Stal jsem se trochu nedobrovolně účastníkem jedné twitterové diskuse na téma, zda má smysl posílat peníze na sbírku pro Haiti. Tak nad tím teď přemýšlím a dvakrát z toho moudrý nejsem.

„Co si myslíte, že se stane s vašimi penězi? Že si za ně postaví lepší budovy? Že za ně udělají evakuační plány, opatření…? Kdepak – rozkradou je gangy, které za ně nakoupí zbraně. Zbytek lidí bude dál žít v chýších z hlíny mezi výkaly, mrtvolami a odpadky, protože nemají motivaci s tím cokoli dělat. Vy tam pošlete peníze, a budete mít dojem, že pomohou. Možná tím ulevíte svému svědomí a výčitkám, že se máte dobře. Ale než pošlete peníze "ubohým obětem přírodní katastrofy“, tak se zamyslete, jestli jim k něčemu budou, jestli k nim vůbec dojdou a co změní!"

Tohle je citace z Martinova textu, který mi pořád vrtá hlavou. A tak se to teď pro sebe nějak snažím uspořádat, protože se mi to pořád nezdá. Ne že by na tom nebyl kus pravdy, ale nějak mám pocit, že se to bere ze špatného konce.

Peníze se tam nedostanou. To je stálá skepse nad prací humanitárních organizací. Že to je veliký kšeft, ze kterého víc žijí ti, kdo ho pořádají, než ti, kterým by se mělo pomáhat. Možné to je a sám si nejsem čistotou úmyslů vždy jistý. Ano, štvou mě ty procesí vybírajících kasičkářů cestou do metra, kteří většinou vybírají jen proto, aby vybírali a už z principu odrazují. Ale proti tomu stojí pozitivní zkušenost s řadou projektů kredibilních organizací, které smysl měly a pomoc přinesly. Jaký díl vybraných peněz to způsobil, těžko říci. Pak je to jen o důvěře v to, že takové organizace, s tradicí, zkušeností a kreditem, mají smysl a dělají to v rámci možností poctivě. Na druhou stranu, není zas tak těžké to poměřit s tím, že státu jde 20 procent DPH z každého našeho nákupu a to jsou začasté méně efektivně vynaložené peníze, nebo ne? Nevím.

Peníze posíláte jen kvůli svému sentimentu a špatnému svědomí. U tohohle argumentu si pořád říkám, nakolik má smysl. Jasně, my lidé asi nejsme každý den vzor altruismu, každý den se neobětujeme pro druhé. Přichází to ve vypjatých momentech, o Vánocích, při možná kýčovitém dojetí, nebo prachobyčejné lítosti. Ale mně to nepřijde nic, čím by se mělo hned pohrdat. Ano, pro někoho to může být svým způsobem „odpustek“ za vlastní hříchy, nebo za hříšnost „přílišného štěstí“. Ale svým způsobem, i kdyby, co má být? Lidi z banálnějších důvodů dělají mnohem hloupější věci, nebo ne? Třeba si s cynickým nadhledem, jak je tady v Čechách zvykem, racionálně odůvodní, proč se mají radši starat sami o sebe.

Peníze si rozeberou gangy. Inu, to je možné. Každá pomoc nemusí být efektivní, každá koruna nebo dolar nemusí přijít do správných rukou. Ale ve chvíli, kdy je všechno zničené, i to málo, co na Haiti měli, kdy chybí voda, jídlo, ošetření a lidé umírají na ulici, nejde tohle všechno stranou? Není lidsky přirozené, když člověk prostě udělá, aspoň tu jedinou věc, co takhle na dálku může? Ostatně, čím větší balík peněz dorazí, tím větší díl se dostane na potřebné, i kdyby se cestou část peněz „ztratila“, nebo ne? Nevím. Když se nic nepošle, když na ostrov nikdo nedorazí, gangy sice nic mít nebudou, ale ostatní taky ne.

Zachraňovat zrovna Haiti nemá smysl. Tenhle argument kritiků pomoci mě překvapil nejvíc. Radši dejte peníze na školu indického děcka. Proč? Není to stejně promyšlený systém konejšení svědomí? Proč ne třeba příspěvek na vysokou romského studenta v Čechách? Jde to vůbec nějak poměřovat? Kdo je natolik spravedlivý, aby určil, čí život má větší smysl zachránit nebo zlepšit? To mi pořád nejde do hlavy.

Většina Haiťanů asi není v děsivých podmínkách proto, že nemají nic lepšího na práci. Většina zřejmě nemůže za to, že je ohrožují gangy a terorizuje místní vláda. Že si s tou zemí velmoci v historii dělaly, co potřebovaly, bez ohledu na její obyvatele, kteří rezignovali na cokoliv a na jakoukoliv naději. Že tam není práce, suroviny, infrastruktura. Že ztratili naději. Nám v Československu k rezignaci stačilo mnohem méně a za mnohem kratší dobu. Odkdy se chceme vyvyšovat nad chudáky na druhé půlce světa? Připadá mi to, jako bych odmítl podat ruku topícímu se zloději jen proto, že před týdnem ukradl brusle, na kterých se pak na ledě propadl. Vždyť si za to může sám, nebo ne?

Do těchto argumentů pak snadno zapadají zprávy o rabování a rvačky o jídlo a humanitární pomoc. Jak snadno se tahle karta vytahuje! Vždyť je tak ilustrativní a snadno pochopitelná! Ale rabování bylo i při povodních u nás, a to byla tragédie v jiném měřítku. A nikdo z toho závěry pro celou zemi nedělal.

Ať to beru z jakékoliv strany, člověk má jen dvě možnosti. Buď zkusit nějak pomoci, byť s riziky, že to nevyjde, nebo vyjde částečně, nebo to nechat být. Jsem ten poslední, který by někomu říkal, co má v téhle situaci dělat. To je každého věc. Ale odsuzovat někoho, že to zkusí, mi přijde postavené na hlavu.

Martin mě ještě upozornil na tenhle text Roberta Němce. Ten na to jde z druhé strany a je to spíš na prst do pusy. Je to dost průhledná, špatně vymyšlená a ještě hůř napsaná klasická self-promo vychytralost, kdy nám někdo rádoby pomazaný naopak „radí“, jak na to, abychom nějaké peníze poslat mohli a ještě to měli zdůvodněné. Doporučil bych Robertovi, aby svoji přítelkyni pozval na horší oběd a šel pak domů pěšky, ale nevytruboval to do světa, protože i tohle je jen jeho věc. Pořád lepší když nepřesvědčivě prodává své marketingové služby, než tohle pokrytectví.

11 komentářů

Napsat komentář: Martin Malý Zrušit odpověď na komentář

  • Rád vidím, že ti to vrtá v hlavě, ostatně vrtá to i mně. Nic není černobílé, ale na spoustu věcí musíš nakonec odpovědět ANO nebo NE, nelze stát a říkat „Nevím, možná, mělo by se to zvážit ze všech stran…“

    „Kdo je natolik spravedlivý, aby určil, čí život má větší smysl zachránit nebo zlepšit? To mi pořád nejde do hlavy.“ – Polož si otázku: Kdo má právo rozhodnout o tom, co udělá se svými penězi? Jestli je věnuje slepému člověku na nový počítač, indickému dítěti na školu, Haiťanovi na vodu, Afričanovi na lopatu, sousedovi na vytopený sklep nebo Robertu Němcovi na večeři s přítelkyní? Myslím, že se každý může o cíli své pomoci rozhodnout sám, bez ohledu na momentální patetické mediální hnutí. Bohužel, nikdo nemá tolik peněz, aby jimi zrušil všechnu bídu světa a nikdo nemá tak velké srdce, aby se mohl nad neštěstím celého světa ustrnout.

    Ad Haiti: Země leží na ostrově Hispaniola, druhou půlku má velmi prosperující Dominikánská republika. Obě mají zhruba stejné suroviny a stejné možnosti, tak proč je mezi nimi takový rozdíl? Proč má jedna fungující vládu a slušnou životní úroveň, a proč v druhé nedokázalo udělat pořádek a zajistit „vládu vlády“ ani několik tisíc vojáků UN?

    Rabování po přírodních katastrofách je jedna věc, systematické přepadávání lidí z humanitární pomoci i v době „klidu“ je jiná věc. Poptej se lidí z NGO na to, co se na Haiti děje „nomálně“. A – ano, myslím si, že z toho lze vyvodit závěry pro celou zemi.

    Dám si tyhle dvě věci dohromady, vezmu peníze, co mohu postrádat (ušetřil jsem je za večeři s Robertem Němcem) a řeknu si: Komu je pošlu? Zachráním život dítěte na Haiti, co bude celý život žít v odpadcích, jíst odpadky, nic jiného nepozná, pracovat nebude a v pětatřiceti zemře, nebo je pošlu chlápkovi do Zairu, co za ně pošle kluka do školy, aby z něj nebyl jen pasáček krav, nebo je pošlu holce do Indie, která se za ně dostane na školu a má naději vystudovat, nebo je pošlu klukovi, co bydlí naproti, co je hodně chytrej, ale má tu smůlu, že nevidí…?

    A tehdy musím volit. Nenazývej to „spravedlivým“. Nelze dát všem, tak KOMU DÁŠ? Musíš se rozhodnout, buď podle svého rozumu a srdce, nebo podle „hlasu okolí“. A hlas okolí dost často podléhá davovým nešvarům: Kýči, patosu, groupthinku, konformitě, nátlaku…

    Tedy díky za každého, kdo se u mého článku zarazil a zauvažoval.


    Na závěr z trochu jiného soudku, i když na podobné téma. Mám rád jeden citát, zní asi takhle: „Kdyby každý bojovník s celoplanetárními problémy šel, otevřel si pekárnu a prodával lidem housky, prospěl by tím světu mnohem víc!“

  • Martine, je úplně tvoje věc, jestli někomu něco dáš, komu a nebo vůbec ne. Nikomu do toho nic není. Ale fakt se mi nelíbí, jak vnucuješ ostatním, že ty máš jasno. Dělej si co chceš, ale nesuď, jestli ostatní dělají dobře, když se k něčemu rozhodnou. To je taky jejich věc. A ať se rozhodnou jakkoliv, nejsou pro to ani horší, ani lepší než kdokoliv jiný. Howgh.

  • [3]: Jediná výhoda člověka oproti zvířatům je umění předávat si zkušenosti – aneb sdělování názorů. Chceš-li se učit jen a pouze vlastními chybami, jako zvířata, klidně to dělej, ale nediv se že to půjde pomalu, a lidé kolem to nebudou chápat. Právo na to zcela jistě máš, právo na to, aby tě někdo zachránil, když s tímhle přístupem budeš umírat hlady, to už ale zcela jistě ne.

  • [4] Já říkám, není nesmysl pomáhat Haiti, i když si teď nemůžeme být jisti, jestli je tam pomoc na sto procent účinná. Tak co to předhazování, jestli bych já měl právo na to, aby mě někdo zachránil, až s tímhle přístupem budu umírat hlady? Za prvé, ten závěr je úplně mimo, protože kauzalita veškerá žádná, za druhé, zase další, který se pasuje do role toho, kdo chce posuzovat, kdo má právo být zachráněn a kdy. Fuj.

  • [5] Já se pasuju jen do role toho, kdo bude rozhodovat o tom, kdo se za peníze bude zachraňovat. Říká se tomu nedotknutelnost soukromého vlastnictví, a je to základem veškerých rozumných právních systémů. Zbytku příspěvku nerozumím – přijde mi že nereaguješ na mě.

    A Martin Malý tě jen zkoušel nakopnout k tomu, že každou korunu můžeš utratit jen jednou, a třeba může nadělat víc užitku někde blíž než na Haiti.

  • [6] S takovými úvahami o užitku nakonec člověk akorát nepřispívá na nic, aby náhodou nevybral tu druhou, třetí, padesátou „nejužitečnější“ možnost. :-) Nakonec si prostě člověk musí vybrat, jestli pošle vodu na Haiti, postaví útulek pro psy, opraví kapličku, nebo zaplatí pastelky školákům v Etiopii. A musí si zvážit sám, co z toho mu svět nejvíce zkrásní. Srovnávání a hodnocení smyslu různých cest má prostor jedině když se nejdřív shodnu, že máme společný cíl. Definovat si společný cíl u charity přitom moc nejde, protože to je většinou celé o emocích.

    Zaplatil jsem minulý víkend 8 liber za Avatara. Za to bych mohl zaplatit možná i nějaké očkování v Africe. Ale já šel radši do kina, protože mě emocionálně osud toho Afričana nedojímá dostatečně. Tenhle týden bych už přemýšlel, jestli to radši neposlat na Haiti, protože ten příběh mě zasáhl a je mi Haiťanů líto. Nemyslím si, že tady je na místě měřit dobro a spekulovat, jestli něco není užitečnějšího. To si musí každý provést sám. Že to přitom bude nejspíše emotivní rozhodnutí není nic špatného, bez emocí by altruismus neexistoval vůbec.

  • [7] Tak to asi nemá cenu diskutovat, já věřím, že racionalita je lepší než emoce, ty věříš v opak. Ty dej své peníze tomu, kdo ti ukáže fotku roztomilejšího černouška, já je dám tam, kde jsem si jistý, že jsou třeba. Například s nimi zaplatím někomu kdo se snaží vzít zodpovědnost za svůj život do svých rukou, než abych je posílal přes celou planetu někomu kdo řve na ulici ať mu ostatní pomůžou – protože chci žít ve světě kde se odměňuje za přínos, ne za existenci nebo nějaký pofiderní nárok pojmenovaný jako právo.

  • Keffe, problém je, že nikdy nemáš dost informací, abys tu svoji racionalitu mohl použít na sto procent. O Haiti máš jen zprostředkované informace, stejně jako o tom, jak s penězi nakládají jednotlivé organizace. To je ten problém. Dělat chytrýho bych uměl taky, ohánět se argumenty, jak „vím“, že tamhle a tohle, ale stálo by to na vodě. A u tebe to na té vodě stojí taky, jen si to málo připouštíš, protože věříš, že tě zachrání tvoje racionalita :) Tak naivní prostě nejsem.

  • [9] To je moc dobrý argument – ano, mám jen svou zkušenost s tím, jak nakládají lidé s penězi, které nejsou jejich, a následný závěr, že čím méně rukami peníze projdou, tím víc jich zbyde. Proto mi připadá pomoc druhému konci světa plýtváním, dokud jsme nevyřešili všechny problémy co jsou na dosah ruky.

    Nevím jak je to v tomto konkrétním případě, jen se snažím zachovat co nejefektivněji na základě své zkušenosti, a to, doufám, dělá každý. Pokud je tvá životní zkušenost natolik jiná, než ta má, abychom se takto rozcházeli v závěrech, pak ti gratuluji.

  • Keff:

    Ad racionalita – dokud si neujasníš, jaký máš přesný cíl, nemůžeš „racionálně“ měřit „dobro“. Nechápu, jak mi chceš porovnat, jestli a jak moc je „lepší“ dát korunu na psí útulek, africkou školu, český domov důchodců. Svět není hra, kde bys mohl optimalizovat „strategii“ a spočítat si, jak se nejrychleji dostaneš k vítězství a získáš maximální skóre.

    Ta volba, kterou jsi nás srovnal, je mimo. Samozřejmě bych vybral tu nadaci, kde věřím, že mé peníze dobře užije. Proto pokud se rozhodnu poslat peníze na Haiti, budu chvíli přemýšlet, prostřednictvím koho. Ale říkat mi, že jsem radši měl zaplatit výcvik slepeckých psů v Česku, nebo si adoptovat studenta v Indii je absurdní.

    A abych tě parafrázoval: „proto mi připadá kritika jedné formy altruismu mimo, dokud existuje spousta lidí, která nepomáhá nijak a nikomu“.