Proč by neměla být žádná důchodová reforma

Říkám to už dlouho. Vůbec nechápu, proč je potřeba penzijní reforma. A čím dál víc si myslím, že by ani žádná být neměla.

Vladimír Špidla je možná mimozemšťan, ale podle mě přišel s jedním zásadním postřehem. Říká, že „v průběžném systému se nic ukrást nemůže, protože tam ty peníze nejsou.“ Zkusme z toho pro tuto úvahu vyjít.

Průběžný systém

Jak funguje důchodový systém. Máte na jedné straně aktivní pracující, kterým nějak seberete peníze, a na straně druhé důchodce, kterým ty peníze zase dáte. Ve velké míře je jedno, jak ty peníze vyberete, jestli tomu říkáte sociální pojištění, daň z příjmu nebo ty peníze přesunete z DPH. Pokud stát nejede striktně oddělené účelové financování, což de facto nejede, pak je to úplně jedno.

Lidem můžete vzít jen to, co udrží společnost v přijatelné normě, a zároveň aby to pokrylo všechny potřebné náklady – korupci, byrokracii a sociální smír – tj. aby ti nejchudší nevycházeli do ulic a nekazili obchody bohatým.

Teď to fuguje tak, že aktivní pracující vydělávají na důchodce (kteří zase vydělávali na svoje důchodce). Generace současná vydělá to, na co společnost má, generaci minulé. Peníze, které se lidem seberou, se „nemůžou ztratit“, protože se nikde nehromadí. Dá se tomu říkat i mezigenerační solidarita, ale to není teď v módě. Do téhle solidarity negativně zasahuje víc faktorů – aktivních pracujících ubývá, důchodců přibývá a ještě se navíc, parchanti, dožívají delšího věku.

Navrhovaný systém individuálních účtů

Zázračnost navrhované reformy je v posunu směrem k tomu, že generace současná si začne spořit sama na sebe. Takže teď každý dostane důchod, který si zaslouží svým příjmem z aktivních let. Hosana! Pokud přemýšlíte, rázem se zeptáte, a kdo tedy bude vydělávat na současné důchodce? A kdo na ty, kteří nebudou mít tolik času, aby si na důchod naspořili dostatek, protože už nejsou sami nejmladší? A pokud stále přemýšlíte, ano, dojdete k závěru, že to pořád bude ta samá skupina současných aktivních pracujících. Protože jinde ty peníze nejsou. Proto se zvedne DPH a brzy jistě také další daně. Někdo ten pokrok financovat musí a odnese to naše generace. Vyděláme na starší generaci, která si na sebe nevydělá, a vyděláme i na sebe, protože na nás už taky nikdo vydělávat nebude.

Problém je v tom, že se dramaticky zvedá riziko zneužití naspořených peněz, riziko devalvace jejich hodnoty, riziko jejich neúspěšného investování ve špatně vybraném fondu. Aktivní pracující, který by si v poválečném Československu začal individuálně spořit na důchod, by po několika měnových reformách dnes nejspíš přespával v Sherwoodu před Hlavním nádražím. Může vděčit průběžnému systému, že má z čeho platit svůj nájem a nákup v Lidlu. Ekonomové dnes říkají, že jsme jediná země ve střední Evropě, která ještě nic neudělala se svým důchodovým systémem. Je šokující, že po maďarském zestátnění, polském skorozestátnění prostřednictvím dlouhodobé státní půjčky z penzijních účtů a po slovenské destabilizaci systému to říkají jako kritiku a nikoliv s úlevou.

Tlak na údajnou reformu přichází pouze z privátní sféry

Jediný, komu prospěje reforma při zapojení soukromých fondů, jsou soukromé fondy. Řekněte mi jediný argument, proč by soukromé fondy jako celek měly přinést systému víc peněz? Nemůžou všechny fondy jen vydělávat, část jich jistě prodělá. A to nám stojí za to riziko, že někteří ve svých investicích neuspějí? Fakt byste nechali na individuálním úsudku průměrné populace, aby si zodpovědně vybrala ten nejlepší fond? Na každém zvlášť? Vy sami to dokážete? Já ani náhodou.

To fakt nestačila jedna kupónová privatizace, z níž někdo měl desetinásobek, někdo desetinásobek miliard, ale někdo také prodělal všechno, co do systému dal, tenkrát naštěstí jen kupónovou knížku? Ale když půjde o důchody a lidi špatně investují? Kdo se postará o to, aby na ulici nežebrali o polívku? No, asi by se na ně museli složit všichni ostatní – a jsme zpátky u průběžného systému.

Opravdu není zbytečné pořád zdůrazňovat, že nutnost reformy hlásají pouze tzv. bankovní experti a z nich složené komise. Jak můžu věřit ďáblu, když mi říká, že bez jeho ohně v ráji nebude teplo? V tomhle případě ďábel jen dělá svou práci, problém je, že žádné božstvo, které by nám otevřelo oči, tu ve stejně soustředěném tlaku nevystupuje. A když, pak ne expertně, ale emotivně nebo nepřesvědčivě. Vladimír Špidla asi není ten správný rétor, který by cokoliv dokázal v podobném souboji uhájit.

Mýtus o vejcích ve více ošatkách

Pochopitelně namítnete, že situace není tak absolutní, jak by se z popisu zdálo. Ano, výše jsem popisoval primárně dva principy v jejich čistém stavu. Věhlasná reforma má v sobě zakódováno rozkládání rizika – takže se hovoří o více pilířích systému. Výsledkem je pak mix – průběžný systém doplněný o různé typy individuálního spoření – ať už ve státním systému, nebo v komerční sféře. Ano, ďábel umí hledat na všem to dobré.

Samozřejmě, že by neprošlo, aby penzijní fondy urvaly úplně všechno, takže si vezmou aspoň to, co teď jde a zamaskují to rozkládáním rizika. V té souvislosti se objevuje jeden půvabný argumentík, který má snížit práh citlivosti vůči soukromé sféře: vždyť i stát může zbankrotovat. A říká se to silněji a častěji než o soukromých fondech. No jo, jenže když zkrachuje stát, chci vidět ty blahem vrnící spořivé důchodce, kteří si s nadhledem půjdou pro důchody do svých penzijních fondů, které v tu chvíli nebudou mít nové příjmy z aktivních pracujících, kterým zkrachoval stát. Svět je klamán, aniž by chtěl.

Ale ta svoboda volby! Odvážnější mohou investovat agresivněji, mohou přece víc vydělat. Jasně, můžou i prodělat, ale proč to zdůrazňovat. A je jasné, že být agresivní investor u takové věci jako důchod za riziko stojí. Tedy vaše riziko stojí za to penzijním fondům.

Jenže když se podíváte na ten bullshit o ošatkách, dojdete k jedné věci – ony nejsou vůbec stejné. Penzijní fondy nechtějí a nikdy nebudou nést zodpovědnost za případný krach systému. Pořád ji ponese stát, byť by část osob ve volbě investiční strategie neuspěla. A stát bude ten, který se o ně dál bude muset postarat a od něhož to všichni budou očekávat. Přece to nebudou dělat penzijní fondy, měli jste líp investovat. Od čeho je zbytek průběžného systému, sakra. Tak zvyšte DPH, pokud v rozpočtu nejsou peníze, a kecy o ošatkách si nechte pro děti!

České řešení

Naštěstí jsme v Čechách. A tak i navrhované řešení bude polovičaté a celé té legraci se bude dát vyhnout. A můžete si penězi naložit podle svého uvážení lépe a radostněji – bez nezměnitelného závazku do konce života při základní rozpočtové kázni můžete naspořit klidně stejně a přitom s časově pružnějšími produkty či investicemi.

Nicméně část lidí do soukromého penzijního spoření půjde. Předpokládám, že ta méně vzdělaná část nebude mít problém nechat se cestou do práce v metru přesvědčit agilní blondýnou, že to s nimi finanční instituce myslí dobře. A navíc stát přece chce, abyste byli zajištěni na důchod, tak není nad čím váhat. Děkujeme za důvěru, tady je číslo účtu, hezký den a pozdravujte v práci! A my ostatní se pak musíme za ně i za nás modlit, aby se s těmi jejich úsporami během následujících čtyřiceti let nic nestalo. Nebojte, uteče to jako voda a mnozí z nás tu už dávno nebudou. Část lidí naopak investovat nebude vůbec do ničeho, na konci života zjistí, že stát jim dá málo a oni si nepřivydělali a budou chtít po státu další peníze. Prašť jako uhoď, průběžný systém se znovu přihlásí o slovo.

Důkaz místo slibů o tom, jak upřímně to politici ve službách penzijních fondů s námi všemi myslí, poskytuje jeden detail navrhované reformy – když zemřete, vaše úspory se nestanou předmětem dědictví. Ale přejdou komerčnímu subjektu. Mlask.

Tak jak jinak?

Tuhle otázku nelze nečekat. Podle mě, přiznávám, že bez expertních výpočtů, stačí pro udržitelnost financování důchodů pracovat s několika parametry. Posouvat věk odchodu do důchodu tak, aby důchodců bylo méně a aby v důchodu strávili méně let, resp. tolik jako dříve. Zvyšovat příspěvky do důchodového systému, pokud se mění demografická situace (například změnou výše důchodového pojištění). A pak je tu ještě jedna zásadní věc – místo důchodů, které se v současné době odvíjejí od výše předchozího příjmu, vyplácet jednotný příspěvek v důchodu, něco jako životní důchodcovské minimum zaručující důstojný život ve stáří. Pokud by chtěl člověk něco navíc, ať si spoří dle svého uvážení, což se ostatně stejně už děje. Populární není ani jedno, ale to jsou naprosto logické a jednoduše administrovatelné kroky, aniž by bylo potřeba měnit základní přerozdělování systému.

Tím, že by se změnila optika toho, co takový důchod znamená, že to není spravedlivé vrácení toho, co si člověk naspořil, ale že je to nezbytná částka, kterou společnost zaručuje všem svým členům, protože jinak by se o ně stejně musela postarat, logicky by to vedlo k silnější osobní motivaci zabezpečit se na stará kolena a přilepšit si nad úroveň nejnutnějšího. Jak bych to udělal, by už ovšem byla moje starost. Důchodcovské minimum by muselo být tak vysoké, aby nemohla nastat situace, že by jeho příjemce mohl žádat po státu dodatečnou kompenzaci toho, že se sám o sebe nepostaral. Současná úroveň důchodů, které bývá vytýkáno přílišné rovnostářství, se tomuto modelu dost podobá. Až na to, že rovný důchod by byl cíl, nikoliv negativum. A Ústavní soud by se tím nemusel zabývat.

Komerční penzijní fondy by byly na úrovni všech ostatních investičních příležitostí a buď by investory přesvědčily o své užitečnosti, nebo by se za nimi zavřela voda.

Nastíněnou cestu nepovažuju za reformu, ale za úpravu parametrů. Reforma se tomu říká proto, aby to znělo vznešeně, osudově a aby to obhájilo zapojení komerční sféry, která je prezentována jako spasení. Jenže zatímco bůh neexistuje, tak ďábel zcela jistě 🙂

P.S. Případné řeči o levičáctví si nechte pro sebe. To, že odmítám státem posvěcené vydělávání soukromého sektoru, není levičáctví. Právě naopak.