Obecná škola Česko

Znáte to. Obecná škola s partou předpuberťáckých kluků, kteří zkoušejí, co dovedou, kde jsou jejich hranice, a co jim ještě projde. Nejdřív jsou nervózní, musí se rozkoukat, všechno je pro ně nové, a vlastně je zajímá, jaké to bude. Ale po pár hodinách výkladu poleví v pozornosti, zas tak úplně je nebaví něco pořádného dělat, radši by byli venku a hráli si na vojáky.

Takže jeden z legrace hodí vlaštovku, druhý píchne spolužáka kružítkem, ten si to nenechá líbit a poleje mu sešit inkoustem. „Vole!“ ozve se ze zadní lavice. „Kreténe!“ „Svině!“ Smích… "No tak, žáci…! Dávejte pozor, tohle je důležité!” zvolá učitelka, která s přibývajícími excesy ztrácí přitažlivost, sílu i schopnost s tím cokoliv dělat.

V přední lavici sice sklání rozpačitě hlavu pár vzorných žáků, jimiž stále více spolužáků pohrdá, protože se nevysmívají paní učitelce a nechtějí si házet mokrou houbou, ale jinak se nechala k volné zábavě strhnout většina kluků. Občas sice kouknou, co na to paní učitelka, ale když stále bezradněji stojí před tabulí a už jen rezignovaně mlčky přihlíží, pokračují nerušeně dál v tom, co uznají za vhodné. Jasně, že se nic nenaučí a ztrácejí čas planou zábavou, ale aspoň díky tomu neví, že svět se točí úplně jinak a bez nich. Možná něco bude z těch šprtů, protože si nechtějí jen hrát a mají hlavu v nějakých zbytečných knížkách, ale ti jsou dneska jen pro smích.

Když jednou nejhorší sígr hodí kalamářem o tabuli a paní učitelka se z toho dočista pomátne, kluci slaví, jak to systému nandali. Teď už můžou řvát beztrestně na celou třídu “Kunda! Kunda! Svině!”, jak předříkává ten nejodvážnější z nich, a užívat si, že na ně nikdo nemůže. Hurá!!

Až po pár dnech… zjeví se nový učitel. “Jmenuji se Igor Čapí Hnízdo!” zahalasí mohutným hlasem s dutým bouchnutím do tabule. Podpatky vysokých bot sklapnou a kluci taky. Přišel onačejší sekáč a je připraven se nezakecat. Na řadu přijde přísnost, kontroly docházky i splněných úkolů, tělesné tresty, líbání rákosky a poděkování za spravedlivé potrestání. Kluci konečně poslouchají, co se jim říká, nekecají a makají. Jejich strach se začne mísit s obdivem a respektem – ta proměna je až k neuvěření – třída začíná fungovat jako jedna velká rodina, pod taktovkou jedné hlavy, co všechno ví, zařídí a na všechno dohlédne. Jen v poslední lavici vlevo vzadu jeden opožděný žák z času na čas vykřikne “Kunda!”, aby pobavil zbytek kluků, nemůže si pomoct, ale většinou jen o přestávce, když pan učitel není ve třídě, rákoska je rákoska.

Jakmile si chlapci získají učitelovu důvěru, odmění se jim – ty nejprověřenější pověřuje speciálními úkoly, vyznamenává je před celou třídou, v případě upřímného pokání má pochopení pro jejich drobná selhání. Rodiče nevěří svým očím, ve třídě je klid, žáci jsou spokojení, visí svému učiteli na rtech. Dokonce i na velký výlet je vezme, řízek s kaší dostanou, zvířata si pohladí, prolézačky prolezou. Klukům září oči!

A tak to plyne dál, spokojeně, než jednou přijde Eda nečekaně domů a zjistí, že jeho milovaný pan učitel ojebává jeho milovanou maminku. Ale ještě přesvědčí sám sebe, že možná jen špatně pochopil to rychlé zapínání poklopce, roztrhané punčochy a zválenou postel, která bývá obvykle dokonale ustlaná. Červík pochybností však hlodá, zvlášť když se Tonda svěří s podobným zážitkem, a úplně se prohlodá, když na výletě s panem učitelem objeví nevybuchlý panzerfaust z minulé války. Ukáže se, že pan učitel vůbec neví, co s tím, přestože říkal, že byl ve válce v první linii, že zabil mnoho nepřátel a že byl mnohokrát vyznamenán, vyprávěl, jak všechno dovede a všechno zařídí. Naštěstí je s nimi i Edův tatík, takový trochu legrační chlapík, co ho nikdy nikdo nebral moc vážně. Mlčky a neokázale vezme zbraň a zneškodní jí.

Obrázek všemocného pana učitele je v troskách. Vyjde najevo, že nikdy nebyl tím válečným hrdinou, za něhož se vydával, že to byla jen hra, co měla neinformované, nezkušené a naivní kluky přesvědčit, aby ho respektovali, aby pro ně byl vzorem a poslouchali ho. A on pro ně tu hru a iluzi a sen sehrál dokonale. Nikdo jiný by nebyl tak přesvědčivý. Bylo snadné a lákavé mu uvěřit. Chtěli to. Moc po tom toužili. Líbilo se jim to. Pan učitel rozhodoval přece tak moudře a spravedlivě a trestal po právu a byl tu pořádek a klid na učení. Ale teď už nemůžou. Už si nemůžou nic namlouvat.

Jakmile si kluci uvědomí, že už nemůžou čekat na učitele, který by je vedl, řídil, chválil a trestal, že jen oni sami se musí postavit na vlastní nohy, pustit se do dobrodružství a do světa, pak mají šanci dospět.

 

Sdílejte tento článek na sociálních sítích!
Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterShare on LinkedIn

Nepřehlédněte: kniha Přelud svobody

Výbor textů novináře a vydavatele Jána Simkaniče z let 2013 – 2017 Přelud svobody, které se týkají veřejného života, vývoje české společnosti a politické scény, proměn mediálního prostředí a komunikace. Knihu lze vnímat jako upozornění na zásadní rizika dalšího vývoje, stejně jako inspiraci k jejich překonávání.

Kniha obsahuje 68 textů sebraných z blogu Simindr.cz, týdeníku Respekt, magazínu Reportér a dalších médií. A to včetně zcela nové šestnáctistránkové eseje Přelud svobody, která výbor uvozuje a zasazuje do kontextu současné společenské a politické situace.

Tištěnou knihu můžete ihned zakoupit v e-shopu.

Simindr Written by:

Ján Simkanič, bloger, publicista, vydavatel.

One Comment

  1. Radovan Pajonk
    29. 7. 2017
    Reply

    Velice dobrá alegorie na naši dnešní společnost. Jak to ale dopadne?
    Kdybych to byl býval věděl tak bych sem byl nechodil.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *