Miloš Zeman vydal knihu Jak jsem se mýlil v politice proto, aby dokázal, že se nemýlí. Když Matěj Stropnický na včerejším sjezdu Zelených přiznal, že se v Zemanovi zklamal, prozrazuje na sebe víc, než že se jen mýlil.

Já taky musím přiznat, že jsem se v české politice mýlil nejméně jednou – a pořádně. Před druhým kolem prezidentské volby jsem předpovídal, že se Miloš Zeman prezidentem nestane. Opravdu jsem nevěřil, že by mu většina českých voličů nakonec dala přednost.

Dovedu naprosto pochopit důvody, proč někdo nevolil „knížete Karla s čírem“ a za normálních okolností by se mi to také nepřihodilo. Nicméně dodnes nechápu, jak i přesto mohl volit Zemana. A ještě víc nechápu, když je někdo překvapen, kam až naše politická kultura padla a jak silně zápasíme o základní směřování země. Jistě, řadový volič sledující politiku z rychlíku, Novy a Blesku možná může tvrdit, že byl naivní a skočil v roce 2013 Zemanovi, který byl tenkrát v životní formě, na dobře naservírovaný špek, i když i u řadového voliče se spíš obávám toho, že slyšel jen to, co slyšet chtěl a nedbal varování (respektive, že mu Zemanův styl nadále vyhovuje).

Zeman vzkaz volicum

Ovšem když i někdo tak politicky aktivní a informovaný jako Matěj Stropnický přizná, že volil Zemana sice z nouze, ale netušil, že to bude tak špatné, nezbývá než usvědčit ho z věšení bulíků na nos nebo extrémní neschopnosti chápat politické dění. Zvláště, když jako alibi uvádí podobná tvrzení: „Nikdo nemohl očekávat, že se bude stavět za jedny slabé proti jiným slabým. To byl konflikt, který jsem nečekal, že nastane a že bude v lidech vyvolávat negativní vášně a stavět na tom svoji destruktivní politiku. To si myslím, že prezident dělat nemá, že má posilovat to lepší, co v nich je.“ Není pravda, že „nikdo nemohl očekávat“, bylo mnoho takových, co očekávalo, psalo, varovalo. Matěj Stropnický možná neočekával, ale za to si může jen a jen sám. Skrýváním se za kolektivní nevědomost přiznává své chyby stejně nepřesvědčivě a trapně jako sám Miloš Zeman.

Já osobně jsem se sice mýlil v tom, že Miloš Zeman prohraje volby, ale za argumenty, kterými jsem zdůvodnil jeho nepřijatelnost, si stojím pořád a potvrdily se vrchovatou měrou. A stejně tak si stojím za tím, že na začátku roku 2013 měli voliči všechny indicie k tomu, aby mohli poznat, co mají v rukou. Ano, Zeman je „ještě větší Zeman, než jsme doufali“ (metaforu si půjčuji od svého kolegy Dana Morávka), ale pořád je to ten samý Zeman, „muž bez pravidel“, o kterém si nemohl dělat nikdo žádné iluze, pokud si záměrně na oči nedal extrémně růžové brýle.

V roce 2013 to byl pořád ten samý Zeman, který při volbě mluvil o znásilňujících zemanech a zdegenerovaných knížatech, ten Zeman, který absurdně strašil sudetským tématem, ten Zeman, který za pomoci rodiny Klausových dehonestoval cizí státní příslušnost Schwarzenbergovy manželky, ten Zeman, na jehož podporu vyšel v Blesku lživý inzerát těsně před volbou, ten Zeman, se kterým všichni měli zkušenost už z jeho premiérského období, které vyvrcholilo zbabělým útěkem před novináři zadním vchodem na Pražském hradě, kdy prohrál s Václavem Klausem.

Volba mezi Zemanem a Schwarzenbergem nebyla „volbou mezi Andropovem a Černěnkem“, jak se pokouší svůj špatný odhad omluvit Stropnický, protože Zeman a Schwarzenberg jsou v těch nejzákladnějších hodnotových rámcích pravá opozita, nikoliv zaměnitelné substituty. Schwarzenberg není napojen na ruské peníze a ruský vliv, nepřeklápí tvrzení ruského prezidenta Putina do češtiny, nejezdí na vojenské mostrpřehlídky do Moskvy a Pekingu, nehledá neexistující novinové články a nedehonestuje své názorové odpůrce. A ať už si o něm myslíme cokoliv, o jeho selháních a o problematičnosti některých jeho postojů či kroků, přirovnávat ho k šéfům Sovětského svazu, když on sám byl aktivní bojovník proti totalitnímu režimu, je výrazně nevkusné a ukazuje to pomýlenost Stropnického uvažování a hodnot.

Bohužel se zdá, že příčinou nepoučeného čtení světa je u Stropnického ideologická zaslepenost, v jednoduchosti definovatelná jako levicová radikalita zastydlá na úrovni konce tisíciletí. V povolebním rozhovoru, už jako předseda strany, za hlavní příčiny rozbitého Blízkého východu označuje Západ a jeho ingerence v oblasti, což je jen částečná pravda – o Rusku, demokratizační vlně arabského jara, o parciálních zájmech regionálních mocností ani slovo. Zároveň přitom dokáže být z hlediska levicových pozic pozoruhodně nekonzistentní, když místní totality dokáže cynicky brát za „konsolidované uspořádání“, které „zadržovaly řekněme tam v tom místě“ současné problémy, jako by levicoví aktivisté už z definice neměli bojovat za lidská práva kdykoliv a proti jakékoliv totalitě.

Tak to dopadá, když se jednoduše ideologicky uvažující člověk snaží vypořádat s příliš komplexní realitou. Nestačí mu slovník, ani myšlenky a chybí soudnost. U Stropnického to není poprvé a nejspíš ani naposled. Příkladem z dávnější doby může být jeho další nevkusná úvaha nad tím, zda vojáci padlí v Afghánistánu byli, či nebyli hrdinové, kterou vojáci odnesli jen proto, že Stropnický mladší nesouhlasí s afghánskou válkou jako takovou. (Pokud to tedy nebylo způsobeno tím, že hrdinství podle Stropnického spočívá ve vylepování volebních plakátů načerno.)

Volba Stropnického je pro Zelené nouzovým východem ze současné marginality a neviditelnosti na celostátní úrovni – což je smutné vysvědčení nejen pro Zelené, ale i pro české voliče, kteří raději podpoří neosvědčenou nebo populistickou stranu než stranu se slušným, byť nevýrazným přístupem s osvědčenou rolí především v regionální a komunální politice. V každém případě se Zelení vydali jasnou cestou – ostatně, proč by i v Čechách nemohlo být halasné občanské levicové hnutí? Bude se bouřit proti systému, proti kapitalismu, konečně najde sebevyjádření jedna část aktivistické společnosti a bude ho moci konfrontovat s volební realitou silněji než dřív. Revolucionářská vlna ostatně jede celou Evropou, a je k tomu řada dobrých důvodů, i když podíváme-li se na dosavadní zahraniční zkušenosti, spíš je to zoufalství než životaschopná odpověď na to, vůči čemu se vymezují – Syriza s Tsiprasem by o nepřízni bohů mohla vyprávět pod Olympem hodiny a hodiny.

Ale znáte to: „Mladí revolucionáři, staří radní.“ Matěj Stropnický má před sebou jistě velkou politickou budoucnost, protože ji chce mít. A to je to hlavní, oč tu běží. Když v politice nejsou věrohodné osobnosti, které by jí byli ochotné obětovat své soukromí, svůj osobní a rodinný život, a když většina voličů neslyší na politiku věcnou, ale jen na emoční a vykřičenou, nemůžeme se divit (já bych taky byl mnohem radši, kdyby se předsedou Zelených stal kupříkladu Michal Berg – věcný, klidný, hodnotově ukotvený a zralý, dokazující svá slova i skutky a osobním nasazením, viz jeho projev ze včerejší volby).

I Zelení tak stvrzují (a blížící se volby všeho druhu ten trend ještě zrychlí), že většina politického spektra se koordinovaně posouvá do stále většího extrému, a už teď to není hezký pohled. Kdo ví, jestli je oprávěná naděje, že se na liberálně-demokratické části objevuje výrazný nový volný prostor, který teď nikdo pořádně neobhospodařuje, ale kvůli absenci konkurence na něj půjde vsadit snáze a s větší jistotou než dříve. Osobně bych si to přál.

 

1 komentář

Napsat komentář: Rýže 58 Zrušit odpověď na komentář

  • Děkuji, za poučení o některých názorech nového šéfa zelených a tím i o ne/volitelnosti mladého Stropnického. Jenom bych si uvedl takovou poznámku, že většina komentátorů, které jsem zaznamenal (Šídlo/Honzejk) vnímají rozhodnutí Zelených (podle kandidátského proslovu výše jmenovaného by se jim mělo pro příště říkat strana „Čistých“). Jako jednoznačně marketingový tah, podle vzorů konečně výrazná „tvář“, t.j. podle zkušeností těchto komentátorů – povrch zcela převážuje v konkurenčním boji partají a pokud má strana Čistých ve vedení kluka z plakátu tak „čerta“ záleží, jaký m kluk z plakátu názory.