Ještě letošního 5. dubna jsem si maloval, že letos budu víc malovat. Na konferenci SPIRu jsem se loučil v roli předsedy a zcela vážně jsem tam publiku tvrdil, že díky většímu množství volného času se budu moci víc věnovat malování. No, znáte to, jak nejlíp rozesmát pánaboha – řekněte mu, jaké máte plány.

Už 21. dubna mi psal Tomáš Bella ze slovenského Denníku N, že se mi ozve Josef Šlerka, toho času šéf Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky. O dva dny později mi Josef zprostředkoval nabídku rozjet nový český deník. A pak už nic nebylo jako dřív.

Dva týdny jsem se rozmýšlel, ale vlastně jsem od začátku věděl, že jestli kvůli něčemu má smysl po 18 letech skončit spolupráci s firmou, s níž jsem spojený už od vysoké školy a kde mi bylo vždycky dobře, tak je to právě tohle. A já poprvé v životě změnil práci.

Pamatujete si na tu scénku v Sedmi statečných, jak se Calvera ptá Steva McQueena, proč pomáhají vesničanům? Steve na to povídá, že znal chlápka, co skočil nahej mezi kaktusy. A když se ho ptali proč, tak mu to prej v tu chvíli přišlo jako dobrej nápad.

A mně tohle jako dobrej nápad pořád připadá, protože se kolem něj zkoncentrovalo tolik pozitivní energie, že bych to přál zažít každému. Důvěryhodní investoři, kteří už podpořili řadu menších nezávislých projektů. Kolegové ze slovenského Denníku N, co s mimořádnou přesvědčivostí dokázali, že to dokážou, a kteří si tvrdě odpracovali sofistikované know-how, jaké v Česku nemá vůbec nikdo. A naši noví kolegové, co se pro myšlenku silného nezávislého média nadchli podobně jako já. Pořád se mi nechce věřit, že nám stačily prakticky jen dva měsíce, abychom se šéfredaktorem Pavlem Tomáškem měli postavenou skoro celou redakci plnou tak zkušených a skvělých novinářů.

Tyhle tři vrcholy trojúhelníku – čeští investoři, slovenský Denník N a česká redakce – jsou ojedinělá kombinace, díky níž dokážu věřit tomu, že máme šanci uspět. (A speciální poděkování míří za šéfem správní rady Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky Tomášem Richterem, bez něhož se existence fondu a dalších aktivit vůbec nedá představit.)

Placený obsah v Česku není zrovna v módě, ale přesto věřím, že Češi se neliší od Slováků, Poláků, Němců nebo Američanů v tom, že by nebyli schopni zaplatit si za informace, které mají svou hodnotu. Že by nebyli schopni a ochotni podpořit špičkové novináře, jejichž erudice jim pomůže vyznat se ve světě. Naopak jsem přesvědčen, že ve chvíli, kdy se v téhle zemi otřásají základní hodnoty a pravidla hry, si o to víc lidí uvědomuje, že kvalitní žurnalistika dokáže poskytnout důležité orientační body a někdy také nasvítit cestu tím správným směrem.

Přiznám se, že právě tohle mě láká asi ze všeho nejvíc. Vrátit se k základu novinařiny, oživit ten nejdůležitější vztah mezi redakcí a čtenáři a vyrábět obsah nikoliv pro to, aby se na něj co nejvíc klikalo a protočilo se u něj co nejvíc inzerce, ale proto, aby si ho co nejvíc lidí chtělo koupit, protože ho potřebují a důvěřují mu. Nabídnout noviny jako službu, co není rozdrobená do atraktivních titulků a jednotlivých článků, ale noviny, co v záplavě zbytečných informací dokážou najít a filtrovat to důležité, dá se na ně dlouhodobě spolehnout a lze se díky nim orientovat a rozhodovat. Už proto, že si ho platí sami čtenáři a ne nejbohatší lidé v zemi, kteří tím sledují úplně jiné zájmy.

Dlouho se volalo po tom, aby se lidé z naší generace konečně začali zapojovat do politiky. Já věřím, že my můžeme přispět svým dílem k něčemu společnému v naší novinářské roli. Jen k tomu budeme potřebovat váš zájem, vaši pozornost, vaši důvěru a vaši pomoc. Uděláme všechno proto, abychom si tohle všechno zasloužili, ale bez vás to nedáme. Aby to fungovalo, musí to být náš společný projekt – společný projekt novinářů a čtenářů.

Mně ještě zbývá dotáhnout rozdělané věci v Internet Infu, například vás rád pozvu na Czech Internet Forum, kde budou nesmírně zajímaví hosté v čele s Kodim Fosterem, kterého jsem dlouho přemlouval a doporučuju ho nepropásnout, protože dokáže přemýšlet z úplně jiné perspektivy, než je u nás běžné. Trochu ještě pomůžu s rozjezdem Křišťálové Lupy, kde už ale v listopadu budu poprvé na vyhlášení jako divák a ne jako autor a moderátor, což bude hodně zvláštní pocit. Ale minimálně jeden vtípek se tam pokusím podstrčit.

Dál budu téhle skvělé, na českém mediálním trhu myslím skutečně ojedinělé, firmě držet palce, protože je plná výborných lidí a kamarádů, co odvádějí mimořádnou a užitečnou práci. Nikdy nepřestanu být dost vděčný za všechno, co jsme společně zažili, co všechno mi umožnila a kam jsem se díky ní posunul. Děkuju hlavně Markovi, Tomášovi a Michalovi za to, že mi dali svou důvěru a vzali mě mezi sebe, byla to pro mě velká čest a vyznamenání. Děkuju všem, se kterými byla radost spolupracovat. Bude se mi hodně stýskat.

V roce 1998 jsem se dostal na vysokou a vznikla firma, s níž jsem pak spojil dosavadní pracovní kariéru. V roce 2008 jsem se ženil. A dnes už můžu říct, že jsem v roce 2018 zvládnul dovršit čtyřicítku. Na osudové osmičky tedy mám myslím zatím o něco lepší bilanci než Československo s Mnichovem, Únorem a Srpnem. A budu doufat, že se mi tu osmičkovou sérii podaří prodloužit s novým deníkem, když jako typický federální produkt s česko-slovenskými kořeny letos na den přesně oslavím 100 let Československa založením česko-slovenského projektu, jehož dalších kulatých narozenin bych se rád dočkal. Už teď je to velká jízda a moc se na to těším.

Budu rád, když nám v tom pomůžete. Pokud chcete být informováni jako první o všech novinkách týkajících se našeho projektu, stačí se zapsat na této stránce. A pak se v září v našem crowdfundingu stát našimi předplatiteli. To bych si vlastně k těm kulatým narozeninám mohl dovolit přát jako dárek, ne? 🙂 A když vás bude dost, třeba zbyde kousek času i na to malování.