Kdo by čekal, že se z filmu o kalifornských skateboarďácích stane jeden z nejlepších snímků letošního roku? A vida, je to tady.

Najít dneska v kině film, který k přesvědčivosti nepotřebuje výpravné divadlo, sentimentální patos nebo humor na kraji trapnosti, není právě snadné. O to větší překvapení člověk zažije, když mu zcela výjimečný zážitek připraví nenápadný, skromný snímek, navíc věnovaný na první pohled zcela specifickému, úzce zaměřenému tématu.

Ovšem příběh o tom, jak se pár kluků v Kalifornii v 70. letech nadchlo pro prkno (nejdříve plovoucí a pak jezdící) a jak tím dokázali zpopularizovat skateboarding v Kalifornii, nadchne a dojme, jako málokterý z poslední doby. Kdyby to neznělo moc banálně, tak by se chtělo říct, že je to prostě film „ze života“. Osudy hlavních hrdinů, několika obyčejných kluků, nejlepších kamarádů, které spojuje a nakonec rozděluje stejná vášeň, představuje s velkou empatií, nadšením a zároveň s nostalgií a vědomím toho, jak jejich příběh (skutečný příběh, protože se jedná o motivy podle reality), pokračoval (ve filmu jsou jejich další osudy shrnuty do závěrečných stručných popisků). Není divu, že schopnost vcítění je tak veliká, když je pod scénářem odepsána jedna z hlavních postav filmu, kdysi slavný skatebordista Stacy Peralta, dnes také filmař (režie se ovšem ujala žena Catherine Hardwicková). Jeho nesentimentální ohlednutí za vlastní kariérou, za vlastním životem, připomenutí té doby a tehdejší atmosféry působí mimořádně silně, přirozeně, upřímně, a díky tomu si až odzbrojujícím způsobem dokáže získat přízeň.

Ocitnete se uprostřed 70. let, ani nevíte jak. Z plátna jde nadšení, když se ti teenageři prohánějí ve vypuštěných bazénech zbohatlíků nebo vyhrávají jeden turnaj za druhým. Konflikty se objeví záhy s tím, jak se z nevinné, kamarádské zábavy stává velký byznys, který pochopitelně poznamenává dosavadní vztahy. A všechno překryje smutek, když je mimořádný úspěch relativizován běžnou tragédií, jakých je všude kolem spousta, a taky proto, že všechny ty chvíle dávno odnesl čas. Neobyčejný obyčejný film o nebyčejných obyčejných lidech, ani třeskutě zábavný, ani moralistně intelektuální, ani pozlátkově mainstreamový, ani módně depresivní, jen vzpomínka na staré dobré časy, které přinesly hodně legrace, radosti a smutku. Na nic si nehraje a vy ho pro to máte o to radši. A nakonec je úplně jedno, že je jeho hlavním tématem skateboarding. Mohl by být o čemkoliv, protože ten hlavní pocit, prožitek je univerzální, ať už je opřený o cokoliv. Najednou víte, že ty pocity jsou vám ohromně blízké, že jim rozumíte a že jezdíte na stejné vlně.

A jen tak na okraj: významnou roli ve filmu hraje Heath Ledger, který hrál v Příběhu rytíře. Na rozdíl od té postmoderní středověké pohádky, kde měl ne zcela přesvědčivou vizáž módního frajírka (neříkám, že za to mohl, spíš to bylo tím filmem), v Legendách z Dogtown odvádí mimořádný výkon, ve kterém se jednoduše převtělil do duše své postavy. Skoro není k poznání, ale je výborný.

1 komentář