V památníku na Vítkově jsme byli dneska poprvé. Nedávno ho zrekonstruovali a otevřeli v něm novou výstavu ohlížející se za česko-slovenskými dějinami. Zvláštní místo vyvolávající extrémní a hodně protichůdné pocity.

Dneska se vyloupl snad nejkrásnější den letošního podzimu. Do ranního chladu se začalo opírat slunce a hřálo na duši. V takové chvíli asi nepřichází jako první na mysl nápad podívat se do bývalého mauzolea Klementa Gottwalda. Ale neberte to, když je to až do konce listopadu zadarmo. A ještě nikdy před tím jsme tam nebyli.

Přicházeli jsme od Ohrady, dlouhou cestou po hřbetu kopce zasypanou zlatým listím. Občas kolem nás proběhl nějaký běžec, sem tam někdo venčil psa. Údržba parku fukarem vyháněla listí z chodníku na silnici a trávník. Projíždějící auto za sebou zvedalo vířící vlnu listí. O hodinu později ho budou popotahovat měští policajti, že vjelo do zákazu vjezdu. Nekonečná poezie velkoměsta, které vám leží u nohou.

Slunce se z jihu opíralo do Žižkovy sochy a hřálo ohon reliéfu lva v čele památníku. Chvíle čekání, než v deset otevřeli bránu. Prý výtah na vyhlídku bude jezdit až od půl jedenácté, zprávy hlásily, že se na nejvyšší plošinu vejde jen 25 lidí za hodinu. Naštěstí výtah s obsluhou vyjel nahoru už chvíli po desáté a my jsme vystoupili úplně nahoře na nejvyšší bod jedné z nejviditelnějších dominant města. Dokonale jasno, jen lehký opar na obzoru, vlídné teplo. Počet lidí jistě převyšoval povolenou kvótu.

Kruhový výhled, jaký se jen tak nevidí – od Parukářky, přes siluetu věžáků na Hájích a Opatově, přes Vyšehrad, Smíchov, Petřín, Hrad až po Červený vrch, Podbabu a Tróju, Holešovice až zpátky k Libni. Žižkovi to vybrali skutečně pěkně, až ve chvíli, kdy se mu kouká člověk seshora na záda, uvědomí si, že nejen patří k nejvyšším jezdeckým sochám na světě, ale také, že je zřejmě nejvýše položenou sochou nad Prahou. Rio má Ježíše, my máme Žižku. Zajímavé. Že bychom si tím něco kompenzovali? V každém případě jen kvůli té vyhlídce stojí za to ten kopec vyšlápnout.

A nezůstane jen u vyhlídky. O patro níž byl postaven elegantní kavárenský prostor s celoskleněnými stěnami, kterými dovnitř hřeje slunce. Sedět na bílích židličkách, pít kávu nebo čokoládu a zapomenete i na to, že pár metrů pod vámi byla vystavena mumie dělnického prezidenta s krví na rukou. Zážitek.

Vhodnější pro zachování klidné mysli by bylo sejít po schodech, ani se neotočit směrem k expozici a rovnou vyjít z budovy ven do podzimního čerstvého vzduchu. Ale nedalo nám to. Nejdříve jsme si prohlédli slavnostní mramorový sál, studené, velikášské a depresivní místo. Ještě silnější efekt však nabízí bývalé kolumbárium, kde byly uloženy urny komunistických pohlavárů. Jako by nestačil stístěný vzduch tmavě šedého a černého mramoru, ještě se na čtverce po stěnách promítají tváře, popisky a dokumenty osobností z dějin vlasti. Když vidíte tváře již zemřelých, řeknete si, dokument doby. Když ale na černém podkladě zazáří tváře Havla, Pitharta nebo Mečiara, řeknete si, že je to hodně nevkusné. Promítat tváře žijících osob po stěnách kolumbária, to muselo napadnout hodně šílenou mysl, která zřejmě v památníku strávila nejednu chvilku a vlezlo jí to na mozek. Uff.

Hlavní síň, kde uprostřed mramoru ležel uctívaný syfilitik Klement, je dnes rozdělená do dvou místností s bílými stěnami a fotografiemi z první republiky. Projde se až na konec památníku, odkud vedou schody dolů do velína bývalého mauzolea a to trumfne všechny předchozí nekrofilní zážitky násobnou silou. Tady se zprostředkování šílenosti doby minulé podařilo naopak na výbornou, byť nevím, jestli je to pocit, o který by někdo příliš stál. Hlášení z reproduktoru reportuje stav pokožky nabalzamovaného Gottwalda z roku 1962 – vlhkost na uších, nose, přílišná, vyhovující atd. Všude kolem číselníky s ukazateli teploty, tlaku, vlhkosti, energie, pak kachličkový sál, kde se starali o tělo a výtah se symbolickými pozůstatky mramorového obkladu hrobky. Odporná záležitost. A absurdní průvodní text na tabuli, kde bylo mimo jiné: „Ve všech prostorách, kde se pohybovalo Gottwaldovo tělo, bylo nutné zajistit stabilní podmínky.“ Máte dojem, že se každou chvíli tělo objeví za vámi a bodrý alkoholik vám položí ruku na rameno a bude s vámi amen.

Centrální prostor budovy vyplňuje pár zajímavých artefaktů, zlaté pero Masaryka, kterým podepsal prohlášení nezávislosti ve Philadelphii, poslední dopisy Horákové a Píky, osobní předměty Jana Palacha, kytara Karla Kryla… Ale v konečném důsledku výstava vypadá spíš jako narychlo spíchnutá a relativně nedotažená práce a nevyužitá příležitost. Vlastně jsem nepochopil, jaké by mělo být její hlavní poselství. Člověk se toho moc nedozví ani o budově jako takové, ani o dějinné lince historických událostí, které ovlivňovaly osud památníku a národa, ani o mechanismech režimu, který památník proměnil v dost odporné a nemocné místo. Možná nejzajímavější částí bylo pár tabulí vytvořených studenty, kteří vtipným a neotřelým způsobem zprostředkovali zajímavé události čtyřiceti let komunismu a jeho podobu. Trochu špatné vysvědčení pro profesionály, kteří instalovali hlavní část expozice.

Vyhlídka a kavárna, které za slunného dne povznášejí na duchu, mauzoleum, které naopak ducha dusí. Zvláštní kontrasty. Ale dobré místo k nějaké té troše přemýšlení.

1 komentář