Pokud je nejdůležitějším předmětem zájmu politických diskusí a komentářů vajíčko, něco podstatného to vypovídá o stavu věcí veřejných v této zemi. Bohužel, obětí pokrouceného náhledu na svět se stáváme všichni a nedochází nám, jak moc nám uniká to podstatné.

Koukejte se jinam

Současnou situaci považuji sám pro sebe za trestuhodné selhání elit všeho druhu. Naše hodnotově rozbitá společnost má zcela pomíchaný rejstřík toho, co je důležité a co je jen šalebný doprovod mediálního zdání zakrývající smysl. Dnešní podobu veřejné diskuse bych dokonce neváhal označit za dokonalé odvádění pozornosti od podstaty věci směrem k nepodstatným banalitám.

Neplatí to jen o politice, dnes a denně jsem svědkem toho, jak se nejrůznější lidé snaží „řešit“ (to je to užasné slovo dneška!) všechno možné, jen ne to, o co opravdu jde. Ovšem ve správě věcí veřejných to zřejmě bolí nejvíce, protože důsledky téhle deformace odnášíme v konečném důsledku úplně všichni.

Svět politiky je dnes zcela odtržen od reality. Přitom všichni se k němu vztahují, včetně politických analytiků, komentátorů a novinářů, jako by to byl „ten“ velký svět, kterému máme věnovat svou pozornost. Jenže co je jeho podstatou? To, co vidíme, jsou zástupné personální spory, pár vyprázdněných hesel a trapné slovní přestřelky. Naopak to, co vidět nemáme, jsou zákulisní hry na pomezí korupce, klientelismu, prosazování osobních mocenských zájmů apod.

Čemu se věnuje mediální pozornost? Logicky tomu, co je vidět, protože je to jednodušší, snáze uchopitelné, levnější a samozřejmě to v krátkodobém pohledu přitahuje větší pozornost. Na co pak veřejnost reaguje? Pochopitelně na to, co je vidět a čemu se věnuje mediální pozornost, protože o ničem dalším informace k dispozici nejsou, popřípadě se objeví jen zřídka. A proto všichni „řešíme“ (opět to krásné slovo), kdo koho a jak urazil, kdo koho dostal na nějaké blbosti, jestli někdo nějak vypadá a s kým se dal dohromady, jestli schytal vajíček moc, nebo málo.

Podstata věci – komu to slouží, kolik z toho kdo má, komu kdo co přihrál, proč někdo prosazuje nějakou podobu zákona, která někomu pomůže a jiní ji odnesou, to všechno se odhaluje a pojmenovává neskutečně obtížně. Ani u proslulých a tolik viditelných zdravotnických poplatků téměř nikdo nedokáže srozumitelně prezentovat hlavní varianty řešení, jejich přínosy a negativa a racionálně zvažovat mezi nimi. Všichni vidíme jen to, že platíme, nebo neplatíme u doktora. Za tuhle osobní, často prvosignální zkušenost jít neumíme.

Koukejte jinam, nám to vyhovuje

Chápu, že tento stav věcí je výhodný především pro ty, kteří z něj těží – to znamená politiky, úředníky a na ně napojené komerční subjekty. Chápu, že se v něm lépe pohybují i průměrní novináři, kteří pod tlakem množství práce rezignují na velké ambice a raději se sklouznou po povrchu. Chápu, že výhodné je to i pro mediální domy, které se pak aspoň nemusejí vyrovnávat se skutečnými střety zájmů, když nemusí referovat o negativních aspektech podnikání svých důležitých inzerentů. A to nemluvím o neblahých důsledcích fenoménu, který prolíná vším výše uvedeným – tj. nedostatečné odstřihnutí se od elit totalitního systému, které si dokázaly najít efektivní uplatnění v mocenské sféře dneška, aniž by s tím měly nějak větší morální problém a aniž by byla společnost schopna podobný problém vůbec srozumitelně definovat. Pro ně je také jistě prospěšné, když mají nerušený klid na práci.

To všechno považuji za selhání elit této země. Čím víc nad tím přemýšlím, tím víc se přikláním k závěru, že se možná opravdu jedná o generační záležitost, kdy jsou dnes na vrcholu sil lidé, kteří své základní návyky a stupnici hodnot získali v dobách normalizace (Jiří Paroubek je jejich megasymbolem, zhmotněnou ikonou) a že potřebný očistný proces skutečně nemůže začít dřív než po dvaceti letech od nějaké razantní přeměny společnosti (německá reflexe nacismu je častým příkladem). Krásná a hluboce pravdivá formulace se povedla Karlovi Schwarzenbergovi, který řekl, že neštěstím sociální demokracie je to, že ve svém středu nemá skutečně sociální demokraty.

Žloutek na konci tunelu

Jak s tím vším souvisí házejí vajec? Víc než by se mohlo zdát. Pár slov jsem už napsal k příčinám, nicméně zatím nejlepší analytický postřeh zformuloval Miloš Čermák, který jako jeden z mála asi pochopil to nejdůležitější poselství vajíčkové aféry. Zkusím ho doplnit o pár postřehů svých.

Jen mladá generace je relativně nedotčená deformacemi, které nám připravil minulý režim. Ač sám mezi třicátníky, pozoruji pravidelně, jak moc se na nás podepsala mentalita našich rodičů a celé společnosti, jak odlišně všichni uvažujeme například ve srovnání se západní Evropou a Spojenými státy a jak nás to všechny brzdí. Jak moc často a snadno se dokážeme smířit s věcmi, se kterými se smiřovat nesmíme, jak často dokážeme mávnout rukou nad obcházením pravidel. A jak často se nedokážeme postavit za správnou věc.

Facebooková generace, jak ji nazval Miloš Čermák, tyhle mentální bariéry rezignovaného přístupu nezná. Možná se to dá označit za typicky naivní, idealistické mládí, a do značné míry by to byla pravda, ale dnes poprvé se chce projevit ve veřejné komunikaci a zároveň se může projevit, aniž by jim okamžitě někdo rozmlátil ruce a hlavy a pozavíral je, byť by to jistě mnozí chtěli udělat (Paroubek, Klaus, Pecina například, jejichž přirovnávání k nacistickým projevům je do nebe volající drzost a hnus a zneužívání historických tragédií k obhajobě vlastní nedotknutelnosti a nepostižitelnosti).

Za to, že se arogantnímu Paroubkovi neplánovaně podařilo zmobilizovat emoce mladé generace k nějakému společnému činu (jehož společenskou nebezpečnost nafukují jen ti, které odhaluje, byť davové vajíčkování asi není ideál demokratické komunikace a z té intenzity byli zřejmě překvapeni i ti, kteří se do něj zapojili), za to bychom my všichni ostatní měli být vděčni. Házení vajíček totiž nepřeroste v házení dlažebních kostek ani molotovovů, naopak roste naděje, že se změní v házení volebních lístků do volebních uren. (Jen na okraj – slyšeli jste, že by někdo z politiků přirovnával házení zápalných lahví na romské rodiny k začátkům nacismu? A tam už je co srovnávat, na rozdíl od házení vajec! Příznačné.)

Naši Pražáci nerozumějí

Za určité selhání elit považuji ještě jednu věc. Absolutní neznalost toho, v čem žijeme. Typický pražský intelektuál (a teď nemyslím jen salónní intelektuály čistého typu) má pocit jisté nadřazenosti nad zbytkem republiky. Pražáci jsou bohatší, sociálně sebejistější, liberálnější atd. atp., takže jen s obtížemi rozumějí problémům a potřebám zbytku. Takže se takový člověk nedokáže vcítit do toho, čím žijí ostatní. A tak se pravidelně stává, že podcení hodnoty a potřeby „venkova“, a naopak, a to je myslím cítit nejvíc dneska, přecení „mentální ubohost venkovanů“.

Abych byl konkrétní – paroubkovci se snažili, aby z vajíčkové aféry vyšli jako oběti. Všichni pražští intelektuálové se teď bojí, že se mu tahle stylizace určitě podaří u „venkovanů“ a „důchodců“, kteří mu teď přijdou ve volbách na pomoc. Jenže podle mě to tak není. Zaprvé si opravdu nejsem jist, do jaké míry se skutečně obrázek oběti podaří prosadit, za druhé jen málokdo půjde volit, aby toho našeho chudáka otloukánka Jirku zachránil přes nacistickými živly. Toho bude volit jen ten, který by ho volil v každém případě. A právě naopak k volbám půjdou ti, především z facebookové generace, kteří až dosud měli pocit, že se stavem věcí veřejných nic nezmůžou, v tom má podle mě Miloš Čermák vynikající postřeh. Upřímně, koho až dosud zajímal vyýsledek nějakých voleb do Evropského parlamentu? Ostatně, když už i já jsem se rozhoupal, abych něco napsal k politice…

Bohužel, a to je poslední a nejtragičtější selhání elit této země, když se podíváte na kandidátky politických stran, jen stěží najdete některou, jež by vás přesvědčila, že představuje reálnou a hmatatelnou naději na zásadní společenský posun k lepšímu. Taková generace politiků zatím ještě nedorostla, popřípadě není vidět. Možná jsou to mladí a zapálení lidé na komunální úrovni, ovšem na celostátní rovině se zatím neprosadili. Nicméně první naděje po dlouhé době se myslím objevila a ačkoliv teď na konci tunelu svítí jen vaječný žloutek, nepodceňoval bych ho a zkusil se za ním opatrně vydat. Za chvíli z něj může být docela prima kuře, které to starým kohoutům někdy v budoucnu pořádně natře, jen si ho nesmíme rovnou osmažit k omeletě jen proto, že se ho už teď začínáme bát.

Související:

Proč asi lidé házejí vejce?