Prezidentský novoroční projev, který bych rád slyšel

Z vánočního projevu prezidenta Miloše Zemana se mi nedělalo dobře. Tak moc se minout úkolem a podstatou své role, zvlášť v dnešní rozkymácené době, to se jen tak nevidí. Přitom neudělat úplný opak toho, co se od lídra pro dnešní dobu čeká, by šlo dost snadno. A když toho není schopen prezident sám, měl by být alespoň natolik soudný, aby si takový projev nechal připravit od někoho, kdo ví, co je v takové chvíli potřeba.

Politický projev je žánr svého druhu. Není vůbec jednoduchý, pokud má být osobní, silný a přesvědčivý. Přesto naplnit alespoň základní znaky, které jsou spjaté s tímto úkolem a s rolí, ve které se pronáší, není výzva pro nobelisty. Bohatě by stačil zkušený ghost writer.

Když jsem poslouchal Miloše Zemana a jeho vánoční rádobyposelství, bylo mi trapně a smutno. Už dlouho jsem v českém prostoru neslyšel nějaký výjimečný projev, ale zabřednout tak moc do soukromého bahna, navíc při sváteční chvíli, místo aby u svých spoluobčanů podněcoval odvahu, odhodlání a chuť k něčemu společnému, to člověk hned propadne znechucení, depresi a letargii.

Ale pak jsem si říkal, že v té negativní náladě zůstat nechci. A tak jsem zvolil pozitivní terapii. A zkusil jsem si napsat, co bych chtěl, aby mi nějaký prezident říkal dnes, 1. ledna 2015. Podle mě od české politické scény nechci tak moc, ne? Když to jde na Slovensku, proč by to nemělo jít u nás? Co byste si přáli slyšet vy?

 

Vážení přátelé, občané České republiky!

Je mi ctí, že k vám mohu promluvit v den, kterým se začíná náš další společný rok.

Vloni jsme oslavili čtvrtstoletí od pádu režimu, ve kterém podstatnou část svého aktivního života prožila stále ještě velká většina naší společnosti. Právě loňské oslavy jsem vnímal symbolicky silněji než všechny předchozí, zdály se mi jako první věrohodnější a odvážnější pokus o poctivou reflexi oněch 25 let a naší klopýtavé cesty od totality k demokracii.

Snad za to vděčíme generační obměně. Řada mladých lidí dokáže vnímat komunistický režim s mnohem větším odstupem a bez nutnosti obhajovat sebe sama. Navíc je pro ně mnohem důležitější budoucnost než sentimentální retro starých dobrých časů. A jsem rád, že i oni, kteří ho osobně nezažili, vnímají Listopad 1989 jako symbol naděje a nového začátku.

Je to radostné zjištění zvláště ve světle naší veřejné debaty posledních let, která byla ve vleku rozmarných starců topících se v hořké nenávisti a bojujících bitvy dávno minulé o zbytky své politické důstojnosti a svého často problematického odkazu.

Osud nám však dnes do cesty staví mnohem větší výzvy, jejichž závažnost a dopady na nás na všechny si nejspíš ani nedovedeme představit. A čelit jim budeme moci jen s těmi, kteří je alespoň dokážou vytušit, nikoliv se zajatci myšlenkových stereotypů předchozího století.

Stejně tak už nemůžeme sázet na recepty minulosti, protože byly pouhou odvozeninou pravidel deformované společnosti. Dříve jsme se desítky let učili, jak proplouvat pravidly autoritativního režimu, jak je ohýbat ve svůj prospěch, jak rezignovat na pravé hodnoty nebo je ukrývat před ostatními, jak mlčet a nevyčnívat z davu, jak si myslet navenek něco jiného než uvnitř, jak utíkat do soukromých světů a rezignovat na boj o tento stát s těmi, kdo ho vedli a drželi pod krkem. Bylo to pragmatické, nehrdinské, nejbezpečnější a svým způsobem pochopitelné.

Ale 25 let od pádu nesvobody se už nemůžeme vymlouvat, že jsme se neměli příležitost naučit svobodně a odpovědně rozhodovat a žít. A to ani ve chvílích, kdy náš veřejný život působí chaoticky, neuspořádaně a neefektivně, kdy jsme zklamáni a frustrováni ze způsobu řešení problémů a zneužití moci.

Máme nejvyšší čas přestat očekávat, že za nás naše vlastní problémy vyřeší někdo jiný. Někdo lepší, schopnější, ráznější, než jsme my sami. Zvláště když se ukazuje, že ani ti, kteří s hesly o transparentnosti a boji proti korupci vyhrávají volby, na současném stavu nechtějí nic měnit. Což je o to znepokojivější ve chvíli, kdy v posledních volbách došlo k takovému propojení politiky se soukromými podnikatelskými zájmy, jaké u nás nemá obdoby.

Vím, jak je jednoduché ztratit trpělivost v úsilí o nápravu a nechat všechno plavat. Zklamání z několika generací politických garnitur k takové únavě bezpochyby vede. Chtěl bych proto být právě v téhle věci vaším neúnavným vyslancem a nepolevit ve snaze poukazovat na netransparentnost, obcházení pravidel hry a střety zájmů. Zároveň chci dodržovat nejen psaná, ale také nepsaná pravidla své role, což se nedařilo žádnému z mých předchůdců.

Chci se tím zasadit také o to, aby se v České republice podařilo rehabilitovat obraz politického života jako skutečné služby obci a občanům, aby naše republika pro nás všechny byla res publica – věc veřejná, společná, naše.

Nemůže být definována jen zaprášenými historickými symboly, skutečně živá a společná bude jen tehdy, pokud ji jako naši společnou budeme vnímat my všichni, pokud budeme mít zájem o dění kolem sebe a pokud budeme každý svým dílem přispívat k tomu, aby se nám společně žilo o něco lépe. Nemůžeme od politiků očekávat, že prostě zařídí, aby bylo líp. Protože to nemůže zařídit nikdo jiný než my sami.

Vážení přátelé, občané České republiky. Žijeme v úžasné zemi. Patříme k nejbohatším zemím světa, a navzdory řadě problémů a tíživé situaci některých lidí je u nás jedna z nejnižších úrovní chudoby a nízká míra sociální nerovnosti. Často v sobě dokážeme objevit velkou toleranci a ceníme si liberálních pravidel. Řada z nás uspěla v globálním měřítku v umění, sportu, podnikání i vědě či výzkumu. Dokážeme světu přinášet invenční a kreativní nápady, řešení a projekty. Když budeme vědět, co chceme, a když o to budeme poctivě usilovat, jsem přesvědčen, že musíme uspět.

Mám pocit, že v poslední době přibývá podnikavých, aktivních a obětavých lidí, kteří dokáží v malém, ale i velkém přispět k tomu, aby se u nás žilo lépe. Odvážně se pouštějí do nových projektů a zkoušejí poctivě naplnit svůj život. A nezáleží na tom, jestli otevřou kavárnu, mateřskou školu, připraví sociální program pro potřebné, zorganizují místní setkání, rozjedou podnikatelský startup, založí ekologickou farmu, zachrání chátrající pivovar a začnou vařit místní pivo, obnoví výrobu nějaké staré úspěšné značky, umístí piano na ulici nebo přispějí finančně či jinou pomocí na nápad někoho jiného. Každý podobný pokus, i kdyby neměl vyjít, nás posouvá všechny dopředu.

Samozřejmě, že náš vlastní úspěch nezáleží jen na nás. Rozkolísanost dnešního globálního uspořádání, hospodářské oslabení západní civilizace a její sociální otřesy, narůstající míra a nevyzpytatelnost vojenských konfliktů představují rizika, která mohou zásadně změnit uspořádání světa, v němž žijeme. Zvláště když jsou jeho části stále víc propojené a na sobě závislé. Ale i v takovém případě záleží do posledních chvíle jen na nás, do jaké míry dáme přednost skutečným hodnotám před vlastním strachem nebo oportunismem.

A jak víme z minulosti, strach nikdy nebyl dobrým rádcem pro rozhodování. Není jím ani dnes, při ruské hrozbě na východě Ukrajiny a při našem nečitelném postoji a lavírování v rámci společné evropské pozice. Není jím ani při posuzování hrozeb ze strany extrémního islámu, kdy společně s brutálním a krutým barbarstvím posuzujeme v jednom pytli i nekonfliktní a mírumilovné muslimy a nejsme připraveni pomoci ani nemocným a zraněným dětem. Strach ze světa nás také svazuje při schopnosti správně vyhodnotit informace, které o světě máme, nebo spíše nemáme, protože je ani nechceme vnímat. I proto jsme tak nejistým partnerem v rámci mezinárodního společenství, uzavřeni sami v sobě a zavírající oči před tím, co se doopravdy děje.

Proto, pokud bych nám všem mohl nabídnout nějaké předsevzetí do nového roku, pak by to byla výzva k odpovědnému a občansky zralému chování. Nestačí jen chodit k volbám. Buďme angažovanými občany, mějme zájem o místo, kde žijeme, žádejme odpovědné chování i od politiků, úředníků, od nás všech. Dávejme jasně najevo své hodnoty, názory a podněty. Zajímejme se o důležité změny ve světě, buďme k nim otevření, sbírejme inspirace, porovnávejme, neváhejme přebírat úspěšná řešení. Dávejme k dispozici své zkušenosti a své síly, kdykoliv to půjde. A nebojme se.

Musíme vsadit na zkušenosti těch, kteří v sobě nesou kvalitní vzdělání, zkušenosti a rozhled a mají odvahu prosadit se. Na ty, kteří už dávno nejsou svázáni limity a předsudky malého českého světa, ale kterým na něm stále ještě záleží.

Hledejme osobnosti schopné ve stále náročnějším a méně přehledném mezinárodním prostředí dobře a úspěšně hájit naše zájmy. Osobnosti, které nepotřebují dělat samoúčelného strašáka z Evropské unie, Spojených států nebo NATO, aby na ně sváděli své vlastní chyby, selhání, prohry či odváděli pozornost od svých privátních cílů. Dejme prostor a důvěru lidem odhodlaným trpělivě hledat pro naše zájmy podporu a spojence, kteří jsou si zároveň dobře vědomi, kdy potřebujeme být spolehlivými a čitelnými partnery pro ostatní. Kteří si uvědomují, že v dnešním nevyzpytatelném světě nemůžeme jeho nástrahám vzdorovat sami. Že nejsme a nikdy nebudeme jediní nejchytřejší, že nás samotné nikdy nikdo nebude vnímat dostatečně vážně, pokud nebudeme zastávat srozumitelná stanoviska a jasné hodnoty, pokud nebudeme ochotni a schopni dávat, stejně jako jsme připraveni brát.

Já ze své role chci udělat všechno pro to, aby byli tihle lidé budoucnosti vidět a slyšet mnohem víc než dnes, aby dostali prostor, který si zaslouží.

Je pro mě velkým příslibem, že podobně zaujatí mladí politici a političky, s ideály, s odhodláním a velkou osobní integritou se už začínají objevovat. Řada výsledků nedávných komunálních voleb ukázala, že občanský aktivismus dokáže předurčit i politický úspěch. A neexistuje lepšího důkazu toho, jak moc se mýlil Václav Klaus, když občanské iniciativy vykazoval za hranice slušné společnosti, než právě úspěch dřívějších aktivistů ve volbách. Nemůžeme si přát nic menšího, než aby se jim vyvolanou naději podařilo naplnit. Podobně ochota vystavit červené karty politikům, kteří překračují základní pravidla hry a slušnosti, dokazuje, že nám není stav a úroveň našeho veřejného prostoru lhostejný.

Vážení a milí přátelé. Buďme skutečnými občany České republiky, Evropy a světa. Občany otevřené, sebevědomé, odvážné a svobodné společnosti, která při troše štěstí bude přesně taková, jakou ji budeme chtít mít.

Přeji vám všem všechno dobré v roce 2015.

 

Pozn.: Díky za skvělou zpětnou vazbu všem, kteří to přečetli před vydáním.