Sekce: 'Média'
Lidové noviny připravily novou verzi svého magazínu Pátek. Změnu
spojily se sloganem „Pro ty, kdo čtou i mezi řádky“. Hned z prvního
nového čísla je jasné, kterým směrem se vydavatel rozhodl magazín
posunout. Ovšem proč tomu redakce říká „čtení mezi řádky“,
z obsahu uhodnout vážně nejde.
Ono totiž stačí číst samotné řádky, abyste si všimli,
že největší změnou proti předchozímu stavu jsou přidané číslovky cen.
I tahle doposud zřejmě nejzajímavější česká magazínová příloha
nastoupila trend komercionalizace a obsah nepokrytě šije na míru potřebám
svých obchodních partnerů.
A tak Zuzana
Norisová předvádí různé modely šatstva a módních doplňků, vše
s patřičnými odkazy na značku a cenu, prostě klasické PR spojení
celebrity a produktu, které najdete v tom nejlacinějším lifestyle bulváru.
V nové rubrice „První
dojem“ podle redakce „obyčejní lidé“ předvádějí, jak se
oblékají – vybraný je jeden typ oblečení a jeho různé varianty, ovšem
s fotkou a cenou konkrétního modelu konkrétní značky oděvního řetězce.
To tu skutečně chybělo, nemůžu se dočkat dalšího dílu.
Ano, Lidové noviny jsou ve ztrátě, ale místo, aby se z nich vydavatel
pokusil vybudovat v delším horizontu nejprestižnější český
intelektuální deník, za který by si byli ochotni jeho čtenáři připlatit
(typově možná nejblíž Respektu), degraduje jeho silnou značku na
prvoplánově komerční nosič se zaměnitelnou úrovní populárních
banalit.
Uvidíme, zda půjde o důkaz trendu, nebo o úlitbu bohům, která to
podstatné nezničí. Bojím se však, že naděje budou marné. Škoda.
2. 02. 2009, 11:00
Nedávno jsem narazil na rok starý zápis Pixyho, v němž napsal, že Kýč je dílo, vytvořené primárně za účelem
zalíbit se. Zázemí a možná i způsob jeho argumentace vzbudily
tenkrát vášnivou diskusi, kde se hlava nehlava přebíjí argumenty. Podstata
věci mi v tom i po roce pořád chybí, tak ji zkusím nějak
přiblížit.
Je pozoruhodné, že v Pixyho argumentaci je očividná logická díra.
Všimlo si toho už hodně diskutujících a reagujících, ale Pixymu to
zjevně nevadí a dál obhajuje svoji úvodní tezi s vehemencí, která
přinejmenším překvapí. Kýč je pro něj dílo, které jeho autor stvořil,
aby se zalíbil – klasický omyl laického kritika, který promítá svoje
subjektivní vnímání díla do záměru autora. Dá se to pochopit, protože
k tomuto přenosu vlastností díla na jeho autora dochází pravidelně a
velice snadno. Někdy má samozřejmě svůj smysl, někdy je snadno
odhadnutelný, ale postavit na tom nějakou obecnou definici není moc
rozumné.
Díla, která se většinou označují jako kýčovitá, sice mohou mít
některé společné znaky, podbízivost, lacinost, spoléhání na povrchní
první dojem, snadnou interpretovatelnost apod., ale dost často tyto
jednoduché parametry překračují. Záměr autora v tom zásadní roli
nehraje. Kromě toho, že o něm často vůbec nic nevíme, záměr může být
úplně jiný než výsledek. Nicméně svým způsobem tak zmíněná definice,
byť zcela míjející cíl, nepřímo odhaluje podstatu věci. Totiž, že
kýč je primárně otázkou interpretace a pak také kontextu, ve kterém se
dílo a taky jeho pozorovatel nachází. Proto v titulku tohoto textu stojí
„muška jenom zlatá“, protože podle mého názoru zachytit kýč pod
jednoduchou a všeobjímající definici nelze. O to pikantnější je Pixyho
upřesnění a hluboký omyl: „Kýč není to, co za kýč někdo považuje.
Ba ani to, co za něj někdo pokládá. Kýč je to, co jako kýč bylo
vytvořeno.“, protože je to právě naopak.
Aby to bylo ještě složitější, stejné dílo umístěné a
interpetované v různém kontextu může být jednou kýčem a jednou
výsostně uměleckou výpovědí. A záměry autora jsou přitom zcela
podružné. S jakým účelem Shakespeare psal své hry asi těžko zjistíme,
zvlášť když si nejsme ani úplně jisti, že je psal on sám. Jenom
z účinku, který na nás jeho hry mají, odvozujeme, proč byly napsány a co
jimi autor chtěl říci. Ale otázku toho, „co tím autor chce říci“
umělecká kritika většinou nepovažuje za relevantní, spíše řeší, co
samo dílo říká, resp. co si myslíme, že říká, jak působí atd. A to
je značný rozdíl.
Navíc Pixyho definice jednoznačně selhává při zapojení času jako
veličiny, která proměňuje aktuální hodnotu a význam díla. Jedno a
totéž dílo v čase nabývá různých významů, jeho role se proměňuje.
Klasický příklad jsou dobově oceňovaná díla, která s odstupem času
upadnou v zapomnění třeba jako příklad typického kýče. Záměr díla se
v čase změnit nemohl, jen se jeho vnímání posunulo.
Kýč kromě toho může vznikat jaksi mimoděk a může jej každý vidět
jinak, resp. ve stejnou dobu jeden vidět a druhý nikoliv – a netýká se to
jenom uměleckých děl jako takových. Když si to promítneme na poslední
události, kýčem pro někoho může být dojetí nad úmrtím slavné
osobnosti (interpretace Kaplického smrti jako uštvání ze strany malého
českého národa, před lety ještě intenzivněji smrt princezny Diany), pro
jiného zase patetická velkolepost Obamovy inaugurace. Přitom dojetí nad
smrtí může být upřímné a patos adekvátní významu situace. Pořád je
to jenom otázka interpretace a motat do toho záměry autora věc jen
zatemňuje a zavádí úplně špatným směrem.
Pixy si pro srovnání pomáhá analogií s pornografií. Ano, definice
pornografie jako díla, jehož primárním účelem je vzrušit, je známá. Ale
účel se tu odvozuje opět spíše z kontextu než z odhadovaných záměrů
autora – tj. pornograficky vypadající scéna v kontextu uměleckého filmu
asi hraje jinou roli než analogické video na redtube.com. Navíc pornografie
pracuje s relativně omezenou množinou prvků a jejich kombinacemi (ne,
zvířata do toho nepleťte prosím), kde se vymezení nějaké terminologie
provádí násobně snadněji než u široké palety uměleckých i reálných
situací, které lze nazvat kýčem. Přesto i tady dochází
k nejednoznačnosti interpretace (ano, pořád totéž), protože Passoliniho
filmy někdo vnímá jako uměleckou výpověď a jiný jako nechutnou
záležitost ventilující perverzní obrazy pornografického charakteru.
A kdyby Passolini stokrát určil, jakým způsobem jeho dílo má být
vnímané, ať by byl jeho záměr jakýkoliv, až interpret sám pro sebe a
možná i pro ostatní může zkoušet najít argumenty pro jednu nebo druhou
variantu.
Případná definice kýče by proto podle mého měla zahrnovat úplně
jiné aspekty, než od kterých se odpíchnul Pixy. Navíc plodnější diskuse
o kýči se spíše povedou nad konkrétními příklady, a i u nich se dá
většinou předpokládat, že nad nimi nebude panovat shoda. Ale to téměř
vyplývá z podstaty věci.
20. 01. 2009, 20:38
Je zajímavé pozorovat, jak zcela neuspořádaně se vede debata nad
nejnovějším skandálem Davida Černého a českého předsednictví EU.
Reakce stíhá rychlejší reakci, hází se dojmy, soudy, deklarují se
postoje, dělají se závěry, motá se páté přes deváté do jedné
postmodernistické kaše exhaltované nesmyslnosti. Prase aby se v tom vyznalo.
Nejlépe růžové jako přemalovaný tank, chcíplé jako kůň pod svatým
Václavem a namočené do formaldehydu jako Saddám Hussajn.
Hlavní problém je ten, že celá záležitost má několik
rovin a ty se řeší všechny najednou. I můj názor na celou věc se
vyvíjel s tím, jak vycházely najevo nové a nové souvislosti a jak se
následně přidávaly nové komentáře zúčastněných stran. Abych se v tom
vyznal, zkouším zamotanou Entropu a reakce kolem ní roztřídit do
samostatných jednotek, které jsou sice propojeny společným jmenovatelem, ale
paradoxně spíš vypovídají každá sama o sobě.
David Černý a jeho tvorba
Provokace, výsměch, ironie, chůze na hraně – typická strategie Davida Černého. Bezesporu nápaditý, se smyslem pro
vyhmátnutí neuralgických míst doby a společnosti. Jeho díla jsou postavena
většinou na jednoduchém a obecně srozumitelném nápadu prezentovaném jako
„umělecké gesto“ a jejich hodnocení bývá často ovlivněno tím, do
jaké míry se divák ztotožňuje s vyjádřeným názorem umělce samotného.
Někdy Černý dokáže účinně jít k podstatě věci, jako například
když posadil sv. Václava na zdechlého koně (který se mnoha Čechům
nelíbí, přitom mistrovsky karikuje onu navoněnost zdechliny vyprázdněné
národní hrdosti), často ovšem zůstává v povrchním dojmu, bez nějakého
hlubšího přesahu a někdy trefí hodně vedle (torzo růžového tanku,
které je dnes zaryto do náměstí Kinských a které bylo nainstalované po
mnoha letech od revoluce, vnímám spíš jen jako dětinsky hloupou neuctivost
vůči všem obětem sovětské armády, které padly v boji
o Československo, nikoliv jako dřívější přemalování vystaveného
tanku, které ve své době bylo patřičné jako gesto vzdoru proti účelové
manipulaci komunistů s interpretací dějin).
Jak v tomhle směru vypadá Entropa? Dost problematicky, a to především s ohledem na
okolnosti svého vzniku a na nedůslednost toho, co reprezentuje. Objednávka
zněla – vytvořit dílo 27 umělců z 27 evropských zemí, kteří by si
udělali legraci ze sebe samých, přesněji ze svých zemí a národů. Černý
úkol přijal, avšak zadání nesplnil. Společně se svými kolegy vytvořil
mystifikační skládanku zobrazující jednotlivé země a podepsal ji
neexistujícími umělci (jediný existující byl on sám). Koneckonců proč
ne, ale nebyl důsledný a nezachoval se jako chlap. Celý projekt
tak ústí spíše do trapnosti a slabošství.
Mystifikace
Zavést mystifikaci do kontaktu s politickým světem může být skvělý
nápad. Zvláště politicky korektnímu prostředí evropských institucí
nějaké to provětrání faldů nezaškodí. Jenže když se na to přijde, tak
se to vysvětluje tím, že mystifikace nebyla prvotním záměrem, ale jen
souhrou okolností, kdy se původní myšlenka ukázala jako těžko
realizovatelná. Ať už to bylo jakkoliv, hra se v takovém případě přece
musí dotáhnout do konce, jinak ztrácí smysl a sílu. Ano, od začátku jsme
chtěli mystifikovat a poraďte si s tím, jak kdo chcete. Pokud následují
omluvy a složité vysvětlování, není to k ničemu.
Vláda – Černý
Tady to ovšem komplikuje vztah mezi Černým a zadavatelem, kde to
oficiálně vypadá, že byla podvedena i vláda. Nikdo neví, jaká byla
domluva Vondra-Černý, ale někdo se tu nezachoval úplně nejlíp. Černý si
musel být v každém případě vědom toho, že kdo půjde s kůží na trh,
bude česká politická reprezentace. Pokud ji uvedl v omyl, jak se podle
všech vyjádření zdá, nesvědčí to o jeho vytříbeném charakteru. Jsou
i tací, kteří nevěří tomu, že by politici dopředu nic nevěděli,
ovšem v takovém případě by v tom Černého nechávali samotného a
vytvářejí kolem něho pověst podrazáka, který musí vracet peníze za to,
že je podvedl, což se mi nezdá úplně pravděpodobné.
Podstata věci
Když dáme stranou mystifikaci a politickou odpovědnost české vlády,
zůstane to podstatné – co vlastně Entropa symbolizuje, co chce
vyjadřovat. I výkladů ze strany autora je vícero, postupně se vyvíjely
s ohledem na to, z jaké pozice (mystifikační nebo po-mystifikační) svůj
výtvor komentoval, výkladů ze strany diváků je pak ještě více.
Jedna teorie je, že se Entropa vysmívá stereotypům, které o sobě
jednotlivé národy v Evropě mají. Kdyby plastiku udělalo 27 umělců, pak
by to smysl mělo. Vysmíváme se sami sobě a nestydíme se za to, všem se
měří stejně, každý zesměšní sám sebe a svůj národ. To se ale
nestalo, takže teď už víme, že Češi ironizují mediální a jiné obrazy
jiných zemí či představy o nich. Tady se ovšem neměří všem
stejně – zatímco někde je Černý hodně provokativní a jeho nápad není
jen nápadem, ale skutečně odkrývá obecnější traumata jednotlivých
národů, podobně jako náš Václav na zdechlém koni (polští kněží
vztyčují duhovou vlajku homosexuálů v kompozici válečné fotky
z Iwo-Jimy, německé dálnice jako rozbitý hákový kříž, dánské lego
v podobě Mohamedovy karikatury, Slovensko ovázané maďarskou trikolórou,
zatopené Nizozemí se špičkami vyčnívajících minaretů, ale i Francie
s nápisem Stávka), jinde se příliš nezadařilo a symbolika je dost laciná
(belgické pralinky, irské dudy, Řecko v požárech, fláky masa
v Portugalsku) nebo dost prvoplánová až trapná (kontroverzní turecké
záchody Bulharska, italští fotbalisti kopulující s míči, sloni ve
Finsku).
Tahle nevyváženost ukazuje, že v celkové koncepci není příiš jasno,
není určen základní směr toho, co vlastně těmi zobrazeními chci říci.
Chci tepat předsudky a směšnost národů? Tak co s pralinkami? Chci ukázat
různorodost národů? Pak proč na to jdu jednou přes satiru, jindy přes
popisnost prvního dojmu, protože nás nic lepšího nenapadlo (kdyby Černý
Portugalsko osázel korkovými duby, vyšlo by to nastejno)? Takže proč to
všechno? Protože je to nápad a protože se o tom bude mluvit? Možná je to
zajímavější než něco abstraktně neurčitého, co se tak obvykle na
politickou objednávku vytváří, ale pořád to není dost.
Přitom stačilo by relativně málo a vyznění by bylo mnohem
přesvědčivější. Stačilo by zahodit veškerou mystifikaci, veškeré
hraní si na poukazování evropských stereotypů a obrátit hlavní směr
účinku a kritiky někam úplně jinam. Stačilo by, kdyby se Černý a vláda
před Evropu postavili s tím, že tohle není zesměšnění vás, ale naše
vlastní. Tohle jsme totiž my, zosobnění hlavních českých předsudků
směrem k vám ostatním, takhle vás tradičně vidíme. Nevysmíváme se
vám, za to, jací jste, ale sami sobě, že vás primárně vidíme skrze
takovéhle předsudky. Naštěstí máme tu sílu přiznat si to. Vidíme vás
zkresleně, ale chceme s vámi společně přemýšlet nad tím, do jaké míry
za to může naše malost a neznalost a do jaké míry je ten obraz reálný a
co se s ním dá dělat. Zkuste udělat to samé a společně můžeme přijít
na to, z jakých obtížných pozic začíná komunikace mezi námi. To by pak
byla síla, to by mělo přesvědčivost a koule. To by byl skutečný
příspěvek do naší společné evropské komunikace, vrchol umění, které
rozbourává předsudky tím, že je odhaluje. Ale ne, my si děláme legraci
z ostatních, tváříme se suverénně a přitom jen nechtěně odhalujeme
svoje vlastní komplexy a selhání a pak se za ně omlouváme.
Omluvy
Ostatně omluvy jsou další kousek skládačky, který strhává výsledný
dojem níž a níž. Věřím, že mé umění má smysl, že něco vyjadřuje,
že vím, proč jsem ho pojal právě takhle? Pak se za něj přece nemůžu
omlouvat a demontovat z něj problematické kousky! Chci říci něco
podstatného, chci vyprovokovat veřejnost k diskusi, chci poukázat na
předsudky a pokrytectví a na nesmyslnost politické korektnosti, tak to ale
nemůžu brát zpátky po první kritice! Kde to jsme? Že na zobrazení Dánska
není karikatura Mohameda? Sakra, a proč by nemohla být? Právě proto, že
tam je, dává ta podoba aspoň nějaký hlubší smysl. Jenže místo aby nesl
kůži na trh, bojoval za svůj hlas a právo být slyšen, stahuje Černý ocas
a omlouvá se na všechny strany. Kromě toho, že je to trapné, jen to
potvrzuje dojem, že jeho koncepce je veškerá žádná.
V jiné situaci je česká vláda, která politickou skandalizaci instalace
musí řešit diplomatickými kroky. Tam jsou omluvy do jisté míry
pochopitelné, přesto, pokud bych měl oporu v promyšleném záměru umělce
(i v promyšleném zadání), kromě omluv bych poukazoval na smysl akce a
nabádal bych k toleranci, nadhledu a respektu vidět věci po svém a
subjektivně, byť se nám to nemusí líbit.
Uraženost
Proti tomu stojí požadavky na omluvu, které jsou nepochopitelné,
směšné a trapné. Evropa kreslí karikatury na účet islámského světa,
ale pak neustojí takovou malichernost. V tomto ohledu je česká instalace
užitečná, přínosná, ale opět nedůsledná. Pozice by měla být
jasná – nic nebudeme zakrývat, nic nebudeme odinstalovávat, mrzí nás,
že se vás to dotklo, nebyl to záměr, ale musíte to přece ustát. Bohužel,
na něco takového naše diplomacie sílu nemá. (Naopak mi přijde celkem
vtipné, když český velvyslanec dostane od Bulharů záchod, pokud to bylo
myšleno v dobrém, pak klobouk dolů, že přijali tuhle
nadsázkovou hru).
Čecháčci
Zajímavá je i reakce na české straně. Úsudek je většinou hodně
rychlý, jak už to ostatně bývá, a většinou končí ve stylu: „To
jsme to té Evropě nandali!“. No, fajn, potvrdili jsme si vlastní
výjimečnost a koupeme se v hřejivém pocitu nadřazenosti nad zbytkem
přízemní Evropy, která se sama sobě nedokáže smát. Přitom první, co
takového Čecháčka napadne, když se řekne Bulharsko, je turecký záchod.
Říkáme tím o sobě víc, než si myslíme.
Pochopitelně, ten pocit ovlivňuje i to, jak lidé zoufale touží po
něčem jiném, originálním a výjimečném. A když se objeví něco, co tak
aspoň trochu vypadá, přijímá se to nekriticky a bez hlubší reflexe, aniž
by došlo k ověření toho, že podstata skutečně odpovídá prvnímu dojmu.
Jednoduše se pak rozdělíme (nejlépe ve skupinách na Facebooku) do dvou
stád PRO a PROTI a schováme se za prvoplánové symboly, jejichž skutečný
smysl nehraje roli. Tak to bylo s Kaplického knihovnou (jejíž vnímání se
teď mohutně a opět příznačně proměnilo následkem architektovy smrti) a
stejné je to i s Černého Entropou.
Když jsem si utřídil myšlenky, nějak mi úplně nakonec v hlavě
zůstala jedna věta Karla Kryla, která jako by souvisela se vším výše
uvedeným a pregnantně shrnovala podstatu problému na všech stranách:
„Zaujímáme postoje, místo abychom stáli.“ Asi nic nového pod
sluncem.
17. 01. 2009, 20:36
Nakonec mi to nedalo a zkusil jsem si utřídit pocity, které ve mě tohle
citlivé téma vyvolává. Přijde mi totiž, že diskusi ovládají předsudky,
emoce a první signální, a to oběma směry. A že se mluví o spoustě
věcí najednou a přitom to podstatné se podaří vystihnout jen občas a
často ne úplně.
Hon na čarodějnice
Tohle je snad nejčastější slovní spojení těch, kterým se otevírání
problematických míst naší minulosti nelíbí a považují ho za honění
senzací kolem slavných tváří. Tenhle postoj je ale hodně zrádný.
Protože automaticky de facto implikuje, že by se o slavných lidech
v negativních souvislostech nikdy mluvit nemělo – vždyť cokoliv
nepříjemného se dá označit jako hon na čarodějnice. Je zajímavé, že se
o honu na čarodějnice nikdy nemluví v souvislosti s „bezejmennými“.
Tam si nikdo na nějaké falešné zábrany nehraje.
S tím souvisí i to, že pro tyto lidi je mnohem větším problémem to,
že se na světlo vytáhne „nějaká špína“ a ne to, že k ní kdysi
opravdu mohlo dojít. Tenhle postoj je rozšířený ve všech sférách
společenského života přímo neskutečně – pryč s kritiky, jen
přidělávají problémy, nutí nás přemýšlet a volit mezi různými
hodnotami, místo aby od všeho dali ruce pryč a přetrpěli nepřízeň osudu
jako všichni ostatní, kteří stáhnou ocas, mávnou nad vším rukou a
zařídí se pro sebe. Lidé obecně netouží problematizovat svou existenci
nad rámec těch starostí, které už mají a kterým se nevyhnou. No tak se
možná někdy něco stalo, nás to nezajímá, nás to neohrožuje, tak
o nic nejde.
Teď se tak zbaví starostí. Přitom jim nedochází, že přesně tento
ignorantský přístup, tolik osvědčený v socialistických časech, je
hlavní příčinou dlouhodobého marasmu veškerého veřejného života, od
politiky až po sousedské vztahy.
Hrabání se v minulosti
Minulost je pro některé mrtvé téma, pro jiné zas mimořádně živé.
Z téhle ambivalence pramení další nedorozumění. Ti první se domnívají,
že si historici mají bádat a kutat, ale neobtěžovat s tím veřejnost. Ti
druzí buď na interpretaci historie stavějí obhajobu své životní pouti,
nebo naopak diskusi o minulosti odmítají, protože se sami namočili. Je to
celkem klasické zastoupení v závislosti na prožitém osudu, v každém
případě chybí nadhled, širší pochopení pro souvislosti a dochází tak
k odvádění pozornosti od podstaty věci.
Takže měla být s existencí toho osudového papíru, na kterém je mimo
jiné uvedeno Kunderovo jméno, seznámena veřejnost, nebo ne? Ukažme si to na
dvou příkladech. Kdyby někdo objevil dokument třeba o tom, že Rudolf II.
jedl tarantule, aby si zajistil nesmrtelnost, co s tím? Moc lichotivé to
není, ale asi by to nikdo netajil. Všude by byly fotky toho dokumentu, jeden
historik by střídal druhého v komentářích, předháněli by se
v závěrech, někdo by to potvrdil, jiný zpochybnil, ale nikoho by asi
nenapadlo objeviteli říkat, že to radši měl spálit. A kdyby z archívů
StB vyplynulo, že Ferda Vomáčka desetkrát donášel na svého souseda Karla
Superdu, protože roznáší disidentům cyklostyly, nikdo by ani nemrknul a
Ferda Vomáčka by měl z ostudy kabát (Dokumenty StB jsou v převážné
míře autentické a vycházejí z reality, byť někdy mohou být
přikrášleny horlivostí nebo strachem samotných agentů, což ale není
případ takových údajů, jaké se objevili v Kunderově lejstru). Tak proč
by se v případu Kundera mělo postupovat jinak? Proč zrovna v jeho
případě by měli dokument nejdřív desítky let zkoumat historici a až by
ho obalili tunou nečitelných omáček a mezitím by Kundera zemřel, mohl by
se veřejnosti předhodit politicky korektní, aseptický výstup?
Minulost vlastně není problém
Když předchozí bod posuneme ještě dál, dostaneme se k tomu, že
minulost pro velkou část lidí vlastně nepředstavuje problém. Komunistický
režim stále přijímají jako svým způsobem pozitivní etapu svého života,
popřípadě tuto interpretaci dědí po svých rodičích a prarodičích,
kterým v paměti, jak už to tak bývá při klasickém vytěsnění, ty
příjemné chvilky překryly všechno nepříjemné. Tak jsme prostě žili,
spousta obyčejných lidí dokázala najít celkem obstojný a klidný modus
vivendi mezi odbývanou prací a chatovou turistikou, a pokud neměla nějaké
zvláštní intelektuální, podnikatelské nebo svobodomyslné touhy a
potřeby, stačilo to. V ideologii v druhé polovině vlády jedné strany
věřilo stále méně lidí, ale bez ní si to stejně neuměli představit a
pro řadu z nich ani nepředstavovala problém. Nějaké to udávání,
donášení, občasné přitakání na hraně svědomí, podplácení a šizení
bylo denním chlebem, kterému se jen málokdo dokázal ubránit, vždyť to
téměř „nešlo jinak“. Vždyť cenou za to bylo společenské vyloučení
a omezení kontaktů na úzkou skupinu spřízněných duší, ohrožení
společenské úrovně rodiny i budoucnosti dalšího života dětí. Je třeba
zdůraznit, že tu nemluvíme o čtyřicátých a padesátých letech, kdy šlo
o léta vězení nebo o život, a volby byly mnohem zásadnější než za
normalizace.
Co je vlastně odsouzeníhodné
Současná debata případu Kundera se točí kolem jednoho dokumentu, ze
kterého vyplývá, že jeden muž nahlásil přítomnost jiného muže, který
se ukázal být agentem. To je téměř jediné, co víme, ani doplňující
souvislosti nám příliš nepomůžou. A protože se jen těžko dělá
nějaký závěr, kromě toho, že k hlášení podle všeho skutečně došlo,
stoupá nervozita, potřeba si něco dokázat, nebo naopak se ukázat jako
obhájce našeho slavného emigranta atd. atp. Jenže pravdy se nedobereme bez
vysvětlení přímých účastníků a ti nám už nemohou nebo nechtějí
pomoci. Říkat, že někomu je jasné, že to tak bylo, nebo naopak, že
nevěří, že se to tak mohlo stát, je zcela irelevantní a bez významu.
Víra není argument.
Nic z toho však neznamená, že by měl ten dokument zůstat skryt. Je to
jen důkaz toho, že historie skrývá mnoho záhad, které nikdy nebudeme
schopni pochopit do nejmenšího detailu, ale přesto se o jejich rozkrytí
nesmíme přestat pokoušet. A máme o ní vědět, co nejvíce, i když by
to přinášelo další a další otázky.
V tomhle případě však nejde o to, abychom někoho načapali a
usvědčili, o což se snaží někteří novináři, protože chtějí „být
přitom“ a vytvářet novou mytologii. Ale o to, abychom pochopili něco
o tom, jak v té době fungovala celá společnost, jakými démony byla
ovládaná, čeho se bála a jak se tomu dalo bránit. A to se bohužel
zdůrazňuje jen velmi málo.
Například se jen málokdo troufne nahlas a natvrdo říci, že Kundera byl
v té době nadšený komunista, že stejně jako spousta jiných, včetně
nejznámějších intelektuálů, podlehl mámení všech příslibů o míru,
nastolení světové a společenské spravedlnosti a všemu podobnému. A pokud
už to někdo řekne, tak jako jednoznačný odsudek, bez slitování, což je
další extrém. Pochopení veškeré žádné.
Zpětně to jde kritizovat a odsoudit ohromně snadno, přitom euforie,
která zavládla po skončení druhé světové války, představovala celkem
přirozené podhoubí pro schválení nových pořádků. Pokud chceme chápat
vlastní minulost, tak musíme chtít rozumět tomu, co a proč ti lidé
tenkrát cítili, čemu věřili a proč pro to byli ochotni obětovat i kus
svých osobních svobod a svobod ostatních.
Například ve Spojených státech dnes najdete v dopravních prostředcích
výzvy, aby cestující hlásili, pokud si všimnou něčeho podezřelého –
zavazadel, lidí, čehokoliv. Po útocích z jedenáctého září to všichni
přijímají jako nezbytnost, jako něco přirozeného a pozitivního (stejně
tak si všichni nakonec zují boty při prohlídkách na letištích). Dovedu si
představit, že v takových turbulencích, jako byl konec druhé světové a
začátek studené války, mnoho lidí dokázalo přijmout podobně posunuté
normy chování. Bylo normální hlásit podezřelé osoby, ať už proto, že
představovali ohrožení, nebo proto, že neaktivita mohla ohrozit ještě
více. Zkuste se rozhodovat mezi dvěma špatnými cestami, mezi svědomím nebo
bezpečným životem s kompromisy.
Takže přímá vazba mezi tím, že někdo něco nahlásil a někdo jiný
šel sedět, nemusí být vždycky tak jednoznačná, jak by se mohla zdát.
A bez dalších souvislostí, které v tuto chvíli neznáme, můžeme jen
těžko něco natvrdo odsoudit nebo obhájit.
Těžiště zájmu by mělo být trochu posunuté – Kundera byl komunista,
svazák, vezl se s dobou, psal oslavné básně v socrealistickém duchu.
A to je věc, která si zaslouží mnohem víc pozornosti a kritického
zkoumání. A ať už přitom udělal či neudělal cokoliv, jisté je, že se
dopustil ve svém hodnocení a volbě historického omylu, stejně jako mnoho
dalších. A tohle pomýlení, které bychom se neměli bát nazvat jako
selhání intelektuálních špiček a následně poblouznění mas, je jedním
z nejtíživějších dědictví naší minulosti, zatěžuje naše kolektivní
nevědomí a deformuje společně sdílené a vyznávané hodnoty do
rozplizlé kaše.
Jako společnost jsme se ani po dvaceti letech od převratu neshodli, že
šlo o selhání, sice různým způsobem podmíněné a logické, ale stále
selhání. V takové atmosféře pak není hříšníků a jen obtížně se
hledají hrdinové, protože vlastně nebylo za co bojovat. Klad a zápor se
rozmělňují a ztrácejí rozlišitelný význam. Svoboda není hodnotou, její
omezení není problémem. Naučené vzorce chování se bez většího
zaváhání přenesly do nového uspořádání a nerušeně pokračují až do
dnešního paroubkovsko-bémovského klientelismu. Vedle toho je nějaká
návštěva jednoho svazáka na policii v roce padesát banální ozvěnou
minulosti.
Nutnost se zodpovídat před veřejností
A ještě jedna pozoruhodná věc k tomu tématu. Jestli má veřejnost
právo požadovat vysvětlení a jestli je dotčená osoba ho povinna
poskytnout. Kundera se k celé věci postavil dost směšně a možná ne
náhodou tak připomněl, jak se před veřejností nedávno obhajoval Nohavica,
když ho obvinili z podobného. „Proč zrovna teď?!“ Oba se ptali
stejně – jeden hledal souvislost s frankfurtským knižním veletrhem,
druhý s vyhlášením zpěváka roku či s čímsi podobným. Právě
hledání souvislostí podobného druhu vypadá jako hlavní symptom
nepřímého přiznání.
Ono nejde o to, jestli má veřejnost právo něco vědět. Ale silná
osobnost jí to umožní. A to ne proto, že by se měla zodpovídat ze svých
skutků na pranýři mediální scény. Ale proto, že se zároveň velice
ochotně staví do role morální autority, která mlčením a mlžením logicky
ztrácí na síle a přesvědčivosti. Ale to by oba pánové asi museli být
jiní chlapi.
Paradoxní přitom je, že v jejich přiznaném a vysvětleném selhání by
je leckdo ze současných kritiků dokázal pochopit mnohem lépe než za
současného kategorického odmítání čehokoliv. Kundera s největší
pravděpodobností v celé věci nějakou, byť třeba marginální roli,
sehrál, Nohavica na Kryla donášel bezpochyby. Jejich knížky a písně se
nebudou prodávat o to míň. Jen zůstane divný pocit, že si hrají na něco
lepšího než jsou a že chtějí požívat všech výhod svého zaslouženě
výjimečného postavení, aniž by měli dostatek pokory před svými
vlastními slabostmi.
Přitom oba selhali, Nohavica před tlakem moci, Kundera snad z víry
v lepší zítřky. Není nic špatného, když se to řekne nahlas, a
zároveň hned není nutné je poplivat od hlavy až k patě.
A to nejdůležitější nakonec
Stále častěji se naštěstí objevují hlasy, které volají po tom,
abychom začali odhalovat nejen ty, kteří byli donuceni k tomu, aby sloužili
moci, ale ty, kteří ten tlak vykonávali. Nevím o tom, že by se někdo
pokusil analyzovat osud člověka, který se s Nohavicou scházel po
kavárnách, osudy těch, kteří přivedli agenta Dvořáčka na dvacet dva let
do kriminálu, taky nikoho moc nezajímají, vše se točí jen kolem těch,
kteří stáli u jeho zatčení – Militká, Dlask, Kundera. Na tuhle
asymetrii zkoumání se poukazuje už delší dobu, ale bez odezvy. Proto pak
může vyvstávat dojem, že se hledají jen senzace a slavná jména a všechno
se pak spláchne, že je to celé špatně. Není, jen je potřeba soustředit
se primárně na ten hlavní proud manipulace, útlaku a zvůle. V tom by mělo
spočívat hlavní těžiště práce specializovaného ústavu a nelze oslyšet
hlasy kritiků, kteří mu v tomto směru vyčítají nedostatek
výsledků.
S takovým přístupem se očištění společnosti od přízraků minulosti
asi nikdy nedobereme, protože na rozdíl od extremního prostředí
západoněmecké poválečné éry, kdy zlo bylo jednoznačným zlem a nebylo
tak obtížné ho uchopit a definovat, je hodnocení komunistické éry mnohem
problematičtější. A tak není divu, že se do toho skoro nikomu nechce.
Musíme však počítat s tím, že si to neblahé dědictví s sebou
povlečeme ještě pořádnou dobu.
Bohužel, na to, že se neznáme ke svým hříchům, doplácejí ti, kteří
se jich nedopustili. Každým naším přimhouřením oka nad pojmenováním
selhání snižujeme hodnotu těch, kteří rizkovali své životy, kteří se
nebáli projevit svůj názor, kteří se neshrbili. Když ale nedokážeme
říci, kdo byl vrah, násilník, práskač nebo podvodník, nejsme schopni ani
určit skutečné hrdiny. Svým způsobem je to pořád stejné – v zajetí
vlastního slabošství relativizujeme všechny své názory a hodnoty, abychom
za ně nemuseli nést odpovědnost. Jenže tím dál prohlubujeme tu strašlivou
historickou nespravedlnost na lidech, kteří i pro nás obětovali to
nejcennější, co měli.
Související:
Nohavica
a jeho matná interpretace vlastního osudu
Řekni, kde ty
chlapi jsou?
27. 10. 2008, 05:00
Americkou předvolební kampaň není těžké sledovat z první ruky.
Stačí aspoň pasivně vládnout angličtinou a všechno ostatní už je díky
internetu skoro v přímém přenosu. Tahle snadná dostupnost přímých
zdrojů je však hodně nebezpečná pro zdejší média. Více než snadno
totiž můžete odhalit, když opisují.
Zajímalo mě, jak večer dopadla debata kandidátů na viceprezidenta. Tak
jsem se ráno hbitě podíval na rekapitulaci na CNN.com.
Když jsem se porozhlédl, co o tom píšou česká média, trochu mě
překvapila interpretace Aktuálně.cz,
ale aspoň bylo jasné, že autor debatu sledoval a udělal si na ni svůj
názor. Pak jsem rozkliknul iDNES.cz
a docela mě překvapilo, že čtu prakticky to samé, co na CNN.com. Inu,
nejdůvěryhodnější zpravodajství na internetu – můžete mu asi vážně
věřit, protože kopíruje z docela důvěryhodných zdrojů.
3. 10. 2008, 08:22
Po dlouhé době jsem viděl televizní zprávy. Tak to dopadá, když se
člověku po dlouhé dovolené nahromadí žehlení. Opravdu mě překvapilo,
že veřejnoprávní televize dokáže zajít v bulvárnosti dál než
bulvár. Vážně.
V neděli došlo k velké tragédii. Slovenský autobus ráno narazil do
mostního pilíře v Chorvatsku, 14 mrtvých, spoustu zraněných. A teď se
podívejme, jak tu událost pojala dvě nejdůležitější televizní média
v Čechách. Bohužel, odkaz jsem našel jen na Českou televizi, Nova to
v odkazovaných částech svých zpráv nemá. Takže tady je Česká
televize a tady není Nova.
Nereferovat o té věci asi nešlo. Zemřeli občané sousedního státu
v zemi, která je nejčastější destinací pro tuzemce. Česká televize
z toho udělala otvírák, Nova to zařadila někam doprostřed zpráv. Co je
vhodnější? U bulváru bych čekal, že se sveze po tragédii (což ostatně
Nova udělala, jens jinými událostmi), ale od ČT bych čekal přece jenom
méně senzacechtivý postup. Ano, je to tragédie, velká tragédie, ale dělat
z toho otvírák veřejnoprávních zpráv, to se mi nezdá adekvátní.
Navíc, prosím, teď to berte zcela mediálně-věcně, nešlo o české
občany, ani o české území.
Ale budiž, mnohem důležitější je prostor a čas, který se tématu
věnuje a taky způsob zpracování. Na České jen téhle zprávě dali skoro
deset minut, což je vzhledem k její důležitosti pro diváky zcela
absurdní. Nova jí věnovala taky dlouhý čas, ale jistě kratší.
A způsob? Podívejte se sami do archivu ČT, jak k tomu televize
přistoupila – dva přímé vstupy a jeden dokonce, neuveřitelné!,
z pokoje v chorvatské nemocnici, kde ležely tři zraněné ženy
s viditelnými poraněními a skelnými pohledy. A chorvatský reportér ve
službách ČT dokonce jednu v přímém přenosu začal zpovídat a ona mu
mrtvolným hlasem zasípala, jak asi podle ní k havárii došlo.
Proč takhle? Jak televize zdůvodní, že narušila intimní sféru
zraněných a šokovaných cestujících, kteří právě zažili zřejmě
nejhorší den svého života? Dostali jsme díky tomu lepší informace?
Nikoliv. Ale „byli jsme u toho“. Ve jménu téhle pofidérní „přidané
hodnoty“ se reportér vetřel na místa, kam někdy mimo návštěvní hodiny
nepouštějí ani příbuzné.
Nova nic takového nevysílala (ano, škarohlídi namítnou, že to bylo
jistě kvůli tomu, že se jí to nepodařilo, nikoliv proto, že by o něco
podobného nestála), byť živému vstupu, který měl minimální informační
hodnotu, se taky neubránila. Ale celá reportáž byla překvapivě nesena
v mnohem věcnějším tónu a množství informací bylo násobně větší,
protože se člověk dozvěděl více o tom, co se stalo a jak než
v povrchnějších řečech živě vyprávějících reportérů ČT.
Jedinou útěchou zastánce nekomerční televize může být to, že Nova na
podobných neštěstích staví kompletní strukturu svých Televizních novin
(nedělní zprávy vyplnilo mimo jiné vlakové neštěstí, dva požáry,
další nehody na železnici, smrt na autodromu…). Ale to je tak všechno,
jinak ve způsobu zpracování se veřejnoprávní televize dostává na
běžnou úroveň bulváru, ne-li pod něj.
Od televize, jejímž posláním je tvorba té nejlepší žurnalistiky a
rozlišování podstatného od banálně-atraktivního, opravdu nepotřebuji
deset přímých vstupů na téma dopravní nehoda, ať je jakkoliv tragická, a
pokud z ní nelze učinit nějaký přesahový závěr, který by ovlivňoval
životy více lidí než těch, kteří jsou příbuzní s oběťmi. U České
televize bych (možná naivně) očekával větší rezistencí před
podbízivou entertainizací vysílacího prostoru, včetně větší
ohleduplnosti vůči těm, o nichž referuje.
Těžko říct, proč výsledek vypadá právě takto. Ale pokud se tento
způsob stává standardem, pak si veřejnoprávní televize po sebou
podřezává větev, protože půjde jen těžko obhájit, proč by její
zpravodajství mělo existovat vedle těch komerčních, když se od nich
vlastně neliší.
8. 09. 2008, 23:34
Byl spuštěn další pohodový web pro ženy. Tenhle tu určitě hodně
chyběl, vypadá jako všechny ostatní. Má tu správnou atmosféru, dobře
vám poradí a budete se díky němu cítit úžasně svěží, krásná,
mladá, šťastná a milovaná. Můžete na něm třeba hlasovat v anketách.
Má to blahodárné účinky.
Že vydavatelství, jako je Sanoma, spustí web pro ženy, asi nikoho
nepřekvapí. Spíš se člověk diví, proč až teď. Trochu víc zamrzí, že
Kafe.cz je podle prvního dojmu jen další
díl z nekonečné série – generujeme zbytečné texty na určité téma
(teď zrovna „ženský svět“, popřípadě „ženská
duše“), které se tváří, že jsou důležité, ačkoliv už byly
všechny vydány nejmíň miliónkrát v mediálním neolitu. Ale budiž,
nechme trochu promarněnou příležitost docela sympatické domény pro tuto
chvíli stranou.
(Nutno přiznat, že Kafe.cz někdy dokáže být originální, protože
článek s titulkem „Jak
na ucpaný odpad bez instalatéra“ se zas tak často na podobných
webech neobjevuje. Častější jsou články pro ženy s titulkem „Jak
na instalatéra“.)
Co mě však na spuštění projektu zaujalo nejvíce, byla tisková
zpráva. Možná jsem po okurkové sezóně trochu přecitlivělý, ale
tohle přiboudlé PR mě opravdu zarazilo, protože takových klišé je i na
obvyklé poměry moc:
„Atraktivní novinka“ Sanomy má „blahodárné
účinky na celé tělo pro všechny, kdo hledají odpočinek,
pochopení nebo radu“. Že by tohle byl ten web 2.0? Asi ano, vždyť
těch možností: můžete si „zkusit některý z nabízených
testů“ nebo (považte, ten zázrak!) dokonce „hlasovat
v anketách“ a „zapojit se do diskusních fór“.
To si pak můžete být jisti, že web „zachutná
ženám všech věkových kategorií“ a s nadšením se budou
„svěřovat s tím, co je trápí, aby zjistily, co jim poradí
odborník, muž a redakce“ (zajímavá trojkombinace, být ženou, tak si
to nenechám ujít). A kdyby nic z toho, „mohou prostě jen tak
relaxovat u nabízených her a soutěží o řadu netradičních cen“
(to budou asi nějaké netradiční propisky, předpokládám).
Moc dobře vím, jak vypadá výroba tiskových zpráv, a že přinést
v nich něco originálního, není nic jednoduchého. Ale narvat takové
množství klišé do čtyř odstavců a zároveň vyzdvihovat jako přednost
naprosté samozřejmosti (hurá, v Sanomě objevili anketu!), na to musí mít
člověk vážně talent. Naštěstí se práce chopil odborník (Chcete
důkaz? PRista Sanomy generuje klišé čtyřikrát častěji než běžný
PRista! Potvrzuje 12 píaristů a jeden ze sedmi trpaslíků!), takže
jeho slova budou mít blahodárné účinky na brzkou známost značky. Vždyť
kdy já naposledy napsal o nějakém webu!
P.S. Řekněte mi, existuje nějaký časopis pro ženy, který je určen
inteligentním ženám na úrovni a podle toho s nimi také komunikuje?
1. 09. 2008, 18:04
Tuhle otázku si kladu, když koukám na popisek k fotce Petra Čecha
v posledním Reflexu. Místo odkázání na obvyklý databázový zdroj
Profimedia.cz je tam překvapivě něco jiného a je to dost sprosté.
Náhoda?
Fotka Petra Čecha doprovází glosu Jaromíra Bosáka. Petr Čech si na ní
nevěřícně kouká na ruce v mohutných rukavicích. Kromě kontextového
popisku fotky je vedle připojeno označení zdroje a stojí tam doslova: FOTO
PROFIMRDIA.CZ.
A teď se ptám – je to krutá náhoda, nebo podlý záměr? Pokud
zlovolná náhoda, pak má mimořádný smysl pro kontext, protože s ohledem
na fotbalovou euroblamáž je sprosté slovo celkem případné. Nebo to
nějaký redaktor udělal schválně, protože legrace musí být? Pak by to už
ten půvab nemělo, protože tohle není zrovna dobrý nápad, jak si hrát
s obsahem, ať je to vysázeno jakkoliv drobným písmem. A nebo tu je ještě
jedna možnost; že zapracovalo podvědomí – ten, kdo v Reflexu rutinně
zpracovává popisky zdrojů, při pohledu na Petra Čecha prostě
automatizovaně vyplnil další zdroj a bezděky, ale vzhledem k pohnutí po
nedělním vyřazení možná celkem zákonitě, mu přeskočil prst o klávesu
vedle a z nevinného „E“ se stalo vulgární „R“.
Jsou prostě věci mezi nebem a zemí, u kterých se pravdu zřejmě nikdy
nedozvíme… Pomoci by mohl snad jen Jenda Zeman. A nebo Jan Tleskač?
28. 06. 2008, 00:58
Dnes v noci jsem pochopil, co u Českého rozhlasu znamená definice
médium veřejné služby. Noční popůlnoční vysílání je totiž
skvělou terapeutickou záležitostí pro naprosto pozoruhodná smutná
individua, která si tímto způsobem mohou vyventilovat své nejrůznější
problémy a trápení.
Zapnul jsem to náhodou, zrovna když nějaký posluchač
povídal něco o tom, že se chlapům v horkých sprchách vařej spermie, tak
se nemůžeme divit, že vymíráme. Hm, to mě zaujalo, říkal jsem si, jestli
to bude nějaký druh poradny či co, ale pak moderátor ohlásil, že se
bavíme o životním prostředí a jak mu škodíme.
Pak zavolal další chlapík, který začal něco povídat o tom, že
spousta lidí nepoužívá nějaký druh termostatických ventilů, přitom už
na to je nějaká nová vyhláška, jenže většina jede ještě podle té
staré vyhlášky a prostě ty ventily, to je věc. Uff.
Třetí v pořadí ukázal dokonalý únik, jako by před ním seděla
maturitní komise. Životní prostředí, to je taky kultura, a už byl tam, kde
potřeboval. Ono když se podíváte na to, co je kolem nás, všechno je
zamořeno zábavou a nekulturou. Já myslím, že bychom se měli vrátit
k bibli, k Ježíšovi, ale dneska takhle nikdo nemyslí, a ti mladí
nevědí, že budou žebráci ve stáří.
A pok už stačilo malinko, aby zasmečoval následující: Bůh nám dal
svobodu, ale nechal si monopol na náhodu. My si myslíme, že se to nějak
děje, ale náhoda přežije vždycky – ty věci jsou dané, my se můžeme
o něco snažit, já nejsem žádnej fatalista, ale stejně je to v jinejch
rukách, než si myslíme, že to máme v našich rukách.
A pak se ozval nějaký stařík hlasem Vlasty Buriana. Původně se chtěl
vrátit k těm spermiím, ale záhy přešel k jakýmsi sochám, ze kterých
kape krev a všichni to před veřejností tají. A mimochodem, u nás jsem
letos neviděl jedinou včelku a to se všechno před lidma jako tají. A nebo
ten požár v Kalifornii, ten taky nějakej člověk předpověděl.
Po zprávách se ozvala zoufale znějící paní, která správně mladou
generaci upozornila, že za zvýšenou hormonální hladinu v přírodě si
může taky sama, protože její maminka přestala s hormonální léčbou,
když se v čekárně seznámila se sedmdesátiletou paní, která si
s hormonální terapií prodlužovala přechod snad asi až do nekonečna.
Není divu, že moderátor má z úterý čtvrtek a že se úzkost v jeho
hlase s každým zazvoněním telefonu zvyšuje. Dobrou noc, posloucháte
Radiožurnál.
P.S. Jestli tohle Barbora Tachecí poslouchala šestnáct
hodin denně…
24. 06. 2008, 00:10
Událostí dne na českém netu je koupě firmy Jyxo televizí Nova,
resp. společností CME. Na to téma doporučuji zítřejší článek na Lupě.
Nicméně zábavnější je případ TN.cz, kde kromě nenápaditých RedNews,
o kterých jsem tu
nedávno psal, lákají na nadmíru vtipné titulky. Už kvůli tomu, abyste
se mohli hlasitě rozesmát, stojí na ten web občas zajít. A teď pozor,
přijde hluboká analýza.
Podívejme se, jak Nova pracuje s titulky. Původní zpráva
z ČTK zní:
Vůdce
sekty z Brna týral seniorky
A jak na tohle pozoruhodné téma lákají ostatní deníky?
Otrokáři
z Brna hrozí dvanáct let (Týden.cz)
Muž
z Brna vytvořil sektu a nutil seniorky desítky let otročit
(Právo/Novinky.cz)
Důchodce
se jmenoval vůdcem, ženy mu otročily 20 let (Aktuálně.cz)
Pět
žen otročilo důchodci, který vyšel z učení grálu (iDnes.cz)
Všechno je to dost podobné, byť nějaké nuance se pozorovat dají –
Týden se drží hodně zpátky, ostatní jsou plus mínus na svém. Zajímavé
je, že ani na Blesku, ani na Bleskově jsem zmínku o tomto atraktivním
bulvárním tématu nenašel.
Naštěstí je tu Nova a její suprové tn.cz, které nezklamou, protože
musí být přece největší na celém českém internetu:
Tyranská
sekta: udřené babičky musely močit do lahví (tn.cz)
Tak, a je to.
Za upozornění díky Jilmovi.
27. 05. 2008, 21:55
Když se blížilo spuštění nového
zpravodajského portálu televize Nova, zdálo se, že se blíží událost
přinejmenším roku. Výsledek dává zapravdu spíše skeptikům. První dojem
rozhodně vyvolanému očekávání neodpovídá.
Když se zamyslím nad mediálními pravidly, možná se zběsilá reakce
novinářů na chystaný vstup největšího televizního hráče do
internetového prostředí dá pochopit. Na druhou stranu, jen málokdo si
zachoval zpravodajský odstup, Hospodářky z toho měly zprávu dne a spoustu
popsaného materiálu, všichni naznačovali, že přichází něco
mimořádného, co snad zamává s internetovým trhem, Nova sama anoncuje atak
na první trojku během prvního roku.
Masáž to byla vskutku silná a uvidíme, jak se odrazí v prvních
číslech návštěvnosti a jak se převtělí v něco dlouhodobého, ale už
teď je možné říci, že Nova zatím nepřichází s ničím výrazně
novým. Udělat velké haló kolem sebe umí, masivní podporu v rámci
televizního vysílání taky, ale webový souboj půjde jiným směrem.
Sice se všichni navenek zaklínají uživatelem, ale jak všichni víme, je
to jen taková zástěrka – všichni samozřejmě jen přemýšlejí, jak
jich co nejjednodušším způsobem přivést na web co nejvíce a nejčastěji.
Bohužel, v oblasti masového webu bulvárního typu nemůže jít o nějakou
skutečnou kvalitu, tam se hraje na první signální – atraktivní titulky,
skandalizace, senzace, šokování, sexuální tématika. A ulovit něco
významnějšího v tomto segmentu vedle Supru, Blesku nebo Bleskově, to není
žádná legrace. Ty servery to s nabídkou atraktivního obsahu umějí (jak
už to tak bývá, jedná se primárně o výrobu titulků než obsahu jako
takového, protože ten je většinou pořád dost plytký) a jak se zdá, Nova
v tomto ohledu nenabízí nic výjimečného.
Ani ty Rudé
zprávy s postupně se odhalujícími moderátorkami nejsou nic moc. Kromě
toho, že je to veskrze trapný sexistický formát, jeho provedení je
upatlané, nudné a trapné, bez jiskry a espritu, plně v duchu pivního
nováckého břichu. Nevím, koho lze tímto zaujmout, kromě party bodrých
hospodských typů, kteří jistě na tohle téma brzy vynaleznou vtipné
hláškyna, které budou mít více duchaplnosti než nápad, že nezajímavé
zprávy oživí pohled na přiboudlou nahotinku. Hlavně že to jsou první
české Naked News.
Nova navíc tak trochu neví, co chce – jestli klasické zpravodajství
doplněné o videoobsah (pořád myslím hodně přeceňovaný), nebo
bulvární orientaci. A nepomáhá tomu ani dělení na barevné části webu,
už proto, že jsou upoutávky na jednotlivé sekce dost propojené. Zatímco
třeba na iDnesu, který taky nenabízí bůhvíjak seriózní zpravodajství,
je jasná prioritizace obsahu – to nejserióznější a nejzávažnější je
nahoře, nejbulvárnější sekce Revue naopak na spodu titulní strany, na webu
Novy se to všechno míchá jedno s druhým a člověk tak nemá jasno v tom,
co to chce být. Takže je to trochu pejsek s kočičkou, byť kočička je
tentokrát bez spodního prádla.
Nova zjevně chytá hodně zajíců najednou, teď je otázka, jestli
nějakého chytí. Bojuje totiž proti rozdaným kartám a zvláště
v Čechách je uživatelská setrvačnost těžká věc k překonání.
Zatímco v obecném zpravodajství hlídá jasné pozice Seznam se svými
Novinkami, následovaný iDnesem a Aktuálně, v bulvární kategorii je to
rozdělené podobně mezi Super, Koktejl Novinek, Revue iDnes a Bleskově,
Pikant a Blesk. A ani dlouhodobým hráčům jako Centrum nebo Atlas se
v tomhle směru nepodařilo zabrat více než aktuálních něco přes pět set
tisíc lidí za měsíc (statistiky za březen).
Těžko soudit, kolik ze současných čtenářů nahradí své dosavadní
zdroje něčím jiným, co nepřináší nic moc nového. Druhá cesta jsou pak
pro Novu neuživatelé internetu, tedy její tradiční televizní diváci,
kteří budou jistě dál masírováni mohutnou kampaní. Ale v téhle
kategorii to vzhledem k jejímu složení taky na velký internetový průlom
nevypadá.
Takže se tedy asi klasicky necháme překvapit. Revoluce v den výročí
pražského povstání v oblasti televizního internetu sice nepřišla, ale
pozitivní krok je to pro všechny, kteří mají k internetu blízko. Nově se
totiž asi jedna věc podaří v každém případě – připoutat pozornost
k internetu jako takovému, přivést k němu nové uživatele a obhájit jeho
pozici před zadavateli reklamy. Když ti se naučí do internetu postupně
investovat větší peníze, jen dobře pro všechny.
6. 05. 2008, 09:48
Pomineme-li, že podle českých médií téměř všechny
nejdůležitější kategorie letošních Oscarů de facto vyhráli Češi, tak
rozdělování bylo docela spravedlivé. A že Glen Hansard s Markétou
Irglovou proměnili nominaci, je zcela zasloužené.
Začněme přehledem toho, co „vyhráli“ Češi (přehled
všech kategorií najdete třeba na iDnes.cz). Tak třeba kategorii
cizojazyčný film, protože byl natočený podle vzpomínek na Osvětim
Ďáblova dílna podtatranského rodáka Adola Burgera, který teď
žije v Praze (takže vyhráli zároveň i Slováci, ačkoliv sám Burger se
přitom už necítí ani Slovákem, ale ani Čechem, ale to raději neřešme,
jinak se z toho nevymotáme).
Dál zabodoval mezi animáky milovaný a zase „téměř úplně“ český
Ratatouille,
protože pod námětem je podepsaný Jan Pinkava, kterého následně odstavili
z režisérského postu (kolem odvolání Pinkavy kolují divné legendy, prý
si pak s námětem moc nevěděl rady, naštěstí jednoho Oscara už má za
krátkometrážní a skvělou Geriho hru).
A další „skoro český“ film Edith Piaf (točil se totiž
v Praze a hrál v něm třeba Marek Vatuš asi dvě sekundy, takže není co
řešit) dostal Oscara jak za hlavní ženskou roli (skutečně neskutečná
Marion Cotillardová), tak za make-up, který Cotillardové pomohl vystoupit ze
sebe a převtělit se zcela neuvěřitelně v Edith Piaf všech věků
a nálad.
S podobnou logikou českých médií si totiž mohou i Francouzi připsat
na své konto nejen Marion
Cotillardovou, ale také právě americký Ratatouille, který se odehrává
v Paříži a bez francouzské kuchyně by nebyl – zkuste si točit
gurmetský animák s krysákem v McDonaldu, že. (No, to bylo hodně
laciné).
Po krátké vsuvce o přivlastňování si cizích úspěchů se konečně
dostáváme k tomu nejvíce „českému“ vítězství, které si vysloužila
Markéta Irglová, jež ve spojení s Glenem Hansardem sehrála zásadní roli
při vzniku filmu Once. Za prvé, je to opravdu velký úspěch. A je
skvělé, že zrovna tahle autorská dvojice (Hansard-Irglová) dostala díky
americké ceně tak velkou publicitu, protože jejich hudba dokáže rozdávat
opravdu silné emoce. Že vyhráli v kategorii nejlepší píseň je také
zcela patřičné, na rozdíl od nápadů zařadit film mezi nominace na
nejlepší film. Once je totiž skvělý film k soundtracku (obyčejně se
točí soundtrack k filmu, tady to bylo spíš naopak), nicméně jako takový
nese až příliš pel amatérského nadšení – což je na něm půvabné,
sympatické a velice milé, ale víc než ten trochu delší klip to vlastně
není (a vlastně ani nechce být, jen to od něj nesmí nikdo čekat).
A že je Oscar ve správných rukou, dokazují i záznamy z předávání,
kdy oba vystupovali velice přirozeně, nenuceně, s nadhledem. Na dvacetiletou
dívku, která se znenadání ocitla ve velkém světě, je to parádní kousek
a sluší se jen vyseknout hlubokou poklonu.
Ovšem český úspěch je to jen napůl, což si zdejší novináři,
kteří složitější souvislosti nemají moc rádi, jen těžko
připouštějí – zatímco na oficiálních materiálech je Glen Hansard
pochopitelně s ohledem na svou dlouhou muzikantskou zkušenost první
v pořadí, tak v návaznosti na výše ukázanou schopnost českých médií
upravovat si realitu k obrazu svému, se v ohlasech tuzemských novinářů
vedle Markéty Irglové téměř ztrácí, proč se zatěžovat s nějakým
Irem, když tady v Čechách (jasně, na Moravě, ještě s tímhle
začínejte) je pupek světa. Ale to k tomu hemžení asi tak
nějak patří.
26. 02. 2008, 00:21
Včera jsme měli štěstí a viděli už druhý pražský koncert Chrise Rey
(ať žije skloňování anglických jmen!). Zážitek to byl moc příjemný.
Některé reakce z odborných kruhů mě proto celkem překvapily.
Ne že bych byl nějaký odborník na hudební styl, žánry a kvalitu
provedení. Na rozdíl od filmů k muzice nepřistupuju tak „analyticky“.
Takový Vladimír
Vlasák na iDnes.cz to má asi víc na háku, ale tentokrát mě, laika, ve
své analýze moc nepřesvědčil. A těší mě, že ani většinu
diskutujících. Protože jediné, co se podle mě včerejšímu koncertu dalo
vytknout, byla jenom nepříjemná zima ve Sportovní hale. Rozehřát publikum
je v takových podmínkách opravdu těžký úkol, zvlášť pro zpěváka,
který neplýtvá energií na banální vypalovačky. Ale Chris R. zabral
celkem spolehlivě.
Nevím proč, ale mám u něj vždycky pocit, že (mu) při jeho muzice
o něco jde. O něco zásadnějšího než jenom o banální vyplnění
pozadí rádiových vln, byť taková Julia nebo Josephine nebo Road to Hell
jsou často „ohrávané“ a pro někoho taky dost ohrané. Sice nevím,
jestli je to blues nebo rock nebo pop, ale je mi to na rozdíl od hudebních
kritiků Mladé fronty celkem jedno, takže mi to pak nekazí zážitek, když
se něco nevejde do učebnicových šablon.
Ano, začátek tvořený ze setu instrumentálek byl překvapením, ale
osobně jsem byl nadšený, protože to byly živé, silné rytmy. A že
některé známé kusy CH. R. včera zahrál jinak, než je má člověk
možnost slyšet v rádiu ,by mělo podle mě být vnímané jako logický a
sympatický pokus o odlišnou interpretaci, nikoliv jako nesplnění představy
ve stylu „on mi to nezahrál tak, jak to znám z rádia, no toto!?“.
Takový Bob Dylan se svými věcmi, zvlášť s těmi nejznámějšími, dělá
panečku větší psí kusy – notorického Tambourine Mana bych při
pražském koncertě nebýt refrénu a slov „Tambourine Man“ možná ani
nepoznal.
Takže až budete zvažovat, jestli jít na nějaký příští koncert
tohohle muzikanta, pusťe si nějakou ukázku na netu a neváhejte. Protože
Chris Rea není hudebním teoretikem, jak píše Vlasák, ale
sympatickým chlapíkem, který rozumí muzice, má ji rád a dokáže své
nadšení přenést i na své posluchače.
19. 02. 2008, 23:31
Podle Jilma Lidové noviny neumějí
počítat. A podle mě, neumějí česky. A možná ani chemii.
Článek z Lidovek o fících,
o jejich chuti a prospěšnosti a stručný popis obsažených látek:
„Je vědecky dokázané, že fíky jsou bohaté na kalcium, fosfor, beta
karoten, vitamin C, tím pádem jsou významným antioxidantem.“
První postřeh – v Čechách už na vápník nenarazíte.
Dávno to není sexy slovo, jako za dob, kdy se povinně pilo mléko
z kolektivistických kravínů, milé děti. Teď ho naštěstí nahradilo
mnohem, ale skutečně mnohem účinnější kalcium, pro něž dobrá
hospodyňka i přes nákupní vozík v hypermarketu skočí. Japa by ne, když
potravinářské firmy kalcium cpou horem dolem v každé reklamě na jogurt,
který je ovoce a kalcia plný. Ještěže v něm není vápník, to by
byl hnus.
Ale tím výčet příznivých vlastností fíků v článků nekončí,
naopak vrcholí v patřičně vědecky znějícím důkazu autorčiny
odbornosti: „Obsahují též vysoké množství minerálu potasium, který
pomáhá snižovat krevní tlak, vlákniny a (myšleno fíky) jsou
i přírodním laxativem.“
Abych použil nedávno slyšenou větu z filmu Do hlubin študákovy
duše, paní autorka nám „trochu plave v minerálech“. On
totiž minerál potasium, byť to zní učeně, příliš mezi lidem českým
známý není. Jo, to takový draslík, o tom se učí
i děti na základní škole.
Tak to máme dvě možnosti – buď je autorka natolik navyklá na
mimočeské jazykové prostředí, že jí to prostě nepřijde (Ale co pak
v Lidovkách dělají korektoři a editoři?), a nebo jen ze zdrojů opisovala,
jak už to tak bývá, bez znalosti věci (Ale co pak v Lidovkách dělají
korektoři a editoři?).
Bohužel, lid český si toho z většinou neoblíbených hodin chémie moc
nepamatuje (a já bych na to taky nepřišel nebýt postižení
z francouzštiny). A tak mu taková záplava odbornosti zní věrohodně a
o jejím závažném účinku není třeba pochybovat. Ono to ostatně není
nic nového a v již zmiňovaných reklamách se na to prověřeným způsobem
hraje dlouhá léta.
Někdo si ještě vzpomene na bájné silanizování a dnes kromě
všech kosmetik určitě nepřehlédnete „nejvědečtější“ jogurtové
výrobky z Activie a Actimelu s jejich zcela unikátními bakteriemi L. casei
imunitass, které sice zná úplně každý, ale ve skutečnosti o nich neví
nikdo vůbec nic. Ale v Danone je to samý vědec, tak to přece musí
fungovat. Že realita bývá poněkud prozaičtější, se můžete přesvědčit sami.
Ačkoliv možná to s námi přece jenom není tak zlé – díky S+S se
už asi vždycky do Humpolce bude stěhovat Hliník a nikoliv
Alluminium. Snad.
17. 02. 2008, 23:41
Když po celé Praze před nějakou dobou visely fotky Jana Saudka
s vystrčeným nahým zadkem „náctiletě“ vypadající modelky, nezdálo
se to ve veřejném prostoru jako úplně vhodný nápad. Ovšem zakázat
plakát s pět set let starou malbou Cranachovy Venuše, to už je
hodně ujeté.
Jestli je zpráva
o zákazu pravdivá, pak v Británii žijí opravdu dost prudérní
dopraváci. V dnešní době přistupovat k výtvarnému umění tímto
pokryteckým způsobem je na pováženou. Každá druhá reklama akcentuje
erotický nebo sexuální význam mnohem vyhrocenějším způsobem než na
dnešní dobu téměř decentní, byť otevřené zobrazení ženské postavy
(na rozdíl od Saudka, který v daném případě hraje na
lascivní notu).
Nahotou, která má fungovat jako primitivní prvosignální atraktor, jsme
zavaleni ze všech stran, na internetu největší návštěvnost generují
pornostránky a bulvár a v takové situaci se někdo chce tvářit jako
ochránce nevinnosti takhle trapným způsobem.
Svědčí to opět o nevyzrálém postoji dnešní zmatené civilizace,
která na jednu stranu bezproblémově přijímá daný stav věcí, na které
nestačí (maximálně se tváří, že problém, jako je třeba dětem snadno
dostupná online pornografie, neexistuje) a na druhou stranu si svou „sílu“
dokazuje na malichernostech. To jsme to tomu Cranachovi natřeli!
A opět jde o ten panický strach před nahotou, před konstatováním, že
člověk je takový, jaký je. Nevadí selektivní preference negativních a
agresivních obrazů ze strany médií, jež realitu deformuje do podoby
hypertrofovaně degenerovaného pekla na zemi, vadí pět set let starý
omšelý obraz nahého ženského přirození. To by se v Paříži nestalo.
Ils sont fous ses Londoniens!
15. 02. 2008, 16:57
Kreativita novinářů z bulvárních deníků dokáže pravidelně bavit
nejen milovníky jazykových hříček. Někdy však svou vynalézavostí
doslova zaskočí.
Už samotný titulek „Trest švédské kantorky:
ukázala žákovi prsa!“ vzbuzuje zaslouženou pozornost, ovšem co
přijde v následujícím textu, útočí na čtenářovu představivost měrou
nevídanou.
„Originálním způsobem se rozhodla potrestat vulgárního studenta
jedna učitelka ze Švédska. Když chlapec psal na tabuli sprostá slova,
naštvaná kantorka si povolila podprsenku a vypustila na něj svá
prsa.“
Pořád přemýšlím, co to může znamenat. Že se na někoho vypustí psi,
s tím už jsem se setkal (naštěstí ne na vlastní kůži), ale prsa? Podle
zděšené reakce redakce Blesku to musí být něco strašného. Nedivil bych
se.
13. 02. 2008, 23:31
Je pozoruhodné, jak v mediálním hitu „nový Radiožurnál“
selhávají úplně všichni. A „divá Bára“ teď obchází domácnosti
jako další z přízraků nevyvinuté české mediální krajiny.
Co všechno je špatně?
Změny v Radiožurnálu:
- revoluce uspěchaná, tudíž nepůsobí koncepčně, promyšleně, za tak
krátký čas určitě nevznikla nějaká analýza současného stavu a
cílového stavu, vize je nejasná (Tachecí: „chci kvalitnější rádio,
nemám konkrétní cíl“), zvolené prostředky přinejmenším
diskutabilní (rychlé vyhazovy, sázka na problematické a neblahým profilem
zatížené persony (opravdu těžko se vyhnout tomu, že taková Halina P. je
vskutku zatížena svým profilem neblaze, i kdyby to mělo být jen
v přeneseném slova smyslu), a tak program nenese zdůvodnění a změny
přesvědčivost
- revoluce navíc opravdu hodně špatně „komunikovaná“, mediálně
nepřipravená, prostě nešťastně zvolená léčba šokem
Barbora Tachecí
- není divu, že kvůli výše uvedenému je reprezentant změny, šéfka
Barbora Tachecí, snadným terčem, ale jsou to spojité nádoby – nebýt
toho, že je podle všeho špatnou manažerkou a na něco podobného nemá, tak
výše uvedené nevznikne
- je zřejmé, že dlouhý pobyt v mediálním prostředí (Tachecí byla
i tiskovou mluvčí!) ještě neimplikuje zkušenost (myšleno schopnost
adekvátní reakce). Opravdu se hodně divím, že tak „zkušená“ osoba
v Dobrém ránu
nedokázala klidně, věcně reagovat, utlumit vášně, přesvědčit klidem a
rozvahou – ale zřejmě proto, že tyto vlastnosti jí nejsou vlastní –
zbývá nervozita maskovaná agresivitou
- je zajímavé, že některé komentáře se ředitelky Tachecí zastávají
s poukazem na to, že kritika je zhusta šovinistická a maskulinně zabarvená
(což občas je, ale Paroubek nebo Klaus to za podobný styl taky schytávají,
takže genderový problém bych v tom neviděl). To ale na věci nic
nemění – důstojnost by si měla dokázat zachovat obě pohlaví, což se
ale v tomto případě nezadařilo – a to je hlavní cíl kritiků –
opět jim to BT udělala moc jednoduché (stačilo jim sebrat hlavní zbraň:
„ano, vnímáme negativní reakce, všechny je analyzujeme a pokusíme se
je v co největší míře utlumit dalším zkvalitňováním programu“,
ale to se nestalo)
(- původně jsem zapomněl na ještě jednu podivuhodnou věc – totiž na
veřejné prohlášení, které Barbora Tachecí rozeslala novinářům, kde
vysvětluje, proč Česku přisoudila jen osm miliónů obyvatel místo deseti.
Jen člověk, který si hodně není jistý sám sebou, má potřebu
vysvětlovat takové ptákoviny podobný způsobem. A ještě pro to hledat
směšné argumenty a vysvětlení (Hlavní výmluva je tlak moderátora,
čemuž uvěří jen ti, co debatu neviděli. No, radši si to přečtěte
sami.)
Odborná veřenost
- bohužel, jen málokteré názory se vzmohly na kvalifikovanou reakci. Míra
negativní reakce sice přímo úměrně odpovídala razanci změn, ale dost
často nebyla podepřená dostatečnou analytickou argumentací (pomíjím zcela
vykolejeného moderátora Dobrého rána, který to celé prostě vůbec
neustál). Při takto výrazné změně by bylo žádoucí, aby se mediální
analytici zavřeli doma s Radiožurnálem na delší dobu. A aby taky změny
reflektovali s vědomím delšího horizontu a ustalování. Takže pokud
změny byly provedeny stylem - „myslím, že to takhle bude
nejlepší“, tak kritická reakce většinou zněla ve stylu
„takhle by to tedy nešlo“, což také nestačí (na žádné
straně jsem neslyšel, PROČ třeba Motožurnál ponechat, nebo zrušit –
jen dojmy a osobní pocity)
- a kromě nepřipraveného moderátora se velký trapas povedl České
televizi, protože odvysílat v prime timu parodii na zmiňované Dobré
ráno, která je sice perfektní, ale pracuje s písňovým textem, kde se
hojně vyskytuje slovo „bitch“ na pozadí obrázků Tachecí, to je přece
jenom dost trapné a nemá to úroveň (a ještě se uboze vymlouvat na to, že
tomu zvuku stejně nebylo rozumět). Když ten klip odkážu tady na blogu já,
tak nikdo nemůže říct ani popel (protože ten klip je opravdu mimořádně
vtipný), ale proč to vytahovat ve veřejnoprávním médiu se zřejmým
účelem zesměšnění (to jsme jí to za to dobrý ráno nandali,
co?). Aspoň že dodatečně přišla omluva.
A tak se opět patláme v neprofesionalitě na všech stranách a všem je
nám dobře, že tomu zase všichni rozumíme. Ostatně já taky, jestli jste si
nevšimli.
23. 01. 2008, 23:38
Lidové noviny v poslední den rok 2007 přinesly
zajímavý článek o velké výstavě známého malíře Gustava Courbeta
v Paříži. Bohužel se jim do textu dostala roztomilá chyba, která význam
z jednoho nejslavnějších obrazů francouzského malířství postavila
úplně na hlavu.
Zřejmě nejskandálnější obraz Gustava Courbeta, obvykle
k vidění v Musée d´Orsay, vypadá takhle. Ženské přirození v celé
své kráse. V devatenáctém století vystavené na veřejnosti samozřejmě
něco neslýchaného.
A jak o tomto obrazu ve
zmíněném
článku píšou Lidové noviny?
„Akty, mezi nimiž dominuje
anatomicky dokonalý obraz ženského přirození nazvaný Světový
originál, jsou provázeny i obsáhlým textem.“ Bohužel,
nutno říci, že světovým originálem je spíš to, jak Lidové noviny ten
obraz nazvaly. On se totiž vůbec nejmenuje
Světový originál. Co by
taky bylo na zobrazení anonymního, univerzálně zaměnitelného ženského
pohlaví světově originálního, že?
Název toho obrazu má správně znít Počátek světa (ve
francouzštině L´origine du monde), kde význam názvu ve vztahu
k zobrazenému tématu už jistě nabývá jasnější metaforické symboliky.
Inu, takové už jsou nástrahy překladu.
2. 01. 2008, 23:18
Server iDNES.cz má v podtitulu označení
„Nejdůvěryhodnější zpravodajský portál na českém internetu“.
A jeho sekce Ona.iDnes.cz (často jen mutace tištěné přílohy MF DNES) nese
podtitul „čtení o ženách, jaké opravdu jsou“. Překvapí ještě
někoho, když se na těchto stránkách objeví článek, v němž redaktorka
přemítá nad tím, jestli se nestát luxusní prostitukou?
Tištěná MF Dnes i internetový iDNES.cz se už dlouho
v některých svých sekcích profilují jako bulvární média a tento trend
proniká i do hlavních zpráv a „vážnějších rubrik“. Od
voyeuristického parazitování na dětském neštěstí jako v případu
„týraný Ondřej“ až po zevrubné přílohy o milostném životě
českých premiérů. V kontrastu k tomu pak stojí urputná snaha prezentovat
se jako respektováníhodné, seriózní, profesionální, etické, duchaplné a
kvalitní médium, která vyznívá stále více směšně. Redakce obou médií
se totiž často úspěšně pokoušejí dosáhnout dna a leckdy se jim ho
podaří dotlačit do ještě větší hloubky, než ve které
leželo dříve.
Dalším z takových zdařilých pokusů se stal aktuální článek Budu
společnicí a budu za vodou, který podává návod, jak postupovat, když
si mladá dívka hodlá polepšit ve své finanční situaci – aby byla za
vodou, pak de facto jen stačí zavřít oči a roztáhnout nohy. Hm.
Nic proti investigativní žurnalistice odhalující schovávanou část
naší společnosti, o které se sice tuší, ale moc se o ní neví, nebo
přinejmenším nemluví. Co však zaráží, to je hodnotové východisko, ze
kterého se o těchto službách referuje.
Ve zmíněném článku se představí všechny výhody luxusní prostitutky
(abyste rozuměli – pořád prostitutka, jen jde za větší peníze), lehce
naťuknou nevýhody (nikoliv vážná rizika – zdravotní, bezpečnostní,
psychická) a na případné výhrady jsou poskytnuta uklidnění – některé
dámy to vlastně dělají rády, dokonce mezi námi máme i doktorku (nikoliv
jako kontrolu, ale jako kolegyni prostitutku), jedna konkrétní dívka
citovaná v článku svých zkušeností v tomhle směru nelituje, byť už
danou činnost nevykonává atd. Prostě práce jako každá jiná, všechno má
svoje, a tahle navíc fakt dobře nese.
A pokud by z celého článku někdo nepochopil, že vyznívá
instruktážně a motivačně, tak ho snad přesvědčí aspoň poslední dva
odstavce, postihující myšlenky autorky článku: „Pokud budu chtít
být opravdu za vodou, bez sexu se prostě neobejdu. Dokážu-li tohle všechno
překonat, mám vystaráno, říkám si. Když vidím na Starém Městě
vystupovat krásnou mladou dívku z posledního modelu BMW, pak už se skoro
ani nedivím, kde na to vzala. A říkám si, taky bych to mohla mít. Stačí
se jen rozhodnout…“
Když to tak čtu, přemýšlím, že jestli by redaktorkám Ona.idnes.cz
skutečně nebylo lépe někde v posledním modelu BMW na Starém Městě. Pak
by totiž nebyly za vodou jenom ony, ale i čtenářská obec
„nejdůvěryhodnějšího portálu“ v zemi. Stačí se jen
rozhodnout…
P.S. Předpokládám, že součástí nějakého brzkého vydaní MF DNES
bude speciální DVD s názvem „Jsem společnicí afrického prince a jsem za
vodou“.
30. 07. 2007, 00:07
Nad většinou hlavních zpráv jen nevěřícně
kroutíte hlavou, ale některé dokážou překvapit i otrlého znalce
mediální komunikace. Zpráva o tom, jak je Tomáš Pitr, po kterém pátrá
dokonce i Interpol, namísto vězení v umělém spánku, totiž připomíná
nejvíce ze všeho nejslavnější skeče skupiny Monty Python…
Ovšem Montypythoni by se vedle každodenní české reality
propadli studem, protože na něco tak hrozivě a krásně absurdního by
nepřišli ani oni. Vždyť posuďte sami:
Jeden z mediálně nejsledovanějších lidí má nastoupit do vězení.
Nenastoupí, místo toho zmizí. Nikdo neví, kde je. Z ničeho nic se objeví
nezaručená zpráva, že je v umělém spánku a čeká na operaci. A co na
to policie? „Kriminalisté procházeli všechna zdravotnická zařízení
a hledali člověka, který by se panu Pitrovi alespoň podobal, ale nikoho
takového nenašli. Nyní už v tom nic nepodnikáme,“ řekla iDNES.cz
mluvčí severočeské policie Jarmila Hrubešová."
Představte si, jak policajti chodí potichu po pokojích, nadzvedávají
obvazy na zafačovaných hlavách, v rouškách se plíží infekčním
oddělením, přikládají paruky pacientům na onkologii a porovnávají jejich
obličeje s fotkami z novin… a pořád bez úspěchu. Nadzvedli určitě
každý antesteziologický náhubek, ale to už by spíš pod ním našli
spící Růženku než Tomáše.
„V oficiální pátrací relaci policie uvedla, že by se lidé měli
před ním mít na pozoru, protože má psychické problémy. "Jeho jednání
může být nevyzpytatelné. Může vyhledávat společnost důvěřivých žen
nebo mužů. Může se také pohybovat ve žlutém nebo červeném
ferrari,“ stojí v policejní zprávě."
Kdo asi řídil tenhle vůz?
Situace je tedy vážná – až se k vám přiblíží jakýsi muž,
který před tím vystoupil z žlutého nebo červeného ferrari, a požádá
vás o složení kauce ve výši 15 miliónů korun, v žádném případě
mu prosím nezkoušejte vyhovět a naopak se co nejrychleji obraťte na pomoc na
nejbližší stanici Sboru národní bezpečnosti, kde mají na ferrari
vyškolené specialisty.
Tomáš Pitr nedávno sdělil MF DNES, že se skrývá, protože má strach
o život. „Nejsem na útěku. Léčím se,“ uvedl prý.
Začínám mít obavu, že léčit se za chvíli budeme potřebovat asi
úplně všichni.
3. 07. 2007, 00:10
Nsledujc
Predchoz
