Sekce: 'Šprochy'
Ten příběh
se díky kreativitě „titlemakerů“ Novinek rychle stává legendou.
Přispějme tedy i my k šíření této moderní urban legend, protože jen
díky takovým příběhům může mít naše šedá realita aspoň trochu
kouzla…
Takže milé děti, bezruký okradl nevidomého
o slepeckou hůl…
To ji vzal do zubů a prchl?
Ano, prchl. A při prchu podrazil mu zbývající
končetiny beznohý vozíčkář. „Brzděte!“, křičel na ně hluchoněmý.
Ale marně. Slepecká hůl vypadávající setrvačností a pákou z úst
bezrukého vyrvala tomuto zubní protézu, až tato spadla přesně pod
řítící se kola vozíčkáře a způsobila
levý defekt. Vozíčkář přepadl přes oj a naraziv na nakousnutou hůl
přidal se svým dalším osudem k nevidomému z počátku našeho
příběhu.
A tak si hůl
našla dalšího potřebného, protože, milé děti, vše na světě má svůj
účel a smysl.
Pozn.: za inspirační otázku vřelé díky Martině K.!
16. 01. 2012, 23:50
21. 12. 2011, 09:41
Na vyhlášení Křišťálovky jsme veřejnosti poprvé prezentovali poslední
vynález Věry Pohlové – pojízdnou rušičku internetového signálu.
Bohužel, paní Věra ji nestihla včas dokončit. Najde se pokračovatel?
28. 11. 2011, 20:40
Nástup Pavla Dobeše na ministerstvo dopravy překvapil.
Ale znalci jeho slavné písně Pražce věděli své. A my zase víme, že
písničkář na vládním postu není výjimka, ale teprve začátek
radikální obměny vlády.
Písničkáři se po více než dvaceti letech
marastu stejně jako za Sametu rozhodli vzít chod dějin do vlastních rukou.
Pavel Dobeš sice prošel jen díky nepozornosti opilých Bárty a Johna na K9 a
E55, ale teď čeká na pravdoláskařskou frontu těžší úkol. Přesto
hudebníci nepochybují, že jejich záměry dojdou naplnění. Zjistili jsme,
jak má vypadat příští složení nejdůležitějších orgánů státu.
Doprava: Pavel Dobeš, to už je vyřízené
O kvalifikaci není pochyb. Náměstky prý budou Maxim Turbulenc, kteří
také preferují železniční dopravu.
Spravedlnost: Karel Kryl
Někteří namítají, že už nežije, ale spravedlnost je slepá,
veřejnost taky, to jméno zní dobře, tak by to nemuselo vadit.
Justice: Ivo Jahelka
Přiblížit tenhle obor lidem neumí nikdo lépe.
Vnitro: Jarek Nohavica
Prej s tou děvkou zatím na pokoj nešel, ale už s ní byl v kavárně,
a to se počítá.
Zahraničí: Markéta Irglová
Umí říct anglicky „I am pregnant.“
Finance: Neřež
Lidé ve skutečnosti nechtějí škrty.
Kultura: Jan Nedvěd
I ty nejmladší dokáže přesvědčit o kráse svého… duše.
Zdravotnictví: Magor
Sem nikdo normální nepůjde.
Školství, mládeže a tělovýchovy:
Hanka Zagorová. Nic proti ní. Sympatická holka je to.
Průmysl: Michal Horáček
Když dokáže průmysl udělat i z hudby…
Místní rozvoj: Ruda z Ostravy
Ostráváááá!
Armáda: Daniel Landa
I strůjci této myšlenky připouštějí, že jde o čistý
populismus.
Lidská práva: Bílá
Ale jen když to bude ta černá.
Práce a sociálních věci: Iveta Bartošová
Nikdo nemá větší zkušenosti. A ještě skvěle vypadá a zpívá.
Zemědělství: Vlasta Rédl
Protože dokáže vypít vínečko, i když je kyselé.
Životní prostředí: Wabi Daněk
V lese je vysoká výhodou.
A premiér? Tím bude Karel Plíhal.
Introvert, plachý, bez organizačních schopností. Aby nikdo nepoznal, že
tam už není Petr Nečas.
Záměry na písničkářský puč se ale neomezují jen na vládu, obsadit
chtějí i další ústavní instituce.
Prezident: Karel Gott
Čistě taktická volba, sice to není ten pravej písničkář, ale je
dobrý mít ho na očích.
Senát: Marek Eben
Tam je jedno, kdo sedí, pokud vypadá na první pohled strašně
moudře.
Sněmovna: Spirituál Kvintet
Ti přežijí všechno.
Opozice: Jaroslav Hutka
Tak tady je to bez diskuse, nebo je snad někdo proti?
3. 07. 2011, 00:13
Aktuální veřejná společenská a politická debata připomíná
atmosféru občanské války. Všichni jsou proti všem. Bohužel se na víc
nevzmůžeme.
Ta míra negace až nenávisti začíná být až nesnesitelná.
Děláš něco jiného, než co bych si přál, jsi idiot, magor, hajzl a
hovado. Na jednu stranu se tomu dá rozumět. Na stranu druhou je to až
tragicky málo.
Vláda představuje moc neschopných v kombinaci s všehoschopnými.
Zaštiťuje se falešně tu řeckými scénáři, tu zájmem o penzisty roku
2050, tu efektivitou a modernizací, aniž by to v konkrétních krocích
znamenalo cokoliv koncepčního, promyšleného a vyargumentovaného. Pominu-li
chaotičnost nejrůznějších signálů, kroků, návrhů a úprav návrhů
(vezměte třeba jen příběh
s výší DPH), vláda jde cestou nejmenších nákladů pro sebe sama a
největších nákladů pro střední a nižší vrstvy. (více Proč
by neměla být žádná důchodová reforma)
Namísto zeštíhlování státu, veřejných výdajů, úspor na straně
veřejných zakázek, nemluvě o jednoduchých protikorupčních krocích, jsme
dostali zvyšování daní, zavádění mnoha drobných poplatků všeho druhu,
které v součtu zatíží rodinné rozpočty významným způsobem a které
znamenají prolomení různých systémových psychologických bariér –
v budoucnu už nebude diskuse o zavedení poplatku, ale o jeho dalším
navyšování, podobně jako tomu bylo před nedávnem se školným
v Británii. A to nechávám zcela stranou celé to cirkusáctví uvnitř
vlády jako takové a nepřestávající bezostyšné zneužívání systému.
(více Co
všechno se stihlo za současné vlády – poznámky pro další
volby)
Není divu, že většina veřejnosti by ty nahoře nejradši vymetla.
Potíž je ale v tom, že neexistuje zformovaná přesvědčivá síla
s vizí, která by nabídla jinou cestu. Hlavní opoziční strana takticky,
ale v neschopnosti, mlčí – jednak jí problémy vlády samy ženou
voliče, jednak stejně nemá co říci, už proto, že se pohybuje ve stejných
systémových pravidlech jako vládní strany. Vedle toho egocentrický,
populistický prezident, jehož vizí je pouze on sám. Bída s nouzí
kořeněná hňupstvím a šlendriánem. (více Proč
je Václav Klaus největším prokletím české porevoluční politiky)
A odbory? Rozhodly se protestovat, aniž by měly v ruce jakoukouliv
alternativu. Rozhodly se nesouhlasit s vládními reformami, ale s jakými?
A co by si představovaly místo nich? Ze dne na den se rozhodnou uspořádat
blokační stávku. Ale víte někdo, čeho chtějí dosáhnout? Amatérismus,
od toho vládního se lišící snad jen mírou možností vysát systém.
A psát o tom, že ani v médiích nejsou důstojní protihráči, už se
mi vůbec nechce, tak jen odkážu do archivu: Tragika
české politické žurnalistiky.
Ano, není divu, že jsou všichni naštvaní. Tenhle stav totiž není
vůbec nic nového. Země je zablokována v nenávistných pozicích už
ohromně dlouho, de facto mnoho let. Všichni jsou proti všem a proti všemu.
Konsensus, diskuse, hledání řešení, diplomacie, slušnost a velkorysost
jsou považovány za slabost. Jedinými zbraněmi jsou konfrontace, urážky,
masírování emocí a ega.
Potíž je v tom, že této atmosféře už podléhají úplně všichni.
Reakce na stávku odborů, což je věc jinde v Evropě zcela běžná,
včetně blokád a znepříjemňování života, kulminuje ve zcela
dehonestačním a zaslepeně nenávistném protiútoku, a to stávka ani
nezačala. Přitom dnes více než kdy jindy mají odbory a nižší a střední
vrstvy mnoho důvodů demonstrovat. Jenomže bez jasné vize se těžko někoho
přesvědčuje, a tak sociálně zranitelnější lidé doplatí na neschopné
křiklouny v čele organizací, které by měly hájit jejich zájmy, kdyby ti
lídři věděli, co to znamená. Jenže křiklounství bez vize a faktů je
typické pro všechny – pro vládu, opozici, prezidenta, odbory, média a
dnes i pro prvoplánové odpůrce odborů. Všichni se přitom chovají, jako
kdyby si neuvědomovali, že se bez svých protihráčů neobejdou a že jedině
společně s nimi lze dosáhnout nějakého dlouhodobě udržitelného
výsledku.
Pokud občanská společnost nedokáže ze svého středu vygenerovat
jakoukoliv pozitivní vizi, za kterou by bylo možné jít, nesouhlasit s ní,
vymezovat se a nabízet proti ní jiné pozitivní alternativy, je odkázaná na
to, aby se dříve či později v jejím středu zrodil někdo, kdo nabídne
nejsilnější negativní vizi. A budou za to moci všichni, kdo místo
prosekávání cesty jen házejí klacky pod nohy a mlátí jimi po hlavách
všem, se kterými po té cestě musí jít společně s nimi.
13. 06. 2011, 00:48
Ludvík Vaculík v dnešních Lidovkách uzavřel Poslední slovo
následujícím odstavcem:
„Jak začínám být už hodně dospělý, vážím si víc chvil, kdy
nemám žádný úkol ani cíl. Vídával jsem doma takové dědky: seděli
před chalupou nebo pod hruškou, hleděli. Vzpomínali? Nebo přemýšleli, co
napsat? Ne a nikoliv. Jenom byli: cítili svůj život. Mám takové chvilky
rád. Napadlo mi, že tím nezištně pomáhám vesmíru nést tíhu jeho holé
existence.“
Asi taky začínám být hodně dospělý.
31. 05. 2011, 15:42
Trafiky už se za zásluhy dávat nebudou. Protože podle všeho dříve či
později zaniknou. Uvědomil jsem si to včera po jednom povídání
s trafikantem na Praze 6. Byl to takový dotek reálného světa. Žádná
makroekonomická čísla, žádný agregovaný pohled. Obyčejná každodenní
zkušenost.
Lidi prý přestali kupovat, prostě cokoliv. V nabídce tahle
trafika nemá jen tiskoviny, ale i cigarety a alkohol. Situace je nejhorší,
co trafikant pamatuje. Je pozoruhodné, kolik se v tom byznysu za posledních
pár let potkalo negativních faktorů. Pokles zájmu o tištěná média,
primárně o deníky. Tenhle faktor částečně zkompenzovala vlna levných
DVD, která je už ovšem za zenitem a dnes už nezachrání nic. Do toho krize,
která není zdaleka za námi, lidé šetří všude, trafikant to vidí ze dne
na den. Další odliv od tištěných médií směrem k internetu, dynamické
rozšiřování mobilních platforem umožnující dostupnost primárně
tištěného obsahu digitální cestou. Zvyšování nájmů ze strany
vlastníků nemovitostí, kteří potřebují pokrýt vyšší náklady
energií… (prý se teď co chvíli zruší v Dejvicích nějaký obchůdek, a
pokud ho něco nahradí, pak zpravidla herna).
A teď přišel asi poslední hřebíček do rakve – zrušení provozu
Sazky a konec terminálů. A to nikoliv proto, že trafika přijde o provize
ze sázení nebo vstupenek, ale proto, že lidé ztratili další důvod, proč
do trafiky pravidelně přijít – a při té příležitosti si koupit
nějaké další zboží.
Situace se v Praze prý neliší polohou – je prakticky totožná
v centru i mimo ně. V trafice byl zrovna nějaký dodavatel, který říkal,
že v poslední době je stále častější situace, kdy přijde k nějaké
prodejně v rámci pravidelných obchůzek a ona prostě neexistuje. Sbaleno,
konec. Světlo na konci tunelu asi jen tak nepřijde, trendy zapřičiňující
odliv zákazníků neskončí, naopak některé mohutně zesílí.
Je tedy téměř jisté, že se nemůžeme spolehnout na to, že si na stará
kolena přilepšíme před odchodem do důchodu v 75 letech nějakou menší
trafikou. A pokud ano, pak jedině v metaforické rovině.
17. 05. 2011, 19:38
Zní to příliš absolutně, ale v poslední době jsem si jist, jako nikdy
před tím. Důvodů je spousty a určitě si na řadu nevzpomenu, tak kdyžtak
pomůžete vy. Ovšem vzhledem k neutuchající popularitě hradního pána
mezi obecným lidem v podhradí cítím potřebu trochu to dát dohromady.
Úvod
Jsou dvě postavy, které vyčnívají nad ostatní v porevolučních
dvaceti letech. Václav Havel a Václav Klaus. Třetím v závěsu je Miloš
Zeman, který však až příliš rychle degeneroval do zaslouženého
propadliště dějin. Skupiny kolem dvou Václavů se stavěly proti sobě od
chvíle, kdy Václav Klaus postavil ODS jako konkurenční platformu
Občanskému fóru. Havel je ovšem pro praktickou politiku horší stratég a
menší technolog moci, přestože zákulisní a mocenské machinace mu také
nikdy nebyly cizí. Klausova razance a tah na bránu proto dokázaly zválcovat
všechny ostatní. Z toho pro mě plyne, že Klaus ovlivnil českou politiku
zdaleka nejvíce. A bohužel nikoliv v dobrém.
Klause považuji za dítě normalizačního socialismu par excellence. Sice
v lehké opozici, ale překvapivě bezproblémově vychovaný režimním
prostředím, zdědil to nejhorší, co mohl s náskokem před ostatními –
schopnost přizpůsobit se každé době, pohrdání morálními hodnotami,
mocenský dirigismus, touhu po absolutní kontrole procesů, netoleranci
k jinému názoru, bezohlednost vůči životnímu prostředí,
upřednostňování ekonomického (vlastního) zájmu, práci s populismem
vůči masám, umělé vykazování či udržování makroekonomických
ukazatelů odtržených od reality, promyšlený nacionalismus odvádějící
pozornost od vlastních problémů, národní malost bez globálního nadhledu
v kombinaci s utvrzováním sebe sama a ostatních o vlastní
výjimečnosti.
Přidejte k tomu i specifické a skutečně výjimečné osobnostní
nastavení primárně postižené narcistním, a jak bych řekl Jan Stern
análně-orálním nastavením dítěte toužícího ovládat svět, a dostanete
deformovanou osobnost skutečně výjimečného rozměru. A pokud takový
člověk stojí v čele státu, ten stát tím nemůže být nepoznamenán.
Tvrzení, že Klaus chce být první ve vesnici, než by byl druhý v Římě,
je vedle toho jen taková nevinná až banální formulace.
Zdůraznění
V konečném důsledku není největší zhoubou české politiky Václav
Klaus. Ale fakt, že nebyla schopna vygenerovat někoho mnohem schopnějšího.
A také fakt, že česká většinová populace Václava Klause považuje
dlouhodobě za osobnost, která je hodna masové obliby a podpory. Za Václava
Klause si můžeme samozřejmě sami. A za to, že veřejnému prostoru
vládnou jeho teze, můžeme taky my. Protože jsme je nedokázali
přesvědčivě překonat ničím jiným a udržujeme u vlády jen jeho více
či méně povedené odvozeniny – svině nebo slabochy.
Výjimka
Prakticky jediné, co lze Klausovi nutné připsat jako zásluhu, je
mimořádně klidné a překvapivě bezproblémové rozdělení Československa.
Ze zpětného pohledu se jedná o skutečně heroický státnický skutek
Klause a Mečiara, za nějž (přes všechny následná negativa) jim oba státy
musí být vděčné. A to o to více, že v té době jejich postoj
rozhodně nesdílely většiny obou půlek Československa.
Za co všechno může Václav Klaus
No a teď přijde ten neúplný seznam toho, co nese Klausův podpis nebo
odraz jeho vlivu. Nijak systematicky řazeno. Příjemné čtení (ironie, pokud
by to někdo nepoznal):
- upřednostnil ekonomický zájem před právním nastavením, tím šel
proti první Pithartově vládě. Často se jednalo o zájem okruhu
spřízněných osob. Že není rozdíl mezi čistými a špinavými penězi, to
možná nikdy neřekl, ale není divu, že je mu tato legendární věta
připisována – je zcela v souladu s obrazem, který sám o sobě
vytvořil.
- zpopularizoval čecháčkovsky sebeuspokojivý postoj brouka Pytlíka
„všechno vím, všechno znám, mně nikdo nebude nic říkat“, který se
neblaze podepsal na většině jeho postojů a stal se obecným přístupem
celého národa k mnoha argumentům domácí i světové politiky
- namísto strategickým partnerům rozdal podniky neschopným nebo
všehoschopným českým rádobypodnikatelům. Při nedávném dvacátém
výročí privatizace Škodovky se smíchem vzpomínal tehdejší manažer
Volkswagenu, že v životě nedostal větší kázání o kapitalismu než
v roce 1990 od socialisticky vychovaného a na špičky vlastních bot si
nevidícího Klause. Zcela výstižná smutná historka.
- utilitárně preferovaným modelem vlády politických stran cíleně
bojoval proti bytostným základům občanské společnosti – občanským
iniciativám, neziskovým sdružením a budováním veřejné sféry zdola
- umožnil prostřednictvím kupónové privatizace koncentraci moci a majetku
podvodným skupinám osob
- dlouhodobě bránil privatizaci bankovního sektoru, kterým dotoval
krachující a nefungující podniky a způsobil tak státu škody v řádu
mnoha stovek miliard korun
- uměle udržoval dojem bezproblémového fungování státu příznivými
hodnotami makroekonomických ukazatelů a zakrýval pravý stav věcí, který
pak musely zachraňovat následující vlády
- zcela deformoval obraz pravicové politiky, kterou nikdy nerealizoval, pouze
jí používal jako rétorickou zbraň proti protivníkům. Skutečně
konzervativní, odpovědnou pravicovou politiku dnes nereprezentuje žádná
strana. A pokud, tak pouze v karikované extrémní podobě, která se musí
vymezovat proti rétoricky pravicovým, ale exekučně populistickým
stranám.
- opoziční smlouvou (nikoliv dohodou samotnou, ale jejím fungováním)
zavedl princip udržení moci za každou cenu i při popření
deklarovaných hodnot
- nastolil antievropský primitivně destrukční diskurs. Místo abychom se
naučili v rámci přirozeného prostředí Evropské unie bojovat za své
zájmy a prosazovat svoje priority, vyhranili jsme se do negativního postoje,
který ve své absurdnosti a nesrozumitelnosti ubírá přesvědčivost a smysl
i těm postojům, které jsou relevantní a důležité.
- čistě pro podporu vlastních zájmů dokázal podpořit odvolání vlády
uprostřed českého evropského předsednictví
- zcela proti všem trendům a bez jakýchkoliv argumentů dehonestoval
ekologický pohled a hodnoty. Své odpůrce v tomto směru pak donutil
k mnohem vyhrocenějším a agresivnějším postojům, než by zastávali
v případě, že by takto demagogického protivníka neměli a nemuseli
s ním zbytečně bojovat.
- nohsledství povýšil na zásluhu a upřednostnil ho před odbornou a
morální způsobilostí. Své ODS tak znemožnil, aby po jeho odchodu
ustanovila nezpochybňovaného lídra.
- cíleným budováním kultu osobnosti, jež může vyniknout jen vedle
ponížených a zesměšněných protivníků, deformoval obraz politiky na
osobní souboje, namísto souboje hodnot, principů, argumentů a myšlenek
- ze svého osobního subjektivního hodnocení čehokoliv učinil normu –
oslabil tak hodnotu a význam odbornosti řady oborů – od uměleckých až
po vědecké
- dlouhodobě podporuje orientaci země východním směrem
- zrelativizoval vyrovnávání se s minulostí znevažováním disidentské
činnosti a vyzdvihováním zásluh mlčící většiny. Přijetím
komunistických hlasů při prezidentské volbě pomohl rehabilitovat současnou
Komunistickou stranu.
- podporou Milana Knížáka (ano, vím, že se tak stalo krokem ministra
kultury Pavla Dostála) do čela Národní galerie umrtvil až destruoval chod a
význam této instituce na mnoho let.
- umožnil ničení přírodního bohatství této země upřednostňováním
privátních komerčních zájmů a osobních priorit – podpora lanovky na
šumavských kopcích, nastolení vlády Jana Stráského v Národním parku
Šumava atd.
- svým aktivistickým postojem vůči projektu Kaplického knihovny způsobil
obrat v hodnocení pražské ODS, která následně projekt zastavila. Místo
toho na Letné vyrůstá obludný, předražený meganesmyl tunelu Blanka,
který zatíží přilehlé čtvrtě nárůstem dopravy a pražský rozpočet
desetinásobnou částkou proti nákladům na výstavbu Kaplického
knihovny.
- jeho relativizující způsob zacházení s Ústavou, zpochybňující
postoje vůči Ústavnímu soudu, to všechno přispívá k degradaci vztahu
občana k základním hodnotám tohoto státu
- zcela flagrantně porušuje zákon a nerespektuje rozhodnutí soudu. Soudní
čekatel, který se jako jediný postavil Klausovu odmítavému stanovisku na
své jmenování soudcem, se jako jediný z celé skupiny dotčených
čekatelů dosud nestal, a za působení Klause na postu prezidenta, zřejmě
ani nikdy nestane, soudcem.
- v zoufalé předvolební situaci roku 1998 neváhal s využitím
mobilizačních hesel a primitivně nacionální tématiky
- dlouhodobě podporuje organizace nebo lidi s vyhrocenými postoji – od
tradičního CEPu až po současný případ Bátora.
- publikováním svých zbytečných textů nesoudně sbíranými do
pravidelných vydání nejenže neuměrně zatížil mediální prostor, který
je nucen se jim věnovat, ale navíc má na svědomí, zcela v souladu se svým
přístupem k přírodě, také řadu stromů, které padly na výrobu papíru,
nutnou pro vytištění mnoha tun těchto nepotřebných knih. Navíc tím
inspiroval Jiřího Paroubka, aby si nechal vyrobit vlastní, ještě
odpornější megaknihu svých nevzhledných fotografií, což by mohlo být
považováno za osmý smrtelný hřích, kdyby tento post už před tím
neobsadila fotografie Jiřího Paroubka v trenkách.
- v jeho okolí je schopno se zdravým rozumem a vlastním názorem přežít
jen minimum osob, proto kolem něj zůstává jen parta exotů, kteří by za
normálních okolností postávali kolem atrakcí v lunaparku, protože
nepocházejí z opice. Ostuda pánů Hájků či Jaklů, abych použil typicky
klausovský obrat, pronikla teď už i za velkou louži.
- Klaus nemá žádné hodnoty a vize, za které by chtěl bojovat a nést
kůži na trh. Jeho vizí je moc, metodou boje ponižování, životní energií
nekritický obdiv ostatních a zoufalou touhou čestné místo v učebnicích,
ideálně nad Václavem Havlem (řečeno bez jakéhokoliv hodnocení Havla, to
je na jinou diskusi).
- je reprezentantem těch nejhorších typicky českých vlastností –
malosti, zakomplexovanosti, vyčůranosti, přizdisráčství, neschopnosti
maskované extrémním postojem, podrazáctví, zákeřnosti a touhy obejít
pravidla hry ve vlastní prospěch, vytěžit z každé situace cokoliv navíc,
i za cenu nepotrestatelného překročení pravidel hry (nedávný příklad
s chilským perem. Jako v Hoří, má panenko. Teď zhasneme, a uvidíme, co
nám z té tomboly zbyde.)
- to be continued…
Závěr
Pokud už český parlament přijímá takové pitomé zákony jako ten,
který uzákonil, že se Edvard Beneš zasloužil o stát, mohl by přijmout
ještě pitomější, ale mnohem víc odpovídající realitě: „Václav Klaus
škodí tomuto státu.“ Bohužel, čeští poslanci neodhlasují nic, co by
bylo namířeno proti nim samotným. A na téhle skutečnosti bohužel mají
svůj nesmazatelný podíl.
10. 05. 2011, 00:54
Říkám to už dlouho. Vůbec nechápu, proč je potřeba penzijní reforma.
A čím dál víc si myslím, že by ani žádná být neměla.
Vladimír Špidla je možná mimozemšťan, ale podle mě
přišel s jedním zásadním postřehem. Říká, že „v průběžném
systému se nic ukrást nemůže, protože tam ty peníze nejsou.“ Zkusme
z toho pro tuto úvahu vyjít.
Průběžný systém
Jak funguje důchodový systém. Máte na jedné straně aktivní
pracující, kterým nějak seberete peníze, a na straně druhé důchodce,
kterým ty peníze zase dáte. Ve velké míře je jedno, jak ty peníze
vyberete, jestli tomu říkáte sociální pojištění, daň z příjmu nebo
ty peníze přesunete z DPH. Pokud stát nejede striktně oddělené účelové
financování, což de facto nejede, pak je to úplně jedno.
Lidem můžete vzít jen to, co udrží společnost v přijatelné normě, a
zároveň aby to pokrylo všechny potřebné náklady – korupci, byrokracii a
sociální smír – tj. aby ti nejchudší nevycházeli do ulic a nekazili
obchody bohatým.
Teď to fuguje tak, že aktivní pracující vydělávají na důchodce
(kteří zase vydělávali na svoje důchodce). Generace současná vydělá to,
na co společnost má, generaci minulé. Peníze, které se lidem seberou, se
„nemůžou ztratit“, protože se nikde nehromadí. Dá se tomu říkat
i mezigenerační solidarita, ale to není teď v módě. Do téhle solidarity
negativně zasahuje víc faktorů – aktivních pracujících ubývá,
důchodců přibývá a ještě se navíc, parchanti, dožívají
delšího věku.
Navrhovaný systém individuálních účtů
Zázračnost navrhované reformy je v posunu směrem k tomu, že generace
současná si začne spořit sama na sebe. Takže teď každý dostane důchod,
který si zaslouží svým příjmem z aktivních let. Hosana! Pokud
přemýšlíte, rázem se zeptáte, a kdo tedy bude vydělávat na současné
důchodce? A kdo na ty, kteří nebudou mít tolik času, aby si na důchod
naspořili dostatek, protože už nejsou sami nejmladší? A pokud stále
přemýšlíte, ano, dojdete k závěru, že to pořád bude ta samá skupina
současných aktivních pracujících. Protože jinde ty peníze nejsou. Proto
se zvedne DPH a brzy jistě také další daně. Někdo ten pokrok financovat
musí a odnese to naše generace. Vyděláme na starší generaci, která si na
sebe nevydělá, a vyděláme i na sebe, protože na nás už taky nikdo
vydělávat nebude.
Problém je v tom, že se dramaticky zvedá riziko zneužití naspořených
peněz, riziko devalvace jejich hodnoty, riziko jejich neúspěšného
investování ve špatně vybraném fondu. Aktivní pracující, který by si
v poválečném Československu začal individuálně spořit na důchod, by po
několika měnových reformách dnes nejspíš přespával v Sherwoodu před
Hlavním nádražím. Může vděčit průběžnému systému, že má z čeho
platit svůj nájem a nákup v Lidlu. Ekonomové dnes říkají, že jsme
jediná země ve střední Evropě, která ještě nic neudělala se svým
důchodovým systémem. Je šokující, že po maďarském zestátnění,
polském skorozestátnění prostřednictvím dlouhodobé státní půjčky
z penzijních účtů a po slovenské destabilizaci systému to říkají jako
kritiku a nikoliv s úlevou.
Tlak na údajnou reformu přichází pouze
z privátní sféry
Jediný, komu prospěje reforma při zapojení soukromých fondů, jsou
soukromé fondy. Řekněte mi jediný argument, proč by soukromé fondy jako
celek měly přinést systému víc peněz? Nemůžou všechny fondy jen
vydělávat, část jich jistě prodělá. A to nám stojí za to riziko, že
někteří ve svých investicích neuspějí? Fakt byste nechali na
individuálním úsudku průměrné populace, aby si zodpovědně vybrala ten
nejlepší fond? Na každém zvlášť? Vy sami to dokážete? Já ani
náhodou.
To fakt nestačila jedna kupónová privatizace, z níž někdo měl
desetinásobek, někdo desetinásobek miliard, ale někdo také prodělal
všechno, co do systému dal, tenkrát naštěstí jen kupónovou knížku? Ale
když půjde o důchody a lidi špatně investují? Kdo se postará o to, aby
na ulici nežebrali o polívku? No, asi by se na ně museli složit všichni
ostatní – a jsme zpátky u průběžného systému.
Opravdu není zbytečné pořád zdůrazňovat, že nutnost reformy hlásají
pouze tzv. bankovní experti a z nich složené komise. Jak můžu věřit
ďáblu, když mi říká, že bez jeho ohně v ráji nebude teplo? V tomhle
případě ďábel jen dělá svou práci, problém je, že žádné božstvo,
které by nám otevřelo oči, tu ve stejně soustředěném tlaku nevystupuje.
A když, pak ne expertně, ale emotivně nebo nepřesvědčivě. Vladimír
Špidla asi není ten správný rétor, který by cokoliv dokázal v podobném
souboji uhájit.
Mýtus o vejcích ve více ošatkách
Pochopitelně namítnete, že situace není tak absolutní, jak by se
z popisu zdálo. Ano, výše jsem popisoval primárně dva principy v jejich
čistém stavu. Věhlasná reforma má v sobě zakódováno rozkládání
rizika – takže se hovoří o více pilířích systému. Výsledkem je pak
mix – průběžný systém doplněný o různé typy individuálního
spoření – ať už ve státním systému, nebo v komerční sféře. Ano,
ďábel umí hledat na všem to dobré.
Samozřejmě, že by neprošlo, aby penzijní fondy urvaly úplně všechno,
takže si vezmou aspoň to, co teď jde a zamaskují to rozkládáním rizika.
V té souvislosti se objevuje jeden půvabný argumentík, který má snížit
práh citlivosti vůči soukromé sféře: vždyť i stát může zbankrotovat.
A říká se to silněji a častěji než o soukromých fondech. No jo, jenže
když zkrachuje stát, chci vidět ty blahem vrnící spořivé důchodce,
kteří si s nadhledem půjdou pro důchody do svých penzijních fondů,
které v tu chvíli nebudou mít nové příjmy z aktivních pracujících,
kterým zkrachoval stát. Svět je klamán, aniž by chtěl.
Ale ta svoboda volby! Odvážnější mohou investovat agresivněji, mohou
přece víc vydělat. Jasně, můžou i prodělat, ale proč to zdůrazňovat.
A je jasné, že být agresivní investor u takové věci jako důchod za
riziko stojí. Tedy vaše riziko stojí za to penzijním fondům.
Jenže když se podíváte na ten bullshit o ošatkách, dojdete k jedné
věci – ony nejsou vůbec stejné. Penzijní fondy nechtějí a nikdy nebudou
nést zodpovědnost za případný krach systému. Pořád ji ponese stát, byť
by část osob ve volbě investiční strategie neuspěla. A stát bude ten,
který se o ně dál bude muset postarat a od něhož to všichni budou
očekávat. Přece to nebudou dělat penzijní fondy, měli jste líp
investovat. Od čeho je zbytek průběžného systému, sakra. Tak zvyšte DPH,
pokud v rozpočtu nejsou peníze, a kecy o ošatkách si nechte
pro děti!
České řešení
Naštěstí jsme v Čechách. A tak i navrhované řešení bude
polovičaté a celé té legraci se bude dát vyhnout. A můžete si penězi
naložit podle svého uvážení lépe a radostněji – bez nezměnitelného
závazku do konce života při základní rozpočtové kázni můžete naspořit
klidně stejně a přitom s časově pružnějšími produkty či
investicemi.
Nicméně část lidí do soukromého penzijního spoření půjde.
Předpokládám, že ta méně vzdělaná část nebude mít problém nechat se
cestou do práce v metru přesvědčit agilní blondýnou, že to s nimi
finanční instituce myslí dobře. A navíc stát přece chce, abyste byli
zajištěni na důchod, tak není nad čím váhat. Děkujeme za důvěru, tady
je číslo účtu, hezký den a pozdravujte v práci! A my ostatní se pak
musíme za ně i za nás modlit, aby se s těmi jejich úsporami během
následujících čtyřiceti let nic nestalo. Nebojte, uteče to jako voda a
mnozí z nás tu už dávno nebudou. Část lidí naopak investovat nebude
vůbec do ničeho, na konci života zjistí, že stát jim dá málo a oni si
nepřivydělali a budou chtít po státu další peníze. Prašť jako uhoď,
průběžný systém se znovu přihlásí o slovo.
Důkaz místo slibů o tom, jak upřímně to politici ve službách
penzijních fondů s námi všemi myslí, poskytuje jeden detail navrhované
reformy – když zemřete, vaše úspory se nestanou předmětem dědictví.
Ale přejdou komerčnímu subjektu. Mlask.
Tak jak jinak?
Tuhle otázku nelze nečekat. Podle mě, přiznávám, že bez expertních
výpočtů, stačí pro udržitelnost financování důchodů pracovat
s několika parametry. Posouvat věk odchodu do důchodu tak, aby důchodců
bylo méně a aby v důchodu strávili méně let, resp. tolik jako dříve.
Zvyšovat příspěvky do důchodového systému, pokud se mění demografická
situace (například změnou výše důchodového pojištění). A pak je tu
ještě jedna zásadní věc – místo důchodů, které se v současné
době odvíjejí od výše předchozího příjmu, vyplácet jednotný
příspěvek v důchodu, něco jako životní důchodcovské minimum
zaručující důstojný život ve stáří. Pokud by chtěl člověk něco
navíc, ať si spoří dle svého uvážení, což se ostatně stejně už
děje. Populární není ani jedno, ale to jsou naprosto logické a jednoduše
administrovatelné kroky, aniž by bylo potřeba měnit základní
přerozdělování systému.
Tím, že by se změnila optika toho, co takový důchod znamená, že to
není spravedlivé vrácení toho, co si člověk naspořil, ale že je to
nezbytná částka, kterou společnost zaručuje všem svým členům, protože
jinak by se o ně stejně musela postarat, logicky by to vedlo k silnější
osobní motivaci zabezpečit se na stará kolena a přilepšit si nad úroveň
nejnutnějšího. Jak bych to udělal, by už ovšem byla moje starost.
Důchodcovské minimum by muselo být tak vysoké, aby nemohla nastat situace,
že by jeho příjemce mohl žádat po státu dodatečnou kompenzaci toho, že
se sám o sebe nepostaral. Současná úroveň důchodů, které bývá
vytýkáno přílišné rovnostářství, se tomuto modelu dost podobá. Až na
to, že rovný důchod by byl cíl, nikoliv negativum. A Ústavní soud by se
tím nemusel zabývat.
Komerční penzijní fondy by byly na úrovni všech ostatních
investičních příležitostí a buď by investory přesvědčily o své
užitečnosti, nebo by se za nimi zavřela voda.
Nastíněnou cestu nepovažuju za reformu, ale za úpravu parametrů. Reforma
se tomu říká proto, aby to znělo vznešeně, osudově a aby to obhájilo
zapojení komerční sféry, která je prezentována jako spasení. Jenže
zatímco bůh neexistuje, tak ďábel zcela jistě :)
P.S. Případné řeči o levičáctví si nechte pro sebe. To, že
odmítám státem posvěcené vydělávání soukromého sektoru, není
levičáctví. Právě naopak.
21. 02. 2011, 00:41
Dnes jsme obědvali v restauraci s výhledem na Pražský hrad. Všude
skla, Hradčana na pověstné dlani. Kromě číšníků, kterých bylo asi
padesát a všichni zdravili, jak kdyby za každý pozdrav byly prémie, jsem si
všiml u barového stolku člověka s drátem z telefonu v uchu (z toho
starého telefonu, s tím zkrouceným drátem), povídal si s ooblekovaným
chlapíkem – myslel jsem si, že ho hlídá. Ale chyba lávky. Oba hlídali a
hlídali hlavu státu.
Jasně, člověku to na chuti nepřidá, ale zvídavost
vítězí. S kým to tam sedí? A hele, nějaká ženská! Znáte ji? Neznali
jsme, ostatně nezáleželo na tom. Co mě však zaujalo nejvíc, byl konec té
schůzky. Dáma vstala jako první, prezident v klidu následoval. Dáma si
vzala kabát a sama si ho oblékla. Prezidentovi do jeho kabátu pomohla
ochranka. Prostě na Hradě vědí, jak se k dámě mají chovat. Chtít po
nich slušné vychování, to by jistě bylo falešné a prázdné. Prostě
levičácká provokace.
Nějak do toho pocit zapadalo, že číšníci v té restauraci pletli
objednávky a že když jednomu z nás přinesli něco jiného, než si
objednal, komentovali to větou: „Chyba se mohla stát na obou stranách.“
(nestala, a i kdyby to tak bylo… kdy už se to konečně personál naučí?).
Hlavně že nás všech padesát při odchodu opět jeden po druhém
pozdravili.
Zdá se, že od prezidenta až po pingly je standard někde za první půlkou
první kapitoly slušného chování. Za dvacet let dobrý, ne?
7. 01. 2011, 23:24
Holení je inspirativní činnost. Při holení člověk dokážet
přemýšlet i o věcech, o kterých obvykle nepřemýšlí. Například
o holení. O holeních a lidech. Toto je výsledek.
Tato pomůcka slouží pro snadné rozlišení základních charakteristik
muže, jež usnadní následnou komunikaci, pokud ji situace učiní
nevyhnutelnou. Případné odchylky popisu od skutečnosti nepřipisujte tomuto
analytickému textu, ale skutečnosti, že se skutečnost může ve
výjimečných případech odchýlit od zákonných pravidel a učinit je
prostřednictvím výjimky pravidly ve skutečnosti potvrzenými.
Níže uvedená analýza se opírá o premisu, že stavem vousů a pokrytím
brady získává muž jednu z mála příležitostí, jak kreativně a
názorně vyjádřit svou osobnost. Například pro byznysmeny se jedná
téměř o jediný rozlišovací znak, pokud pomineme pokrytí hlavy, jehož
stav začasté není otázkou vlastní vůle, zvláště
v pokročilejším věku.
Lze předpokládat, že tento text bude užitečný ponejvíce ženám.
(Opačná alternativa pro muže, jež by popisovala stav u žen, není možná,
resp. byla by možná, ale je zbytečná, protože úpravu porostu u žen muž
odhalí většinou, když už je na analýzu podstaty osobnosti stejně
pozdě).
1. Dokonale hladká tvář
Jedná se o zdánlivě nejrafinovanější úpravu brady. Odnětím
veškerého porostu obličej působí přirozeně a jeho majitel očekává, že
také přesvědčivě. Přesto dokonalost jejího vyholení vypovídá více
o nedostatku nadhledu a puntičkářství, neschopnosti brát sebe sama méně
vážně, to vše provázeno sucharstvím, neoriginalitou a výraznou
samolibostí. Alternativní příčinou může být slepá podřízenost
očekávání společnosti, popřípadě nátlaku korporátních pravidel,
zhusta nadnárodních společností.
Nejextrémnější variantou je tzv. metrosexuál, který se štítí porostu
ve všech oblastech těla. Obličej nevyjímaje (s výjimkou vlasů, o něž
úzkostlivě pečuje), kterýžto je však odrazem této úchylky, nikoliv jako
takový primárně vyjadřovacím znakem majitele (jedná se o sektu
odpíračů Darwinovy teorie, že se člověk vyvinul z chlupaté opice,
naproti tomu upřednostňují náboženský výklad inteligentního plánu bez
chlupů).
Jednou z podvariant této varianty je takřečená holá brada, u níž
pubescenti doufají, že je stavem dočasným, zatímco trvale postižení
dospělí se tento stav snaží maskovat dokonale hladkou tváří, která na
první pohled vypadá jako záměr.
2. Nedbalé oholení
Přítomnost nadhledu a schopnosti nebrat se příliš vážně lze
očekávat spíše než v první variantě. Přesto lze varovat před
nedbalostí okázalou, označovanou za pěstěné strniště, jež může
svědčit o příliš časté konzumaci brakové literatury westernového
žánru v období dospívání, nebo anachronickým představám romantiky.
Pokud takový muž skutečně nebrázdí širé pláně, lze jej oprávněně
považovat za machistického pozéra, který své ubohé existenci v šedi
velkoměsta jen náhražkově a povrchně vzdoruje na povrchu obličeje. Se
skutečnými drsnými muži však tito příležitostní návštěvníci fitness
center nemají pranic společného. Tím spíše lze u nich očekávat
ledabylost, pasivitu, předstíranou nevázanost, frajírkovství vydávané za
mužnost a další typické vlastnosti moderního muže.
3. Knír
Pouze oddaní milovníci rakousko-uherské monarchie (alternativou je
německá pornografie 70. let 20. století) dokážou dnes vyjít na ulici
v této designové úpravě. V zájmu zachování minimálního duševního
zdraví jí zde nebudeme věnovat větší prostor a popularizovat tuto slepou
vývojovou větev. Svět stále čeká na publikaci historické studie, která
by zdokumentovala podíl kníru na obou světových válkách – během té
první byli nepřátelé za linií likvidováni především proto, že jim byl
vidět ze zákopu knír vzbuzující nenávist, na rozpoutání té druhé
dokonce stačil knír jen jeden jediný (ve střední a východní Evropě
vystřídaný dalším přinášejícím zhoubu a neštěstí).
4. Bradka
Rozvinutá verze varianty 3 s rozšířením podnosové úpravy až po
bradu. Většinou značí potřebu majitele cosi skrýt (bradavice, jizva,
nízké sebevědomí) a z této nouze udělat ctnost zajímavosti. Při
bližším ohledání však poznání podstaty věci nezabrání, naopak o to
větší může následovat zklamání. Bradka dokáže na sebe brát řadu
podvariant a podpodob, z nichž řadu lze považovat za vzácné a výstřední
(s přesahem podél lícních kostí apod.). Některé, s nízkým obsahem
vousů, pečlivě zastřižené do úhledných nápodob anglických živých
plotů se svou podstatou začasté blíží variantě 1, subvariantě
metrosexuál, a to především posedlostí detailem a sebevzhlíživostí na
hranici snesitelnosti.
5. Zarostlá tvář
Takový muž je v prvé řadě velice líný a pohodlný, o jeho
spolehlivosti a důslednosti se dá s úspěchem pochybovat. Nic nebere
dostatečně vážně (ani sebe, ale utěšit tento fakt nedokáže). Lze
očekávat, že stejně jako se chová ke své tváři, bude se chovat
i k jiným částem těla svého či cizího. Každá snaha o uspořádání
volně rostoucího chlupu znamená malý stupínek k odpovědnosti. Že ovšem
zarostlá tvář znamená ještě větší snahu o zakrytí podstaty věci,
není třeba dlouze vysvětlovat. Oholení zarostlé tváře na vrcholu
dospělosti zpravidla znamená příležitost k významnému gestu, novou
životní etapu, opožděné dosažení dospělosti, nebo v opačném
případě nový partnerský stav s mladší a náročnější partnerkou
(vychovanou v ideálu varianty 1, v horším případě varianty 2,
v mezních situacích varianty 3). Pochopitelně v těchto případech
dochází k častému výskytu situace, kdy poprvé v životě oholený muž
před svým okolím vypadá směšně – směšněji, než kdyby své okolí
na svou tvář už mnoho let zvykal.
6. Hodně zarostlá tvář
Podobně jako varianta 3 patří k extrémním a okrajovým jevům
doprovazející jiné extrémní formy chování (náboženská pravidla,
popřípadě politické vzory levicového charakteru). Jinou extrémní situací
je například ztroskotání na pustém ostrově bez holicího strojku,
žiletky, břitvy nebo pazourku či ostrého kamene. Při vstupu do
partnerského svazku se žena může pokusit ztrátu této výzdoby vyměnit
například za cop vlasů (pokud to náboženská nebo politická pravidla
dovolují). Hodně zarostlou tvář je možné považovat za svéráznou obdobu
zakrývání obličeje u žen burkou, diskuse v evropském parlamentu na toto
téma je naplánována do druhé poloviny tohoto volebního období. Lze jen
doufat, že podobně jako varianta 3 je také varianta 6 z historického
hlediska na pokraji vyhynutí.
7. Muž, který při holení vytváří analytické pojednání
o holení.
Slov zde netřeba. Snad jen – nebrat.
3. 08. 2010, 00:31
Jeli jsme takhle dneska z moc příjemné svatby. Vraceli jsme se do Prahy
z Číčovic u Ruzyně, kolem půl desáté, jasná teplá letní noc, na
západě zapadlo slunce a několik letadel. Klidně jsme se vznášeli po
střediskové silnici vinoucí se mezi poli.
Kdyžtunáhle, v tmavnoucím šeru jsem od volantu po levé straně silnice
zahlédl plamínek. Říkám si, asi svíčka, pomníček, jakých hlavně díky
vzrůstajícímu a záhy klesajícímu počtu motorkářů neustále přibývá.
Jel jsem dál, a znáte to, takové ty mikrosekundové úvahy, hergot, to ale
nevypadalo úplně jako svíčka, spíš jako tři svíčky najednou, ten plamen
byl celkem silný, je sucho a horko, to asi nejspíš nebyla svíčka. Protože
jak říká to přísloví, když něco nevypadá jako svíčka, nehýbe se to
jako svíčka a nemluví to jako svíčka, tak to svíčka nebude.
A pak mi došlo, že to asi hoří tráva a obilí na kraji pole. A že to
asi nějakej debilní závisláckej a prasáckej řidič hodil cigáro z okna.
Asi mě nenapadlo, že by se měli kuřáci zakázat, ale klidně mě to
napadnout mohlo, protože měli. A pak mi další mikrosekunda přinesla
myšlenku, že by to možná chtělo uhasit, když je tak sucho a horko, další
říkala, že to vlastně není zas tak velkej plamínek, že to třeba zhasne
samo, a že to třeba udělá někdo jinej, kdyby něco, a že se mi nechce
zastavovat, ale nakonec poslední mikrosekunda způsobila, že jsem šlápnul na
brzdu a asi dvacet metrů od místa činu zastavil.
Za námi zastavilo druhé cizí auto, bylo divné, že nás nepředjelo,
když jsem blikal, ale nakonec z toho vyplynulo, že si toho všimli také.
Jenže dámy, které ve voze jely, měly na nohou jen žabky a s těmi toho moc
neuhasily, tak přišla na řadu pevná společenská obuv ze svatby. Pak jsme
to ještě pojistili vodou z lahve a po ohni zůstal jen neškodný popel.
A tak jsme zachránili Středočeský kraj před vypálením. Je to dobře,
protože by shořely Číčovice, Velké i Malé, kde je moc pěkně, shořeli
by svatebčané, což by byla možná zbytečně žhavá svatební noc, a taky
se blíží předvolební kampaň do komunálu a hejtman by byl jistě ráth,
že si na neštěstí bližních a schopnostech jiných při záchranných
pracích může honit triko.
Ale možná jsme to mohli nechat hořet, třeba by shořel i hejtman a měli
bychom hned novej státní svátek, dalšího červencovýho upálenýho. Taky
by zemřel ve své pravdě. Poplatky neodvolal. No, co se dá dělat, tak ho
budeme muset někdy odvolat my. Ale to je na jiný příběh.
10. 07. 2010, 23:31
„Tak jim zpoplatníme Reflex na webu, paní Šmuclerová,“ řekl Pavel
Šafr a asi se při tom nemazal opodeldokem.
Od 1. dubna 2010 prý bude tištěný Reflex poprvé
v historii k dispozici i na webu v den vydání (nikoliv až s týdenním
zpožděním). Přístup budou mít ovšem jen předplatitelé tištěného
vydání a ti, kteří si za cenu vyšší (50 Kč) než je cena nevirtuálního
časopisu (35 Kč) zaplatí online přístup esemeskou.
V rámci odborné komunity se o tom chvilku mluvilo, snad proto, že je to
první změna podobného druhu poté, co se začala propírat nutnost
zpoplatnění obsahu a Rupert Murdoch ohlásil, že do roka a do dne zpoplatní
weby svého impéria. Pavel Šafr už vícekrát prokázal schopnost držet prst
na tepu doby, dnes zkouší vzbudit pozornost tímto „revolučním“
krokem.
Když se na ten záměr podíváme blíže, první vzrušení opadne stejně
rychle, jako se objevilo. Část obsahu by měla zůstat zadarmo (jak jsem
pochopil, tak zhruba to co dnes), aktuální vydání a archiv by byly
zpoplatněny (včetně aktů ze soutěže Reflexu, sic!). Co to může znamenat?
Pochybuji, že si někdo bude platit víc peněz za to, aby si časopis mohl
přečíst na webu, když ho má k dispozici levnější v papírové podobě.
Maximálně z firemního tarifu za mobilní volání, když mu to firma
umožní. Možná to může teoreticky ovlivnit náklad tištěného vydání
směrem nahoru, ale asi ne nijak závratně, protože ti, kdo chtěli být up to
date, asi nečekali týden, než se vydání objeví na webu. Naopak tím může
utrpět web kvůli zmenšenému množství obsahu, který zbude k dispozici pro
historické odkazy a vyhledávače.
Minimálně dvě věci v tom jsou špatně. Za jednu Ringier nemůže –
nedostatek jednoduchých a levných platebních nástrojů pro web. Premium SMS
tímto nástrojem dlouhodobě není – zhruba polovina ceny jde provozovateli
sítě, pak má část provozovatel služby, médiu z ní zůstává často jen
menšinová část. I proto je nuceno cenu SMSky nastavit příliš vysoko,
než by odpovídalo hodnotě obsahu a logice věci, aby mu zůstalo aspoň
něco, co dává smysl. Jenže pak se dostáváme na strop ochoty čtenáře
investovat příliš do něčeho, co 1) tu cenu nemá, 2) co může získat
s trvalejší papírovou hodnotou za cenu nižší. Kdyby cena SMSky byla
maximálně 30 Kč místo plánovaných 50 Kč (a tedy nejméně o 5 Kč
levnější než tištěné vydání), motivace čtenářů přejít na web by
byla aspoň nějak představitelná, byť Ringier by efektivně získal třeba
jen 10 Kč čistého příjmu (aniž by se hodnota časopisu radikálně
snížila z pohledu čtenáře).
Revoluci v placení za obsah na webu, ani prokopání nové životaschopné
cesty ukazující příklad k následování ostatním v tom asi nenajdeme.
Ale tohle jistě (snad) musí vědět i kolegové v Ringieru, a proto ta
odrazující cena nakonec opravdu může být záměr. Reflex není důležitý
na webu, ale jednoznačně ten tištěný. Vysoká cena na webu znamená, že
tištěná verze nebude ohrožena levným online výprodejem. A naopak někdo
může doufat, že tím získá pečeť exkluzivity, když půjde o jediný
společenský magazín, který na webu není zadarmo. Vida, a dá se to skoro
použít i jako slogan. Pokud ovšem něco takového může vůbec na někoho
zapůsobit.
21. 03. 2010, 01:09
Dva roky zpátky: Hledáme posily a inzeráty jsou
vyvěšeny hodně dlouho. Pomalá reakční doba uchazečů, kterých navíc
není mnoho. Vstoupí do kanceláře a ještě než dosednou, obvykle je hned
zajímá výše platu, klidně žádají dvojnásobek obvyklé odměny. Když
chci znát zkušenosti, objeví se první zaváhání, firmu neznají,
v tématu se neorientují, v životopisu jen krátkodobé praxe, nevyhovovalo
tohle a tamto. Nevědí, co chtějí dělat.
Po dvou letech, tedy dnes, inzeráty skoro nemusíme
vypisovat. Nevíš o něčem? Zní stále častěji. Na první schůzce otázka
peněz často ani nepadne. Je vidět zájem, snaha pochopit podstatu věci,
najít jistotu a oplatit stejnou mincí, chuť něco dokázat. Zapracování
probíhá rychle a intenzivně, motivace nechybí a nemusí se uměle
vyvolávat. Takový výchovný políček od krize dokáže být užitečný.
Řadě lidí srovná priority. Jen musíme doufat, aby u toho zůstalo. Aby
nezačalo přibývat těch, kteří s nasazením nikdy neměli problém, ale
už pro ně nezbylo místo.
(psáno pro E15)
27. 11. 2009, 22:13
V památníku na Vítkově jsme byli dneska poprvé. Nedávno ho
zrekonstruovali a otevřeli v něm novou výstavu ohlížející se za
česko-slovenskými dějinami. Zvláštní místo vyvolávající extrémní a
hodně protichůdné pocity.
Dneska se vyloupl snad nejkrásnější den letošního podzimu.
Do ranního chladu se začalo opírat slunce a hřálo na duši. V takové
chvíli asi nepřichází jako první na mysl nápad podívat se do bývalého
mauzolea Klementa Gottwalda. Ale neberte to, když je to až do konce listopadu
zadarmo. A ještě nikdy před tím jsme tam nebyli.
Přicházeli jsme od Ohrady, dlouhou cestou po hřbetu kopce zasypanou
zlatým listím. Občas kolem nás proběhl nějaký běžec, sem tam někdo
venčil psa. Údržba parku fukarem vyháněla listí z chodníku na silnici a
trávník. Projíždějící auto za sebou zvedalo vířící vlnu listí.
O hodinu později ho budou popotahovat měští policajti, že vjelo do zákazu
vjezdu. Nekonečná poezie velkoměsta, které vám leží u nohou.
Slunce se z jihu opíralo do Žižkovy sochy a hřálo ohon reliéfu lva
v čele památníku. Chvíle čekání, než v deset otevřeli bránu. Prý
výtah na vyhlídku bude jezdit až od půl jedenácté, zprávy hlásily, že
se na nejvyšší plošinu vejde jen 25 lidí za hodinu. Naštěstí výtah
s obsluhou vyjel nahoru už chvíli po desáté a my jsme vystoupili úplně
nahoře na nejvyšší bod jedné z nejviditelnějších dominant města.
Dokonale jasno, jen lehký opar na obzoru, vlídné teplo. Počet lidí jistě
převyšoval povolenou kvótu.
Kruhový výhled, jaký se jen tak nevidí – od Parukářky, přes siluetu
věžáků na Hájích a Opatově, přes Vyšehrad, Smíchov, Petřín, Hrad až
po Červený vrch, Podbabu a Tróju, Holešovice až zpátky k Libni. Žižkovi
to vybrali skutečně pěkně, až ve chvíli, kdy se mu kouká člověk seshora
na záda, uvědomí si, že nejen patří k nejvyšším
jezdeckým sochám na světě, ale také, že je zřejmě nejvýše
položenou sochou nad Prahou. Rio má Ježíše, my máme Žižku. Zajímavé.
Že bychom si tím něco kompenzovali? V každém případě jen kvůli té
vyhlídce stojí za to ten kopec vyšlápnout.
A nezůstane jen u vyhlídky. O patro níž byl postaven elegantní
kavárenský prostor s celoskleněnými stěnami, kterými dovnitř hřeje
slunce. Sedět na bílích židličkách, pít kávu nebo čokoládu a
zapomenete i na to, že pár metrů pod vámi byla vystavena mumie dělnického
prezidenta s krví na rukou. Zážitek.
Vhodnější pro zachování klidné mysli by bylo sejít po schodech, ani se
neotočit směrem k expozici a rovnou vyjít z budovy ven do podzimního
čerstvého vzduchu. Ale nedalo nám to. Nejdříve jsme si prohlédli
slavnostní mramorový sál, studené, velikášské a depresivní místo.
Ještě silnější efekt však nabízí bývalé kolumbárium, kde byly
uloženy urny komunistických pohlavárů. Jako by nestačil stístěný vzduch
tmavě šedého a černého mramoru, ještě se na čtverce po stěnách
promítají tváře, popisky a dokumenty osobností z dějin vlasti. Když
vidíte tváře již zemřelých, řeknete si, dokument doby. Když ale na
černém podkladě zazáří tváře Havla, Pitharta nebo Mečiara, řeknete si,
že je to hodně nevkusné. Promítat tváře žijících osob po stěnách
kolumbária, to muselo napadnout hodně šílenou mysl, která zřejmě
v památníku strávila nejednu chvilku a vlezlo jí to na mozek. Uff.
Hlavní síň, kde uprostřed mramoru ležel uctívaný syfilitik Klement, je
dnes rozdělená do dvou místností s bílými stěnami a fotografiemi
z první republiky. Projde se až na konec památníku, odkud vedou schody
dolů do velína bývalého mauzolea a to trumfne všechny předchozí
nekrofilní zážitky násobnou silou. Tady se zprostředkování šílenosti
doby minulé podařilo naopak na výbornou, byť nevím, jestli je to pocit,
o který by někdo příliš stál. Hlášení z reproduktoru reportuje stav
pokožky nabalzamovaného Gottwalda z roku 1962 – vlhkost na uších, nose,
přílišná, vyhovující atd. Všude kolem číselníky s ukazateli teploty,
tlaku, vlhkosti, energie, pak kachličkový sál, kde se starali o tělo a
výtah se symbolickými pozůstatky mramorového obkladu hrobky. Odporná
záležitost. A absurdní průvodní text na tabuli, kde bylo mimo jiné: „Ve
všech prostorách, kde se pohybovalo Gottwaldovo tělo, bylo nutné zajistit
stabilní podmínky.“ Máte dojem, že se každou chvíli tělo objeví za
vámi a bodrý alkoholik vám položí ruku na rameno a bude s vámi amen.
Centrální prostor budovy vyplňuje pár zajímavých artefaktů, zlaté
pero Masaryka, kterým podepsal prohlášení nezávislosti ve Philadelphii,
poslední dopisy Horákové a Píky, osobní předměty Jana Palacha, kytara
Karla Kryla… Ale v konečném důsledku výstava vypadá spíš jako narychlo
spíchnutá a relativně nedotažená práce a nevyužitá příležitost.
Vlastně jsem nepochopil, jaké by mělo být její hlavní poselství. Člověk
se toho moc nedozví ani o budově jako takové, ani o dějinné lince
historických událostí, které ovlivňovaly osud památníku a národa, ani
o mechanismech režimu, který památník proměnil v dost odporné a nemocné
místo. Možná nejzajímavější částí bylo pár tabulí vytvořených
studenty, kteří vtipným a neotřelým způsobem zprostředkovali zajímavé
události čtyřiceti let komunismu a jeho podobu. Trochu špatné vysvědčení
pro profesionály, kteří instalovali hlavní část expozice.
Vyhlídka a kavárna, které za slunného dne povznášejí na duchu,
mauzoleum, které naopak ducha dusí. Zvláštní kontrasty. Ale dobré místo
k nějaké té troše přemýšlení.
15. 11. 2009, 19:49
Ke konci se chýlí mnohaleté úsilí několika lidí, aby měl v Praze
pomník písničkář Karel Hašler. Legrace je, že k výběru místa jsem tak
trochu přispěl i já.
Pomník Karla Hašlera bude stát v horní části Starých
zámeckých schodů. Bude hrát na kytaru a dívat se z vyhlídky schodů
čelem ke střechám pražských paláců. Kolem budou chodit japonští turisti
a ti, kteří ho uslyší přes věky časů, jistě mu hodí nějaký drobný
peníz k nohám.
O to, že příští sobotu 31. října 2009 ve 14:00 bude pomník
odhalen, se zasloužilo občanské sdružení Písničkář, jehož členem je i můj
táta. Ten mi jednou ukazoval, kde by podle jejich představ asi měl pomník
stát. Uvažovalo se například o Petříně, na to taky dostali nejdřív
povolení, ale tam by se to ztratilo a utopilo mezi ostatními sochami, kterých
tam není málo. Přemýšlelo se taky o place pod Černou věží, kterou se
vstupuje do Hradu, u tamní vyhlídky z hradeb. Říkal jsem mu na to
tenkrát, když jsme se na to místo šli podívat, že se mi to moc nezdá, on
tam není moc prostor pro něco podobného, a jen tak jsem plácnul, že možná
by vhodnější byla poloha u špice zámeckých schodů. Písničkář hraje
na Starých zámeckých schodech, o nichž je jeho slavná písnička, zády ke
zdi zpívá kolemjdoucím a dívá se na svoji milovanou Prahu. No, a bylo to.
Základní nápad byl na světě. Socha bude nakonec pod druhou lucernou seshora
a myslím, že nakonec to vzhledem k celé symbolice nejspíš na lepším
místě být nemohlo. Tak se tady tak chlubím, ale spíš to celé bylo
náhoda, než cokoliv jiného. Záslužnější asi bylo, když táta oběhal
všechny ty úřady :) Ale naštěstí většinou vycházeli úředníci
vstříc a na výsledek se tak budete moci kouknout už příští týden.
První ochutnávku fotek dokončované sochy a další info o Karlu
Hašlerovi můžete kdyžtak najít už teď na webu Písničkář.cz.
20. 10. 2009, 00:38
Ano, podařilo se. Slovensko se nakonec protrápilo k vítězství ve
skupině a postoupilo na mistrovství světa. Ale byl to hodně specifický
zážitek. Vlastně kdybych to neviděl, tak bych si to asi ani představit
nedokázal.
Přiznávám, že jsem patřil k těm, který po jasné prohře
se Slovinskem začali nad slovenským týmem a jeho postupovými šancemi lámat
hůl. V nejdůležitějších chvílích totiž pravidelně přicházelo
selhání, strach svazoval nohy, vůle byla rozleptávaná obavami z úspěchu,
pocitem odpovědnosti a nesnesitelností prohry. Proti Slovinsku se ukázalo
přesně tohle.
V Polsku už nestačila remíza, muselo se vyhrát. Reálné to bylo, ale
realistické. Po bratislavské prohře zas tak moc ne. Nicméně vyhrálo se,
ale jak? Před zápasem se hrál slovní fotbal o možných úplatcích za
postup, někdy v nadsázce, někdy na hraně korektnosti. Nicméně nikdo tomu
nepřikládal velkou váhu. A pak to všechno skončí tím, že Poláci si
dají vlastní gól a z tutových šancí před bránou se ne a ne trefit. Co
si o tom máme myslet? To muselo severním směrem plout kapříků až hrůza,
pokud tedy na Slovensku neposílají spíš tatranské pstruhy. Opravdu to
nebyla pěkná podívaná, Slováci nechali doma útočníky i obránce a vzali
s sebou jenom brankáře, kterého zastřelovali slepí polští útočníci
s protézami místo nohou.
Ale surrealisticky nepůsobila jen hra versus výsledek. České televize
přenos nevysílaly, takže bylo nutné naladit nějaký stream přes internet.
Nakonec se podařilo najít polský přenos, byť obraz nebyl
z nejostřejších. Ale to nebyl fotbal. Hřiště úplně bílé, sněhové
vločky před kamerou větší než hráči, žlutý míč na sněhu prakticky
nebyl vidět. A tak ti malí lidičkové bláznivě pobíhali po hřišti,
tvářili se jako by hráli bez míče ve Zvětšenině a vypadalo to, že
všechno je jenom jako. A tak trochu i bylo.
K neskutečnému dojmu přispíval i polský komentář. Ona polština
dokáže být hodně roztomilá sama o sobě, navíc když tomu člověk
opakováním výrazů skoro začíná rozumět, je to ještě půvabnější.
Pole karne je například pokutové území, nikoliv jméno hráče, což vás
hned nenapadne. Ale jestliže Pole karne hraje pořád, když jsou Poláci před
bránou, začnete tušit. Podanie například není termín z tenisu, ale
prachobyčejná přihrávka. Podobných hříček se objeví během přenosu
celá řada. No a když se polský hráč jmenuje Jeleň, stačí mu poslat
přihrávku a hned je z toho komentář jak víno, že hráč „šukal
podaniem Jeleňa.“ Přitom jsou polští katolíci vysazení na homosexuály.
Je to skoro stejně vtipné jako slovenský komentátor radující se na Nově
po česko-slovenském zápase, že Slováci vyhráli.
Takovou bláznivinu by nevymyslel ani Štyrský, pokud by byl fanouškem
fotbalu. A už vůbec by si nedovedl představit, že při tom všem se nakonec
opravdu podaří silou vůle a úsilím všech slovenských svatých, protože
hrou to určitě nebylo, dotlačit postup až do úplného konce. No co, i to
se stává a příští rok už stejně nikdo nebude vědět, jak to bylo. Leda
že by v Jižní Africe začalo sněžit. Oni tam v létě vlastně mají
zimu, co? Na sněhu bychom možná mohli zase vyhrát.
15. 10. 2009, 09:30
Přepsáno z odposlechů:
Petro, hele, něco bysme měli udělat, klesá mi popularita,
vejce už jsou sice zapomenutý, ale Rath už je vodvařenej, a procenta mám
stejný jako ten naháč vod Berlusconiho, to je fakt strašný. Brožová
nezabrala, Borůvková v tahu a teď ještě začli vyšilovat na výboru vo
tom posledním víkendu, já fakt už nevim, co mám dělat.
Jirko, ty všechno překonáš!
To je jasný. Však mi jim vytřeme zrak. Řikám si, že ty ještě nejseš
tak vokoukaná, sluší ti to, jak jsi teď přibrala, třeba ti na to lidi
skočej, co kdybys něco hezkýho zařídila? Blondýně nikdo neodolá,
i když si o ní lidi myslej, co chtěj.
No Jirko, tobě to vždycky pálí, ale co jako by to mělo bejt?
Víš, že sem dobrej v psaní, že za minutu vysolím text na jakéjkoliv
blábol, co vo mně nějakej pisálek hodí do novin. Tak že bysme něco dali
dohromady a jako že se pod to podepíšeš?
Hergot, to by šlo. Ty seš moje hlavička.
A dal bych to někam na ten internet. Třeba na ten blog, ať se to šíří
a lidi si to posílaj, odkazujou to a maj toho plnou hlavu. Takovej jako virál,
aby to byl, víš? To jsem čet, že teď jako nejvíc zabírá, teda čet to
Tvrdík, přej mu to řikal Dimun.
A jak to chceš pojmout?
No, co lidem dát vědět, jak se máme rádi a jak nám to spolu klape. Jak
jsme načasovali to mimino, to vyšlo bezvadně, to lidi chroupou jedna radost,
už i do Blesku a v dobrým se to dostalo. Něco v tom duchu, ale taky trochu
vo nás.
Jakože bych tě vychválila, jakej seš úžasnej, skvělej a manžel
a tak?
No, to by mělo bejt jednoduchý. A nebude to vypadat, jakože opakuješ
samý známý věci?
Já myslím, že není od věci to lidem připomínat. Pro to špatný na to
dobrý hned rádi zapomenou.
Tak jo, to zní přesvědčivě.
Nazveme to Óda na manžela. Zní to případně a tak akorát.
Jo, to by šlo. Nesmí to vypadat, že si to vymejšlíme. Musíš před nima
jako přiznat, že ani já občas nejsem tak dokonalej, abysme vypadali
skromně.
No, dobře, ale hned to jako přejdu, protože nad nějaký bezvýznamný
chyby jsme povznesený, když se tak milujem. A že se ti dělaj žmolky
v pupíku, to přece každej vědět nemusí.
Hele, hele, a napiš, jak jsem tuhle volal s Ficem. Akorát neříkej, že
s nim, napiš, že s jedním evropským politikem, ať do toho hned nešijou
ty svině pravičácký. A nezapomeň se pochlubit, že budeš mít tu
dizertačku. Už ti to ta sekretářka vůbec napsala?
Prej je v půlce, vypadá pořádně neschopná, ale aspoň je levná a
nerozkecá to.
Hele, to nějak zařídíme. Stejně to dostaneš a nikdo to číst nebude.
A že při těhotenství a na dovolený pracuješ, ale vlastně jen tak
mimochodem, to lidi dostane.
A co kdybych napsala, jak se o mě staráš? To lidi spolknou. A že
plaveš a cvičíš. Jak hubneš, to lidi sledujou víc, než co řikáš.
Jo, to cvičení tam napiš. To zní vždycky dobře. Jen kdybych u toho moh
aspoň trochu normálně jíst. Fakt nevim, jestli mi za to hubnutí ty volby
stojej.
Ale ty víš, že stojej. Pak to všem vrátíš i s úrokama.
Já vim, ale někdy je ten hlad k nesnesení.
Už jen tři měsíce a pak si zas budeš moc dát pořádnej nášup!
Hele, napiš tam, že tě ráno budim a že venčím psa!
A nebude to už moc dokonalý?
Lidi si na něžnosti potrpěj. A zvířat není nikdy dost. A humoru.
Napiš, že sem vtipnej. A že bych měl smát víc, si mi troufal radit i ten
suchar Sobotka.
Ale lidi si budou řikat, že to píšu jen proto, že jsem těhotná a
můžou za to hormony.
Lidi jsou blbý, ty uvěřej všemu. Stačí napsat, že víš, že seš
těhotná a že jsi naprosto při smyslech.
No ještě abych nebyla!
Já vím drahoušku. Vždyť jsi ta nejúžasnější manželka na světě.
Hele, a nějak hezky se s těma lidma rozluč, ať viděj, že na ně myslíme.
Ale kde jsme na dovolený, to radši nepiš, ještě by záviděli, jsou to
hrozný šmejdi.
A tady
je výsledek.
16. 07. 2009, 19:56
Manželé Paroubkovi se rozhodli, že se budou přes léto vzájemně
trumfovat, kdo napíše pozoruhodnější text. Je krásné, že mají na
dovolené spoustu času obohatit stylistickou pokladnici českého jazyka
o další drahokamy. Jejich aktuální texty tvoří myslím krásně
symbotickou dvojici. A kdyby z nich byl jeden, bylo by to určitě
krásnější. A proč to vlastně nezkusit?
16.07.2009: Petra Paroubková: Óda na
manžela
13.07.2009: Jiří Paroubek: Prohlášení k pseudoaféře mé
pracovní návštěvy u ruského premiéra Putina
Jak tak trávíme krásnou dovolenou, hned se svět zdá hezčí. Pod vlivem
všech těch endorfinů si dovolím trochu se nechat unést a napsat pár vět
o svém muži. O tom, jak ho vidí jeho žena, láska a přítel
v jedné osobě.
I podle slov charge d’affaires českého velvyslanectví v Rusku Hynka
Pejchy bylo o mé návštěvě Moskvy, kde jsem ve dnech 24. – 25. 6.
navštívil sjezd opoziční strany Spravedlivé Rusko, české velvyslanectví
informováno. Nevyvinulo však vůbec žádné úsilí mě pomoci.
Jistěže nebudu objektivní, mám ho přece ráda.
Tato lhostejnost vůči mé návštěvě Ruska byla jen pokračováním
chování, které jsem zaznamenal ze strany českého velvyslanectví v Rusku
při předchozí návštěvě delegace ČSSD, která v čele se mnou
navštívila před časem Rusko na pozvání Spravedlivého Ruska.
Jistěže budu infantilní, je to přece óda na manžela.
Představitelé strany Spravedlivé Rusko iniciovali dne 25. 6. mé
setkání s ruským premiérem Putinem. Škoda, že české velvyslanectví
v Rusku neprojevilo zájem pomoci při zajištění mého pobytu v Moskvě.
Mohli by alespoň zblízka vidět ruského premiéra. Vím, že se to panu
velvyslanci moc často za tři roky nepodařilo. O obsahu mé návštěvy byla
česká veřejnost ihned po mém návratu informována.
Ale kdo jiný ho zná líp než já…
Pan M. Topolánek ještě ve funkci premiéra začátkem roku jednal
s ruským premiérem Putinem 5,5 hodiny, z toho 1 hodinu bez účasti
kohokoliv. Ptám se, zda to tehdy někoho znepokojilo? Ptám se dále, zda je
pravda, že M. Topolánek při tomto jednání nabídl ruské straně prodej
Českých aerolinií Aeroflotu?
Můj muž má spoustu krásných a milých vlastností.
Pan Schwarzenberg, jehož devótní pravicové noviny v rozporu s českou
republikánskou tradicí země titulují jako knížete, trpí výběrovou
sklerózou a mohl bych asi použít silnějšího výrazu. A ten použiji,
pokud tento pán bude pokračovat ve svých nechutných invektivách. Mé
konstatování v ruském rozhlase, že se česko-ruské vztahy v politické
rovině za poslední tři roky zhoršily, není ničím překvapujícím.
Ostatně bývalá vláda M. Topolánka je na to hrdá a s ní souznící tisk
ji za to chválí.
Má i pár těch špatných, ale na ty si vlivem dovolené a společně
strávených sladkých chvil jaksi teď nemohu vzpomenout. Možná mě něco
napadne, jak si tady budu vylévat srdce.
Kde byl pan Schwarzenberg, když si M. Topolánek na půdě EP stěžoval
dvakrát na českou opozici? Proč trpí náhlou ztrátou paměti, že tehdy
neřekl nic o „bonzování“? Kde byl pan Schwarzenberg, když M. Topolánek
mluvil v souvislosti s hospodářskou politikou prezidenta Obamy o „cestě
do pekel“? Duo Topolánek-Schwarzenberg zkomplikovalo tímto nesmyslným
vyjádřením americko-české vztahy pro každou následující českou vládu
na dlouhý čas.
Já jsem se zatím snažila uhnízdit na lehátku a lebedit si
s dizertační prací. Díky svému nemotornému a rostoucímu břichu jsem
zápasila se slunečníkem. Můj muž najednou odhodil telefon, přeletěl asi
deset metrů a přiskočil mi na pomoc.
Také pan Dobrovský, někdejší český velvyslanec v Rusku, vylezl
z nějakého politického hrobu a odvažuje se mě kritizovat. Právě on svým
nesmyslným protiruským postojem přispěl k rozvrácení česko-ruských
vztahů především v hospodářské oblasti. Právě on má v současné
době jedinou morální povinnost: mlčet a schovat se.
Této sladké pozornosti samozřejmě předchází ranní vstávání, kdy se
naše každodenní rutina obrací naruby. První vstává on, jde hned plavat a
cvičit. Pak mě něžně vzbudí a vyvenčí psa. Vlastně všechny denní
povinnosti přebírá na dovolené on.
Připomínám, že česko-ruské vztahy vidím jako významné, především
v kontextu vztahů EU-Rusko. ČSSD je stranou, která rozhodujícím způsobem
přispěla ke vstupu ČR do EU a jako žádná jiná k přijetí Lisabonské
smlouvy v obou komorách parlamentu. Proto bude mít i jako vládní strana
zájem na opravdu evropské politice, tak jak ji provádějí státy EU.
A k té politice korektní vztahy s Ruskem patří.
Také práce jde teď stranou. S telefonem tráví pár minut denně a
vlastně vše mu jde jen tak mimochodem od ruky. Pořád se směje, vtipkuje a
laškuje. A vypadá báječně. Dovolená mu prostě svědčí. Navíc mi
neustále dává najevo, jak jsem mu drahá a milá. A má na to opravdu
hodně času…
Podobnou zkušenost, jakou jsem učinil v Moskvě, jsem ostatně učinil
u většiny českých ambasád v zemích, které jsem navštívil. Netečnost,
nezájem, lhostejnost i naschvály. Vrcholem bylo před dvěma lety jednání
někdejšího českého velvyslance v Londýně, na kterého jsem se obrátil
s žádostí o zajištění mého převozu automobilem z letiště
v Londýně do místa konání vládní (!) Labouristické strany. Protože pan
velvyslanec v této věci se mnou nespolupracoval, nemohl jsem ho vzít na
jednání s britským premiérem Brownem a s polovinou členů britské
vlády, s nimiž jsem se postupně na sjezdu LP setkal. Možná, že
s britským premiérem se tak pan velvyslanec nesešel nikdy.
Z této idylky by mě měla vytrhnout realita návratu do každodenních
povinností. Realita, ve které je podle některých chytrolínů můj muž
úplně někdo jiný.
Proč pánové Schwarzenberg, Dobrovský a další a také s nimi
spolupracující novináři nevěnují pozornost například tomu, že ODS se
v EP stala v novém politickém klubu součástí velmi obskurní
společnosti, v níž muziku tvrdí lotyšská strana Za vlast a svobodu
velebící lotyšské členy Waffen SS (pro pana Schwarzenberga píši raději
německy). Co s tím budou dělat? Naopak, reprezentant ČSSD se
v nejbližších dnech stane místopředsedou EP. Osobně to považuji za
důkaz vysoké prestiže ČSSD na půdě EP a v Evropě vůbec.
Ale ujišťuju Vás, endorfiny-neendorfiny, můj muž je prostě báječný.
Báječný muž, nejen manžel. Je to člověk, který má rád svoji práci a
má rád ty, pro které ji dělá.
Ve všech kampaňovitých akcích vůči mně, k nimž tato pseudoaféra
patří, jsem nezaznamenal jediné české médium, které by mělo zájem se
objektivně celou věcí zabývat tak, aby byl slyšen v přiměřeném a
nezkresleném rozsahu i můj názor. Tím nemám na mysli rozhovor, který se
mnou na toto téma udělala exaltovaná redaktorka Českého rozhlasu
Sedláčková. Ta naopak umožnila v plném souznění mysli reakci A. Vondry,
který má tvrzení uváděl na „správnou míru“. Jak demokratické.
Opravdu nestranná dáma, ostatně není v českých médiích sama.
Zasílám pár endorfinů, ať je i ten Váš svět trochu krásnější.
Srdečný pozdrav z dovolené všem příznivcům.
Originální
text Petry Paroubkové
Originální
text Jiřího Paroubka
Jak vznikal text Petry Paroubkové
16. 07. 2009, 17:50
Menzel, Polívka, Stašová, tři silná jména, hlavní taháky letošních
Shakespearovských slavností na Pražském hradě v představení Veselých paniček
winsorských. Oč větší očekávání, tím větší rozpaky.
Těšil jsem se. Hry, obzvláště ty od Shakespeara a obzvláště komedie,
pod širým letním nebem, mají jedinečné kouzlo a atmosféru. Na Hradě
před lety zářil třeba
soubor kolem Michala Langa a užívali si to, jak jen to šlo a bylo
nádherné sledovat všechny ty nápady, kdy les zaplnili hippísáci místo
víl a elfů atd.
A Menzel byl dříve jasný král divadelní komedie a na prknech téměř
nic neudělal zásadně špatně. Bez roucha, Mandragora, Tři v tom,
Žebrácká opera, to byly kousky, které se dokázaly zapsat trvale do
paměti a člověk z nich rád cituje i po letech, byť některé zná jen
z televizních záznamů. Kamarádi už si zvykli a nediví se, když jim
občas na vhodnou otázku odpovím: „Tady nikdo není, všichni jsou ve
Španělsku.“, což je úvodní replika právě z Bez roucha,
kterou neopakovatelně pronášela Jana Švandová. A to byl Menzel na vrcholu
sil a zlatá doba starého Činoheráku.
Takže jsem se pochopitelně těšil.
Posadíte se na židličky v nabitém a dlouho dopředu vyprodaném
nádvoří, díváte se na milou a sympatickou scénu ověšenou prádlem a
čekáte, kdy se objeví divadlo. Když čekáte i po začátku představení,
znervózníte. Když čekáte dál a když stále divadlo nepřichází a místo
toho se po hodině a půl objeví pauza, místo aby ta nuda skončila docela,
neklid se mísí s údivem. A když nic nepřijde ani v druhé polovině,
přepadne vás smutek, že prostě co bylo, je nenávratně pryč.
Kdo ví, čím to je. Jestli za to opravdu může únava zasloužilého
materiálu nebo málo času na přípravu představení mezi sezónami
nesehraného týmu z různých souborů nebo ta oblačná deka dusna a vlhka,
co se nad celou zemí podivně vznáší už několik týdnů, ale rozmary
počasí byly tím nejvzrušivějším elementem celého večera. Obecenstvo si
svorně navléklo igelitové přehozy a s trpělivostí až odevzdanou
vzdorovalo lehkému, v nepravidelných cyklech se snášejícímu dešti.
Bohužel, zahřát se dějem na jevišti nám nebylo dáno. Diváci vděčně
vyhlíželi aspoň nějakou záminku, aby si mohli zatleskat, ale šlo to ztuha
a znělo to rozpačitě, jako by ruce spoutal noční chlad. Herci se střídali
v centrálním prostoru, cosi říkali a tvářili se, že něco řeší, ale
energie a náboj by z toho nešly, ani kdyby blesky udeřily do Černé věže
vedle. Akce žádná, nuda, k uzoufání nuda. Z divadelních prken se
vytratilo divadlo, jen špetky nápadů vyhrabané odkudsi ze spár hradních
stěn se objevily, zůstalo jen scénické čtení bez šťávy a zaujetí.
Nebylo co hrát, nebylo proč hrát, asi to hercům nikdo neřekl, a tak se
skoro nehrálo, ačkoliv nelze říci, že by snaha úplně chyběla. Asi dámy
se nejvíc snažily a taky relativně pasovaly do svých rolí. Pánové dost
často měli potíže ukřičet ten velký otevřený prostor. Absence
hlavových mikrofonů možná byla jedním z handicapujících faktorů,
protože slovněhříčkové exhibice Martina Hilského chtějí větší
hlasovou citlivost a modalitu, která se při nutnosti pořád mluvit hlasitě
jen těžko hledá. Ale ani to by možná nebylo neřešitelné, kdyby se hra
proškrtala, aby dostala větší spád, kdyby se důraz ze slov přesunul na
výraz a gesta. Ale to se nestalo, dvě dlouhé části se vlekly jako čekání
na poslední metro.
A hlavní hvězdy? Simona Stašová je výrazná, znělý hlas se dobře
nese a poloha zkušené a protřelé ženy jí docela sedí. Pozoruhodné mi
přišlo, jak moc se Stašová hlasově podobá své matce, když zavřete oči,
slyšíte dokonale Jiřinu Bohdalovou v jejích nejslavnějších
komediantských rolích.
A nakonec Falstaff. Tohle zosobnění požitkářské radosti ze života,
nevázaného užívání si, nejlépe na úkor někoho jiného, tělesnost sama,
vypasené obžerství nabírající plnými hrstmi z darů života,
gargantuovský šibal a chytrolín, podle mě nenašel v Bolkovi Polívkovi
vhodného interpreta. Štíhlý čahoun s umělým břichem připomínal onu
legendární postavu jen bujným plnovousem. Ta tam byla energie a radost ze
života, zbyla jen vzpomínka na dřívější užívání si, na které už
ovšem chybí síly. Falstaffovi zbylo jen předstírání dřívějšího
mladistvého elánu, udržování zdání, že je ještě ve hře a má
schopnost svádět a dobývat. Ale uvěřit se mu to dá jen stěží. Sem tam
se objeví narážka a vtip na účet starých kostí, což by možná nebyla
špatná cesta, ale za záměrný portrét muže za zenitem se to jistě
považovat nedá. Snad jen za nechtěný, o to větší však vzbuzuje
lítost.
Jako by celému představení došly síly ještě před začátkem. A jako
by se herci snažili spadlý řetěz zpátky nahodit, a nebo taky občas
zůstali smíření s tím, že ho nechají ležet. Jestli za to víc může
dramaturgie nebo režisér, těžko říct. Ale to zázračné kouzlo, které
dýchalo z Menzlových inscenací, se ne a ne objevit. Přitom paradoxně
Menzel režíroval stejnou hru už před
deseti lety na točně v Českém Krumlově a tenkrát to bylo maximálně
příjemné, šťavnaté a lehkonohé představení plné radosti a zábavy.
Ale tak už to asi bývá, že síly ubývají. Jen z toho na člověka
trochu padá smutno, když si uvědomí, že to asi jinak nejde.
9. 07. 2009, 22:48
Predchoz