Můj dobrý kamarád do patičky svých e-mailů přidává citát Benjamina Franklina: „Ten, kdo se ve jménu bezpečnosti vzdává svobody, nezaslouží si ani svobodu ani bezpečnost.“ Jak je však vidět, velká část obyvatelstva ani netuší, když se něčeho vzdává a že tím o něco přijde. Přitom krok za krokem, za mohutného vzývání dobrých důvodů, už dávno přichází. Kdo ví, jestli jí to někdy bude chybět.

Říká se, že to, co se poprvé odehraje jako tragédie, podruhé se zopakuje už jen jako fraška. Bohužel to často neplatí – jen přijde tragédie v jiné podobě a za využití jiných prostředků. Už dnes je jasné, že v souboji o moc nad společností sehrají klíčovou roli technologie a že to nemusí být moc pěkné.

K držení moci je třeba jednak legitimitu, jednak prostředky. Dříve bývala nejčastějším prostředkem udržení moci síla všeho druhu, ostatně svou osvědčenou roli hraje i dnes. Nicméně v pokročilejších fázích vývoje společnosti ji nahradily, přece jen snesitelnější, ekonomické prostředky (občas silově „doregulované“). Po pádu železné opony jsme z téhle změny těžili i my ve střední Evropě, ovšem zdá se, že tyhle časy, Michalem Horáčkem onálepkované jako „Žijeme v nádherné době“, nejspíše končí. Stojíme na prahu přerodu v děsivý krásný nový svět, který tak jasnozřivě odtušil Aldous Huxley ještě před druhou světovou válkou. Dnes totiž jako hlavní prostředek kontroly moci začínají přebírat vládu nové technologie a ty už, tentokrát snad opravdu, umožňují nepřetržitý dohled.

Moderní digitální technologie přinášejí možnosti, o kterých se státní moci nesnilo. Lze v reálném čase vyhodnocovat pohyby osob, jejich denní i noční aktivitu, zdravotní stav, vztahy, společenské názory, osobní preference, ekonomickou činnost a majetkové poměry. Nástroje pro analýzu podobných big dat jsou stále sofistikovanější, rychlejší a poskytují stále komplexnější obrázek. Taková data ve svých rukou drží soukromé firmy, ale pase po nich pochopitelně i stát.

Bezpečnostní kamery, masové odposlouchávání telefonátů, sledování provozu internetových sítí, screening na letištích, kamerové systémy na silnicích, sledování bankovních účtů, analýzy pohybů mobilních telefonů, monitoring sociálních sítí, vyhledávání teroristů, agresorů v ulicích, pirátů silnic nebo v našem případě odposlechy prokazující korupční jednání, to přece dává hluboký smysl pro udržitelné zdraví veřejného prostoru. Nebo ne?

Důvod pro zavedení dalších nástrojů na podobně pokročilou správu společenských procesů se vždycky najde – ať už je to terorismus, korupce či neplacení daní. Ovšem jakákoliv společenská opatření, včetně těch, co jsou zaváděná z dobře znějících důvodů, mají tendenci k sebeobhajobě, k posilování svého významu a nakonec ke zhoubnému rozpínání své moci. Zvláště, pokud chybí jejich dostatečná kontrola a vyvažující mechanismy.

A tak i stát, a to i demokratický stát, jakožto nástroj společenské dohody pro správu věcí veřejných, utvořený jako mechanismus prosazování různých skupinových zájmů a zajišťování obecných funkcí společenství, které není schopen zajistit jednotlivec, přestává sloužit jako prostředek, ale stává se cílem sám o sobě. Neosobní stát a jeho fungování se stává modlou, jíž se musí přinášet povinné oběti – administrativní, daňové, rituální. A aktuální reprezentanti moci tak nejsou dočasnými správci, ale držiteli a vykladači moci, jíž je třeba sloužit. Jaké zvrácené podoby takové ztotožnění dokáže nabýt, můžeme sledovat dnes a denně.

   

Symbolem minulého totalitního režimu byl domovní důvěrník, tupá a nenávistná osoba vyžívající se v nabyté moci nad ostatními obyvateli domu či ulice, které ho často schopnostmi převyšovali, v nové době se stane replikou téhož státní úředník opřený o předpisy a vygenerovaná hlášení analytických systémů evidujících přestupky, abnormality a vychýlení ze „schváleného“ chování.

Dobrým příkladem podobného nástroje z poslední doby se v České republice stala příprava elektronické evidence tržeb. Cíl je jako vždy bohulibý – nikdo se už nebude moci vyhnout placení daní, což je z pohledu státu a společenského zájmu jeden z největších prohřešků proti pravidlům hry. A permanentní kontrole nepůjde uniknout – protože pokud něco sledovat lze, sledovat se to musí a bude. Ostatně v Chorvatsku se to už podařilo, míra informací o podnikatelských subjektech je obrovská a detailní.

Jenže prostředí, ve kterém nelze udělat nic bez svolení či dohledu, svět, ve kterém je zaznamenáno každé porušení pravidel, takový svět není svobodným světem, ale vězením. Z člověka se všemi jeho slabostmi, poklesky a selháními se stává robotický vykonavač předepsaných očekávání, úkolů a cílů. Svět, v němž jsou všichni kontrolováni a zároveň jsou součástí vzájemné kontroly, není svobodným světem, ale totalitou ve stylu Minority Report. Zvláště když (pochopitelně opět z dobrých důvodů) kontrola hlídače chybí nebo je nesmírně složitá a z pozice jednotlivce téměř nemožná.

Přitom nepřekvapí, že pozornost státu začíná vždy u těch nejslabších. Stát a jeho správci, kteří maximalizují svůj zisk ovládáním jeho mocenských prvků, sice vyhrávají volby příslibem transparentního fungování státní správy, ale svou moc naplňují kontrolou těch, kteří se nedokáží státní moci efektivně bránit. A tak namísto, abychom naplňovali ultimátní podmínku fungování moderního společenského uspořádání, tedy naprostou viditelnost všech procesů státu (s výjimkou bezpečnostních operací, které musí být utajeny), posilujeme mocenský aparát absolutní kontroly státu nad občany.

JS dotyk - citat

Má odpověď na otázku, jak budou vypadat sociální sítě v roce 2039 pro týdeník Dotyk.

Proto nebude schválen zákon o zveřejňování všech smluv státní správy, proto nebudou z veřejných zakázek vyloučeny neprůhledné firmy s nejasnou majetkovou účastí, proto se protikorupční rétorika o rozkradené zemi zhmotnila v nenávistných útocích proti živnostníkům a Vietnamcům, proto se přitvrdí v pravidlech pro malé subjekty. Proto se skeptikům vypaluje s jakobínskou rétorikou cejch obránců nepoctivosti a neplacení daní, ačkoliv podstata jejich kritiky je namířena úplně jinam.

Státní aparát podlehl zdegenerované touze maximalizace své vlastní moci nad občany. A nové technologie mu absolutní moc, kontrolu a následné tresty také umožní. A protože chybovat je lidské, získá tím dokonalou obranu proti jakékoliv kritice. Protože teď už to nebude tiskové oddělení ministra financí, které bude připravovat složku na nesouhlasící poslance. Teď na to bude automatizovaný systém, který ji povede na každého z nás – a kterému budeme sami dodávat data (na sociálních sítích dokonce dobrovolně). Už kardinál Richelieu říkal: „Dej mi šest řádek napsaných rukou toho nejpoctivějšího člověka a já v nich naleznu něco, za co ho můžeme pověsit.“ Státní úředníci sice nejsou tak schopní jako slovutný kardinál, ale když budou mít těch řádek na každého šest milionů, jistě najdou to, co potřebují.

Před tímto systém nakonec neuteče nikdo, snad jen ti nejpriviligova­nější, kteří budou své soukromí a ochranu před veřejnou kontrolou schopni zaplatit, a nebo, pokud to půjde, společenští disidenti a anarchisti vědomě se vylučující z pravidel hry a žijící mimo elektronicky evidovaný dosah civilizace.

Pro všechny ostatní Aldous Huxley ve svém románu Krásný nový svět vymyslel jako povzbuzující prostředek tzv. somu, medikament rozptylující veškeré starosti světa. Výroba jejího ekvivalentu se stane tím nejvýnosnějším byznysem budoucnosti. Pro začátek možná bude stačit ibalgin, ale za pár let už bude potřeba něco silnějšího. Stát to jistě bude svým dobře sloužícím občanům jako servis a benefit poskytovat zdarma. Kdo ví, jestli si vůbec stihneme uvědomit, že by stálo se před tím zamyslet, jestli nám za tenhle příslib naplánovaných jistot postupná absolutní ztráta soukromí a svobody opravdu stojí.

 

 

1 komentář

  • Svět, ve kterém je zaznamenáno každé porušení pravidel může být stejně světem dobrým jako vězeňskou totalitou. To záleží na pravidlech. Dokud je bude vytvářet vládnoucí jedinec nebo skupina, vždy budou sledovat především jejich zájmy. Ať už to budou peníze, prosazování ideologie nebo obyčejné pohodlí úředníka.

    Současný stát tak funguje – jako „mechanismus prosazování skupinových zájmů“. Není však důvod, proč by nemohl být řízen přímo občany dle jejich zájmů individuálních. Tržní hospodářství tak funguje a jde-li o samotnou ekonomiku, je to považováno za účelnější než její řízení zájmy skupinovými (státem). Přímá demokracie bez problematických mezičlánků by nevytvářela prostor ke svévoli. Ta přitom stojí prakticky za všemi současnými problémy státu.

    Šmahem zavrhnout nové technické možnosti kvůli možnému zneužití je zpátečnictví. Je to sice snadné, ale s takovým přístupem bychom se mohli s jakýmkoli pokrokem rozloučit. Téměř všechno co lidé vymysleli lze nějak zneužít.

    Ohledně EET nemám pocit, že by šlo nutně o omezování svobody. Tu spíše omezují daňové úniky, protože vedou stát k tomu aby chybějící příjmy hledal v kapsách těch, kteří daně platí. Ať už proto, že se úniků neodvážili nebo proto, že jsou zaměstnanci a nemají jak se jich dopustit. Kdo „svobodě pro úniky“ fandí a sám je neprovozuje, je proto masochista.

    Praktické provedení EET může být samozřejmě různé a při tom jak náš stát funguje bych nevylučoval vůbec nic. Ale mohl by to být krok správným směrem.