Mediální revoluce už přinesla první reakce a spoustu osobních diskusí, které otevírají nové pohledy na věc. Jeden rozhovor jsme vedli i s Martinovou Vojtěchovskou a už se dá přečíst na Mediaguru.cz. Ten obrázek se pěkně skládá a dozvídám se o dalších hodně zajímavých věcech a okolnostech. Nejdelší reakce mi přišla do mejlu včera večer, a protože je nesmírně cenná svou otevřeností, vyžádal jsem si svolení ji bez uvedení autora publikovat. Danou osobu znám, je to člověk z oboru, kterého si vážím, takže můžete sami posoudit, jak dnes vypadá situace pod pokličkou mediahousu…

Následující text je přesná citace, nic jsem neupravoval:

 
  • k oligarchizaci. V rámci držení basy v oboru se o stále častějších střetech zájmů moc nemluví, je to podle mě trochu tabu, diskuse se nekoná. Jít pracovat pro médium vlastněné stbákem a ministrem financí přestává být problémem, zázemí stabilní společnosti je jaksi přednější. Do Mafry odcházejí lidé, do kterých by to člověk nikdy neřekl. Další novináři míří do mediální sekce Agrofertu… a ticho.
 
  • v médiích dochází k různým paradoxním situacím. Například po propouštění většinou dojde k tomu, že manažeři zbytky sil nasměřují do papírového deníku, aby „zachránili noviny“. Je totiž pro ně mnohem jistější cesta pobírat pár let plat za „zachraňování novin“ než se pouštět do digitálních investic s více než nejistým výsledkem. „Noviny tam nemají co dát, web se vždycky může nějak naplnit četkou“. Mladí novináři, kteří čtou pouze digitál, tak někdy k vlastnímu překvapení musejí přestat dělat online médium, a psát do papíru, aniž by jej vůbec četli.
 
  • s tím souvisí další rys. Řada novinářů v papíru už prostě nechce pracovat (míněno deník). Jsou to většinou lidé okolo 20–30 let. Nechce se jim trávit nejlepší roky v umírajícícm typu média a psát do zdi nebo jak říkáme s mladšími kolegy, když píšeme článek do papíru, „dneska pro babičku“ – protože v jejich věkové kategorii 20–30 to nikdo číst nebude. Na druhé straně, starší generace novinářů se v některých vydavatelstvích opevňuje proti těm mladším, kteří jim to všechno zničili, když to trochu přeženu. Je to věc emocí – mají papír rádi, voní, jejich jméno je tištěné černé na bílém, a digitál jim to všechno vzal. Je fascinující, že řada novinářů, kteří by z podstaty profese měli pozorovat změny ve společnosti jako první, si digitální revoluce stále nevšimla nebo jí v rámci wishfulthinkigu nevěří.
 
  • někteří novináři tím pádem odcházejí do jakéhosi profesního undergroundu. Tzn. nějak udělat svou práci a mimo to si matlat svůj malý projekt někde mimo. Anebo co nejrychleji udělat svou práci – a jít se ožrat.
 
  • tato opevňující se – a tenčící se (někteří z vyhozených zvyklých na padesátitisícové platy již dnes nemají práci) – skupina lidí bojuje o přežití a nikoho se skutečně progresivním myšlením mezi sebe nehodlá pustit (zobecňuju hodně, navíc z pohledu „těch mladších“, je to samozřejmě různé, ale v zásadě je to častý obrázek nejen v ČR, dle mých informací). Dojde pak k tomu, že vedení podrží sebe navzájem – novináře ze staré školy s často ne tolik inovativním myšlením (které je v této době tak třeba). Stará škola setrvává ve svých šablonách a textech, které už však lidé nechtějí číst – nebo za ně přinejmenším platit. První to odnesli fotografové. Následují komentátoři – výjimečnost většiny z nich je pryč, přišlo se totiž na to, že lidé zvenčí často komentují zajímavěji. Demokracii to zatím zdá se neohrozilo.
 
  • ono ideové ghetto, o kterém píšete, se tak dále upevňuje. Smutný je pohled na novináře, který chodí každý den do kanceláře, zajde nanejvýš do vedlejší hospody, necestuje po ČR a už vůbec ne po světě a čas tráví bojem za upevnění své pozice a ujišťováním okolí o své nepostradatelnosti – pro jistotu tak nějak souhlasí s nastolenou agendou a snaha o invenci se pod tíhou hypotéky sráží k nule. Není to případ zdaleka všech, ale je to bohužel běžný pohled.
 
  • přesto, z Vašeho textu na mě plyne ještě trochu víc beznaděje než vidím já. Přijde mi, že digitálu podprahově trochu fandíte. Některé tiskoviny stále vydělávají, časopisy zdá se přežijí a nelze vyloučit, že přijde móda, kdy lidé začnou číst papír více. A média zdaleka nejsou jen noviny. Přijde mi, že se nabízí šance pro zvýšení významu veřejnoprávních médií. Jednak do něj bude chtít jít více dobrých  novinářů, jednak může být pro čtenáře větší zárukou nezávislosti než dosud.
 
  • co se týče holandského Correspondentu – tam bych doplnil, že ten holandský trh je přeci jen trochu jiný – jednak je ve skutečnosti větší než český, a to díky holandsky mluvícím obyvatelům okolních zemí či bohatým emigrantům, plus velký podíl městského a vzdělaného obyvatelstva. Navíc v Nizozemsku dle mých přátel nevycházela obdoba Respektu, čili to možná byla trochu díra na trhu a navíc – aspoň co mi říkali lidi z Holandska – Correspondent měl dokonalý marketing, ale obsah zas není tak dokonalý, protože obří redakce se přeci jen nezaplatí. A je to pokud vím spíše magazín než denní zpravodajství. Ale ano, je to nějaká naděje pro novinářskou profesi, protože on-line média tam prý byla ve strašném stavu a hlad po kvalitním online médiu se ukázal jako obrovský.
 
  • co se týče možnosti grantů a další podpory médií. To bude obtížné. Sám jsem v tomto směru oslovil několik nadací apod, odpověď byla vždy jednovětá, že žádné takové programy neexistují. Mezi byznysmeny ani NGO zatím žurnalistika není brána jako obor, který je hoden podpory. Přitom si myslím, že financí pro určeté typy mikromédií zas není tolik třeba (web lze vyrobit téměř zdarma, produkce je technicky nenáročná atd).
 
  • z toho mi plyne, že by bylo jistě záslužné jít ke kořenům – tedy pokusit se vytvořit jakousi mediální nadaci, mohl by to být první krok k nějakému posunu.
 

2 komentářů

Napsat komentář: CHYREN Zrušit odpověď na komentář