Otázka zvětšujících se rozdílů mezi bohatými a chudými, tedy otázka evolučních pravidel v kapitalistickém světě začíná být opět horkým tématem.

Tento text byl napsán pro magazín Reportér, kde vyšel 15. března 2015. Zajistit jeho předplatné si můžete hned. 

Kdo nebyl v Las Vegas, má pocit, že je to úžasné místo. Jásavé neony září do noci, kopie sochy Svobody či Benátek oslňují na jednom místě. Celebrity, hazard, dráždění smyslů, dechberoucí drzý zázrak uprostřed vyprahlé Nevadské pouště. Oáza nespoutanosti a hříchu v nudném a šedém světě.

Jenže přijedete tam − a houby. Dusné suché horko pouště vás svírá, když procházíte šedivou upocenou špínou zanesených pórů ovadlého města poloduchů. Jestliže je reklama navoněná zdechlina, pak je Las Vegas její načančanou kafilerií. Jistě, pár hvězd showbyznysu odehraje svoje role a nějaké ty červené koberce také uvidíte. Ale pod tím se skrývá úplně jiný příběh − o odkladišti amerických důchodců, o zkrachovalých existencích a bídácích žijících z odpadků prázdné zábavy a hazardních her, vděčných za ubohou jednodolarovou margaritu a jedno z nejlevnějších ubytování ve Státech.

Pro mě osobně se Las Vegas zkoncentrovalo do jednoho absurdního tragického obrazu. Na konci řady automatů v přízemní hale seděl starý muž a jako všichni ostatní bezmyšlenkovitě v rychlém rytmu donekonečna mačkal tlačítko PLAY uvádějící do pohybu bubny s výherními ikonami. A s ním, hned vedle, v uličce mezi automaty, seděl na kolečkovém křesle tělesně i mentálně postižený kluk a mechanicky rukou před sebou dělal úplně stejný pohyb − rytmicky mačkal tlačítko PLAY na ovládacím panelu. Až na to, že před ním už žádný automat nestál.

Všichni hrají monopoly

Stále více ekonomů, sociologů, filozofů a umělců v posledních letech přemýšlí, do jaké míry jsme my všichni také jen marginální hráči na automatech světa. A do jaké míry v omámení zářivými přeludy globálních hvězd, značek a úspěchu mačkáme bezduše tlačítka svého života, ačkoliv pravděpodobnost hmatatelné výhry je zcela zanedbatelná. Do jaké míry jsme jen ovce vlků z Wall Streetu, kteří drží klíče od naší ohrady. Ovce s životním snem přeskočit na druhou stranu a stát se vlkem.

Prakticky jakékoliv statistiky posledních třiceti let ukazují, že po solidární epoše poválečného období dochází k významnému rozevírání nůžek mezi nejbohatšími jedinci a zbytkem společnosti. A že jakkoliv se dařilo zlepšovat parametry života těch nejchudších, parametry života nejbohatších se dařilo zlepšovat násobně líp. Tento trend začínající někde v liberalistickém období Thatcherové a Reagana se prohloubil nejen pádem železné opony, ale především globalizací a novými technologiemi. Pokračuje paradoxně i po ekonomické krizi z roku 2008, kdy velcí, bohatí a mocní, kteří nesli největší odpovědnost za uvolnění pravidel vedoucích ke krizi, zachraňovali před jejími důsledky na prvním místě sami sebe.

Dnes jsme na tom podle OECD nejhůř za posledních třicet let. Během tohoto období se poměr příjmů deseti procent nejbohatších vůči deseti procentům nejchudších zvýšil ze sedminásobku na devětapůlnásobek. A když časovou osu prodloužíme, srovnání bude ještě výmluvnější. Jak uvádí profesor ekonomie Emmanuel Saez ve svých pravidelných zprávách, ve Spojených státech v roce 1928 nejbohatší jedno procento obyvatel získávalo 23,9 procenta všech příjmů, zatímco na spodních 90 procent připadlo 50,7 procenta. Druhá světová válka a velká hospodářská krize rozdíly ztlumily. V roce 1944 nejbohatší jedno procento drželo jen 11,3 procenta příjmů, zatímco na 90 procent dole zůstalo 67,5 procenta.

Ale od konce sedmdesátých let začal dosavadní trend: ten vedl k tomu, že dnes jedno procento obyvatel získává opět přes 20 procent příjmů, zatímco příjmy spodních 90 procent klesly relativně (svým podílem na celku) zpátky ke dvacátým letům.

Pokud je evolučním pravidlem kapitalismu maximalizace zisku, není divu, že pak všichni hrají monopoly. A čím větší herní plán dostanou k dispozici, k tím větší koncentraci moci dochází. Obzvláště v technologicky vyspělých oborech nezávislých na konkrétní lokalitě je to vidět extrémně silně. Google, Amazon, eBay, Apple, Madonna, Nike, IKEA nebo Hobit v globální soutěži vydělají snové částky, o nichž se nikomu předtím ani nesnilo, ale logicky se tak nejspíš stane na úkor někoho jiného na domácím trhu.

Počet úspěšných a mocných je omezený a překonání sociální determinovanosti pro pravděpodobnost úspěchu je spíš výjimkou než potvrzením pravidla. A přestože pravidla hry umožňují, aby nejvzácnější tenisovou trofej zvedla nad hlavu i normální holka z Moravy, na cestě za wimbledonským vítězstvím leží stovky padlých tenistů a tenistek.

Americký sen funguje proto, že v teoretické rovině skutečně mají všichni možnost ucházet se o jakýkoliv úspěch a že existují konkrétní příklady těch, kterým se navzdory předpokladům či pravděpodobnosti podařilo překonat omezení vlastní sociální skupiny. I proto společnost kolem těchto „hrdinů dnešní doby“ musí vytvářet mýty a příběhy, proto vychází Elle, Forbes nebo bulvár, i proto blýskají neony Vegas do všech stran. Živené touhy po světě úspěšných nás vedou k tomu, abychom nepřestali šlapat náš krysí závod v nekonečném kole.

Nicméně se ukazuje, že srdce kapitalismu v sobě kromě ideálu podnikavosti, soběstačnosti a odvahy nejspíš skrývá i tendenci ke koncentraci moci. Společenské zázemí a kontakty, zděděné benefity, přístup k informacím a vzdělání, to všechno zvyšuje pravděpodobnost udržení vlivu a zvýhodňuje proti těm, kteří podobnou výbavu k dispozici nemají. O kolik snazší je s krytými zády čelit evolučním krizím a šokům, rozkládat riziko, optimalizovat daně napříč světem nebo v neposlední řadě ovlivňovat a upravovat pravidla hry ve svůj prospěch! Vzestupná spirála moci pak logicky akceleruje.

Ruka na spoušti

Demokratické společnosti dokázaly tuto „přirozenou“ tendenci koncentrace moci do značné míry ovlivnit zákony a etickými nároky, ale často se tak stalo až po násilných společenských změnách, rebeliích, revolucích nebo válkách. Západ se stal nejvíce rovnostářským až z drastické zkušenosti 2. světové války poučen důsledky rozvráceného sociálního systému po hospodářské krizi z roku 1929, ale také v konfrontaci se sovětským blokem, vůči němuž musel působit jako jednoznačně přesvědčivý pozitivní etalon. Po pádu železné opony a Fukuyamově „konci dějin“, s „definitivním vítězstvím liberalismu“, se tento srovnávací apel ztratil a nůžky se zase rozevřely.

Dnes se zdá, že před západními společnostmi stojí podobná výzva jako po roce 1945. Množí se protesty lidí bez naděje na pracovní uplatnění a na společenskou perspektivu, v některých zemích je každý druhý nebo třetí z mladé generace dlouhodobě nezaměstnaný, důvěryhodnost elit se vytrácí mezi oněmi „99 procenty“, oslabuje se pocit spravedlnosti a férovosti životní soutěže a víra v možnost jedince ovlivnit společenské směřování nebo alespoň zajistit si vlastní životní úspěch, posilují se extrémní a radikální postoje a ještě k tomu všemu roste geopolitické napětí, při němž jsou aktuální frustrace Západu efektivně využívány.

Právě v takovou chvíli mohou být západní elity znovu donuceny, aby i ve svém zájmu kvůli srovnávání s autoritářskými režimy a extremistickými hnutími dokázaly přijít s hodnotově a sociálně přitažlivější a perspektivnější alternativou. Takovou, v níž se „přirozené“ příkopy mezi chudými a bohatými, masou a mocnými, mezi vlky a ovcemi Wall Streetu budou zmenšovat pragmatickým pochopením toho, že ze sociální soudržnosti nakonec všichni vytěží předvídatelnější a spokojenější budoucnost bez extremit schopných zdevastovat celý ekosystém. Aby si skuteční vlci z Wall Streetu se svými klienty nevytírali pozadí tak, jako to předváděl ten filmový, když jim po telefonu prodával bezcenné akcie.

Tohle není žádná marxistická výzva. To je pragmatické poučení z krizového vývoje, které se hodí ve jménu svobody, pravdy a lásky aplikovat včas a dobrovolně, než tak učiní nějaký mladší, který se nezakecá. Pokud společnosti založené na demokracii a liberalismu neposkytnou většině svých občanů víru v sebe sama, bude mnohem snazší dospět k tomu, že se místo tlačítka PLAY na výherním automatu začnou mačkat spouště.