Pamatujete, jak v Básnících měli študáci na stole bílou krychli s nápisem „Tato koule je černá“? Jsem si jist, že Davidu Rahtovi a Pavlu Šafrovi se ten obraz zaryl do paměti natrvalo. Slovům obou se v tomto týdnu nešlo vyhnout.
Film, ze kterého je známá kostka, se jmenuje příznačně Jak básníci přicházejí o iluze a vznikl v roce 1984. Ve vrcholné fázi normalizace, kdy si i nedisidenti už občas troufli myslet něco jiného, než co říkali před ostatními a na veřejnosti. Shodou okolností se v tomto roce odehrává i nejslavnější dílo George Orwella, v němž se poprvé objevil termín „novořeč“, přetvářející dramaticky schopnosti jazyka zachytit a pravdivě pojmenovat realitu.
Davidu Rathovi v tom roce bylo 19 let, Pavlu Šafrovi o tři roky méně. Celou část života, v níž se nejvíce utváří charakter, strávili v době, která byla založená na totálním (totalitním) rozkolu mezi realitou a slovy, která ji popisovala. V té době iluze neztráceli jen básníci, ale téměř všichni. Jsou tato fakta vysvětlením lehkosti, s jakou oba dokážou dnes, po tolika letech od normalizace, pronášet velká vzletná slova, která nejenže nemají s realitou nic společného, ale jsou jejím záměrným popřením?
K národu tento týden promluvil jak David Rath ve svém již historicky slavném projevu ze Sněmovny těsně před tím, než ho Sněmovna vydala ke stíhání pro přijetí úplatku, tak Pavel Šafr u příležitosti 20. výročí bulvárního deníku Blesk jednak na webu, jednak ve speciálním vydání Blesku, kterým byla postižena každá poštovní schránka v zemi. Pro vznik obou textových útvarů musíme mít pochopení. David Rath měl poslední veřejnou možnost něco pronést na svou obhajobu mimo půdu soudu. Pavlovi Šafrovi nezbývalo, než se nějak projevit u příležitosti kulatin významného média, v jehož stojí čele, a bít se za zájmy svého zaměstnavatele. Oba však zvolili formu, která na první pohled zkušenějšího dekodéra novořeči nezaskočí, naopak poskytne mu záminku pro významné ťukání na čelo.
Když David Rath srovnává svůj těžký úděl nosiče vína s odsouzením Julie Tymošenkové a označuje se za politického vězně, novořeč se vytáčí do nebývalých spirál. Domnívám se, že jeho projev poskytuje materiálu tolik, že by bylo obtížné probrat ho za jeden semestr studia metod novořeči a deformace přirozeného jazyka a jeho významu, proto to v tuto chvíli rád přenechám jiným. Nicméně David Rath, zřejmě vlivem vazebního osamění, v tomto případě zůstal před branami novořečového mistrovství. Ačkoliv aplikoval všechna známá pravidla a černou vydával za bílou s velkou usilovností, přelakovat se mu původní barvu nepodařilo téměř vůbec a naopak dal vzniknout velkému veselí. Proč? Protože jeho pokus byl příliš průhledný a těžkopádný, chyběla mu suverenita a elegance profesionálních popíračů reality a jeho odvádění pozornosti bylo okaté tak, jako by posluchačům před každým slovem Ariadna odmotávala svůj provázek ven z labyrintu. Zmínka o nešťastném Glumovi jen potvrdila, že David Rath jednoduše neměl svůj den.
Když Pavel Šafr deklamuje, že „Blesk září už 20 let“, člověk vzpomene na budovatelské spojení se Sovětským svazem na věčné časy. A poslední věta z tištěného úvodníku „Blesk jsou totiž slušné noviny“, jako by svým zoufalým lakováním skutečnosti vycházela z úst Zápotockého projevu o tom, že měnová reforma nebude proneseným den před měnovou reformou.
Pavel Šafr neříká, že pase po lidském neštěstí a vydělává na něm. Neříká, že hledá slabá místa v řadách policie, aby získal materiály, jejichž poskytnutí je nezákonné (jako například policejní fotografie Davida Ratha z přijetí ve vazbě, abychom nechodili daleko). Neříká, že jeho soukromý život obnažený v novinách by považoval za nepřijatelné narušení všech pravidel hry. Neříká, že Blesk rozdmýchává negativní emoce. Místo toho tiskne titulek přes dvě strany „Blesk usiluje, abychom všichni žili ve slušné zemi“ a pokouší se silou mocí ostatní přesvědčit, že je správné být na tento druh práce hrdý. Problém je, že ve slušné zemi se nešmírují sousedi, ve slušné zemi není zvykem voeyristicky fotit a komentovat slzící pozůstalé, ba dokonce ani vany, ve kterých zemřela Whisney Houston, ve slušné zemi se lidé veřejně nerochní ve zvratcích, v nichž se udusila Štěpánka Haničincová.
Ve svých slovech se oba pokoušejí o to, co běžně dělají malé děti. Zavřít oči a zarputile se tvářit, že to „zlé“ nebo jejich „provinění“ neexistuje. Resp. odvádět pozornost od podstaty věci a mluvit a mluvit o všem možném, jen se nevyjádřit k tomu, co mají na svědomí. Je známé, že malé děti doufají, že touto metodou dospějí k žádoucímu stavu a vyhnou se tomu, aby se za sebe a své činy musely stydět. Na dospělé muže však bývají kladeny jiné nároky. A zatímco malé děti se v takovém případě obvykle pohladí po hlavičce, politují se a pevně sevřou v náručí, u dospělých se suše konstatuje, že si nevidí na špičku nosu a jejich chování se označí za „chucpe“. Obvzláště když svým postupem sledují cíle, které jsou výhodné jen pro ně samotné. Je však třeba, aby tato kvalifikace byla diagnostikována pravidelně a bez omrzení a aby k tomu docházelo záhy po provinění. Protože si na podobné znásilňování jazyka zvykáme až příliš snadno a necháváme ho bez povšimnutí žít svůj vlastní život.
Ačkoliv… možná je škoda, když se k dospělým přistupuje odlišně než k dětem. Možná by oběma pánům pomohlo, kdyby je někdo pohladil po hlavičce, politoval a pevně sevřel v náručí. Nejen díky Blesku víme, že v případě Davida Ratha není snadné určit, která z jeho žen by tak měla učinit (a kolegy z věznice by mu jistě nepřál ani arciďábel Kubice). O Pavlu Šafrovi v tomto směru není nic známo, avšak jistě může jít ostatním veřejným osobám příkladem a svůj intimní životopis na stránkách Blesku zveřejnit, aby bylo jasné, koho mu k tomuto účelu doporučit.
hezky vymyšleno i napsáno.