Na základě reprezentativní přehlídky toho nejlepšího z frankofonní produkce nabídnuté Festivalem evropské kultury se zdá, že se francouzsky mluvenému filmu daří docela dobře a že může být plnohodnotnou alternativou k americké mainstreamové produkci.

Konec minulého století totiž stačil přivést na svět několik pozornosti hodných snímků, jež se ve světě neztratí. Není bez zajímavosti, že v mezinárodních internetových anketách řada diváků tyto filmy hodnotí jako vůbec nejlepší, které kdy z francouzské produkce spatřili. Zřejmě největší odezvu i v našich kruzích stačil získat titul Každý to rád jinak (1999) Agne`s Jaouiové. Mozaika propletených osudů vzájemně velice odlišných lidí na první pohled zaujme svým nadhledem, decentním humorem a šikovným balancováním na hraně tragikomiky. Doslovný překlad názvu by mohl znít „Vkus druhých“, což přesně vystihuje téma příběhu. Každá z postav je totiž přesně zakotvena do svého vlastního „psycho-sociálního“ prostředí, do svého osobního nebo skupinového ghetta opleteného ostnatým drátem předsudků, podvědomých zábran a osudových podmíněností. A vůbec nezáleží na tom, jestli je někdo úspěšný podnikatel, divadelní herečka přivydělávající si výukou angličtiny, barmanka kšeftující s drogami, řidič konzervativně věřící v lásku své partnerky, homosexuální umělec nebo zatrpklý bodyguard. Všichni jsou izolováni od ostatních svými zájmy, preferencemi či profesní omezeností a buď nechtějí, nebo nedovedou vzájemné komunikační bariéry překonat.

Ve věku tolik přetřásaného individualismu dneška jako by byl každý z nás zajatcem sebe sama, své zkušenosti a své pravdy a najít cestu k tomu druhému jako by znamenalo sebe popřít. Film bez náznaku hodnocení jednotlivých postav ukazuje obtížnost komunikace, zvnějšku leckdy úsměvné trápení vyplývající z marné snahy pochopit a přijmout odlišnost toho druhého (i když někdy jde spíš o apriorní odsudek), ať už se jedná o rozdíl v názorech, sexuální orientaci či vkusu. Vnější pozorovatel získává soubor rovnocenných stanovisek, z nichž ani jedno nemůže být „lepší“, protože na každé z nich má daná postava právo, z nichž nelze vybírat, jenom lze pozorovat, jak se nedokáží protnout. Je možná smutné, že v konečném důsledku postavy samy sebe většinou nedokážou překonat, avšak silněji vyznívá zjištění, že navzdory prvotním zásadním odlišnostem se alespoň naučí přistupovat k sobě s tolerancí a respektem. Navíc jeden ze tří milostných pokusů končí docela optimisticky. A z celého filmu proudí pozitivní energie završená závěrečnou instrumentální podobou slavné písně Edith Piaf Je ne regrette rien (Vůbec ničeho nelituji).

Debut Agne`s Jaouiové je kultivovaným a vypravěčsky promyšleným snímkem (na scénáři pracovala spolu se svým manželem a představitelem hlavní role Jeanem-Pierrem Bacrim), který Francie nominací na Oscara právem označila za svůj nejdůležitější vývozní artikl minulého roku. A je dobře, že se letos objeví i v české distribuci.

Oproti tomu vítěz festivalu v Cannes, belgický film Rosetta (1999) z dílny bratrů Dardennových, slovo nadhled nezná. Jde totiž o syrový příběh v duchu Dogmatu 95 o dospívající dívce, která se svou alkoholickou matkou žije v karavanu na předměstí a která marně hledá práci. Film je vyhrocen do ubíjejících poloh stereotypního mizerného života, který je prakticky redukován jen na přežití a na neuskutečnitelnou touhu žít „normálně“. Z filmu zaznívá ozvěna zolovského naturalismu soustředěného na detail, na deskriptivní zachycení kruté sociální reality, jejímž důsledkem často bývá deformovaný charakter. Rosetta dokáže zradit svého jediného přítele a připravit ho o práci, jen aby mohla nastoupit na jeho místo. Ale celková bezvýchodnost situace, kdy na ní samotné (jde sice o sveřepou, ale v podstatě jen slabou, nedospělou dívku) leží starost o vlastní i matčino přežití, ji dovede až k neúspěšnému pokusu o sebevraždu. Film končí otazníkem, Rosettiným němým pohledem do tváře mladíka, který ji zradu snad už odpustil, kterému na ní snad pořád ještě záleží, který pro ni snad může znamenat naději.

Rezignace na jakékoli nerealistické oživení, která vyplývá ze striktního dodržování přikázání Dogmatu 95, znamená neuvěřitelné nároky na diváka, který se filmem musí doslova protrpět spolu s Rosettou. Dardennové na to nejdou špatně a postupné odkrývání Rosettiny reality dokáže zaujmout, ale nebýt zrady přítele, tak se prakticky ve filmu nic zvláštního neodehraje. Proto vyvstává dojem, že Dardennové kromě popisu někdy až příliš do očí bijící nepřejícnosti osudu nic jiného filmem říct nechtějí. I poslední záběr jako by byl poslední jen proto, že v kameře došel materiál. A roztřesený obraz snímající jednotlivé tváře z bezprostřední blízkosti, který u někoho dokonce způsobuje mořskou nemoc, působí jako samoúčel, a proto mnohé diváky inspiruje k tipovacím soutěžím, kolikže centimetrů byla kamera vzdálená od pokožky herců.

Přesto se nedá tento film zavrhnout. Už kvůli urputnosti obou tvůrců, s níž se odmítají vzdát svého svérázného vyprávění, aby diváka přiměli k účasti. Navíc není od věci, čas od času „na vlastní kůži“ pocítit extrémně tragickou podobu dnešního života a vzít si ji jako memento. V tomto ohledu dovede být naturalistický popis Rosettina života velmi přesvědčivý. A hlavním důvodem ke spatření filmu, vysvětlujícím mimochodem i svého času kladnou odezvu na festivalu v Cannes, je herecký výkon hlavní představitelky Emilie Dequennové.

Právě herecké výkony jsou asi faktorem, který všechny snímky uvedené v tomto textu spojuje. Vyzrálé herecké osobnosti dokáží dodat svým postavám mimořádnou osobitost, jejich pečlivě dávkovaná gesta přesně vykreslují daný charakter a bez známky exhibice přinášejí svůj díl, díky kterému se ze spatřeného celku stává výjimečný zážitek.

poslední film z této mozaiky, který se jmenuje Harry, přítel, který to s vámi myslí dobře (2000), staví na výkonech herců. V této komorní černé komedii září Laurent Lucas a Mathilde Seignerová jako manželská dvojice Michel a Claire a hlavně Sergi López v roli Harryho, muže, který o sobě tvrdí, že byl kdysi Michelovým spolužákem. Život manželů s třemi dětmi provázejí běžné starosti rodiny, jejíž příjem nestačí na nové auto či pořádnou opravu domu na venkově. Obstojnost takového života však v sobě zákonitě skrývá nenaplněné představy a nerealizovaná a nerealizovatelná přání. Navíc Michel je i ve svém věku stále pod značným vlivem rodičů, což rodinné atmosféře také nepřidá. V tom se na scéně zcela náhodou objeví Harry, usměvavý, příjemný, bohatý a starostlivý, a rozhodne se usnadnit život svému dávnému příteli (který si na něj mimochodem nedokáže vzpomenout). Jeho „pomoc“ však začne nabírat poněkud drsných rozměrů.

Režisér Dominique Moll natočil příběh plný humoru (někdy dost morbidního), napětí a tajuplnosti. Divák ani po skončení filmu nemůže mít jistotu, jak to vlastně všechno bylo. Postava Harryho v sobě nezapře hitchcockovský nádech, respektive punc Patricie Highsmithové, konkrétně jejich společného díla „Cizinci ve vlaku“. I v tomto filmu vyšinutý člověk umožní hlavní postavě, aby dosáhla štěstí, tím že ji zbaví nepříjemných životních „překážek“. Motiv nevědomých pocitů či přání, jež by se při jejich hrůznosti normální člověk nikdy neodvážil uskutečnit, která ale v sobě latentně skrývá a která v tomto případě i dojdou naplnění, je tu rozehrán s tajemnou přitažlivostí a vzrušujícím napětím. Oproti „Cizincům“ však tento film potlačuje senzačnost a soustřeďuje se na hlubší psychologické aspekty situace. Snímek lze vnímat i jako zlý sen, během něhož ze světa zmizí všechno, co Michelovi ztěžuje život (včetně Harryho, jeho druhého černého já), aby pak mohl objevit to, co je skutečně důležité. Harryho drsné metody mu umožní osvobodit se a postavit se na vlastní nohy.

Jde o velice dobře vystavěný film, který vyvolává zájem odkrývat spolu s jednotlivými významovými vrstvami vyprávění i utajené vrstvy lidského (ne)vědomí. A když je to navíc všechno předvedeno jako herecký koncert

Není divu, že v podobné konstelaci mnozí mluví o další nové vlně francouzského filmu. Pokud k výše zmíněným titulům přiřadíme třeba i u nás promítaný Pornografický vztah, je jasné, že sázky na úspěšné přežití francouzského filmu se mohou opřít o dobrý základ.

.S. Veselá překladatelská historka ze sledování filmu „Harry, přítel, který to s vámi myslí dobře“: francouzskou verzi doprovázely anglické titulky, a když jedna z postav francouzsky zakleje „Putain!“ (doslova kurva), anglicky je to přeloženo jako zaklení „Jesus!“. Dobré, ne?