Česká debata nad výroky Noama Chomského při jeho české návštěvě odráží naši obecnou neschopnost vést rozumnou a věcnou debatu o čemkoliv.

V celém tom humbuku nad celkem prázdnou sklenicí vody se odhalilo několik skutečností. Jestli to k něčemu pomůže, ukáže teprve čas.

Až dodneška byl nějaký Noam Chomsky České republice dost ukradený. Stačilo pár slov, aby z něj byl skoro veřejný nepřítel číslo jedna nebo naopak nejodvážnější bojovník nejsvětější pravdy. Názor na něj má skoro každý, jako by měl načtené téměř všechny jeho knihy a biografie. Intelektuální poctivost kritiků i obdivovatelů se v tom nachází dost těžko.

Novinový titulek je jako obvykle dostatečnou záminkou pro vytvoření názoru – a následný útok či vášnivou obranu. Zmínka srovnávající utrpení disidentů ve východní Evropě s těmi latinsko-americkými nebyla v Chomského vystoupení nijak zásadním prohlášením, hrála jen doprovodnou roli v jeho tradičně kritickém vidění Spojených států a jejich selektivního vnímání spravedlnosti. Ale pro vzbouření fanouškovských klubů to bohatě stačí, zvláště v tropickém vedru, které teď nad českou kotlinou panuje.

Intelektuál by měl být schopen rozpoznat sílu slov a dobře je vážit. Měl by také být schopen rozlišovat – podstatné od nepodstatného, zástupné od zásadního, detail od kontextu atd. A měl by se pokoušet spíš o pochopení a empatii, než o vykopávání příkopů jen proto, aby se odlišil či zaujal pozornost. Intelektuálové tu nejsou od toho, aby vedli svatou válku, ale aby nasvěcovali cestu, aby ukazovali to, co není vidět na první pohled. Je jejich posláním, aby podrývali autority, aby zpochybňovali ustálené pravdy a převládající názory.

Ano, začíná to tím, že v té roli selhává sám Chomsky. Sice při své české návštěvě zpochybnil zavedené pravdy, ale způsobem hloupým a zbytečným, už proto, že srovnávat míru jakéhokoliv utrpení je skutečně nešťastný nápad a k ničemu nevede. Pokud by zůstal u srovnávání selektivní podpory Západu různým regionům, pak by na to asi těžko šlo cokoliv namítat. Takhle se dostal jen na úroveň naší ministryně Válkové, pro kterou utrpení lidí v Protektorátu Čechy a Morava nebylo dost velké. Přitom mnohem více diskvalifikující jeho odbornou kredibilitu jsou jeho výroky o Ukrajině (om­louvám se, že odkazuji Parlamentní listy, ale jinde jsem to nenašel) a o tom, jak byla „zničena“ po svržení Sovětského svazu – taková tvrzení jsou zcela mimo realitu a odpovídající měřítka.

V takové souvislosti lze do značné míry chápat, proč ho pak někteří neberou vážně vůbec. O to větší je to škoda – protože jeho kritika chování Spojených států (kterou předvádí hlavně ve svých knihách) je ve velké části věcně správná, potřebná a nutí mainstreamové uvažování k obezřetnějšímu přijímání svatých pravd establishmentu, o kterých nás obvykle ani nenapadne pochybovat. Tenhle alternativní hlas, podepřený celoživotním aktivismem, jakkoliv se může v jednotlivostech mýlit (kdo z nás se v jednotlivostech nemýlí?), je pro zdravé fungování demokratické diskuse zcela nezbytným předpokladem. Jeho automatické vytěsňování mimo rámec přijatelného svědčí o nebezpečné absenci empatie a netoleranci, což je obzvlášť pikantní u těch, kteří se při tom zaklínají demokracií a lidskými právy. Jakkoliv například článek Martina Weisse považuji za jeden z nejlepších v této věci, dělat z Chomskyho Petra Hájka, který obývá zcela jinou galaxii než všichni ostatní, prostě není fér.

(Příklad pod čarou za všechny: západní civilizace se velice snadno přenesla přes samozřejmost Bushova útoku na Irák, vedeného pod korouhví vymyšlené hrozby chemických zbraní a ve jménu ekonomických zájmů představitelů establishmentu. Tvrzení, že diskutovat o druhé americké válce v Iráku vedle ruského Krymu není možné, jakkoliv to ruská propaganda zneužívá, svědčí o přílišné černobílosti mainstreamového vidění světa. Což říkám jako zásadní odpůrce ruské invazce na Krym, aby bylo všem jasno.)

Selhání české intelektuální obce vidím podle vygenerovaných výstupů hlavně v tom, že selhává právě v intelektuálním přístupu a poctivosti. Místo touhy pochopit, vyznat se a vysvětlit vedou dva zaslepené tábory svatou válku, v níž se Chomsky stal záminkou podobně jako chemické zbraně při útoku na Irák. A pod korouhví ideologie metají nesmiřitelné šípy napuštěné jedem přes obří barikády ignorance a netolerance (ukázkový příklad v tomto ohledu předvedl Alexandr Vondra, na rozdíl od mnohem klidnějšího přístupu svého tehdejšího souputníka Jana Rumla).

Jestliže jsme v poslední době stále častěji překvapeni, že existuje hluboký mentální rozkol uvnitř naší společnosti, pak bohužel nelze velké části zdejších intelektuálů přiznat velké zásluhy o to, že by se ho pokoušeli jakkoliv odstranit. A místo aby se snažili být mediátory skutečné diskuse, v níž tomu druhému přiznají právo na názor, vydávají se do prvních linií a přes barikády pokřikují nadávky, které jen vzbudí očekávatelnou reakci směrem zpátky.

V tomhle zaslepení jedni zveličují prohřešky druhých a nevidí selhání vlastní strany, přičemž se při své kritice dopouštějí téhož, co sami kritizují (viz Jan Jandourek v Reflexu nebo z druhé strany Daniel Veselý v Britských listech). V obou případech je to přitom hloupé a až příliš to vyvolává šablony unifikovaného myšlení, ke kterým jsme byli nuceni před sametovým převratem. Vzájemného pochopení nedosáhneme tím, že se budeme navzájem snažit přesvědčit o vlastní pravdě. Ale tím, že budeme ochotni přemýšlet nad tím, proč ten druhý uvažuje právě takto, pokud pro něj budeme mít pochopení, pokud ho nebudeme urážet a ponižovat jen proto, že si myslí něco jiného. Samozřejmě že to není jednoduché, člověk tomu přirozeně podléhá, ale právě odstup od svých vlastních emocí je něco, co by si intelekt měl pěstovat. Že to nedovedou světoví intelektuálové bojující o svá ega (viz úsměvná přestřelka Žižek vs. Chomsky), nebo tak činí pro prosté vyvolání pozornosti) není omluvou pro to, abychom tomu podléhali my sami.

S jednou svatou pravdou se dá k totalitě myšlení dospět z kterékoliv strany. Pro intelektuála je největší zradou, když včas nepozná, že se stal jejím sluhou. V tomhle připomenutí je pro mě samotného kauza „Chomsky v Čechách“ mimořádně důležitá.

 

Doplnění 9. června 2014, 19:30:

Reakci vycházející z mého textu napsal Martin Weiss na Echo24.cz a je jistě zajímavá k dalšímu přemýšlení. Asi bych vůči Chomskymu nebyl tak vyhroceně negativní, ale tomu pohledu na něj dovedu rozumět. Já osobně beru jako důležité vnímat i podobné hlasy, protože v médiích dokáže převládat názorový mainstream a jeho priority, který některá témata vytěsňuje na okraj zájmu (i proto pak ty alternativní nebo anarchistické hlasy dokážou být tak vyhrocené a frustrované). Jen chci upozornit na to, že můj text nebyl ani tak o Chomském, jako spíš o naší vlastní schopnosti vést debatu.

V té souvislosti jsem ještě dohledával zdroje k tomu, jestli Noam Chomsky skutečně tak zásadně zpochybňoval genocidu Rudých Khmérů. Kdo chce, může si přečíst detailní konfrontaci reality s jeho článkem na toto téma (důvěryhodnost zdroje neověřím), která končí shrnutím: „For whatever motives, Chomsky defended the Khmer Rouge when such defense served Soviet purposes, and demonized them when such demonization served Soviet purposes, denying that his past words were ever written.“ Plus tu najdete i jeho jednu konfrontaci, ve které jsou proti němu samotnému obraceny jeho vlastní slova. Pokud jsou ty závěry správné, a znějí přesvědčivě, pak má Martin Weiss pravdu. Chomskyho tendence porovnávat utrpení a tragédie a hodnotit jejich míru podle toho, jaký podíl na ní mají Spojené státy, je patrná z jeho výstupů velice často.

Ve světle debat o roli intelektuálů ve veřejném životě a například i při současných událostech v Rusku se hodí ještě doplnit ještě odkaz na jeden dokument, forbínu Voskovce a Wericha, kde dost děsivým způsobem komentují život ve stalinistickém Rusku. Podlehnout ideologii se dá v každé době velice snadno.

Pokud vás téma zajímá, nepřehlédněte prosím důležitý svědecký text Petra Pospíchala, který vzpomíná na atmosféru disidentského života v Československu.

A pod čarou: Martin Weiss je kritický k mé formulaci ohledně druhé irácké války. Ač je to hodně i o úhlu pohledu a v té věci rozhodně nemám nějak extrémně přesvědčený názor, důvodů pro vznik války bývá uváděná řada, mezi jinými i ty, které jsem zmínil.

 

4 komentářů

Napsat komentář: olga galvanova Zrušit odpověď na komentář

  • velmi dobre napsano, vyborne!

  • To mě těší, že to někdo koněčně takto napsal. Hlavně pokud jde o tu situaci intelektuálů v Čechách, naprosto přesné. Velmi důležité téma!

  • „Přitom mnohem více diskvalifikující jeho odbornou kredibilitu jsou jeho výroky o Ukrajině a o tom, jak byla „zničena“ po svržení Sovětského svazu – taková tvrzení jsou zcela mimo realitu a odpovídající měřítka.“
    Můžeme se bavit o tom co znamená „zničená země“, ale podle mých měřítek zdevastovaná byla fest (i když to bylo před 55 lety, tak tam zahynula při Velkém hladomoru snad desetina obyvatelstva, a převážně ti, kteří se uměli postarat sami o sebe), a nemám pochyb, že to tam dnes není zásadně lepší.
    Neberete v potaz to, že Chomskyho srdce je u anarchismu, a že Chomsky se na věci nedívá skrze emoce, ale bezohledně kriticky, jak pěkně shrnul Jan Samohýl v BL
    „„Vyberte si, co chcete, a na základě toho zvolte nejlepší strategii,“ řekl Chomsky. Já si to dovolím interpretovat jako „ovládněte svoje emoce a použijte rozum“. Emocionální kontrole dá naučit. Je to jeden z rysů úspěšných lidí. Chomskému bylo lhostejné, jestli někoho urazí, když prohlásí o nějaké teorii, že je nesmyslná, pokud fakta ukazují na něco jiného. Právě tato chladnokrevnost vůči názorům a teoriím je podstatným prvkem kritického myšlení. Hodně lidí mylně interpretuje kritické myšlení jako kritiku odlišných názorů. Naopak – jde o schopnost kriticky se postavit k vlastním názorům, a chovat se k nim zcela „sociopaticky“. To je to těžké, co se musíme jako lidé učit; naopak cizí názory se kritizují snadno, to nám jde samo. Ze schopnosti a priori nedůvěřovat svým vlastním myšlenkám pak vyplývá důraz na logické (reprodukovatelné) zpracování faktů a vlastně celá vědecká metoda. „
    Proto mu vytýkat „nebezpečnou absenci empatie a netoleranci“ je zcela od věci. To je jako bychom vytýkali matce její bezmeznou lásku k dítěti, nebo vědci, aby toleroval (a přijal?) názor, který odpovídá jeho pozorováním. Jistěže vědec jiný názor toleruje, a nevím nic o tom, že by se Chomsky s někým kvůli názoru popral, kromě, samozřejmě, diskuze, která je snad normální.
    „Chomskyho tendence porovnávat utrpení a tragédie a hodnotit jejich míru podle toho, jaký podíl na ní mají Spojené státy, je patrná z jeho výstupů velice často.“ S tím se dá souhlasit, ale v zemi kde nejčtenější novináři americký podíl na utrpeních a tragédiích ve světě prakticky nevnímají tato kritika zní dost hloupě, a navíc myslím, že „Chomského odpovědí je názor, že je důležitější a efektivnější je kritika vlastní sociální skupiny než skupiny cizí“.

  • Reakce na Otaznik:

    Přečtěte si to prosím ještě jednou. Chomsky hodnotil situaci na Ukrajině po pádu Sovětského svazu, nikoliv po druhé světové válce. A nebezpečnou absenci empatie a netoleranci nevytýkám Chomskému, ale zdejší intelekuální obci.