Nejnovější film Anthonyho Minghelly Talentovaný pan Ripley není první adaptací stejnojmenné literární předlohy z pera spisovatelky Patricie Highsmithové. Její kniha svým netradičním příběhem stále přitahuje a není divu, že filmaře inspiruje k dalším interpretacím.
Sepsání scénáře se v tomto případě chopil sám oscarový režisér (9 sošek pro Anglického pacienta ), a přestože se držel základního schématu předlohy, učinil proti němu několik zásadních posunů. Přidal pár důležitých postav, obohatil vykreslení italských exteriérů, doplnil okouzlení jazzovou hudbou a především zdůraznil a prohloubil odlišnou sexuální orientaci hlavní postavy – zatímco v knize se objeví jen několik nejasných náznaků, ve filmu není pochyb o tom, že se Tomovi mladí muži více než líbí. Jenže tím se Minghella chytil do pasti vlastní originální konstrukce. Citová angažovanost hlavního „hrdiny“ totiž dokonale odporuje duchu předlohy a výsledná podoba filmu tomu také odpovídá.
Ti, co četli literární předlohu, znají její původní záměr – vykreslit příběh mladého muže, který chtěl být tím, čím není, a který při cestě za svým cílem neváhá použít jakékoli prostředky. Tom Ripley (ve filmu v podání Matta Damona) se umí chopit každé příležitosti, aby ze své existence udělal něco lepšího. Nabídka ctihodného pana Greenleafa, majitele loďařské společnosti, přichází jako na zavolanou. Tom se má pokusit přesvědčit jeho syna Dickieho (Jude Law), aby se vrátil z Itálie zpátky do Států. Jenže Dickiemu nic nechybí, žije si po svém, daleko od rodičů a z jejich kapesného. Tom záhy propadne kouzlu tohoto stylu života a je šťastný, že spolu s Dickiem může požívat všech jeho výhod až do doby, než začne být Dickiemu na obtíž. Tom se však už nové existence nehodlá vzdát, naplánuje Dickieho vraždu a po ní se za něj začne vydávat. Jeho všestranná talentovanost (umí imitovat, předstírat, hrát i lhát) a bohatá fantazie jsou předpokladem k tomu, aby se mu to podařilo. Po vraždě Tom důmyslně rozvíjí svůj plán a užívá si nového života. Aby unikl spravedlnosti, virtuózně improvizuje (k tomu patří i další vražda) a nakonec slaví úspěch – díky obratné taktice získá Dickieho peníze (a všechno, co s tím souvisí).
Kdo knihu zná, může z ní vycházet a posuny scénáře proti předloze vnímat jako zajímavé zproblematizování charakteru hlavní postavy (i když je nemusí přijmout). Kdo se s panem Ripleym v kině potká poprvé, není důkladně připraven desítkami rozhovorů s autory a neprošel dostatečnou reklamní masáží, bude zřejmě zmaten. Minghellova interpretace se po celou dobu snímku s pojetím Highsmithové sváří a neumí se s ním vypořádat. Minghella chce příběh Highsmithové využít pro své téma, ale neumí být lepší než ona. Nezvítězí nikdo, prohrávají oba.
Na rozdíl od knihy, kde jde Tom tvrdě za svým a vraždu Dickieho dopředu naplánuje, ve filmu Tomovo okouzlení Dickiem přechází v lásku a k zabití dojde nečekaně, v zoufalství z krutého odmítnutí upřímně vyjevených citů. V knize se Tom převléká do Dickieho šatů, protože chce být jako on, a ne proto, že se jedná o šaty jeho milovaného. Minghellou zvýrazněná Tomova homosexualita a láska k Dickiemu tak nabourává původní představu o Tomově chladném, racionálním postupu za jeho cílem. Tom naopak mrtvého Dickieho nešťastně objímá a nezdá se, že by zrovna myslel na právě otevřenou cestu k vysněnému životu.
Z událostí po vraždě také není jasné, jestli Tom jedná promyšleně, jak by se na opravdového zlosyna patřilo, nebo v pudu sebezáchovy a ze strachu před odhalením. Hlavně dvojznačnost vztahu k Dickiemu a jeho vraždě způsobuje, že Tomovi nelze zcela rozumět. Na rozdíl od literárního příběhu ve filmu chybí záměrnost Tomova počínání. Není úplně jasné, proč dělá to, co dělá, zdá se jako by jen maskoval stopy. Ale proč tedy neodjede z Itálie, ptal jsem se neustále sám sebe, když by to byl ten nejjednodušší způsob, jak zabránit tomu, aby byl přistižen? Tehdy jsem ještě nechápal, že jej vede neeliminovatelná původní charakteristika z pera Highsmithové, s níž se Minghella nedokázal dokonale vypořádat.
Z filmu také zřetelně nevyplývá, v čem skutečně spočívá ona „talentovanost“ pana Ripleyho. Matt Damon sice na začátku velmi připomíná svého nadmíru talentovaného, ale dobrého Willa Huntinga, přesto se Minghella omezí jen na několik hlasových imitací, které sice pobaví ostatní postavy, ale nejsou využity jako charakterotvorný prvek. K napodobení Dickieho podpisu přílišného talentu netřeba a do lepších šatů bych se uměl převléci taky. Highsmithová měla na mysli hlavně cynickou „talentovanost“ provést cokoli, která je ale ve filmu setřena již zmiňovanou citovou angažovaností a nejasností Tomovy skutečné motivace.
Minghella Tomovo počínání zproblematizoval také přidáním postavy Petera. Tom se zamiluje podruhé a Peter jeho cit opětuje. Jenže tragický vývoj událostí Toma donutí znovu zabíjet. Tím film končí. Dlužno podotknout, že Tom z toho nemá dobrý pocit. Zachránil se, ale za příliš velkou cenu. Minghella opět stojí proti Higsmithové. Nikdo nevyhrál, prohráli oba, zmatení dokonáno. Při závěrečných titulcích se do plátna vpíjí zvětšující se otazník.
Minghellova úprava nabízela dvě velká témata, která ale nejdou dohromady – buď téma bezohledné cesty za vysněnou představou štěstí nebo tragické unikání spravedlnosti, jíž však nelze zcela uniknout, protože Tom za možnost záchrany musí zaplatit ztrátou opětované lásky. Bohužel, Anthony Minghella se k žádnému z nich nebyl ochoten či schopen zcela přiklonit a výsledkem je podivná plichta, na níž lze obdivovat výstižné zachycení atmosféry slunné Itálie 50. let, nadšení jazzovou hudbou a citlivé herecké výkony mladé generace filmových hvězd. Minghella sám sebe připravil o možnost natočit mimořádně silný film, protože i výsledný produkt nepostrádá své napětí a jistou míru atraktivity kultivované režie nepodařeného scénáře. Hitchcokova " Psycho metoda" nečekaných a fascinujícím způsobem natočených vražd ve zdánlivě klidně vyprávěném příběhu nepřestala fungovat a fascinuje neustále.
Nevyjasněnost tématu však způsobuje nepochopení ze strany těch, kdo o talentovaném Thomasi Ripleym dosud nic neslyšeli. Anthony Minghella přitom svůj film jistě netočil jen pro fanoušky Highsmithové. Těch však asi není tak málo, protože právě za scénář film paradoxně získal oscarovou nominaci.
Z vlastní zkušenosti mohu doporučit přečtení knihy ještě před spatřením filmu. Užijete si dobrého počtení a pak už jen posoudíte, jak to vidí Minghella.
psáno pro LtN