Pomíjivost, samá pomíjivost

Miluju film Titanic a nestydím se to přiznat. Jen možná z trochu netradičních důvodů. Protože mě fascinuje pomíjivost.

Přemýšleli jste už někdy nad tím, že známá hesla Carpe diem a Memento mori vycházejí ze stejného pocitu a nesou dost podobná poselství? Spojuje je vědomí konečnosti lidského života a touha po jeho smyslu a naplnění. A vědomí, že čas, který nám byl dán, je krátký a rychle uplývající, se v těchto heslech zhmotňuje do hlavního úkolu, životního imperativu, prožít ho, jak nejlépe je v našich silách, naplnit život až po okraj.

Protože nad tím vším existuje právě ještě jedna mocnější síla – čas – jehož projevem je pomíjivost. Kdo se dívá na lidské hemžení, nemůže se ubránit pocitu, kterým tak krásně otevírá W. M. Thackeray svou slavnou a úžasnou knihu Jarmark marnosti: „Když tak principál divadélka sedí před oponou a dívá se na jarmark, při pohledu na ten ruch padne na něho hluboký smutek.“

Thackeray právě slovy principála svůj román i končí: „Ach! Vanitas vanitatum! Kdopak z nás je na světě šťasten? Komupak se splní jeho přání? – a i když se mu splní, jestlipak je spokojen?“

Někteří překládají zvolání z knihy Kazatel „Vanitas vanitatum, omnia vanitas“ jako „Marnost nad marnost, vše je marnost“, na mě je to však příliš depresivní a defétistická interpretace. Jednoznačně dávám přednost překladu „Pomíjivost, samá pomíjivost, vše pomíjí“, které sice také charakterizuje nezastavitelné mizení v čase, v němž ale chybí ten absolutní příznak ztráty smyslu lidského počínání. Naopak v něm cítím dotek největší životní moudrosti a nadhledu, zklidňující přijetí omezenosti lidských možností a vědomé úsilí vyrovnat se s údělem člověka, který jako jediný ze zvířat musí žít s myšlenkou vlastní smrti a s věčnou nejistotou, zda jeho život má nějaký smysl. (Přestože když si tuto věčnou pravdu řeknete maďarsky, nutně musíte dojít k závěru, že život skutečně žádný smysl dávat nemůže.)

Rád si s těmihle myšlenkami pohrávám, nechávám je vědomě přicházet k sobě a zase je rozpouštět do ztracena, jen tak, do nikam, pomíjet. Je to trochu znepokojivé, ale někde hluboko uvnitř zvláštně uklidňující. I dva roky staré mentální cvičení do složité doby, které tenkrát vzbudilo velký ohlas, vzešlo z podobných nálad. Proč znepokojivé? Protože hledět do tváře pomíjivosti nevrací žádné světlo, světlo vychází jen z člověka a jenom do času. Proč uklidňující? Protože každodenní rytmus se v té temnotě ztišuje do slabého pulsu, jehož naléhavost se vytrácí do malichernosti.

Pomíjivost mě fascinuje a s přibývajícím věkem stále víc. Copak není fascinující vidět rok za rokem, jak se měnila jedna z nejslavnějších tváří světa, a uvědomit si při tom, že ona podoba existovala ve své proslavené ikoničnosti možná jen nějakých deset let? Pouhých deset let, které se ztratí mrknutím oka, a nebýt nekonečna vizuálních kopií a reprodukcí, nevíme dnes o ní vůbec nic stejně jako nevíme o milionech jiných?

marylin

Není stejně tak fascinující, že většinou pouhé čtyři generace stačí, aby zmizela paměť rodiny ze starších časů? Jak nevidět před očima stále Memento mori, když ze snů, nadějí a generací tak často nezůstává kámen na kameni? Oč pochopitelnější tváří v tvář tomuto nejhlubšímu děsu z konečnosti se pak stává ten zoufalý a marný útěk před ním, zakrývání očí, okázalost zážitků, hypertrofie ega, hromadění hmotných důkazů existence, kterými jen marně zasypáváme propast nicoty před sebou?

Fotograf Chris Porsz takto zachytil a nedávno zveřejnil svůj jedinečný, vlastně celoživotní projekt – po 40 letech znovu vyfotil lidi ze svého rodného města. (Díky za tip Petru Koubskému a jeho 067.cz) Procházíte těmi fotkami, vůbec ty lidi neznáte, ale derou se vám slzy do očí, protože pomíjivost času vám ukazuje svou nezastavitelnou sílu s nekompromisní naléhavostí. 40 let – vžuuum! A jsou pryč.

Jeden můj dobrý přítel vzpomíná, jak se jako dítě smál Třem mušketýrům po 20 letech – „To  přece není možný, to už museli bejt děsně starý!“ A ono je to tady, jsme v podobném věku, ani jsme se neotočili.

Proto mě přitahuje a fascinuje právě Titanic. Protože je to nejvelkolepější epos o pomíjivosti. O dech vyrážejícím střetu lidského úsilí překonávajícího hranice možností s osudem i s vlastními slabostmi. Je to dokonalé tvůrčí zhmotnění pomíjivosti lidského údělu, vizuální orgie konečnosti, vybroušení každé fasety efemérního pyšného vrcholu potápějícího se v monumentálním pádu až na dno zapomnění. Schválně si toho někdy všimněte, kolik obrazů je podřízeno tomuhle úhlu pohledu, od mizejícího dýmu cigarety na pozadí hvězdného nebe, přes zpomalený běh kolem plamenů v kotlích nebo ruku, která při milování dopadne na zamlžené okno automobilu a pomalu sklouzává a stírá sraženou páru, až po nejexplicitnější vizuální prolínání tehdejší slávy a novosti se současným podmořským rozkládajícím se vrakem.

Když někdo dokáže stvořit něco podobného, stvořit uměleckou esenci pomíjivosti – umožnit skutečně prožít přerod sněhové vločky v kapku vody na prstě, umožnit vnímat ono „bylo tu není tu, havrani na plotu“, nasměrovat imaginaci diváka, čtenáře, posluchače doprostřed nicoty a zase zpátky, dotýká se pro mě hranic umění, rituálu zasvěcení, i když jde o holywoodský blockbuster. (O Titaniku jiným úhledem pohledu ve starším článku srovnávajícím Titanic s Concordií.)

Proto mě fascinuje Titanic, proto je tak znepokojivý a přitažlivý a dojemný a krásný a prchavý Věčný svit neposkvrněné mysli, v němž vzpomínky mizí ještě rychleji než v životě, proto zbožňuju pohled hlavní hrdinky, kterým se v křehkém Pornografickém vztahu na konci filmu, když už je po všem, zadívá na hlavního hrdinu přes proud padající vody, aniž by on o tom věděl, proto obdivuju časem protknuté filmy Richarda Linklatera (trilogii Před… nebo Chlapectví, proto miluju začátek animáku Vzhůru do oblak, opiový pohled Roberta de Nira v Tenkrát v Americe a Debborah Theme ze stejného filmu, kterou jsem jednou měl příležitost slyšet v zázraku chvíle na vlastní uši dirigovanou Enniem Morriconem, proto tak fungují rozmlžené vzpomínky Old Shatterhanda nad umírajícím Vinnetouem, proto jsou pro mě na Lásce nebeské umělecky nejsilnější chvíle míjení či samoty, takhle funguje Bio Ráj nebo bloudění v zasněženém městě v Amarcordu, vzájemný pohled probouzející se Julie a umírajícího Romea v Luhrmanově verzi, otec litující pozdního rodičovského prozření nad umírajícím desetiletým synem v Za smíchem slzy, princové Nové Anglie v Pravidlech moštárny, Natalie Woodová ve Třpytu v trávě, monumentální hudba v Posledním mohykánovi i absurdní verze prchavých kouzel života v Amélii z Montmartru nebo náročných 21 gramů.

Každý jinak, a přece všechny stejně se pokoušejí o totéž, zachytit nezachytitelné podobně jako Monet se světlem a barvami nebo Rodin s pohybem a energií. Přesto i to je pomíjivost, leč předvedená a prožitá jako terapie před tou vlastní. Umění jako simulovaný a léčivý pohled do propasti. Jako trénink, kterým se člověk učí přijímat, co ho čeká. Díky němuž pak každodennost tolik netíží a prosívá se v něm nedůležité od důležitého. A díky němuž nakonec může zbýt poznání, které zaznívá právě na konci Kazanova krásného Třpytu v trávě:

„Nic nevrátí tu chvíli třpytu v trávě a nádheru květin. Nebudeme naříkat, raději najdeme sílu v tom, co zbylo.“ William Wordsworth

 

Související:

Mentální cvičení do složité doby

Jeden z bývalých zaměstnanců Facebooku a génius datové analýzy Jeffrey Hammerbacher proh­lásil v parafrázi na slavnou báseň Allena GinsbergaNej­lepší mozky naší generace si lámou hlavu, jak lidi přimět klikat na reklamy. A pak dodal: That suc­ks.

Digitální sebevražda

Kvílení pro 21. století

 

 

Právě vyšlo: nová kniha Přelud svobody

Výbor textů novináře a vydavatele Jána Simkaniče z let 2013 – 2017 Přelud svobody, které se týkají veřejného života, vývoje české společnosti a politické scény, proměn mediálního prostředí a komunikace. Knihu lze vnímat jako upozornění na zásadní rizika dalšího vývoje, stejně jako inspiraci k jejich překonávání.

Kniha obsahuje 68 textů sebraných z blogu Simindr.cz, týdeníku Respekt, magazínu Reportér a dalších médií. A to včetně zcela nové šestnáctistránkové eseje Přelud svobody, která výbor uvozuje a zasazuje do kontextu současné společenské a politické situace.

Tištěnou knihu můžete ihned zakoupit v e-shopu.

Simindr Written by:

Ján Simkanič, bloger, publicista, vydavatel.

Be First to Comment

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *