Jak se v Česku hledá pravda

Vydařený film o hilsneriádě Zločin v Polné, který právě vznikl v produkci České televize, dokonale ukazuje, že mechanismy manipulace, předsudků a ochoty hledat pravdu se za sto let příliš nezměnily. Stačí se rozhlédnout kolem sebe.

Zločin v Polné mají na svědomí zkušení autoři – scénárista Václav Šašek a režisér Viktor Polesný. Podařilo se jim působivě přiblížit vyhrocenou atmosféru protižidovské hysterie, která po vraždě Anežky Hrůzové vyústila v odsouzení nevinného.

Film je nesmírně cenný především tím, že krok za krokem ukazuje, jak se různé motivace dokážou spojit ve strašidelné znásilnění spravedlnosti. Když se dají dohromady pri­mitivní neracionální předsudky a odsudky ze strany vesničanů s neprofesionálním jednáním policie, strach z neúspěchu při pátrání a lenost ověřovat základní logiku skutků s cynickým kalkulem zneužívajícím davové vášně ke sbírání laciných politických nebo čtenářských bodů, stane se pravdou to, co chce většina, bez ohledu na důkazy či racionalitu.

Film také výtečně ukazuje postavení elit v českém národě. Masaryk volající po racionálním a vědeckém přístupu a zpochybňující motiv rituální vraždy byl i na akademické půdě davy studentů vysmíván, urážen a napadán. Není třeba pochybovat, že při nezměněných společenských po­měrech by se jistě největší osobností českého národa stát nemohl, protože až příliš stál proti většinovému mínění. Jen výjimečné okolnosti rozvráceného světa při zakládání Československa dokázaly jeho vnímání v očích veřejnosti zvrátit a z jeho dříve odmítaných postojů kolem Rukopisů a Hilsneriády naopak vytvořit důkazy jeho mimořádné morální a hodnotové integrity.

Pikantní také je, že i zástupce žalující strany, antisemita Karel Baxa, se stal po vzniku republiky pražským primátorem – film ho ukazuje jako cynického rétora schopného bezostyšně zneužívat davové psychózy a předsudků a nekompromisně těžit z pomatené přízně davů vlastní popularitu.

Snímek Zločin v Polné se na obrazovkách objevil ve zjitřené době, která vykazuje s atmosférou na konci 19. století pozoruhodonu podobnost. Jen místo židů prznících české panny kvůli krvavým rituálům tu máme „davy mladých zdravých nadržených mužů s iPhony připravené znásilňovat naše ženy“. A stejně jako tehdy i dnes padá racionální přístup za oběť vyhrocených emocí a stejně jako tehdy i dnes neváhá řada politiků i médií těžit z nenávisti a ještě ji rozdmýchávat (a ani tenkrát jsme v tom v Evropě nebyli sami, viz Dreyfusova aféra). Jen toho Masaryka nikde nevidět.

 

 
Simindr Written by:

Ján Simkanič, bloger, publicista, vydavatel.

2 Comments

  1. gonga
    16. 8. 2016
    Reply

    Nepopírám, že je u nás uprchlická debata vyostřená a často iracionální. Problém ale je, že tato debata je iracionální na obou „stranách“ , u odmítačů i vítačů. A zvýšená iracionalita a nesmyslné postoje na obou stranách jen vedou k dalšímu kolu nesmyslů ať na jedné či druhé. Pokud mluvím za sebe, označil bych se za racionálního odmítače, který ale pomalu má strach se u vašeho článku vyjádřit, protože nechce být označen za „-foba“. Možná se racionálně shodneme, že Evropa nemůže pojmout všechny potřebné tohoto světa a že mnozí z těch , kteří sem již přišli, nejsou příliš kompatibilní s naší společností, ať už kulturně či nábožensky. Zkušenosti z Francie a v případě Turků loajálních Erdoganovi více než svému Německu ukazují, že ne vždy se integrace podaří a také ukazují, kam taková naivita vede. Je pochopitelné, že z těchto „konců“ mají lidé strach a rádi by se jich vyvarovali. Je smutné, že tento strach na sebe bere nepřijatelnou podobu a nachází ventil různých nenávistných projevů a hoaxů, ale takový je bohužel dav. Pokud mu nabídnete jen problém a nikoliv rozumné řešení, najde si řešení sám a po svém. Bohužel. Souhlasím s vámi, že by vedená debata měla být racionální a poučená, k tomu však nepřispívá ani způsob, jakým ji mnozí intelektuálové vedou, když hlavním způsobem vymezení se vůči odmítačům je pohrdání jimi coby intelektuálně nezdatnými , zabedněnci, pepíky, mastnými hubami, burany, zaprděnými čecháčky a provokativní předvádění svojí humanity na demonstracích s transparenty „vítám“ v rukou atd.. Svého času jsem s těmito „lidmi lásky a soucitu“ udělal zajímavou zkušenost – na hate profilu Petry László, to je ta kameramanka, která podkopla nohu uprchlíkovi, jsem se jí zastal s tím, že neudělala nic tak hrozného , za co by si zasloužila takovou popravu (nejen internetovou, byla i vyhozena z práce, označována za kurvu, svini, děvku, mnohokrát jí ti soucitní lidé z celého světa přáli smrt) , které byla vystavena. A ejhle, ukázalo se, jak to s tou láskou a soucite u mnohým z těchto lidí je. Ihned jsem byl urážen nejhoršími výrazy, označen za stejného z…a jako je ona, jednoduše vystaven podobné verbální nenávisti. A tak si myslím, že ač stojíme před velkým problémem a potýkáme se s hrozivou polarizací společnosti, není chyba jen na jedné straně. Nenávidět totiž umí každý, i ten, který si boj proti nenávisti vytyčil jako cíl.

  2. Simindr
    16. 8. 2016
    Reply

    Úroveň debat se skutečně posunula a vypjatým emocím se podléhá snadněji než dřív. A někdy na extrémní akci bohužel přichází extrémní reakce. Špatně je to v každém případě.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *