Onehdá jsem měl možnost jít zadarmo omrknout tu novou senzaci showbyznysu – film završující seriál Sex ve městě. No, říkám si, že bych skoro i zaplatil za to, abych ho vidět nemusel.

Pro fanoušky a hlavně fanynky seriálu to asi musí být radostné setkání po letech. Ovšem to o filmu jako takovém ještě nic nevypovídá, proto tuhle sentimentální příchylnost raději nechme stranou.

Zároveň se prosím zkusme oprostit od gendrových obvinění a toho, že se snad chlap nedokáže vcítit do prožívání a potřeb něžné duše. Fajn, až na to, že tenhle film si zaslouží kritiku z druhé strany – za to, že autentické, přesvědčivé a sebevědomé ženství nabourává a oslabuje.

Ano, zní to asi paradoxně, ale už to kdosi zmínil v Respektu, že film de facto staví na hlavu principy předchozího seriálu, který měl úspěch pro svůj liberální a emancipační „ženský pohled“. A zatímco seriál (neznám ho tolik, abych to tvrdil zcela jednoznačně) zřejmě plnil onu potřebnou katalizační funkci seberealizačních potřeb žen na konci dvacátého století, film se v podivuhodné absurditě vrací k nebetyčným klišé typickým pro ženu žijící v područí společenského diktátu, ať už je jakýkoliv. Vždyť jakou mají přesvědčivost reprezentantky celého ženského druhu, pro něž je vrcholem jejich životů romantická svatba ve značkových šatech, obrovská šatna na sto tisíc párů bot nebo kabelka od Louise Vuittona? Které přikládají osudovou důležitost kýčovitým šperkům s nápisem Love nebo duchaprázdně prožívají zbanalizované vztahy, jejichž jediným ospravedlněním je scénáristická libovůle? (Popřípadě to všechno v dramatickém, okázalém a nevěrohodném gestu popřou, jen aby daly najevo, jak se vůči tomu dokážou vymezit, čímž jen potvrdí, jak je to pro ně důležité?)

Největším problémem a zároveň nebezpečím tohoto filmu je právě to, že se tváří jako odraz reálných problémů současných žen, ovšem zároveň je představuje ve zcela vyprázdněné a od života odtržené podobě. Ty čtyři ženy jen zřídka působí jako přesvědčivé emancipované bytosti, naopak jejich charaktery jsou postaveny podle šablon módních a společenských časopisů a podle jejich potřeb. Jsou prodlouženou rukou prvoplánového prostředí ženského lifestylu, který také vypadá, že je tu kvůli ženám, pro ženy a pro řešení jejich potřeb, přičemž veškerý jeho obsah je deformován a primárně podřízen zájmům inzertních zadavatelů. Povrchnost, akcent banalit a plytké recepty na štěstí, to všechno je typickým prostředkem vytváření společenského tlaku a norem, podle nichž dnes ženy (ale i muži, protože se děje totéž i v opačném gardu) musejí své hodnoty a své chování přizpůsobovat nikoliv svým vnitřním touhám a tomu, jaké jsou, ale uměle vytvářeným a vnucovaným objektům touhy – ať už se jedná o kostým, make-up nebo liposukci.

Proto i hrdinky (skoro se zdráhám použít podobné slovo pro tak nepřesvědčivé charaktery) filmu procházejí všemi svými starostmi bezradně, bez jakékoliv vnitřní síly. Protože nejsou srovnané samy se sebou, nevědí, co chtějí, nevládnou sebou samými, neumějí řešit své problémy, nedozrály ve skutečné osobnosti, protože uvnitř nich je obyčejné prázdno. Asi to zní příliš kategoricky, ale mluvím o principech, na kterých film stojí, ačkoliv by se jistě našly momenty, které tomuto příkrému soudu úplně neodpovídají – ale těch je ve filmu opravdu minimum.

Pokud by někdo chtěl tvrdit, že dnes takové ženy opravdu jsou (a já nepochybuji o tom, že některé takové jistě jsou), redukoval by ženské pokolení na bandu primitivních, banálních stvoření, které se protloukají životem bez cíle a bez znalosti sebe sama, bez schopnosti vyrovnat se s životem jinak než nákupem značkového zboží za pronášení rádobymoudrých hlášek amerických scénáristů. Když někdo s přesvědčením o vlastní výjimečnosti podobně jako hlavní postava pronáší něco ve smyslu, že „Nejtrvalejší značka na světě je láska“, slabší povahy se jistě v krku neubrání lehce dávivému pocitu. A když film vrcholí svatbou na „obyčejném úřadě“, je to jen vrchol pokrytectví, které se brání studu tím, že předstírá, jak je to všechno strašně „cool“. Není, je to jen trapné.

Kdyby ten film přiznal barvu a tvářil se jako obyčejná romantická komedie, jakých je možná i čtrnáct do tuctu, pak by se mu dalo mnohé odpustit. Ale nelze to ve chvíli, kdy si nasazuje masku důvěrné přítelkyně, která má pochopení pro slabosti a libůstky svých dobrých kamarádek, protože ví, jak to v životě chodí a co je v něm důležité. Ale zkuste si mezi ně opravdu přijít v neznačkových hadrech…

Podobně se chovají i společenské magazíny (a je jedno, jestli pro dámy nebo pro pány), když umělý svět spotřebního zboží a maximalizaci prvosignálních slastí vydávají za podstatu života. Řekni mi, jakou značku nosíš, a já ti řeknu, jaký jsi. Ano, takhle vypadá masově propagovaná společenská mainstreamová norma. Ale chceme do ní patřit?

Pro srovnání:

Román pro ženy – plytká nuda o ničem

Pornografický vztah

Mužský kult vítězství

Holy Smoke – o potřebnosti ženského pohledu

Jak to všechno dopadne? aneb Esmeralda, Truman a ti druzí

2 komentářů

Napsat komentář: Simindr Zrušit odpověď na komentář