Ludvík Vaculík v dnešních Lidovkách uzavřel Poslední slovo následujícím odstavcem:
„Jak začínám být už hodně dospělý, vážím si víc chvil, kdy nemám žádný úkol ani cíl. Vídával jsem doma takové dědky: seděli před chalupou nebo pod hruškou, hleděli. Vzpomínali? Nebo přemýšleli, co napsat? Ne a nikoliv. Jenom byli: cítili svůj život. Mám takové chvilky rád. Napadlo mi, že tím nezištně pomáhám vesmíru nést tíhu jeho holé existence.“
Asi taky začínám být hodně dospělý.
Pěkné, pěkné a pravdivé. Shodou okolností jsem dneska odešel z práce o hodinu a půl dřív, než obvykle. Chtěl jsem si užít svět, dokud je takový, jaký je.