatného obchodního uvažování a jednání vůči zákazníkům.

Jsem předplatitel Respektu. Jsem jeho věrný čtenář. Zároveň jsem spokojený uživatel iPadu. Jakmile Respekt uvolnil iPad aplikaci, a když jsem viděl, že je opravdu výborně udělaná, nadchlo mě to. Až teď to u mě Respekt úplně zazdil. A jen proto, že krátkozraký a nedomyšlený obchodní pohled převážil nad dlouhodobým budováním vztahu se zákazníkem. A přitom jde o banality.

Vloni mě předplatné tištěného Respektu stálo 1950 Kč. Berte to jako výchozí základnu a metriku pro další úvahy a srovnání.

Letos Respekt při zavádění aplikace pro iPad poskytl několik čísel zdarma v rámci testování (pokud dobře počítám, bylo jich 15, tedy skoro třetina roku a předplatného). Nejen pro předplatitele, ale pro všechny. Důsledkem toho relativní hodnota předplatného pro předplatitele proti nákupu bez předplatného reálně klesla. Dalo by se říci, že už tady šlo o první (minimálně taktickou) chybu vůči předplatitelům, protože předplatitelé zaplatili za obsah, který nepředplatitelé mohou získat zdarma. Samozřejmě, šlo o chybu nijak tragickou, v rámci testování úžasných nových distribučních cest se snadno promine, ale přesto – stoprocentní nadšení u platících čtenářů nevzbudí a jen trochu ekonomičtěji uvažující čtenáře zamrzí.

Je to stejný případ jako akviziční výhody poskytované pouze novým předplatitelům, které nikdy stávající, a mnohem věrnější zákazník, jako odměnu za věrnost, nemá šanci čerpat – obvyklý, byť pochopitelný, zlozvyk médií obecně. U mě osobně nadšení z toho, že opravdu pohodlně čtu Respekt kdykoliv a kdekoliv s sebou, převážilo docela snadno, takže jsem nad výhodou pro neplatící netruchlil, a naopak jsem předváděl nové možnosti zobrazovacího zařízení všude okolo. Respekt měl ve mně jakéhosi Jana Evangelistu.

Teď však přišla ohlašovaná chvíle pro zpoplatnění aplikace pro iPad. Jako předplatitel tištěného vydání jsem logicky očekával, že za stejný obsah distribuovaný digitální cestou platit nebudu, na rozdíl od ostatních, kteří ho předplacený nemají. Jaké překvapení!

Včera, tj. 8. září, přišel e-mail s titulkem: „Respekt na dotek ve Vašem iPadu – pro předplatitele za mimořádnou cenu“. Ano, cena vskutku mimořádná. Abych to samé, co mi přijde vytištěné do poštovní schránky, mohl natáhnout v elektronické podobě ještě do iPadu, můžu si připlatit 400 Kč vč. DPH, „a to až do konce období, na které máte zaplacené své tištěné předplatné, max. však na dobu 12 měsíců“. No, řekněte, není to krása?

Bohužel není. Protože, co to znamená? Totální ukázkový obchodní kiks. V Respektu udělali úplně chybnou ekonomickou úvahu. Těm nejvěrnějším a nejprogresivnějším čtenářům komplikují život a nutí je, aby vydali víc peněz za stejný obsah, který si už zaplatili. Proč? Kvůli těm pár korunám, které od nich dostanou? Nevím, kolik je v současné době předplatitelů, kteří mají zároveň tištěnou verzi a iPad, a kolik z nich si bude ochotno připlatit za elektronickou verzi. Ale jestli to bude pár stovek lidí? Kdyby jich bylo tisíc, stojí to Respektu za až 400 tisíc korun?

Moje předplatné se obnovuje na konci roku. Zbývají mi tedy zhruba čtyři měsíce. Respekt po mně chce, abych za iPad verzi vydal stovku měsíčně do doby, než si koupím předplatné na příští rok. Původní cena předplatného by se mi s příplatkem za elektronickou verzi dostala na 2350 Kč (20 % navíc). Víra Adély Pittsové, publisherky Respektu, která je podepsaná pod e-mailem s touto skutečně mimořádnou nabídkou: „Věřím, že Vás naše nabídka potěší.“ bohužel zůstane v mém případě nenaplněna. Ta nabídka mě nepotěšila. Ta nabídka mě naštvala.

Nevidím jediný důvod za stejný obsah platit dvakrát, takže milý Respekt přijde o čtenáře iPad aplikace. Jestli to byl cíl, ok, vyšlo to. Ale mně bude líto, že o něco přicházím. Zatímco nepředplatitelé si už teď mohou rovnou objednat verzi pro iPad, výhodnější než tištěnou, já to udělat nemůžu, naopak si musím připlatit k tištěné. Nemůžu si ani zaplatit verzi jenom pro iPad (tištěnou mám předplacenou do konce roku a zrušit nejde), nebudu si za ni ani připlácet kvůli deseti číslům čtyři sta korun. Absurdnost této cenové politiky vyčnívá ještě ve srovnání s online verzí pro web, kdy předplatné na rok stojí 1285 Kč vč. DPH.  Obávám se, že někdo na straně vydavatelství hodně špatně přemýšlel.

Přitom se jedná jen o práci s psychikou, emocemi a očekáváním, ve skutečnosti často nejde o částky jako takové (elasticita poptávky v závislosti na ceně by v tomto případě nemusela být tak vysoká), a to ani na straně vydavatelství, ani na straně čtenářů. A právě proto, že jde v konečném důsledku o tak směšné sumy, je s o to větším podivem, že tohle nejsou v nakladatelství schopni odhadnout a jsou schopni vůči svým největším fanouškům postupovat takto nepřívětivě (doporučuju pro srovnání klasický příklad s předplatným Economistu v knize Dana Arielyho Jak drahé je zdarma).

Respekt navíc anoncuje pro příští rok ceny předplatného na 1599 Kč pro iPad verzi a 2399 Kč pro tištěnou a iPad verzi dohromady (člověk, který chce jen tištěnou verzi zaplatí meziročně o 449 Kč více, což je nárůst o 23 %). Pravděpodobně se tu jedná o přípravu na blížící se konec tištěných médií, ale je to zřejmě poprvé, co se tištěné médium takto cíleně pokouší o motivační převýchovu svých čtenářů na nové distribuční kanály a změny v přesunu referencí mezi mediatypy urychluje zvyšováním ceny tištěné verze. Podobně vychovávaly banky své klienty na využívání cenově zvýhodněného online bankovnictví, aby jeho ceny následně zvýšily, když se jejich preference následně logicky výrazně přesunuly k levnějším cestám.

Osobně se domnívám, že mnohem větší službu by Respektu udělalo, kdyby na kombinaci tištěné a elektronické verze za jednu cenu tištěného vydání lákal tím, že svým čtenářům přes iPad bude ukazovat příjemné používání té elektronické, kterou stále považuju za to nejlepší na českém trhu v daném segmentu. A kdyby svým předplatitelům poděkoval za věrnost tím, že do konce jejich předplatného jim jako výhodu poskytne nové distribuční kanály zdarma (na rozdíl od nových předplatitelů, kteří nepůjdou do tištěného vydání). Už proto, že za obsah dostupný až dosud na iPadu všem zdarma jako jediní zaplatili.

Navíc distribuce přes iPad je ideální pro práci s dočasným zkušebním přístupem, který je v případě tištěné verze nepoměrně komplikovanější a pro čtenáře představuje řadu bariér a pro nakladatelství násobně víc nákladů. Například Lidové noviny přesně tento přístup praktikují, na svou iPad aplikaci poskytují dvoutýdenní zkušební dobu, ačkoliv proti Respektu naopak hodně ztrácejí v uživatelské přívětivosti.

Zkrátka a dobře, novinařinu v Respektu dělají výbornou. Teď by to ještě chtělo, aby jim vydavatelství Economia (ano, nejde než dodat: sic!) zajistilo i slušné ekonomy.

2 comments 9. 09. 2011, 00:14

Proč skončí tištěná média?

Minulý týden jsem držel přednášku před vydavateli časopisů s názvem Jak skončí tištěná média? (viz Slideshare). Otázku Proč? jsem nechal stranou a dodatečně to napravuji.

Říká se (a vydavatelé tištěných titulů se tím utěšují), že žádné médium ještě nezaniklo kvůli vzniku nových. Zní to dobře, ale není to pravda. Zapomíná se na papyrusy, rukopisnou tvorbu knih, telegraf, magnetofonové pásky, kazety VHS… A taky cédéčka a DVD už začaly svou cestu do zapomenutí. Oblíbené ukazování vinylů je spíše výjimkou než pravidlem. Samozřejmě, že papírové knihy, noviny a časopisy ustály nástup rozhlasu i televize, a de facto i internetu, ale to ještě nic neznamená – historie je příliš krátká na finální závěr. Počkejme dvacet let – tolik stačilo internetu ke světové nadvládě, a pak si řekneme, jak rychle se svět změnil a co z toho starého zbylo.

Co rozhoduje o přežití nějakého média (bavíme se o přežití v trochu významnějším měřítku, než jsou dnes ty vinyly, poezie nebo opera – Aktualizováno: po komentářích ty příklady trochu víc vysvětluji v diskusi). Zásadním faktorem je to, zda nějaká nová technologie dokáže v naprosté většině případů užití tu starší zcela nahradit – pak i přes některé drobné nevýhody (originalita a krása rukopisů proti tištěným replikám apod.) se většinové používání překlopí směrem k praktičtějšímu nástroji. Docela jednoduchá behaviorální evoluce.

Tištěná média takového konkurenta dosud neměla. Nic nedokázalo plně zobrazit lineární text v kompaktnější, pohodlnější formě, nic nebylo přinejmenším stejně mobilní jako kniha nebo noviny a podobně snadno obsluhovatelné. Ani internet to nenabízel, byť šel na půl cesty.

Až teď, při nástupu tabletů, přichází zlom. Tablety se objevily i dříve, ale až teď jsou extrémně lehké, uživatelsky téměř primitivní a příjemné na ovládání a taky cenově dostupné. Jejich rozšíření proběhne podobně dynamicky a plošně jako nástup mobilních telefonů, kdy z opatrně přijímané technologie jsme na více než jednom používaném kusu na obyvatele. Cena dále poklesne, industriální vzory se budou dál kopírovat, dojde k diverzifikaci přístrojů a k replikaci objevených principů do dalších služeb a zlepšení a nástrojů.

Tablety s jejich kvalitou zobrazení, snadností a rychlostí ovládání, snadnou přenositelností a schopností pojmout násobky obsahu proti stejně objemné knize postupně nahradí vlastnosti knih, novin a časopisů ve velké části jejich použití (jistě, do tabletu maso nezabalíte) a ještě přidají mraky funkcí navíc. Teď sice zní silný chorál starosvětců, kteří na knihu nebo časopis nedají dopustit, ale obávám se, že bitvu nerozhodne, jestli se něco dá číst ve vaně. Mladá generace nebude zvyklá na nic jiného, než vytáhnout iPad – pro učení, poslouchání hudby, prohlížení a pořizování fotek a videí, sociální sítě, sledování zpravodajství, nakupování. Už teď velká z nich absolutně nepostrádá papír jako nosič. Proč by ho měli potřebovat později? Pokud s knihou nebo novinami nebudou mít spojené emoce z dětství a mládí (rituál, vůně, relax), jen obtížně je budou vyvolávat později – naopak jako ryby ve vodě se budou pohybovat ve svém přirozeném digitálním prostředí.

Samozřejmě, fajnšmekři, snobové nebo velcí specialisté ani v budoucnu na papír nedají dopustit, podobně jako bibliofilové, operní nadšenci, filiatelisti či sběratelé pohledů nedají dopustit na svoji vášeň. Ale ta skutečná síla bude dávno jinde.

Ano, může nám to být líto, můžeme proti tomu protestovat, můžeme se bránit pokroku, jakkoliv může být iluzorní. Ale nebýt vyhynulých dinosaurů, mamutů a šavlozubých tygrů, nevznikl by ani člověk a nevynalezl by ani klínové písmo, ani knihtisk, ani atomovou elektrárnu a vy byste si nečetli tenhle prchavý digitální text na svém mobilním zařízení. Tak už to na světě chodí. A co my víme, až zaniknou atomové elektrárny, tablety se budou moci jít zahrabat a budeme všichni rádi za cyklostyl.

P.S. Autor je každodenním kupcem ranních novin, předplatitelem týdeníku, vlastníkem mnoha knih a papír má rád. Ale nerad si zakrývá oči :)

9 comments 17. 03. 2011, 00:25

Facebook a Hotentóti

Dnešní setkání na Unii vydavatelů pod názvem Mash-up, kde byly představeny názory lidí z branže na zajímavé trendy dneška, bylo docela inspirativní a člověk načerpal zajímavé věci k přemýšlení. Zmíním jednu z nich. Asi nejsamozřejmější arugment pro přežití časopisů zněl, že lidi si jejich četbu chtějí užít, pasivně se nechat bavit, protože jde o emoce, nikoliv sběr informací.

Jako příklad pasivní zábavy, ať už je člověk jejím vyznavačem, nebo nikoliv, která myslím splňuje tohle kritérium, jsem pro srovnání uvedl aplikaci, která na iPadu dokáže z facebookových statusů a fotografií vyrobit elektronický listovací magazín – projíždíte stránky tvořené obsahem odkazovaných textů, fotoalby přátel apod. Když mi ji na svém iPadu ukazoval Dan Dočekal, šokovalo mě, jak dobře to vypadá. Samozřejmě, že je to proti klasickému výpisu nepraktické a pomalé a od prvního skvělého dojmu člověk může rychle přejít k odmítnutí, zvlášť když Facebook používáte jako přehledovou záležitost aktuálního dění a jako do značné míry pracovní nástroj. Ale pro populaci, která si tím chce ukrátit dlouhé chvíle, to může být uspokojivé. A uspokojivé natolik, že si dovedu představit, že s tím dokáže strávit víc času než třeba s časopisem.

Zároveň jsem zlehka ťuknul auditorium, že i vůči tomuhle se budou v budoucnu časopisy vymezovat. A tenhle obsah budou muset přebít (při vědomí toho, že velká část odkazů vede na profesionálně dělaný obsah nejčastěji internetových deníků). A ze sálu na to přišla zajímavá reakce. Zněla zhruba v tomhle duchu: „A prosím vás, to by někdo normální chtěl číst? Já přece nebudu sledovat, co píšou nějaký Hotentóti!“. Jen pro úplnost, řekl to člověk z mediální agentury.

Jsou v tom dvě nepochopení. Za prvé, na Facebooku člověk čte jen to, o co má zájem. Resp. jen příspěvky lidí, o které má zájem, a které si nejprve musí zařadit do Přátel. Pokud vědomě sleduje Hotentóty a vadí mu to, není to chyba Hotentótů.

A za druhé. Být vydavatelem průměrného tištěného časopisu v České republice, byl bych opatrný v nadřazeném vymezování se vůči virtuálnímu magazínu tvořenému aktivitou a odkazy facebookových uživatelů. Vždyť i na dnešním setkání byl jako inspirace pro tuzemský trh uváděn americký časopis Wallpaper, z nějž přes 90 procent tvoří inzerce, nebo inzerce schovaná za obsah (advertorialy). Když prolistujete snad jakýkoliv český lifestyle, dostanete totéž, jen v méně rafinované podobě. A opravdu je hodnota zaplaceného obsahu větší než odkazy lidí, kteří s vámi sdílejí podobné, nebo i odlišné, ale zajímavé okruhy zájmu? Já bych si tím tak jistý nebyl.

V každém případě je zajímavé pozorovat, jak se stále, jen v jiných kulisách, opakuje ona přirozená rezistence vůči čemukoliv neznámému. V podobně přehlíživém postavení bývali prokletí básníci, surrealismus, beatníci, film, hippies, rocková muzika, dlouho internet a teď aspoň jeho některé části. A ti, co přehlíželi, byli začasté tradiční, vyčpělí a nezajímaví. A přesvědčení o své nezbytnosti. A nakonec semletí evolucí. Svět se vlastně zas tak moc nemění. A svět mediálních expertů taky ne.

P.S.: Slovníku spis. jaz. č.: „Hotentót – příslušník jednoho z černošských kmenů v již. a jz. Africe“.

3 comments 10. 03. 2011, 23:07

Muži z Maxima maj krátký pera

Moje kolegyně Lenka Petrášová napsala na Vitalia.cz text o společenských časopisech pro ženy a pro muže. V celku dost nevinná záležitost. Nicméně redaktorů časopisu Maxim se bůhvíproč dotkla na citlivém místě. A tak se jí rozhodli pomstít.

Mladší generace asi netuší, jaké texty vycházely před lety v Rudém právu. Maxim jim poskytne ideální studijní materiál. Dehonestační pamflet přes celou stranu vytištěný v březnovém čísle, napsaný anonymně pod kolektivním podpisem  „Muži z Maxima“ (zřejmě tam jeden člověk na stvoření textu nestačí) – jedna velká uražená ješitnost projevovaná exaltovaným vršením nic neznamenajících slov, které zakrývají nesmyslnost útoku, vytahování soukromých historek, kontaktní údaje na pranýřovanou osobu s výzvou čtenářům, aby ji zaplavili zřejmě podobně pohoršenými mejly. Jak podle estébácké příručky (větší rozlišení dostanete po kliknutí na obrázek).

Vzhledem k tomu, že už tu není vládnoucí strana, která by nutila novináře k podobným praktikám, musí za tím být něco jiného. Nabízí se, že to bude kvůli stresu z klesajícího nákladu (Maxim už dávno nemá oněch 170 tisíc čtenářů, kterými se chlubí), ale to by to nepojali tak osobně. V případě tvůrců obrázkového časopisu, který je určený k onanii nad umělohmotnými karikaturami žen přitaženými za všechny tělesné tvary Photoshopem, se tak spíš nabízí vysvětlení psychoanalytické. Chlapa, který je srovnaný sám se sebou, rozhodně nerozhodí chytrá a atraktivní ženská s nadhledem. V tom musí být nějaký mindrák, který potřebuje podrbat. Pak připadá v úvahu jediné logické vysvětlení. Muži z Maxima jsou nejspíš muži s minimem – mají krátká pera, krátké propisky a tupé tužky.

Omlouvám se všem, kterých se dotknu následujícím silným vulgarismem, který skutečně nepatří do mého běžného psaného projevu, ale proč uhýbat. Doporučuji Mužům z Maxima, aby si přestali lhát do kapsy, pojmenování problému je v psychoanalýze začátkem a podmínkou úspěšné léčby. Současný slogan svého časopisu „Nejlepší zábava pro muže od stvoření ženy“ by měli změnit na příhodnější: „Čím menší péro, tím větší čurák.“

19 comments 22. 02. 2011, 20:23

Hergot, tak předběh ten Google ten Seznam?!

No, nepředběhl a všichni jen trochu zorientovaní lidé to vědí. Ale záleží na tom? Nejkrásnější je na tom ta mediální masáž. Ostatně nejzajímavější by bylo vědět, jak ta zpráva vůbec vznikla. Nějak se mi nezdá, že by zrovna četka byla tak aktivní a sčítala podíly Googlu v Toplistu :) 

Celý ten poprask je způsoben tím, že rychlost a touha po senzaci (nejen) v médiích vítězí nad znalostí věci, nebo aspoň nad obyčejným přemýšlením nad souvislostmi. Všichni to přebírají, šíří jako mediální memy a urban legends se nabalují a nabalují. I se statistikami TopListu, ostatně i našeho Navrcholu, se vždy většinově pracovalo, jako by šlo o svatou pravdu, ačkoliv jsme mohli stokrát upozorňovat, že to je jen výsek reality. Jsem přesvědčen, že řada lidí teď zcela samozřejmě začne šířit „fakt“, že Google je větší než Seznam. No, každému co jeho jest.

Až dosud se v těch číslech neobjevilo nic tak „velkého“ jako ten dnešní hit, takže se nad tím nikdo moc nepozastavoval. Například dost bez problémů se na podzim používalo číslo 44 procent podílu Googlu, které bylo vzaté právě z Toplistu, a nezaznamenal jsem, že by s tím kdokoliv měl problém. Prostě se to bralo jako fakt a nikdo o tom moc nediskutoval, ani ta čísla nezpochybňoval. Až teď velké haló! A všichni tomu teď tak rozumíme!

Problém je obecného rázu. Podobných (zaručených, objektivních) zpráv koluje po médiích dnes a denně na tisíc a nikomu to nevadí (typicky ve stylu „vědci zjistili, že…“). Citují je seriózní média, přebírá a ještě více je deformuje bulvár a čtenáři pak žijí umělými kauzami, které nic neznamenají. A téměř nikdo si při práci z těmi zprávami neuvědomuje, že v pozadí je téměř vždycky, pokud ne vždycky, nějaká promyšlená (méně často náhodná) PR práce. A kdo ji dělá dobře, tomu pak média slouží. Všechna čest.

Add comment 12. 01. 2011, 00:27

Všichni chtěji kvalitu zadarmo (poznámka o konferencích a internetovém obsahu)

Je to pořád dokola. Internetový obsah má být zadarmo! Stejně se to nedá číst, proč nedokážete zaplatit pořádné autory? A reklamu vám blokuju, jenom mě s ní otravujete. A jak je možné, že za tu konferenci chcete nějaké vstupné? Poslední diskuse na toto téma se objevila na Zdrojáku ohledně letošního WebExpa (ale také u nedávného bratislavského TEDu například). Jak to, že se cena zvýšila proti loňsku? Jak je možné, že je vstupné tak vysoké? Proč nás nepustíte zadarmo?

WebExpo je přitom jedna z nejzajímavějších akcí svého druhu u nás. Vašek Stoupa z něj dokázal udělat skutečně zajímavou událost (ostatně bylo to poznat už v prvním ročníku, kdy jsme mu za to dali cenu serveru Lupa v rámci Křišťálovky, protože jeho nasazení a invence si ocenení zaslouží). A to říkám jako pořadatel akcí, z nichž některé by se daly označit jako částečně „konkurenční“. Říkám to právě proto, že vím, co příprava podobných věcí obnáší a jak dokáže být riskantní a nevděčná (a naopak povznášející, jak už to bývá).

Cena vstupného (aktuálně je zvýhodněné vstupné 4000 bez DPH, normální je tuším o dva tisíce výše) je u takové akce směšná (srovnejte, za den nějakého průměrného školení se ceny pohybují obvykle od 3 do 15 tisíc). Zvlášť vzhledem k nákladům, které Vašek nastínil v uvedené diskusi. A já nevycházím z údivu, že se ta debata vede pořád dokola. Catering, řečníci (včetně zahraničních), lidi, kteří se starají o organizaci, podpůrný servis, to všechno vezme neskutečně času, energie a peněz. A kdo to má platit? Pořadatel není charita, partneři také nezatáhnou všechno. Tak kde se bere ten pocit, že mám mít nárok jít někam zadarmo? Jasně, do jisté míry chápu, že pro soukromé osoby bez podpory zaměstnavatele to může být složitější. Ale tenhle pocit nemají jen soukromníci, kteří nemají prostředků na rozdávání, ale i lidi z velkých komerčních firem.

Podobné je to s internetovým obsahem. Nekonečné debaty v kruhu: obvykle stejní lidé, kteří mají největší nároky na kvalitu obsahu, se dokážou bít v prsa, že blokují internetovou reklamu, protože inzerenti a provozovatelé je nemají co obtěžovat. A ještě si připadají jako hrdinové. Ale zkuste po nich chtít platbu za přečtený článek. Ani náhodou přece, raději budou na vámi provozovaný server psát rozvášněné diskusní příspěvky během své pracovní doby.

Je to všechno postavené na hlavu. Celá logika nárokování slev a všeho zadarmo degradovala skutečnou hodnotu zboží a služeb a doprostřed všeho posuzování dala cenu bez ohledu na souvislosti. Jenže kvalita něco stojí. A pokud ji nebudeme podporovat, a to i finančně, tak nebude. A budou z nás jen omezenci, kteří jsou tak hloupí, že kupují jen levné věci. Jak se říká: Když chcete po buřtu, aby stál 39 korun za kilo, nemůžete po něm chtít, aby byl z masa.

6 comments 1. 09. 2010, 01:04

Tragika české politické žurnalistiky

Teď před volbami se nejvíc nadává na politiky, na to, že není koho volit. Téměř stejné hodnocení si ovšem zaslouží i většina novinářů. Kolegové prominou, ale kdy už konečně začnete psát o politice?

Poznámka: Shodou okolností včera ve Strategii vyšla na podobné téma glosa Aleše Borovana, což rád přiznávám a doporučuji. Aleš to napsal výstižně, tak to berte jako doplnění, byť inspirací nebyl. Níže uvedené publikuji při vědomí stejného úhlu pohledu, Aleš promine :) 

Dnes se v novinách o politice téměř nedočtete. Píše se o politicích, to ano. O tom, co si myslí, co kdo komu řekl, jak se kdo podíval, jakou má manželku a jestli má rád autora, který o něm musí psát. Ale na to se dá reagovat jen přinaštvaným „Who cares?“ A pak si stěžujte, že jdou papírové noviny do kopru. Nic jiného si nezaslouží a to říkám při vědomí svého každodenního rituálu s nákupem Lidovek. Nebýt tam Štindl, Petráček, Peňás a Baldýnského Poslední slovo, tak už ani ze soucitu a při vší úctě k tradici.

Političtí komentátoři a zpravodajství zabloudili v kruhu. Politici jsou pro ně zosobněním toho, že se něco děje, že jsou u zdroje, že nic neprošvihnou. A politici si pak s nimi dělají co chtějí, mají jistotu, že každý jejich výšplecht bude zaznamenán. Experti největší jsou v tomto ohledu marketingově šlechtění androidi z Lidového domu. A světe div se, všechno jim projde, na všechno jim téměř každý skočí. A pak nemají mít největší preference.

Jasně, novináři si stěžují, že jim tiskový odbor ústředního výboru ČSSD posílá dvacet tiskovek denně produkovaných automatickým generátorem s krycím názvem Dimun. Jenže oni si nemají ani stěžovat, oni je mají ignorovat, protože při informační hodnotě těch věcí je i ignorace větší mentální úsilí, než si takový obsah zaslouží. Bohužel, oni je neignorují. Stěžují si, ale stejně z nich citují. A tak druhý den automatický generátor vychrlí dalších dvacet tiskovek a ještě jednu bonusovou přidá. (V manipulaci s tiskem ostatní strany nesahají ani po Paroubkův pupek a že je hodně nízko.) Problém je, že kluci novinářský se takhle vybijou na zbytečnostech a nezbývá jim sil na pořádnou práci – analýzy kdo co dělá, na hledání v archivu (byť třeba jen mediálním), propojování souvislostí, kontinuální práci s informacemi, pohledy za roh a sledování vývoje v delším horizontu. Většinu zajímavých údajů se dozvím na výklenkových webech nebo sekcích – tu blog, tu insider, tu jeden autor z desítek, který má pojem o něčem větším, než je zítřejší vydání a pochvalná či naštvaná esemeska od politika, kterého obdivuje nebo nenávidí nebo obojí zároveň.

Stále otřesnější příklad jsou volební preference – každý týden je tu jiný průzkum, jiná metodika, jiné zadání, jiný zadavatel. Ale všechny se berou stejně vážně, je to písmo svaté. Novináři ho šíří jako evangelium, bez odstupu, interpretace. Volby by vyhráli tihle, tihle by udělali koalici, tihle se tam nedostanou. Prezentováno jako fakt jeden den, druhý den je to zas jinak, ale novináři vesele analyzují dál, úplně stejným způsobem, jako by včerejška nebylo. A mediální kola se točí a všichni jsou spokojeni – novináři mají „objektivní“ a „nezpochybnitelný“ obsah, politické strany na tom mohou stavět marketing, realizátoři průzkumů si posilují značku, v lepším případě (pro ně lepším) na tom trhnou prachy. A že noviny dodávají váhu i průzkumům, které jsou nespolehlivé, nedůvěryhodné, možná zaplacené, nikomu (kromě možná zrovna postiženým stranám) nevadí, resp. nikoho ani nenapadne pochybovat. Viděl někdo například nějaké důkladné srovnání metodik, analyzující věrohodnost a pravědodobnost odhadů jednotlivých průzkumů? Jaká je struktura otázek průzkumu, jaký je kontext dotazování, kdo ho realizuje – jestli studenti „pod koněm“, kteří si tam kdykoliv můžou napsat cokoliv (znám z praxe, jak líný student může vyplnit odpovědi za respondenta zcela bez problémů a bez kontroly), nebo profesionál z agentury atd. atp.?

Jak může být mediální kauzou to, jestli se manželka politika dostane do diskusního pořadu v televizi? Koho vůbec napadlo, že taková osoba do něčeho podobného patří? Proč to vůbec někdo řeší? A jestli se strana, které to mělo posloužit, vzteká a píše vášnivé dopisy na všechny strany, proč na to vůbec reagovat? Proč je neodkázat do příslušných mezí, že veřejnoprávní televize je nezávislá a dělá obsah podle svého? A kdyby vyhrožovali, že do pořadu už nepřijdou, tak nešť! Jakmile by je televize přestala zvát, sami by se začali přizpůsobovat. Jakmile by televize začala určovat pravidla hry, nezvala by politiky, kteří nedokážou respektovat základní pravidla diskuse, ano, začaly by se kupit stížnosti na její „nezávislost“, ale při nesehnutém hřbetu novinářů by časem politici museli scvaknout podpatky. Proč se to neděje? Kde jsou silné osobnosti, které to chtějí risknout a ustát? Voli je vypili…

Jak může být široce prožíváno, když se jedna strana a jeden pupkatý papaláš rozhodne ignorovat část médií? To je přece jeho problém, jeho nabubřelost, ale kde je stavovská novinářská čest? Proč se novináři nejdřív cítí dotčeni a uraženi, že s nimi nemluví, pak mu dělají reklamu tím, jaký tomu věnují prostor, a jakmile svolí k rozhovoru hlasitě oslavují, že už s nimi zase začal mluvit a za odměnu mu věnují půlstránkový rozhovor a tím další reklamu? Nechci si myslet, že je to proto, že hned pod rozhovorem je zadaná inzerce dané strany, to zatím opravdu ne. Ale kam se poděla základní hrdost? Kam profesionalita, kam schopnost oddělit podstatu od dojmu? Nechcete s námi mluvit? Dobrý, ale my vás pro to, abychom dělali dobře a poctivě svoji práci, přece vůbec nepotřebujeme. My zanalyzujeme váš program, vaše sliby a jejich realizovatelnost, rozebereme síť vašich podporovatelů, mechanismy moci, které uplatňujete, ukážeme, co jste slibovali dříve, jaké to mělo důsledky a co tedy od vás mohou doopravdy voliči čekat. K tomu s vámi osobně nemusíme přijít do styku. Tohle je novinařina, nikoliv zoufalé čekání na to, jestli se politik přestane chovat jako křupan, resp. po zjištění, že bez médií si nepomůže, milostivě o sobě vykreslí obraz oběti novinářské zvůle a noviny mu za to ještě dají prostor. Ech. Politik potřebuje média, aby přes ně něco dostal dál, tak proč se podle toho novinářské stavy nechovají?

Noviny dokážou dát politikům neskutečný prostor a bohužel, protože času na výrobu důležitých informací je málo, prakticky nefiltrovaný. Média s výmluvou nestrannosti a nezávislosti rezignují na oponentní roli a prostoduše referují. Tohle se tzv. „stalo“ (tj. většinou jen někdo něco řekl), to nikdo nemůže zpochybnit, tak to jako popíšeme a jsme z obliga. A čtenáři, přeber si to. Že čtenář tomu nemůže rozumět, protože nevidí pod závoj zdánlivého dění, to už je jedno – jeden řekl, že kůrovec škodí, druhý řekl, že kůrovec neškodí. Čtenáři nevíš, co si z toho vybrat? A co my s tím jako? Můžeš to brát asi jako pražské fotbalové derby, stejně je to podívaná o ničem. A tak čtenářům, ale především médiím uniká hlavně „to, co se nestalo“, resp. to, co není vidět, o čem se nemluví. A to je většinou to nejpodstatnější.

Nemáme profesionální politiky, máme burany, papaláše a technology moci a peněz. A nemáme povětšinou ani profesionální novináře. Máme dojmology, povrchně poučené laiky, fanoušky politiků a stran, rutinéry obsahu, kteří jsou navíc začasté ještě zahleděni do vlastní důležitosti vyplývající z prostého faktu, že je jim umožněno chodit po koberci v předsálí. Ale aby byli argumentačními soupeři, ze kterých by šel respekt, to většinou nikoliv. Ano, najdeme spoustu výjimek, ale pořád jsou to výjimky. Systém běží ve vycizelovaném soukolí, které semele všechno, co mu přijde do cesty.

9 comments 19. 05. 2010, 00:08

Šotek řádil: MaM, DPH, HDP a PHD

V dnešním vydání Marketing a Média se povedla dobrá záměna písmenek. V jedné glose stačilo málo a článek dostal úplně jiný rozměr.

Glosa o Lotyšsku se jmenuje „Reklama v zemi, kde DPH spadlo o 18 procent“. Hm, to si člověk hned řekne, že lotyšské daňové úlevy asi vhodně a pružně reagují na krizi. Jenže zaujatý čtenář (schválně, kolik takových je?) dojde k závěru, že nejde o DPH, ale o HDP. To už sice tak novátorské nejni, ale aspoň to dává smysl. Ačkoliv v té letní okurce takové osvěžení vždycky potěší :)

A kluci, ještě pozor na to, že PHD je agentura. Jestli byste do toho spletli i tuhle, tak by to už bylo na odebrání Ph.D. :)

1 comment 13. 07. 2009, 22:38

Jak Stream.cz roste, i když klesá

Krize leze po železe, nedá pokoj, až vleze… i do Seznamu. Aspoň to tak vypadá, když se podíváte na grafy, které Seznam prezentuje. A nebo to má na svědomí hodně promile v grafikově krvi?

Pro Seznam.cz je typická stálá inzertní přítomnost na zadních stranách MaMu a Strategie. Minulý týden se ve Strategii objevil tenhle inzerát:

Přijdete na to, co je na něm divné? Na screenshotu je to viditelnější než v reálné velikosti tištěného časopisu, ale když držíte ten papír v ruce, na první pohled vidíte, že propagovaný Stream.cz roste. Až když se díváte delší dobu (což většina lidí, kteří tyhle inzeráty moc podrobně nezkoumají, nedělá), zjistíte, že jde jen o optickou iluzi – poslední číslo v grafu je totiž nižší než předpředposlední. Pro vytvoření iluze přitom stačilo jen málo, pootočit s celým grafem proti směru hodinových ručiček. Nápadité a vtipné. Akorát by člověk nečekal, že toho bude mít dominantní hráč na internetovém trhu zapotřebí.

Připusťme ospravedlnitelnější vysvětlení, že grafik přebral, možná při tréninku na včerejší narozeninovou párty. Takže mu pomožme vystřízlivět a graf narovnat zpátky do správné polohy:

V Seznamu prostě objevili, jak z poklesu udělat růst. Jen si říkám, že se drželi zbytečně při zemi, protože takhle ten kapitalismus na internetu nevybudujeme. Já bych ten inzerát pootočil ještě víc, to by v tom byl čert, aby do toho internetového videa už konečně nepřitekly nějaké pořádné peníze!

Báro, díky za scan :)

7 comments 22. 05. 2009, 23:05

Proč dnes chybí Karel Kryl

Dnes to bylo 15 let, kdy zemřel Karel Kryl. Je to neuveřitelně dlouhá doba a kdo ví, jak by přijímal všechny ty děje, které se během ní stačily udát. Povědomí o něm pomalu slábne a jeho odkaz se v povědomí veřejnosti deformuje podle potřeb kohokoliv zrovna napadne. Přitom osobnost podobného formátu a síly nám dnes zoufale chybí.

Jméno Karel Kryl se nejčastěji připomíná jednostrannými interpretacemi Dana Landy, který si Kryla přivlastnil pro své podivuhodné bláboly o vlasti a pro vylepšování svého mediálního obrazu u určité části veřejnosti. Říkám tomu „landizace Kryla“, která pro mě vyvrcholila (pokud nepočítám šaškárnu řádu Ordo Lumen Templi) pseudorockovou úpravou, kterou řízným způsobem odzpíval Jiří Zonyga v jednom díle poslední série Superstar. Mnohovrstevnou Krylovu poezii tato „landizace“ přiohýbá do úderného hávu s výrazným bojovým akcentem, aby nechtěně posloužila pomateným akcím „zapadlých vlastenců“. Je mimořádně trapné, když výsledkem toho zvláště mladší generace považuje nádhernou, silnou a křehkou báseň-píseň Morituri te salutant za říznou odrhovačku Dana Landy.

Je vůbec zajímavé, kolik lidí si Kryla stačilo za těch 15 let přivlastnit. Landa se při svých spiritistických seancích stavěl, jako by s Krylem chodil na pivo, sociální demokracie ještě za Zemana s jeho písní objížděla zemi, někteří pravověrní komunisti prohlašovali, že ho měli za oblíbeného písničkáře. Jaromír Nohavica, který zklamal své fanoušky donášením na Kryla, se k němu dnes taky pravidelně odkazuje. Nohavica dokonce dokáže svou vlastní obhajobu vskutku kongeniálně spojit s nekompromisní obhajobou Landy: „Kdo vyčítá Landovi to, že zpívá Kryla, nepochopil z Kryla vůbec nic.“ Až člověku přechází zrak nad tím, s jakou troufalostí někdo dokáže předvádět, jak ztratil soudnost. Možná, že donašeč opravdu zná svou oběť lépe než kdokoliv jiný, ale aby si činil nárok na její interpretaci, nemá se vkusem nic společného.

Obávám se, že plytkost dnešní doby komplikuje pochopení toho, proč byl a nadále je odkaz Karla Kryla důležitý. A obávám se, že to podstatné z něj nepochopili právě ti, kteří si ho pro své osobní cíle přivlastňují a kteří ostatním říkají, jak ho mají chápat. Nejvíc to překvapí právě u Nohavici, kde to možná lze zdůvodnit jeho osobním „střetem zájmů“. Ale obhajovat Landův primitivní paramilitární přístup ke Krylovým písním znamená nepochopit, že Kryl byl všechno, jen ne takto jednoduchý a jednostranný. Že jeho vášnivý bojovný zápal nikdy nejde oddělit od křehkosti, něhy, smutku a především smyslu jeho textů.

Dnes tak v mediálním světě převládá obraz Kryla jako „kverulanta“, bojovníka, věčně nespokojeného rebela, zahořklého kritika, což nepostrádá reálný základ. Ovšem jen slabě se v ozvěnách ozývá, že byl ještě více než to především citlivým člověkem, který se vždy snažil stát na straně poctivých a slušných lidí a který se nesklonil. (A taky jedním z nejlepších básníků, jaké kdy tahle země měla, s neuvěřitelnou schopností hrát si se slovy, kouzlit obdivuhodné obrazy veršů s mimořádnou silou a espritem.) Přitom jedině v téhle složitosti, nejednoznačnosti a také problematičnosti můžeme začít dávat dohromady jeho realistický obraz.

Karla Kryla si každý rád přivlastní jako líbivou nálepku, přebarví si ho podle svých potřeb, aniž by ovšem s jeho podstatou chtěl mít cokoliv společného, pokud ji vůbec zná. Nejméně pohodlný je dnes Kryl jako symbol „svědomí“, které se nespokojí s pozlátkem, s úlitbami bohům, s mediálním zdáním maskujícím hnilobu uvnitř. Kryl je symbolem nepříjemného, odhalujícího pohledu do zrcadla, proto ho vlastně tolik lidí neměla ráda. Jak za socialismu, tak po něm příliš kazil „klid na práci“, ať už byly jeho kritiky na místě, či nikoliv. Proto byl redukován na obecního blázna, remcala, který je ve své touze po ideálech směšný, vhodný k zapomnění, popřípadě k posmrtnému stavění pomníků a účelovému zneužívání.

Dnes lidé, kteří by mohli hrát roli společenského svědomí, ve veřejném prostoru chybějí a nebo nejsou slyšet, protože je hravě přebijí mediální silikony showbyznysu a showpolitiky. My sami nikoho takového nechceme slyšet, protože součástí kritiky podobného svědomí bychom se mohli stát také. A to by bylo příliš nepříjemné, bolestné a nestojí to za to. I proto z odkazu Karla Kryla vybíráme jen to, s čím se není potřeba konfrontovat a deformujeme ho buď do kýče nebo do primitivního vlastenčení. Přicházíme tak o cennou reflexi sebe sama. Naše chyba.

Související:

Nohavica a jeho matná interpretace vlastního osudu

Pár poznámek k případu Kundera

Řekni, kde ty chlapi jsou?

6 comments 3. 03. 2009, 23:55

Lidovky degradují úroveň svého magazínu Pátek

Lidové noviny připravily novou verzi svého magazínu Pátek. Změnu spojily se sloganem „Pro ty, kdo čtou i mezi řádky“. Hned z prvního nového čísla je jasné, kterým směrem se vydavatel rozhodl magazín posunout. Ovšem proč tomu redakce říká „čtení mezi řádky“, z obsahu uhodnout vážně nejde.

Ono totiž stačí číst samotné řádky, abyste si všimli, že největší změnou proti předchozímu stavu jsou přidané číslovky cen. I tahle doposud zřejmě nejzajímavější česká magazínová příloha nastoupila trend komercionalizace a obsah nepokrytě šije na míru potřebám svých obchodních partnerů.

A tak Zuzana Norisová předvádí různé modely šatstva a módních doplňků, vše s patřičnými odkazy na značku a cenu, prostě klasické PR spojení celebrity a produktu, které najdete v tom nejlacinějším lifestyle bulváru. V nové rubrice „První dojem“ podle redakce „obyčejní lidé“ předvádějí, jak se oblékají – vybraný je jeden typ oblečení a jeho různé varianty, ovšem s fotkou a cenou konkrétního modelu konkrétní značky oděvního řetězce. To tu skutečně chybělo, nemůžu se dočkat dalšího dílu.

Ano, Lidové noviny jsou ve ztrátě, ale místo, aby se z nich vydavatel pokusil vybudovat v delším horizontu nejprestižnější český intelektuální deník, za který by si byli ochotni jeho čtenáři připlatit (typově možná nejblíž Respektu), degraduje jeho silnou značku na prvoplánově komerční nosič se zaměnitelnou úrovní populárních banalit.

Uvidíme, zda půjde o důkaz trendu, nebo o úlitbu bohům, která to podstatné nezničí. Bojím se však, že naděje budou marné. Škoda.

Add comment 2. 02. 2009, 11:00

Co je kýč? Muška jenom zlatá :)

Nedávno jsem narazil na rok starý zápis Pixyho, v němž napsal, že Kýč je dílo, vytvořené primárně za účelem zalíbit se. Zázemí a možná i způsob jeho argumentace vzbudily tenkrát vášnivou diskusi, kde se hlava nehlava přebíjí argumenty. Podstata věci mi v tom i po roce pořád chybí, tak ji zkusím nějak přiblížit.

Je pozoruhodné, že v Pixyho argumentaci je očividná logická díra. Všimlo si toho už hodně diskutujících a reagujících, ale Pixymu to zjevně nevadí a dál obhajuje svoji úvodní tezi s vehemencí, která přinejmenším překvapí. Kýč je pro něj dílo, které jeho autor stvořil, aby se zalíbil – klasický omyl laického kritika, který promítá svoje subjektivní vnímání díla do záměru autora. Dá se to pochopit, protože k tomuto přenosu vlastností díla na jeho autora dochází pravidelně a velice snadno. Někdy má samozřejmě svůj smysl, někdy je snadno odhadnutelný, ale postavit na tom nějakou obecnou definici není moc rozumné.

Díla, která se většinou označují jako kýčovitá, sice mohou mít některé společné znaky, podbízivost, lacinost, spoléhání na povrchní první dojem, snadnou interpretovatelnost apod., ale dost často tyto jednoduché parametry překračují. Záměr autora v tom zásadní roli nehraje. Kromě toho, že o něm často vůbec nic nevíme, záměr může být úplně jiný než výsledek. Nicméně svým způsobem tak zmíněná definice, byť zcela míjející cíl, nepřímo odhaluje podstatu věci. Totiž, že kýč je primárně otázkou interpretace a pak také kontextu, ve kterém se dílo a taky jeho pozorovatel nachází. Proto v titulku tohoto textu stojí „muška jenom zlatá“, protože podle mého názoru zachytit kýč pod jednoduchou a všeobjímající definici nelze. O to pikantnější je Pixyho upřesnění a hluboký omyl: „Kýč není to, co za kýč někdo považuje. Ba ani to, co za něj někdo pokládá. Kýč je to, co jako kýč bylo vytvořeno.“, protože je to právě naopak.

Aby to bylo ještě složitější, stejné dílo umístěné a interpetované v různém kontextu může být jednou kýčem a jednou výsostně uměleckou výpovědí. A záměry autora jsou přitom zcela podružné. S jakým účelem Shakespeare psal své hry asi těžko zjistíme, zvlášť když si nejsme ani úplně jisti, že je psal on sám. Jenom z účinku, který na nás jeho hry mají, odvozujeme, proč byly napsány a co jimi autor chtěl říci. Ale otázku toho, „co tím autor chce říci“ umělecká kritika většinou nepovažuje za relevantní, spíše řeší, co samo dílo říká, resp. co si myslíme, že říká, jak působí atd. A to je značný rozdíl.

Navíc Pixyho definice jednoznačně selhává při zapojení času jako veličiny, která proměňuje aktuální hodnotu a význam díla. Jedno a totéž dílo v čase nabývá různých významů, jeho role se proměňuje. Klasický příklad jsou dobově oceňovaná díla, která s odstupem času upadnou v zapomnění třeba jako příklad typického kýče. Záměr díla se v čase změnit nemohl, jen se jeho vnímání posunulo.

Kýč kromě toho může vznikat jaksi mimoděk a může jej každý vidět jinak, resp. ve stejnou dobu jeden vidět a druhý nikoliv – a netýká se to jenom uměleckých děl jako takových. Když si to promítneme na poslední události, kýčem pro někoho může být dojetí nad úmrtím slavné osobnosti (interpretace Kaplického smrti jako uštvání ze strany malého českého národa, před lety ještě intenzivněji smrt princezny Diany), pro jiného zase patetická velkolepost Obamovy inaugurace. Přitom dojetí nad smrtí může být upřímné a patos adekvátní významu situace. Pořád je to jenom otázka interpretace a motat do toho záměry autora věc jen zatemňuje a zavádí úplně špatným směrem.

Pixy si pro srovnání pomáhá analogií s pornografií. Ano, definice pornografie jako díla, jehož primárním účelem je vzrušit, je známá. Ale účel se tu odvozuje opět spíše z kontextu než z odhadovaných záměrů autora – tj. pornograficky vypadající scéna v kontextu uměleckého filmu asi hraje jinou roli než analogické video na redtube.com. Navíc pornografie pracuje s relativně omezenou množinou prvků a jejich kombinacemi (ne, zvířata do toho nepleťte prosím), kde se vymezení nějaké terminologie provádí násobně snadněji než u široké palety uměleckých i reálných situací, které lze nazvat kýčem. Přesto i tady dochází k nejednoznačnosti interpretace (ano, pořád totéž), protože Passoliniho filmy někdo vnímá jako uměleckou výpověď a jiný jako nechutnou záležitost ventilující perverzní obrazy pornografického charakteru. A kdyby Passolini stokrát určil, jakým způsobem jeho dílo má být vnímané, ať by byl jeho záměr jakýkoliv, až interpret sám pro sebe a možná i pro ostatní může zkoušet najít argumenty pro jednu nebo druhou variantu.

Případná definice kýče by proto podle mého měla zahrnovat úplně jiné aspekty, než od kterých se odpíchnul Pixy. Navíc plodnější diskuse o kýči se spíše povedou nad konkrétními příklady, a i u nich se dá většinou předpokládat, že nad nimi nebude panovat shoda. Ale to téměř vyplývá z podstaty věci.

6 comments 20. 01. 2009, 20:38

Entropa - jedna chyba za druhou

Je zajímavé pozorovat, jak zcela neuspořádaně se vede debata nad nejnovějším skandálem Davida Černého a českého předsednictví EU. Reakce stíhá rychlejší reakci, hází se dojmy, soudy, deklarují se postoje, dělají se závěry, motá se páté přes deváté do jedné postmodernistické kaše exhaltované nesmyslnosti. Prase aby se v tom vyznalo. Nejlépe růžové jako přemalovaný tank, chcíplé jako kůň pod svatým Václavem a namočené do formaldehydu jako Saddám Hussajn.

Hlavní problém je ten, že celá záležitost má několik rovin a ty se řeší všechny najednou. I můj názor na celou věc se vyvíjel s tím, jak vycházely najevo nové a nové souvislosti a jak se následně přidávaly nové komentáře zúčastněných stran. Abych se v tom vyznal, zkouším zamotanou Entropu a reakce kolem ní roztřídit do samostatných jednotek, které jsou sice propojeny společným jmenovatelem, ale paradoxně spíš vypovídají každá sama o sobě.

David Černý a jeho tvorba

Provokace, výsměch, ironie, chůze na hraně – typická strategie Davida Černého. Bezesporu nápaditý, se smyslem pro vyhmátnutí neuralgických míst doby a společnosti. Jeho díla jsou postavena většinou na jednoduchém a obecně srozumitelném nápadu prezentovaném jako „umělecké gesto“ a jejich hodnocení bývá často ovlivněno tím, do jaké míry se divák ztotožňuje s vyjádřeným názorem umělce samotného. Někdy Černý dokáže účinně jít k podstatě věci, jako například když posadil sv. Václava na zdechlého koně (který se mnoha Čechům nelíbí, přitom mistrovsky karikuje onu navoněnost zdechliny vyprázdněné národní hrdosti), často ovšem zůstává v povrchním dojmu, bez nějakého hlubšího přesahu a někdy trefí hodně vedle (torzo růžového tanku, které je dnes zaryto do náměstí Kinských a které bylo nainstalované po mnoha letech od revoluce, vnímám spíš jen jako dětinsky hloupou neuctivost vůči všem obětem sovětské armády, které padly v boji o Československo, nikoliv jako dřívější přemalování vystaveného tanku, které ve své době bylo patřičné jako gesto vzdoru proti účelové manipulaci komunistů s interpretací dějin).

Jak v tomhle směru vypadá Entropa? Dost problematicky, a to především s ohledem na okolnosti svého vzniku a na nedůslednost toho, co reprezentuje. Objednávka zněla – vytvořit dílo 27 umělců z 27 evropských zemí, kteří by si udělali legraci ze sebe samých, přesněji ze svých zemí a národů. Černý úkol přijal, avšak zadání nesplnil. Společně se svými kolegy vytvořil mystifikační skládanku zobrazující jednotlivé země a podepsal ji neexistujícími umělci (jediný existující byl on sám). Koneckonců proč ne, ale nebyl důsledný a nezachoval se jako chlap. Celý projekt tak ústí spíše do trapnosti a slabošství.

Mystifikace

Zavést mystifikaci do kontaktu s politickým světem může být skvělý nápad. Zvláště politicky korektnímu prostředí evropských institucí nějaké to provětrání faldů nezaškodí. Jenže když se na to přijde, tak se to vysvětluje tím, že mystifikace nebyla prvotním záměrem, ale jen souhrou okolností, kdy se původní myšlenka ukázala jako těžko realizovatelná. Ať už to bylo jakkoliv, hra se v takovém případě přece musí dotáhnout do konce, jinak ztrácí smysl a sílu. Ano, od začátku jsme chtěli mystifikovat a poraďte si s tím, jak kdo chcete. Pokud následují omluvy a složité vysvětlování, není to k ničemu.

Vláda – Černý

Tady to ovšem komplikuje vztah mezi Černým a zadavatelem, kde to oficiálně vypadá, že byla podvedena i vláda. Nikdo neví, jaká byla domluva Vondra-Černý, ale někdo se tu nezachoval úplně nejlíp. Černý si musel být v každém případě vědom toho, že kdo půjde s kůží na trh, bude česká politická reprezentace. Pokud ji uvedl v omyl, jak se podle všech vyjádření zdá, nesvědčí to o jeho vytříbeném charakteru. Jsou i tací, kteří nevěří tomu, že by politici dopředu nic nevěděli, ovšem v takovém případě by v tom Černého nechávali samotného a vytvářejí kolem něho pověst podrazáka, který musí vracet peníze za to, že je podvedl, což se mi nezdá úplně pravděpodobné.

Podstata věci

Když dáme stranou mystifikaci a politickou odpovědnost české vlády, zůstane to podstatné – co vlastně Entropa symbolizuje, co chce vyjadřovat. I výkladů ze strany autora je vícero, postupně se vyvíjely s ohledem na to, z jaké pozice (mystifikační nebo po-mystifikační) svůj výtvor komentoval, výkladů ze strany diváků je pak ještě více.

Jedna teorie je, že se Entropa vysmívá stereotypům, které o sobě jednotlivé národy v Evropě mají. Kdyby plastiku udělalo 27 umělců, pak by to smysl mělo. Vysmíváme se sami sobě a nestydíme se za to, všem se měří stejně, každý zesměšní sám sebe a svůj národ. To se ale nestalo, takže teď už víme, že Češi ironizují mediální a jiné obrazy jiných zemí či představy o nich. Tady se ovšem neměří všem stejně – zatímco někde je Černý hodně provokativní a jeho nápad není jen nápadem, ale skutečně odkrývá obecnější traumata jednotlivých národů, podobně jako náš Václav na zdechlém koni (polští kněží vztyčují duhovou vlajku homosexuálů v kompozici válečné fotky z Iwo-Jimy, německé dálnice jako rozbitý hákový kříž, dánské lego v podobě Mohamedovy karikatury, Slovensko ovázané maďarskou trikolórou, zatopené Nizozemí se špičkami vyčnívajících minaretů, ale i Francie s nápisem Stávka), jinde se příliš nezadařilo a symbolika je dost laciná (belgické pralinky, irské dudy, Řecko v požárech, fláky masa v Portugalsku) nebo dost prvoplánová až trapná (kontroverzní turecké záchody Bulharska, italští fotbalisti kopulující s míči, sloni ve Finsku).

Tahle nevyváženost ukazuje, že v celkové koncepci není příiš jasno, není určen základní směr toho, co vlastně těmi zobrazeními chci říci. Chci tepat předsudky a směšnost národů? Tak co s pralinkami? Chci ukázat různorodost národů? Pak proč na to jdu jednou přes satiru, jindy přes popisnost prvního dojmu, protože nás nic lepšího nenapadlo (kdyby Černý Portugalsko osázel korkovými duby, vyšlo by to nastejno)? Takže proč to všechno? Protože je to nápad a protože se o tom bude mluvit? Možná je to zajímavější než něco abstraktně neurčitého, co se tak obvykle na politickou objednávku vytváří, ale pořád to není dost.

Přitom stačilo by relativně málo a vyznění by bylo mnohem přesvědčivější. Stačilo by zahodit veškerou mystifikaci, veškeré hraní si na poukazování evropských stereotypů a obrátit hlavní směr účinku a kritiky někam úplně jinam. Stačilo by, kdyby se Černý a vláda před Evropu postavili s tím, že tohle není zesměšnění vás, ale naše vlastní. Tohle jsme totiž my, zosobnění hlavních českých předsudků směrem k vám ostatním, takhle vás tradičně vidíme. Nevysmíváme se vám, za to, jací jste, ale sami sobě, že vás primárně vidíme skrze takovéhle předsudky. Naštěstí máme tu sílu přiznat si to. Vidíme vás zkresleně, ale chceme s vámi společně přemýšlet nad tím, do jaké míry za to může naše malost a neznalost a do jaké míry je ten obraz reálný a co se s ním dá dělat. Zkuste udělat to samé a společně můžeme přijít na to, z jakých obtížných pozic začíná komunikace mezi námi. To by pak byla síla, to by mělo přesvědčivost a koule. To by byl skutečný příspěvek do naší společné evropské komunikace, vrchol umění, které rozbourává předsudky tím, že je odhaluje. Ale ne, my si děláme legraci z ostatních, tváříme se suverénně a přitom jen nechtěně odhalujeme svoje vlastní komplexy a selhání a pak se za ně omlouváme.

Omluvy

Ostatně omluvy jsou další kousek skládačky, který strhává výsledný dojem níž a níž. Věřím, že mé umění má smysl, že něco vyjadřuje, že vím, proč jsem ho pojal právě takhle? Pak se za něj přece nemůžu omlouvat a demontovat z něj problematické kousky! Chci říci něco podstatného, chci vyprovokovat veřejnost k diskusi, chci poukázat na předsudky a pokrytectví a na nesmyslnost politické korektnosti, tak to ale nemůžu brát zpátky po první kritice! Kde to jsme? Že na zobrazení Dánska není karikatura Mohameda? Sakra, a proč by nemohla být? Právě proto, že tam je, dává ta podoba aspoň nějaký hlubší smysl. Jenže místo aby nesl kůži na trh, bojoval za svůj hlas a právo být slyšen, stahuje Černý ocas a omlouvá se na všechny strany. Kromě toho, že je to trapné, jen to potvrzuje dojem, že jeho koncepce je veškerá žádná.

V jiné situaci je česká vláda, která politickou skandalizaci instalace musí řešit diplomatickými kroky. Tam jsou omluvy do jisté míry pochopitelné, přesto, pokud bych měl oporu v promyšleném záměru umělce (i v promyšleném zadání), kromě omluv bych poukazoval na smysl akce a nabádal bych k toleranci, nadhledu a respektu vidět věci po svém a subjektivně, byť se nám to nemusí líbit.

Uraženost

Proti tomu stojí požadavky na omluvu, které jsou nepochopitelné, směšné a trapné. Evropa kreslí karikatury na účet islámského světa, ale pak neustojí takovou malichernost. V tomto ohledu je česká instalace užitečná, přínosná, ale opět nedůsledná. Pozice by měla být jasná – nic nebudeme zakrývat, nic nebudeme odinstalovávat, mrzí nás, že se vás to dotklo, nebyl to záměr, ale musíte to přece ustát. Bohužel, na něco takového naše diplomacie sílu nemá. (Naopak mi přijde celkem vtipné, když český velvyslanec dostane od Bulharů záchod, pokud to bylo myšleno v dobrém, pak klobouk dolů, že přijali tuhle nadsázkovou hru).

Čecháčci

Zajímavá je i reakce na české straně. Úsudek je většinou hodně rychlý, jak už to ostatně bývá, a většinou končí ve stylu: „To jsme to té Evropě nandali!“. No, fajn, potvrdili jsme si vlastní výjimečnost a koupeme se v hřejivém pocitu nadřazenosti nad zbytkem přízemní Evropy, která se sama sobě nedokáže smát. Přitom první, co takového Čecháčka napadne, když se řekne Bulharsko, je turecký záchod. Říkáme tím o sobě víc, než si myslíme.

Pochopitelně, ten pocit ovlivňuje i to, jak lidé zoufale touží po něčem jiném, originálním a výjimečném. A když se objeví něco, co tak aspoň trochu vypadá, přijímá se to nekriticky a bez hlubší reflexe, aniž by došlo k ověření toho, že podstata skutečně odpovídá prvnímu dojmu. Jednoduše se pak rozdělíme (nejlépe ve skupinách na Facebooku) do dvou stád PRO a PROTI a schováme se za prvoplánové symboly, jejichž skutečný smysl nehraje roli. Tak to bylo s Kaplického knihovnou (jejíž vnímání se teď mohutně a opět příznačně proměnilo následkem architektovy smrti) a stejné je to i s Černého Entropou.

Když jsem si utřídil myšlenky, nějak mi úplně nakonec v hlavě zůstala jedna věta Karla Kryla, která jako by souvisela se vším výše uvedeným a pregnantně shrnovala podstatu problému na všech stranách: „Zaujímáme postoje, místo abychom stáli.“ Asi nic nového pod sluncem.

Add comment 17. 01. 2009, 20:36

Pár poznámek k případu Kundera

Nakonec mi to nedalo a zkusil jsem si utřídit pocity, které ve mě tohle citlivé téma vyvolává. Přijde mi totiž, že diskusi ovládají předsudky, emoce a první signální, a to oběma směry. A že se mluví o spoustě věcí najednou a přitom to podstatné se podaří vystihnout jen občas a často ne úplně.

Hon na čarodějnice

Tohle je snad nejčastější slovní spojení těch, kterým se otevírání problematických míst naší minulosti nelíbí a považují ho za honění senzací kolem slavných tváří. Tenhle postoj je ale hodně zrádný. Protože automaticky de facto implikuje, že by se o slavných lidech v negativních souvislostech nikdy mluvit nemělo – vždyť cokoliv nepříjemného se dá označit jako hon na čarodějnice. Je zajímavé, že se o honu na čarodějnice nikdy nemluví v souvislosti s „bezejmennými“. Tam si nikdo na nějaké falešné zábrany nehraje.

S tím souvisí i to, že pro tyto lidi je mnohem větším problémem to, že se na světlo vytáhne „nějaká špína“ a ne to, že k ní kdysi opravdu mohlo dojít. Tenhle postoj je rozšířený ve všech sférách společenského života přímo neskutečně – pryč s kritiky, jen přidělávají problémy, nutí nás přemýšlet a volit mezi různými hodnotami, místo aby od všeho dali ruce pryč a přetrpěli nepřízeň osudu jako všichni ostatní, kteří stáhnou ocas, mávnou nad vším rukou a zařídí se pro sebe. Lidé obecně netouží problematizovat svou existenci nad rámec těch starostí, které už mají a kterým se nevyhnou. No tak se možná někdy něco stalo, nás to nezajímá, nás to neohrožuje, tak o nic nejde.

Teď se tak zbaví starostí. Přitom jim nedochází, že přesně tento ignorantský přístup, tolik osvědčený v socialistických časech, je hlavní příčinou dlouhodobého marasmu veškerého veřejného života, od politiky až po sousedské vztahy.

Hrabání se v minulosti

Minulost je pro některé mrtvé téma, pro jiné zas mimořádně živé. Z téhle ambivalence pramení další nedorozumění. Ti první se domnívají, že si historici mají bádat a kutat, ale neobtěžovat s tím veřejnost. Ti druzí buď na interpretaci historie stavějí obhajobu své životní pouti, nebo naopak diskusi o minulosti odmítají, protože se sami namočili. Je to celkem klasické zastoupení v závislosti na prožitém osudu, v každém případě chybí nadhled, širší pochopení pro souvislosti a dochází tak k odvádění pozornosti od podstaty věci.

Takže měla být s existencí toho osudového papíru, na kterém je mimo jiné uvedeno Kunderovo jméno, seznámena veřejnost, nebo ne? Ukažme si to na dvou příkladech. Kdyby někdo objevil dokument třeba o tom, že Rudolf II. jedl tarantule, aby si zajistil nesmrtelnost, co s tím? Moc lichotivé to není, ale asi by to nikdo netajil. Všude by byly fotky toho dokumentu, jeden historik by střídal druhého v komentářích, předháněli by se v závěrech, někdo by to potvrdil, jiný zpochybnil, ale nikoho by asi nenapadlo objeviteli říkat, že to radši měl spálit. A kdyby z archívů StB vyplynulo, že Ferda Vomáčka desetkrát donášel na svého souseda Karla Superdu, protože roznáší disidentům cyklostyly, nikdo by ani nemrknul a Ferda Vomáčka by měl z ostudy kabát (Dokumenty StB jsou v převážné míře autentické a vycházejí z reality, byť někdy mohou být přikrášleny horlivostí nebo strachem samotných agentů, což ale není případ takových údajů, jaké se objevili v Kunderově lejstru). Tak proč by se v případu Kundera mělo postupovat jinak? Proč zrovna v jeho případě by měli dokument nejdřív desítky let zkoumat historici a až by ho obalili tunou nečitelných omáček a mezitím by Kundera zemřel, mohl by se veřejnosti předhodit politicky korektní, aseptický výstup?

Minulost vlastně není problém

Když předchozí bod posuneme ještě dál, dostaneme se k tomu, že minulost pro velkou část lidí vlastně nepředstavuje problém. Komunistický režim stále přijímají jako svým způsobem pozitivní etapu svého života, popřípadě tuto interpretaci dědí po svých rodičích a prarodičích, kterým v paměti, jak už to tak bývá při klasickém vytěsnění, ty příjemné chvilky překryly všechno nepříjemné. Tak jsme prostě žili, spousta obyčejných lidí dokázala najít celkem obstojný a klidný modus vivendi mezi odbývanou prací a chatovou turistikou, a pokud neměla nějaké zvláštní intelektuální, podnikatelské nebo svobodomyslné touhy a potřeby, stačilo to. V ideologii v druhé polovině vlády jedné strany věřilo stále méně lidí, ale bez ní si to stejně neuměli představit a pro řadu z nich ani nepředstavovala problém. Nějaké to udávání, donášení, občasné přitakání na hraně svědomí, podplácení a šizení bylo denním chlebem, kterému se jen málokdo dokázal ubránit, vždyť to téměř „nešlo jinak“. Vždyť cenou za to bylo společenské vyloučení a omezení kontaktů na úzkou skupinu spřízněných duší, ohrožení společenské úrovně rodiny i budoucnosti dalšího života dětí. Je třeba zdůraznit, že tu nemluvíme o čtyřicátých a padesátých letech, kdy šlo o léta vězení nebo o život, a volby byly mnohem zásadnější než za normalizace.

Co je vlastně odsouzeníhodné

Současná debata případu Kundera se točí kolem jednoho dokumentu, ze kterého vyplývá, že jeden muž nahlásil přítomnost jiného muže, který se ukázal být agentem. To je téměř jediné, co víme, ani doplňující souvislosti nám příliš nepomůžou. A protože se jen těžko dělá nějaký závěr, kromě toho, že k hlášení podle všeho skutečně došlo, stoupá nervozita, potřeba si něco dokázat, nebo naopak se ukázat jako obhájce našeho slavného emigranta atd. atp. Jenže pravdy se nedobereme bez vysvětlení přímých účastníků a ti nám už nemohou nebo nechtějí pomoci. Říkat, že někomu je jasné, že to tak bylo, nebo naopak, že nevěří, že se to tak mohlo stát, je zcela irelevantní a bez významu. Víra není argument.

Nic z toho však neznamená, že by měl ten dokument zůstat skryt. Je to jen důkaz toho, že historie skrývá mnoho záhad, které nikdy nebudeme schopni pochopit do nejmenšího detailu, ale přesto se o jejich rozkrytí nesmíme přestat pokoušet. A máme o ní vědět, co nejvíce, i když by to přinášelo další a další otázky.

V tomhle případě však nejde o to, abychom někoho načapali a usvědčili, o což se snaží někteří novináři, protože chtějí „být přitom“ a vytvářet novou mytologii. Ale o to, abychom pochopili něco o tom, jak v té době fungovala celá společnost, jakými démony byla ovládaná, čeho se bála a jak se tomu dalo bránit. A to se bohužel zdůrazňuje jen velmi málo.

Například se jen málokdo troufne nahlas a natvrdo říci, že Kundera byl v té době nadšený komunista, že stejně jako spousta jiných, včetně nejznámějších intelektuálů, podlehl mámení všech příslibů o míru, nastolení světové a společenské spravedlnosti a všemu podobnému. A pokud už to někdo řekne, tak jako jednoznačný odsudek, bez slitování, což je další extrém. Pochopení veškeré žádné.

Zpětně to jde kritizovat a odsoudit ohromně snadno, přitom euforie, která zavládla po skončení druhé světové války, představovala celkem přirozené podhoubí pro schválení nových pořádků. Pokud chceme chápat vlastní minulost, tak musíme chtít rozumět tomu, co a proč ti lidé tenkrát cítili, čemu věřili a proč pro to byli ochotni obětovat i kus svých osobních svobod a svobod ostatních.

Například ve Spojených státech dnes najdete v dopravních prostředcích výzvy, aby cestující hlásili, pokud si všimnou něčeho podezřelého – zavazadel, lidí, čehokoliv. Po útocích z jedenáctého září to všichni přijímají jako nezbytnost, jako něco přirozeného a pozitivního (stejně tak si všichni nakonec zují boty při prohlídkách na letištích). Dovedu si představit, že v takových turbulencích, jako byl konec druhé světové a začátek studené války, mnoho lidí dokázalo přijmout podobně posunuté normy chování. Bylo normální hlásit podezřelé osoby, ať už proto, že představovali ohrožení, nebo proto, že neaktivita mohla ohrozit ještě více. Zkuste se rozhodovat mezi dvěma špatnými cestami, mezi svědomím nebo bezpečným životem s kompromisy.

Takže přímá vazba mezi tím, že někdo něco nahlásil a někdo jiný šel sedět, nemusí být vždycky tak jednoznačná, jak by se mohla zdát. A bez dalších souvislostí, které v tuto chvíli neznáme, můžeme jen těžko něco natvrdo odsoudit nebo obhájit.

Těžiště zájmu by mělo být trochu posunuté – Kundera byl komunista, svazák, vezl se s dobou, psal oslavné básně v socrealistickém duchu. A to je věc, která si zaslouží mnohem víc pozornosti a kritického zkoumání. A ať už přitom udělal či neudělal cokoliv, jisté je, že se dopustil ve svém hodnocení a volbě historického omylu, stejně jako mnoho dalších. A tohle pomýlení, které bychom se neměli bát nazvat jako selhání intelektuálních špiček a následně poblouznění mas, je jedním z nejtíživějších dědictví naší minulosti, zatěžuje naše kolektivní nevědomí a deformuje společně sdílené a vyznávané hodnoty do rozplizlé kaše.

Jako společnost jsme se ani po dvaceti letech od převratu neshodli, že šlo o selhání, sice různým způsobem podmíněné a logické, ale stále selhání. V takové atmosféře pak není hříšníků a jen obtížně se hledají hrdinové, protože vlastně nebylo za co bojovat. Klad a zápor se rozmělňují a ztrácejí rozlišitelný význam. Svoboda není hodnotou, její omezení není problémem. Naučené vzorce chování se bez většího zaváhání přenesly do nového uspořádání a nerušeně pokračují až do dnešního paroubkovsko-bémovského klientelismu. Vedle toho je nějaká návštěva jednoho svazáka na policii v roce padesát banální ozvěnou minulosti.

Nutnost se zodpovídat před veřejností

A ještě jedna pozoruhodná věc k tomu tématu. Jestli má veřejnost právo požadovat vysvětlení a jestli je dotčená osoba ho povinna poskytnout. Kundera se k celé věci postavil dost směšně a možná ne náhodou tak připomněl, jak se před veřejností nedávno obhajoval Nohavica, když ho obvinili z podobného. „Proč zrovna teď?!“ Oba se ptali stejně – jeden hledal souvislost s frankfurtským knižním veletrhem, druhý s vyhlášením zpěváka roku či s čímsi podobným. Právě hledání souvislostí podobného druhu vypadá jako hlavní symptom nepřímého přiznání.

Ono nejde o to, jestli má veřejnost právo něco vědět. Ale silná osobnost jí to umožní. A to ne proto, že by se měla zodpovídat ze svých skutků na pranýři mediální scény. Ale proto, že se zároveň velice ochotně staví do role morální autority, která mlčením a mlžením logicky ztrácí na síle a přesvědčivosti. Ale to by oba pánové asi museli být jiní chlapi.

Paradoxní přitom je, že v jejich přiznaném a vysvětleném selhání by je leckdo ze současných kritiků dokázal pochopit mnohem lépe než za současného kategorického odmítání čehokoliv. Kundera s největší pravděpodobností v celé věci nějakou, byť třeba marginální roli, sehrál, Nohavica na Kryla donášel bezpochyby. Jejich knížky a písně se nebudou prodávat o to míň. Jen zůstane divný pocit, že si hrají na něco lepšího než jsou a že chtějí požívat všech výhod svého zaslouženě výjimečného postavení, aniž by měli dostatek pokory před svými vlastními slabostmi.

Přitom oba selhali, Nohavica před tlakem moci, Kundera snad z víry v lepší zítřky. Není nic špatného, když se to řekne nahlas, a zároveň hned není nutné je poplivat od hlavy až k patě.

A to nejdůležitější nakonec

Stále častěji se naštěstí objevují hlasy, které volají po tom, abychom začali odhalovat nejen ty, kteří byli donuceni k tomu, aby sloužili moci, ale ty, kteří ten tlak vykonávali. Nevím o tom, že by se někdo pokusil analyzovat osud člověka, který se s Nohavicou scházel po kavárnách, osudy těch, kteří přivedli agenta Dvořáčka na dvacet dva let do kriminálu, taky nikoho moc nezajímají, vše se točí jen kolem těch, kteří stáli u jeho zatčení – Militká, Dlask, Kundera. Na tuhle asymetrii zkoumání se poukazuje už delší dobu, ale bez odezvy. Proto pak může vyvstávat dojem, že se hledají jen senzace a slavná jména a všechno se pak spláchne, že je to celé špatně. Není, jen je potřeba soustředit se primárně na ten hlavní proud manipulace, útlaku a zvůle. V tom by mělo spočívat hlavní těžiště práce specializovaného ústavu a nelze oslyšet hlasy kritiků, kteří mu v tomto směru vyčítají nedostatek výsledků.

S takovým přístupem se očištění společnosti od přízraků minulosti asi nikdy nedobereme, protože na rozdíl od extremního prostředí západoněmecké poválečné éry, kdy zlo bylo jednoznačným zlem a nebylo tak obtížné ho uchopit a definovat, je hodnocení komunistické éry mnohem problematičtější. A tak není divu, že se do toho skoro nikomu nechce. Musíme však počítat s tím, že si to neblahé dědictví s sebou povlečeme ještě pořádnou dobu.

Bohužel, na to, že se neznáme ke svým hříchům, doplácejí ti, kteří se jich nedopustili. Každým naším přimhouřením oka nad pojmenováním selhání snižujeme hodnotu těch, kteří rizkovali své životy, kteří se nebáli projevit svůj názor, kteří se neshrbili. Když ale nedokážeme říci, kdo byl vrah, násilník, práskač nebo podvodník, nejsme schopni ani určit skutečné hrdiny. Svým způsobem je to pořád stejné – v zajetí vlastního slabošství relativizujeme všechny své názory a hodnoty, abychom za ně nemuseli nést odpovědnost. Jenže tím dál prohlubujeme tu strašlivou historickou nespravedlnost na lidech, kteří i pro nás obětovali to nejcennější, co měli.

Související:

Nohavica a jeho matná interpretace vlastního osudu

Řekni, kde ty chlapi jsou?

4 comments 27. 10. 2008, 05:00