Tak teď jsem se fakt nasral a já vám ukážu. Zhruba takový pocit stojí za většinou nezvládnutých osobních či firemních komunikací. A opravdu, většinou dotyčný ukáže – to co nechtěl. A i když si toho je vědom, už neumí přestat. 

Tento týden se po čase opět (ta železná pravidelnost!) objevilo pár příkladů toho, jak se naprosto nevinná věc přičiněním dotčené strany stane „kauzou“, která ovlivní vnímání značky mnoha do té doby naprosto nezaujatých a nezasažených lidí okolo. Opravdu bych to nepsal, nebýt toho, že se to vrací pořád a pořád dokola a dokola.

  1. Na začátku je něco – slovo, čin, obvinění. Je vlastně úplně jedno, o co jde, s jedinou podmínkou – musí to nějakým způsobem zasáhnout člověka, který je v dané věci zainteresován. A to bez ohledu na to, zda jde o zásah férový, nefér, adekvátní, neadekvátní, opřený o fakta či smyšlený, emoční či argumentační. Většinou je ovšem zásah negativně kritický.
  2. A pak to přijde. Reakce, která je silnější než zásah. JEDNA VELKÁ EMOCE! Emoce, která přebije předchozí akci. A to nikoliv argumenty, ale formou. A pak už přestane být důležité, o co šlo. Už zůstává jen ta forma a emoce.
  3. Nedejbože, pokud přijde obrana z první strany. V jakékoliv formě – slušné, emoční, faktické či vulgární. Snaha o pochopení, vysvětlení, obhajobu, nic nepomáhá. Čím vytrvalejší obrana, tím silnější útok původně zasaženého. V každém případě reakce stíhá reakci a vše ústí do lokálního emočně-vztahového kataklyzmatu. A pokud se tak děje za přítomnosti svědků (nejlépe na blogu, twitteru či facebooku, nepřidají-li se i masová média), je o všeobecnou zábavu postaráno a především původně zasažený objekt má problém. I když si ho často není vědom. Protože klidně může mít pocit, že nad protistranou vyhrál.

Většinou se mýlí, protože existuje mnoho efektivnějších postupů, které by přinesly lepší užitek.

Než si řekneme pár receptů, ujasněme si jednu zásadní věc – co je cílem případné komunikace postiženého. Pokud se podobná výměna názorů odehrává za permanentního dohledu veřejnosti, v naprosté většině případů jako postižený nepotřebujete o své pravdě přesvědčit protistranu. Protistrana má nějaký názor, nějaký postoj a změnit ho bývá obtížné. Každý má svou hrdost a případný omyl přiznává těžko, zvláště veřejně. Hlavním cílem komunikace, která má zareagovat na obvinění, dezinformaci, manipulaci nebo třeba jen mylnou interpretaci a špatné pochopení, je přesvědčit primárně všechny okolo, bez ohledu na protistranu. Bojujete o diváky, soupeř je podružný. Tohle je zlaté pravidlo ověřené mnohaletou zkušeností.

Tady jsou recepty. Neříkám, kdy se mají použít, někdy je to mimořádně obtížné, všichni jsme jen lidi a zvládnout s nadhledem cokoliv dokážou jen stroje. Ale opakování osvědčených postupů může pomoci, aby následky nebyly tak hrozné, jako kdybychom emoce nedokázali kontrolovat vůbec.

Co tedy dělat, když je člověk zasažen něčím, čím být zasažen nechce, a je vystaven pokušení dát to do pořádku?

  1. Nechat to být. To, co je vnímané ze strany postiženého notně úkorně, většinou buď nemá žádný dopad/nic neznamená/bude rychle zapomenuto/nepůsobí přesvědčivě na cílovou skupinu a tedy nemůže ohrozit/nikdo nevnímá tak silně, jako postižený. Jakákoliv reakce jen připoutá pozornost na věc, která je z hlediska širšího publika nevýznamná. To co ze své pochopitelně angažované pozice (a čím více jste věci oddaní, tím zaujatější dovedete být) vnímáte zesíleně přes zvětšovací sklo, naprostá většina ostatních totálně ignoruje.
  2. Reagovat se doporučuje až v případě, kdy se problém začíná dostávat do veřejné diskuse a očekává se, že zaujmete nějaké stanovisko. I tehdy však mlčení dovede být často vhodným řešením. Plusové body nepřinese, ale pokud problém není dlouhodobý nebo příliš dopadající na klíčovou cílovou skupinu, časem vyšumí bez následků – řeči se vedou a voda plyne.
  3. Pokud je reakce nutná, nebo vám to prostě nedá, máte dvě možnosti. Nechat se vést emocemi a dokázat všem okolo, že je nemáte pod kontrolou. Závěr pak bývá jednoznačný – ústící do shrnujícího závěru publika: „To je ale idiot!“ A to platí pro všechny případy, včetně těch, kdy můžete mít na své straně „pravdu“. Posílíte své pozice u skalních přívrženců, u nichž je ale posilovat nepotřebujete, ztratíte však všechny ostatní. Propadnete v uměleckém dojmu, pokud nedojde na pomstu – na hledání dalších chyb a slabých míst. A věřte, že se najdou. Budete pak hájit několik trhlin v obranné linii a vyčerpá vás to. Existují samozřejmě pokusy o vylepšení nejistého uměleckého dojmu – sarkasmus, křečovitá stylizace do vtipu, póza, že o nic nejde popíraná každým slovem, předvádění dojmu, že vám všichni můžou být ukradení a že se dobře bavíte a že je tu konečně někdo, kdo to všem nandá atd. atp. Bohužel, opravdu to nefunguje.
  4. Druhá cesta je jediná možná, pokud chcete uhrát aspoň nějaké body, nebo se pokusit vyhrát (což často není nezvládnutelný úkol). Argumentovat věcně, klidně, stylizovat se do vděčnosti za zájem, za diskusi, za upozornění a pomalu, nekonfliktně a bez osobních narážek a zesměšňování uvádět věci za pomocí faktů a argumentů na pravou míru. Poradit ve věci se vyznat, mile navést na správnou cestu. Zní to tak neuvěřitelně banálně, až to není hezké, ale možná právě proto je pro některé obhájce své svaté pravdy a svého poslání téměř nemožné se s touto pozicí sžít. Nedokážou uvěřit, že by to mohlo fungovat. Ale ono to, věřte, nebo ne, skutečně zabírá. Forma umožní ostatním, aby vás skutečně vyslechli. A někdy, aby začali i přemýšlet nad tím, co říkáte. Někdy je to neskutečně těžké, protože naštvanost či pocit nespravedlnosti vámi mohou cloumat ze strany na stranu, ale při poctivém návyku jsou šance veliké.
  5. Pokud máte zvládnutou formu, máte dvě možnosti. Jestliže je skutečně problém věcně na vaší straně, není jiná cesta, než to přiznat. Děkujeme pěkně, upravíme, opravíme, změníme, uděláme jinak a už nikdy více stejně. Tečka, konec debaty, šance na plusové body, šance na vybrání volného pádu těsně nad zemí. Pokud chyba na vaší straně není, pak není nic účinnějšího, než k dokonalé formě přidat fakta a konkrétní argumentaci. Bez emocí. Vítězství je vaše. Okořeňte shovívavostí, elegancí, nadhledem či vtipem a svět vám leží u nohou. Upozornění: argumentace neznamená vršení dojmů. Argumentace jsou fakta. Zabírá jenom konkrétnost.
  6. Shrnutí: Nikdy nikoho nepřesvědčujte o své pravdě. Jen svému publiku dejte šanci, aby se o ní přesvědčilo samo.

Studijní materiál (aniž bych se chtěl stavět na jakoukoliv stranu, podstata věci je vlastně dost nezajímavá):

Robin Raszka vs. Jablíčkář (aktualizace: během neděle 26. 2. byl web Robikovoplanetarium smazán, ale kdyžtak je aspoň v Google cache)

Novinky.cz vs. Hospodářské noviny

3 komentářů

Napsat komentář: Josef Jasansky Zrušit odpověď na komentář