Vykašlete se na antistresové omalovánky, začněte doopravdy malovat! Vsaďte se, že po přečtení tohoto textu se budete chtít stát Michelangelem nebo Leonardem, i když někdo možná radši želvou nindža než malířem.

Je to rok, co jsem se pořádně pustil do malování. Byla to trochu netradiční volba, ale k některým věcem asi jeden musí zestárnout, aby je doopravdy docenil, popřípadě aby překonal obavy, že se do toho může pustit. Je pravda, že zrovna malováním jsem dost lidí ve svém okolí překvapil, takže na starostlivou otázku od kamarádů, kteří začali pochybovat o mém duševním zdraví (řezání uší a tak, znáte to) „A ty jsi někdy dřív maloval?“ odpovídám relativně často.

Ale opravdu ne, dřív jsem nemaloval. Nijak jsem nevynikal svými kreslícími schopnostmi, neučil jsem se malovat na žádné škole, nečetl jsem před tím žádné instruktážní knihy, nechodil jsem na kurzy ke zkušeným umělcům.

Samozřejmě, že jsem od gymplu bezmezně obdivoval Moneta, van Gogha, Rembrandta, Schieleho nebo Turnera a hlavně Rodinovy sochy, ale tomu propadne celkem kdokoliv. Hodně jsem fotil, ale to s rozvojem digitální fotografie taky kdekdo. Jen jednou mě malování trochu chytlo už dřív – v rozmezí let 2003 a 2008 jsem pokryl olejovými barvami pár podkladových desek (viz na obrázku níže). A dál nic. Zůstal mi z té doby malířský stojan do plenéru, na který se prášilo.

xPrvni varka

Pak si představte titulek „10 years later“ vyjadřující takové ty chvíle bez dramat (svatba, děti, dovolená v Jugoslávii, první auto…) a dostáváme se k létu 2015, kdy jsem shodou okolností zůstal úplně sám doma, což byla v té době pro mě docela nezvyklá zkušenost. A bylo.

Koupil jsem plátno, nové štětce a pár barev a zkusil to. Jestli v tom hledat nějaké zobecnění, tak právě tohle – jako v tom starém vtipu, kdy se Kohn tak dlouho modlí k Bohu, aby ho nechal vyhrát v loterii, až se Bůh naštve a zařve: „Tak si už sakra kup los!“ Bez toho, že to zkusíte, to prostě nejde. Tak jsem to pořádně zkusil… a propadl jsem tomu.

Když jsem po pár měsících při jednom obědě vyprávěl kamarádovi Robertu Vlachovi, co to se mnou dělá, prozradil mi, že úplně stejně o tom psal Winston Churchill. Nevěděl jsem do té doby, že Churchill maloval (kromě toho, že dělal spousty jiných věcí), ale bylo to docela uklidňující, protože zatím jsem znal jen tři malíře, co to měli jako vedlejšák, a to byl Hitler, Gott a Ringo Čech… A když mi Robert, který Churchilla zná jako své boty, následně poslal knížku s Churchillovou esejí Malování ve volném čase, kde skutečně popisuje přesně to, co jsem zažíval já, byl jsem nadšený, že mám na své straně chlapíka, který začal malovat až ve čtyřiceti. Nejenže jsem měl tři roky náskok, ale své okolí jsem mohl začít konečně chlácholit argumentem, na který se těžko dá co říct: „Když mohl Churchill, proč bych nemohl já?“

Sir Winston se tak stal mou oporou a povzbuzením. V druhé půli svého dlouhého života namaloval přes pět set pláten a dokázal, že i jako bokovka se tenhle koníček dá pořádně rozjet. A když on vedle toho mohl v krvi, potu a slzách zachraňovat svět, já to vedle rodiny a práce musím zvládnout taky.

Nocturno-making of

Je pravda, že z organizačního hlediska to žádná sláva není. Většinou na to mám čas pár večerů týdně od devíti do půlnoci (takže jsem ráno na denním světle občas překvapen, co jsem to za světla lamp vytvořil), ale režim kolem dětí vás naučí efektivitě. A navíc – když vás to pohltí, není co řešit, spánek musí jít stranou.

Nekompenzuju si tím žádné deprese, rozervanost ani žal. Jen se ve mně projevuje stále naléhavěji kus introverta, těch událostí, informací a lidí je kolem mě čím dál víc a bránit se tomu je stále obtížnější, takže z pudu sebezáchovy sílí i potřeba umět přepnout do klidnějšího příjemného světa. Chtělo by to už jen mecenáše, který by mi to umožnil natrvalo 🙂

Zajímavě o tom mluví právě ten Churchill. Tvrdí, že člověk, který vykonává psychicky náročnou práci, může donutit hlavu přepnout jedině tak, že najednou zaměstná ruce i hlavu stejnou činností. Takže třeba sekání trávy úplně nepomáhá (ověřeno za vás) – hlava se rozjede jinam než pojezd sekačky a většinou stejně zase skončí tam, odkud ji člověk chce dostat. To u malování nejde. Tam se musíte soustředit. Ze začátku jsem při malování poslouchal rozhovory na DVTV, ale to se tak projeví na pozornosti, že výsledek podle toho taky vypadá. Takže teď už jedině víno, barvy, jazz. Hlava a ruce v nirváně. Někdo tomu říká „flow“ a asi je to nejblíž.

IMG_4185

A je to opravdu čirá radost, naprostá – vzniká něco hmatatelného, na rozdíl třeba od jedniček a nul při psaní, už jenom ten pocit, vlastně fascinace, kdy nakládáte s tak krásnými předměty – štětce jsou umělecké kousky samy o sobě, přímo pod rukama vidíte, jak dokonale dokážou zářit barvy, jak odlišnou dokážou mít strukturu a plasticitu, a když se povede trefit odstín nebo tah, je to zázrak, a když se to navíc někomu líbí a dělá mu to radost, tak ještě větší.

Každopádně, co všechno to způsobuje? Maluju de facto jen krajiny a ženy, takže hledám a volím jen to, co mě těší – a vrací se to v lepší náladě. A když se povede přepínat hlava jinam, dokáže být klidnější, soustředěnější a „výkonnější“ i v normálním pracovním stavu.

Prelud svobody - making of

Taky si díky malování „víc všímám“. Barev, odstínů, stínů, tvarů, křivek, pohybu i světelných efektů, všechno je živější, bližší, srozumitelnější. Když se mi podaří přijít na to, jak zrekonstruovat nějaký dojem na plátně, káže se mi sám od sebe a víc do něj vidím i v realitě samotné. Jak to píše Churchill: „Člověk je skutečně zaskočen, když si uvědomí, co všechno je v krajině a v každém objektu, čeho si dřív nikdy před tím nevšiml.“

A teď nějaká čísla, protože jak známo, bez nich žádný příběh dneska není dost přesvědčivý. Začal jsem loni v srpnu a po roce mám za sebou 41 obrazů různé délky a šířky. Ten nejmenší 20×20 cm, ten největší 100×80 cm. Koupil jsem si 78 tub barev, 18 štětců, 3 špachtle, 2 palety a 1 stolní stojan. Terpentýn jsem nakonec radši koupil bez zápachu. Já bych se na něm závislý stal klidně, ale bral jsem ohledy na děti. Na čištění štětců a palety padly stovky papírových kapesníků a pár mýdel, na hledání inspirace něco lahví vína. A hlavní výsledek – hlava čistší o 114 %. Který startup se může pochlubit podobnými čísly? 🙂

Portfolio

Má to zatím jeden ne úplně příjemný dopad. I když už jsem úspěšnější v prodeji obrazů než van Gogh, který za života prodal jeden, zjišťuju, že na ně nemáme dost velký byt. Proto bych ho potřeboval trumfnout ještě o něco víc. Můžu vám zaručit, že určitě nebudou mít stejnou hodnotu jako ty jeho, ale zato jsou levnější už teď. A v době, kdy peníze mají hodnotu zápornou, je přece už dost jedno, na čem proděláte. Takže jestli mi chcete od nějakého obrazu pomoci a povzbudit mou posedlost, vyberte si nějaký tady odsud (je to jen narychlo spíchnutá prezentace s možností objednávky). Popřípadě napište, jaký by se vám líbil a hodil, a můžeme něco vymyslet společně. Ostatně s koncem prázdnin začala vánoční se­zóna, tudíž o důvod víc to neodkládat a vymyslet originální dárek.

 

Obrazy.simkanic­.cz – vstoupit do eshopu

 

A pokud vás malování jako činnost nalákalo a chtěli byste se do toho opravdu pustit místo antistresových omalovánek, dejte vědět taky. Rozhodně vám neporadím, jak malovat, ale můžu vám poradit pár tipů – třeba na knížky se základními radami, do kterých jsem se zvládnul podívat, a z nich některé i v češtině – udělají pořádek v některých postupech a poskytnou pár praktických rad, takže je člověk nemusí objevovat pracně sám. I když, co si budeme povídat, nejlepší školou jsou stejně sami bohové malování.

Ať vás svatý Monet provází!

 

 

2 komentářů

Napsat komentář: Zuzka H Zrušit odpověď na komentář

  • Krásné výtvory. Já se s olejomalbou teprve seznamuji, ale taky je to pro mě hrozná záchrana, takové moje místo, kam můžu po celém dni utéct :)

    Kde berete inspiraci? Malujete věci, co vás napadnou v běžných denních situacích nebo se snažíte vymýšlet komplexnější věci?

    Díky za odpověď,
    Zuzka

  • Ahoj,
    nevim jakou nahodou jsem narazil na tenhle blog a clanek, ale fakt me zaujal popisovany pribeh. Musim rict, ze me potkalo v podstate to stejne… nikdy jsem se malovanim nejak moc nezabyval, a pak jsem to nahodou zkusil a uplne tomu propadl. V mem pripade to je akryl a taky digitalni malba…
    Pro nedostatek spriznenych dusi v okoli, jsem musel zacit hledat na internetu a nakonec si i vytvorit vlastni „komunitu“ :)
    Drzim palce do dalsi tvorby