Tak jsem se po dlouhém čase probíral svým textovým archivem a pročítal zbytky minulosti. Docela s překvapením na mě z jednoho souboru koukalo pár řádek ze začátku roku 2001. Po těch skoro sedmi letech jsem už téměř zapomněl. Do zklidněného mlhavého období konce roku to ladí celkem příhodně.

Usnul jsem a zapomněl

Usnul jsem a zapomněl

na všechnu tíhu světla

na to nezdůvodněné trápení do věčnosti

na nedůstojnost práce beze smyslu

na oblost dívčích lýtek

a vystouplé halenky jejich hrudí

na všechnu pomíjivou ženskou krásu

která jediná dokáže přenášet hory

a těžká unavená mužská srdce

ztrápená poznáním marnosti všeho

do čeho se nutí

zapomněl jsem

z očí vymazal tu dotěrnou přítomnost

povinnosti a zoufalé nutkání žít

živit se a vyživovat pro smrt

že jsme jak kuřata pod žárovkou

co se z nich stávají slípky

co snášejí milióny vajec

že přežíváme v panelákových bytech

a místo modliteb nakupujeme zadarmo

vždycky zadarmo jako život

který jsme taky jen dostali

jako pozornost podniku vedlejší produkt

lásky neukojeného zvířete v nás

uprostřed štítivé náruče matičky Přírody

všechno jsem zapomněl

velkohubé ideje pro nevzdělané

kteří nevědí že láska a smrt

život a konec jsou až příliš jednoduché

než aby se daly vysvětlit

životy které si snaží namluvit

že nejsou jako televizní seriál

zbytečnost snubních prstýnků

a přelétavost věrnosti

a věrnost zoufalství

zoufalost bolesti a bolest nekonečna

a vlídnost doteku a teplo

ženského těla

všechno jsem přikryl peřinou

s milióny roztočů

a zavřel jsem oči abych neměl sílu

ptát se

kdy na mě přijde řada