Sekce: 'Vázaná řeč'
Tohle jsou verše, nad kterými při vyhlašení Křišťálové Lupy provedl
dnes již pověstný „sliz smetany“ Tomáš Hanák.
Mít, či nemít feed,
to je, oč tu běží!
Feed statusů a hlášek,
fotek a komentů
chytráků, dementů…
Denně tě zavalí
obrázky z picasy, gowally,
aploudy, lajky a čekiny…
Sdílí se bez zábran… a často bez ochrany.
Facebook už překonal lákadla samohany.
Zda chromý, hluchý, němý,
to nikdo netuší,
jsi v rauši mezi nebem a zemí,
jsi v tom až po uši,
tvoje já je někdo úplně jiný,
nejsou tu podrazy, výčitky, viny…
fotka z profilu, zpředu i zezadu,
a jedna pro dobrou náladu
z dnešního velkýho mejdanu.
Tady jsi funny, tady jsi cool!
Ibalgin ve dne, na noc Red bull.
Že žiješ jako kůl v plotě?
Hlavně že přátelé lajkujou tě!
Jeden je na všechny
a všichni na jednoho.
Ne, nejedou v sexu,
brodí se tunama grupentextu.
WTF, ROFL a LOL,
co byl ten sex, drogy a rock and roll?
Ignoruj pohyb vesmírných těles,
zakliknul odkaz Aristoteles,
ztracený uprostřed automatického překladu
do staré řečtiny.
P.S.
A víš, co taky zkus?
Jestli máš vkus, tak nový Gé plus!
24. 11. 2011, 17:48
Další ohlédnutí do archívu. Jedna taková
konverzační hříčka mezi On a Ona.
Přinesl jsem ti květiny.
Proč?
Mám
tě rád.
Myslíš to vážně?
Ano,
miluji tě!
Doopravdy?
Ano,
opravdu.
Jak tě to napadlo?
Prostě jsem se zamiloval. Do tebe.
Ale proč? Co je na mě tak
zvláštního?
Nic
na tobě není zvláštního.
Tak proč ses do mě
zamiloval?
Já
nevím. Líbíš se mi.
Líbím se ti?
Ano,
líbíš.
Ale to přece musíš vědět, proč
se ti líbím, ne?
Prostě se mi líbíš. Jsi hezká.
Já jsem hezká? To mi ještě nikdo
neřekl!
Mně
se líbíš, opravdu.
Ale krása není
všechno…
To
není.
Tak jak mě můžeš mít rád jenom
proto, že jsem hezká?
Já nevím, prostě se mi líbíš. To
nestačí?
Vždyť víš, že krása není
všechno; to ještě není láska.
Není?
To není!
Není…
Měl bys mít ještě nějaký jiný
důvod, proč mě máš rád.
Měl
bych?
Samozřejmě!
Asi
bych měl.
A máš?
Já
nevím, líbíš se mi. Je mi s tebou dobře.
Tobě je se mnou dobře?
Ano,
moc dobře.
Jak ti se mnou může být
dobře?
Prostě je. Když tě mám rád…
Ale můžeš mi říct, jak to, že
ti je se mnou dobře?
Já
nevím, prostě je.
Jsi zvláštní. Mně samotné se
mnou není dobře.
Jak
to?
Já nevím, prostě
není.
Není?
Nemám se ráda.
Ty
se nemáš ráda?
Nemám a nevím, jak ty mě můžeš
mít rád.
Mám
tě rád.
Ale proč?
Nevím.
Ty to doopravdy nevíš?
Nevím.
A jak mě tedy můžeš mít rád,
když ani nevíš proč?
…
Já vím proč!
Proč?
Protože mě ve skutečnosti nemáš
rád!
Ale
já tě mám rád!
Ale nevíš proč!
To
nevím…
Tak vidíš – nemáš mě
rád!
Ale
mám!!
Můžeš mě mít rád a nevědět
proč?
…
Tak vidíš!
Asi
tě opravdu nemám rád.
To nemáš, když ani nevíš
proč.
Ano,
nemám tě rád.
Nemáš?
Nemám.
Ale proč?
Co
proč?
Proč mě nemáš rád?
Já
nevím, prostě tak.
Tak ty mě nemáš rád a ani
nevíš proč?
Ne,
to nevím.
Ale já to vím.
Co
víš?
Že tě mám ráda!
Cos
říkala?
Mám tě ráda!
Opravdu?
Ano, miluji tě.
Ale…
Žádné ale, zkrátka tě
miluji.
Ale…
Miluji tě!
Ale…
Mi-lu-ji-tě!!!
Ale
já tě nenávidím!
10. 01. 2008, 00:32
Tak jsem se po dlouhém čase probíral svým textovým
archivem a pročítal zbytky minulosti. Docela s překvapením na mě
z jednoho souboru koukalo pár řádek ze začátku roku 2001. Po těch skoro
sedmi letech jsem už téměř zapomněl. Do zklidněného mlhavého období
konce roku to ladí celkem příhodně.
Usnul jsem a zapomněl
Usnul jsem a zapomněl
na všechnu tíhu světla
na to nezdůvodněné trápení do věčnosti
na nedůstojnost práce beze smyslu
na oblost dívčích lýtek
a vystouplé halenky jejich hrudí
na všechnu pomíjivou ženskou krásu
která jediná dokáže přenášet hory
a těžká unavená mužská srdce
ztrápená poznáním marnosti všeho
do čeho se nutí
zapomněl jsem
z očí vymazal tu dotěrnou přítomnost
povinnosti a zoufalé nutkání žít
živit se a vyživovat pro smrt
že jsme jak kuřata pod žárovkou
co se z nich stávají slípky
co snášejí milióny vajec
že přežíváme v panelákových bytech
a místo modliteb nakupujeme zadarmo
vždycky zadarmo jako život
který jsme taky jen dostali
jako pozornost podniku vedlejší produkt
lásky neukojeného zvířete v nás
uprostřed štítivé náruče matičky Přírody
všechno jsem zapomněl
velkohubé ideje pro nevzdělané
kteří nevědí že láska a smrt
život a konec jsou až příliš jednoduché
než aby se daly vysvětlit
životy které si snaží namluvit
že nejsou jako televizní seriál
zbytečnost snubních prstýnků
a přelétavost věrnosti
a věrnost zoufalství
zoufalost bolesti a bolest nekonečna
a vlídnost doteku a teplo
ženského těla
všechno jsem přikryl peřinou
s milióny roztočů
a zavřel jsem oči abych neměl sílu
ptát se
kdy na mě přijde řada
27. 12. 2007, 14:00