A všechna včera, co jich bylo, bláznům svítila cestou k prachu. Zhasni, knůtku! Těkavý stín je život, špatný herec, jenž chvíli svou div prkna nezboří, a pak už kde nic tu nic. Je to příběh, vypravovaný blbcem, hrůzostrašný, leč nesmyslný veskrz. (William Shakespeare, Mackbeth)
Rozhodně to není obyčejný film. Obtěžkává absurditami, bizarnostmi, obrovskými otazníky, paradoxy, a vlastně jenom proto, aby na ně nepřinesl žádnou smysluplnou odpověď. Tři hodiny prosezené v kině – neurčitý pocit Proč to všechno? a tiché, naléhavé napětí přesvědčující, že Právě proto! Pro TO…
Magnolia. Zvláštní, exoticky znějící slovo. Prý název ulice táhnoucí se jistým losangeleským předměstím. V ní žije devět lidí, které si vymyslel scénárista a režisér Paul Thomas Anderson. Představují devět osudů složených v netradiční mozaiku, složených v jednu velkou otázku, která jako by v sobě skrývala veškeré otázky, co člověk může mít, která ale nemůže být vyslovena, protože slova pro ni neexistují. Celý film tak představuje jakési zoufale hektické pátrání po této otázce, protože otázka je předpokladem odpovědi.
Anderson své postavy a veškeré dění, kterého jsou hybateli i trpiteli, pozoruje v nezatajeném údivu, s vědomím nemožnosti skutečně pochopit smysl všeho toho, co se před ním odehrává, ačkoliv to přitom sám stvořil. Údiv přerůstající v rozčarování, to je pocit, vinoucí se celým filmem, počínaje minipříběhy uvozujícími samotný děj. Tyto dokazují podivnost cest života – co může být nepochopitelnějšího než potápěč nabraný hasícím letadlem a při požáru shozený doprostřed lesa nebo syn skákající z věžáku, kterého při pádu zastřelí matka mířící na otce puškou, o níž si myslela, že není nabitá? Absurdní, samozřejmě, a v logice věci natolik nepravděpodobné, že se to nemohlo stát náhodou. Kolik je pak náhodného či osudového ve všem, co se děje, ve věcech, o nichž nás nikdy nenapadne takto uvažovat, a hlavně v mezilidských vztazích? Anderson ukazuje, že možná všechno se vším souvisí, dokazuje to na propojenosti oněch devíti lidí, na podobnosti jejich osudů. Ostatně několikrát citovaným mottem filmu se stává biblická věta: „Minulost je za námi, ale stále nás ovlivňuje.“
Anderson se dotýká hlubokých témat, nerozluštitelných psychologických procesů probíhajících v nitru lidské duše, zmítané vášněmi, dávnými křivdami, potřebou lásky, touhou a nenávistí, potřebou kontaktu a neschopností překonat sebe sama. Lidská bytost jako zajatec vlastního já, vlastní minulosti, všeho toho, co brání snadnému a bezbolestnému přizpůsobení se a přirozenému proplouvání tokem pomíjivého času. Jeden zhutnělý den, nabitý zlomovými událostmi, které vypalují nesmazatelný cejch do těžko se bránících těl a duší, které se stávají novou minulostí, určující další vývoj dalších událostí.
Princip, jakým režisér postupuje, je nejčitelněji vyjádřen ve scéně, kdy televizní reportérka zpovídá maskulinní hvězdu programu „Sveď a smeť.“ Tento mimořádně silný psychologický souboj dotazujícího a dotazovaného působivě ilustruje autorovu cílenou konfrontaci lidských bytostí s jejich minulostí, činy a vlastnostmi, s nimi samými.
Producent populární televizní soutěže „Co vědí děti?“ umírající na rakovinu až ve stádiu rozkladu přichází na to, že miloval rodinu, kterou opustil. Ošetřovatel jeho syna vypátrá a přesvědčí ho, aby se s ním přišel rozloučit. Syn, který má v pracovní náplni jen „svádět a mést“, ovšem v záchvatu zloby, nenávisti a zoufalství z dávné tragédie, kdy jako čtrnáctiletý musel sám, bez otce, ošetřovat svou na rakovinu umírající matku, v nemožnosti odpustit odhaluje možné příčiny svého současného přehnaně machistického chování. Nynější manželka umírajícího svého muže začíná milovat, až když překročil hranici, příliš pozdě. Moderátorovi zmíněné soutěže kvůli rakovině také nezbývá příliš času, proto se své ženě přiznává, že ji celý život podváděl a že zřejmě zneužíval jejich dceru. Manželka ho přirozeně musí opustit. Z jeho dcery vcelku logicky vyrostla psychicky narušená osoba, závislá na drogách a neschopná navázat vztah s jiným člověkem. Její odpor se pokouší zlomit veřejnému blahu oddaný a lehce naivní policista. Dobrák, který může být altruistou asi jen proto, že není dostatečně bystrý. Geniální dítě se ve finále zmíněné soutěže vzepře všeobecnému tlaku na neustálé dokazování své geniality, zatímco teď už „dospělé“, kdysi geniální dítě dodnes trpí tím, že se vzepřít nedokázalo.
Na tom všem se ukazuje, že základní mezilidské vztahy jsou tou největší absurditou, paradoxem, tím nejzáhadnějším, co se odehrává podle neracionálních pravidel, které však mají své zakleté, ale osudové zákonitosti.
Andersonův film připomíná ono neproniknutelné tajemství, na němž je celý lidský život vystavěn, a zároveň představuje úctyhodný pokus vypořádat se s ním. Vytkl si nesnadný úkol a zhostil se ho velmi zdatně, navzdory tomu, že po jistém vrcholu zhruba v polovině filmu dochází k nadbytečnému a zdlouhavému rozvádění téhož. V úporné snaze dopídit se všeho, přijít věci na kloub, stal se zajatcem svých vlastních konstrukcí, takže v druhé části filmu se objevují i místy nepřesvědčivé reakce a situace. Přesto Andersen skoro neumí být banální.
Celá ta vířící kreace, ono pulzující, rozechvělé, vibrující tepání v přihlížejícím zasahuje vžité, usazené představy, nabourává jeho spokojenost a obvyklost přijímání chodu věcí, přináší nezbytnou dávku pochybování a nesamozřejmosti do konformního způsobu nahlížení stavu světa, stavu duší a vztahů mezi nimi. Ona podivuhodnost, záhadnost a nezřejmost nakonec převáží natolik, že se stane samozřejmou.
V této souvislosti se pak finální déšť padajících žab ve své svrchované ne-skutečnosti a lehce tušené bibličnosti může stát něčím v podstatě přijatelným. Završuje celý mysteriózní příběh, stvrzuje ho. Navíc mocně posouvá vývoj situací – manželka moderátora se setká se svou dcerou, policista s bývalým geniálním dítětem, kterého vlastně déšť připraví o zuby, na něž si chtěl nechat přidělat rovnátka, moderátor nespáchá sebevraždu, protože mu padající žába strhne pistoli…
A geniální dítě Stanley, nejracionálnější a nejchytřejší človíček, toto „boží dopuštění“ přijímá s vyrovnaným klidem, jako mnohem méně překvapivou a záhadnou událost, než je nepochopitelné chování všech lidí kolem něj. „To se někdy stává.“ A tak se jeho klid a pochopení pro naprosto nepochopitelnou skutečnost stávají nevtíravým protikladem onoho prvotního Andersenova údivu. Údivu, který ve snaze najít nenalezitelnou otázku a její odpověď, nachází smíření.
psáno pro LtN