Být prezidentem je těžké. A být sebestředným ješitným prezidentem zřejmě ještě těžší. Vždyť takové trápení, které podle svých slov každý den Václav Klaus prožívá, se dá srovnat snad jen s mučením politických vězňů v totalitních režimech.
Jen psychicky těžce zkoušený člověk totiž může prohlásit, že se některým lidem navrhovaná stavba letenské knihovny líbí proto, že se nelíbí Klausovi. Citace z Aktuálně: „Trochu podezírám část zastánců Kaplického návrhu, že ji obhajují nikoli z lásky k tomuto bizarnímu návrhu, ale z nelásky k Václavu Klausovi, což je v kontextu toho, co nám může vzniknout v centru Prahy, strašná škoda,“ řekl Klaus v rozhovoru pro časopis Grand Biblio, jehož přepis zveřejnil prezident na svých osobních internetových stránkách."
Chtělo by se v kontextu takového výroku říci, že je spíš strašná škoda, že v čele státu stojí tak zamindrákovaná a nevelkorysá osoba, která věcnou debatu o pražské architektuře nahrazuje poukazováním na svou osobní ublíženost, ale proč rovnou sahat k takové expresi. Na místě je spíše pana prezidentíka politovat, protože se musí v komnatách a chodbách Pražského hradu cítit nesmírně osamělý, nemilovaný a odstrčený na okraj zájmu. A aby tento tragický pocit překonal, křičí z Hradčan do všech stran jako malý chlapeček: „Tadiiii, tadiii seeem!!“, aby si ho někdo všimnul. Protože nezájem o jeho úžasnou osobnost by pro Vašíka Klausů byl tím nejhorším trestem.
Je pozoruhodné, jak si někteří lidé dovedou ponechat dětské myšlení až do pozdního důchodového věku a urputně se brání zralé moudrosti. Když někdo ani po sedmdesáti letech pobytu na této zemi nedokáže zaujmout v rámci odborné diskuse lepší postoj než: „To, že se mi návrh knihovny zásadně a absolutně nelíbí, nijak nezakrývám a dost dobře nechápu, že někdo může mít názor opačný.“, svědčí o tom, že všechna jeho dosavadní myšlenková aktivita v životě musela vyznít zcela naprázdno, což je při té dlouhé době opravdu napováženou.
Přitom chápat, jak někdo může mít názor opačný, není tak složité, pokud ovšem má v sobě člověk aspoň trochu empatie. Vždyť i příznivci knihovny by mohli říkat, že nechápou, jak může mít někdo jiný názor než oni (ostatně architekt Kaplický tak někdy činí, takže v tomto ohledu by si s prezidentem mohli podat ruce). Protože Klausovy důvody vůbec není těžké pochopit. Zraněná dětská dušička taky většinou vydrží křičet cokoliv nepřijatelného do té doby, než rodiče přestane bavit odporovat a raději nad tím mávnou rukou, ať se malej vyvzteká a bude pokoj. Jen škoda, že někteří malí mají ke vztekání celou republiku.
Související:
Dobrý den!
Omlouvám se, ale musím reagovat. Nemyslím si, že je vše tak černobílé, jak jste zde nastínil. S panem prezidentem jsem měla tu čest se několikrát setkat a nikdy nepůsobil a nechoval se tak, jak ho vykreslují média. Ostatně Vy sám pracujete v jednom internetovém nakladatelství a s médii se stýkáte celkem běžně. Proto byste měl vědět, jak odlišný obraz člověka, od skutečnosti, mohou podat. I já měla několikrát tu čest…
Neobhajuji zde výrok V. Klause, na druhou stranu je pro mě ale pochopitelný. Vždyť naprosto identicky se chová i naše politická scéna celkově. Jen co vládní koalice podá nějaký návrh, opozice odmítne. Bez věcné kritiky. Ale hlavně aby odmítla návrh z „druhé strany“. A stejné je to i v opačném směru.
Nejsem si ani jistá, jestli je by mělo být tak jednoduché na jednu osobu, v tomto případě V. Klause, „shodit“ všechny špatnosti a problémy, které se nás týkají. Ano, je to snadné, ale je to pravdivé? Je tomu opravdu tak? Je nutné ho nazývat nevyzrálým staříkem s dětským chováním?
Jistě, pro někoho určitě. Avšak já si myslím, že k hlavě státu bychom se měli chovat jako k symbolu republiky, s respektem a úctou. Neříkám, že nikdo nesmí oponovat. Proč by nemohl, ale jisté dekorum je asi správné dodržet. A to nejen ve vztahu k prezidentu republiky V. Klausovi, ale i k jeho předchůdcům a následovníkům. Jedná se prostě o hlavu státu. Vlastně teď již mluvím ve velmi obecné rovině.
Navíc, pokud jsme u toho dětského chování, není i tento článek jeho projevem? Taktéž mu chybí věcná kritika a taktéž vlastně jen uráží a snaží se nějak vyvztekat z toho, že ve volbě prezidenta zvítězil někdo, koho autor nechtěl.
Ale aby to nebylo jen o kritice – Vaše články se mi líbí a čtu je s chutí. Stejně jako Vaše úžasné fotografie. Bohužel tenhle konkrétní článek mě, mírně řečeno, vykolejil a tak nějak se dostal za hranici, co je pro mě ohledně vyjadřování se k hlavě státu, akceptovatelné.
Za prvé, díky za vaši zpětnou vazbu. Za druhé, jsem rád, že se na náš web vracíte a že se vám tu líbí. Za třetí, zkusím doplnit svůj příspěvek s ohledem na vaši reakci.
Respekt k „hlavě státu“ by neměl vyvstávat pouze z tradice a zakotvené role v rámci státní hierarchie, ale sám prezident by jej měl znovuobnovovat svým vlastním chováním. Problém, na který jsem se snažil poukázat, byl ten, že prezident Klaus vztah ostatních lidí ke své osobě nadřazuje nad vše ostatní, resp. aspoň to tak z citací v tisku vypadá (ano, zcela souhlasím, že média jako taková realitu jen interpretují a jimi vytvářený obraz se může v mnohém lišit). Místo, aby diskusi vedl v argumentační rovině, malicherně zdůrazňuje rovinu osobní, která přitom nehraje žádnou roli. To je pochopitelně více než směšné a degraduje to nejen osobu prezidenta, ale zprostředkovaně i velkorysost prezidentského institutu jako takového. Že si z něj pak někdo udělá legraci, to přece nemůže snižovat respekt hlavy státu víc než směšnost toho, co sama činí.