Jaroslav Hutka opět rozvířil kauzu Nohavica a StB. Ze všeho nejvíc v tom cítím jakousi pachuť, a to na všech stranách. Nic moc, tyhle rozmazané pohledy do minulosti…

Nejdřív samotný Hutka. Dříve často skloňované, dnes spíše hořkostí znějící jméno zneuznaného člověka. Nazpíval pamflet, trochu s křížkem po funuse. Motivace nezřejmá, jeho morální karatelství nepříliš přesvědčivé. Proč právě takto? Cítím v tom více řešení subjektivních pocitů než snahy po osvobodivé pochopení a trochu nadhledu. Pohledy a interpretace minulosti jsou potřeba, protože zatím se moc nepěstují. Ale tenhle nálepkovitý, pamfletový způsob mi není blízký, byť lze možná trochu pochopit pocit zneuznání, který Hutka může cítit. De facto ale pro samotnou kauzu Nohavica nedůležitý.

Novináři? Respekt to vloni vzal poctivě, profesionálně. Ostatní masové tituly jen převařují senzaci kolem Hutkovy banální veršovánky, která zapadne stejně rychle, jako kolem ní vznikl celý ten humbuk. K osvětlení nepřispívá; jestli někoho probudí k nějakým dalším krokům, těžko říci. Ale asi to celé patří k nedokonalému vyrovnávání se sebou samými. Žádný systém, žádný cíl, nahodilý pohyb ode zdi ke zdi.

Politici melou prázdné šablony floskulí o ničem. Ty navíc dost často mají jen (nezáměrně?) destruktivní vliv, protože říkají, že bychom neměli vytahovat jednotlivé případy případných udavačů (kteří byli v určitých momentech sami oběťmi), ale měli bychom se k minulosti postavit systematicky. To se hezky říká, ale za prvé jen málokdo ví, co to znamená, málokdo je takového systematického přístupu schopen, a ještě menší počet lidí o něj skutečně stojí. A argument, že malé ryby, byť se známým jménem, nemáme vytahovat nad hladinu zapomnění, je taky ubohý, už proto, že bychom měli být rádi aspoň za to, že se aspoň něco podaří odhalit. Nebýt známých jmen, postupovalo by se ještě pomaleji a společenský význam tématu byl nebyl tak živý (přičemž i tak je to dost bída). To neznamená, že v objevování velkých ryb se nepostoupilo žalostně málo.

Proč to všechno? Nejde o odsouzení, zpětné poplivání nebo sebemrskačské obviňování, ale pochopení toho, co systém s lidmi v určitých chvílích dokáže udělat. Pohledu do zrcadla minulosti se však bojíme, protože mnozí tuší, co by asi mohli spatřit, a je pochopitelné, že jim to dnes, kdy mohou vypadat bezúhonně, jen „zbytečně“ komplikuje život. Oč lepší by bylo nepatrát, zapomenout, vždyť po tolika letech už o nic nejde. Gunter Grass je živoucí svědomí německého národa, proč jeho aureolu snižovat kvůli nějakému mladickému selhání v rámci nacistického systému? Ano, pravda bolí, a je pochopitelné, že se uznávané osobnosti nechtějí na dřeň odhalit, když by tak narušily svůj pečlivě pěstovaný obraz úctyhodnosti a morální výjimečnosti. Jen je to škoda, protože i přiznání k vlastním minulým slabostem, provedené upřímně a bez vytáček, by je dokázalo obhájit i v jejich nedokonalosti a slabostech. Jen tak mohou být pochopeny, jinak na nich vždy zůstane právě ona divná pachuť (navíc jak si mohou troufnout chtít de facto nespravedlivě těžit z neposkvrněného obrazu, když není pravdivý?).

Jak v těchto souvislostech vypadá Jaromír Nohavica, tento idol mnohých, nejen mladých lidí, pro něž představuje stálou morální autoritu? (Že je to pro ně důležité, dokazují i vášnivé diskuse třeba pod aktuálními články o Hutkově nové písničce. A zajímavé je, že asi většina poukazuje spíše na problematickou Hutkovu motivaci, resp. plytkost jeho textu, a snižuje význam Nohavicova selhání, i to k obdivu patří. A ještě zajímavější je, že Hutka vyvolal menší pozdvižení, ale s ohledem na formu jeho výkřiku působí v celé záležitosti spíše kontraproduktivně.)

Předně ještě stále nejsme schopni úplně přesně zjistit, co se v roce 1989 stalo. Zpráva estébáka z výpovědi Nohavici o jeho pobytu ve Vídni, kde se potkal s Krylem, nemusí být přesná, i na to se Nohavica odvolává. Obhájci Nohavici říkají, že stejně jen říkal to, co už státní policie věděla – teď jde jen o to, jestli Nohavica věděl, že informace, které předává, jsou druhé straně opravdu tak důvěrně známé. Nohavica říká, že si myslel, že to nějak uhraje, a mohlo to tak být, teď jde o to, jestli to skutečně uhrál. Při těchto rozporech, nebo přesněji nejasnostech, se to samozřejmě soudí hůř.

Ale… Je tu, aspoň pro mě osobně, jedno „Ale“, které mi v tom celém nehraje. A to jsou jemné nuance Nohavicových reakcí na celou záležitost. Kdyby se při tom kontaktu s StB skutečně nic závažného nestalo, proč reaguje tak podrážděně? Proč dává do souvislosti načasování objevu celé kauzy s blížícími se volbami, nebo s tím, že zrovna byl vyhlášen nejprodávanějším zpěvákem?

Nohavica.cz: "10. února 2007, 20:57 – ÚDIV. 

Takže jsem zase nepřítel státu. Po 18 letech, kdy jsem na Koncertě pro Arménii podepsal petici za propuštění Václava Havla, to mám opět na talíři. Náhle, jen co jsem vyhlášen nejprodávanějším zpěvákem roku, se objeví listina nějakého kapitána státní bezpečnosti, který si mne tehdy v únoru 1989 , po měsíci (!) od onoho podpisu pod petici pozval a vyptával se, co že jsem to podepsal. Všechna jména už znali, tedy i to moje. Co všechno a proč si ten člověk do svého hlášení napsal, nevím. To se fakt musí pan novinář Robert Malecký zeptat jeho. Snad mu řekne i to, proč si přiúčtovaval k svému platu fiktivní útraty za Nohavicu. Myšlenka, že bych si nechal od estebáka platit kafe, je pro mne, přiznávám se, těžkým soustem."

„Reakce na MF DNES: Vynucené schůzky s STB pod pohrůžkou šikanování mé rodiny a výslechů nemocné matky, nepovažuji za spolupráci. V celém mém životě i tvorbě je na nejpřednějším místě snaha lidem pomáhat a nikoliv jim ubližovat. Mohu se každému podívat do očí. Je zvláštní, že se míchají špinavé karty právě dnes – pár dnů před volbami. Cítím závan starých časů. Ještěže mne lidé znají.“

Tohle zrovna nesvědčí o čistém svědomí. Ty reakce jsou prostě divné. A o to víc, když si je dáte do srovnání s tím, co říká pro Respekt: „Teď už vím, že nešlo být uprostřed. Ten pocit, že jsem nade vším nějak rozkročen,je mylný. Myslel jsem si, že tu spolupráci vyrovnávám bojem s různými schvalovacími komisemi, komunistickou stranou a svou prací vůbec, ale ta domněnka nebyla správná. Musím se otevřít. Chci se pokusit všechno vysvětlit sobě i těm, kteří mě mají rádi.“ Tady naopak uznává, že k nějakému selhání došlo, že je tu problém, který si zaslouží být objasněn.

A dnes? Zase úplně jinak: „Co tady dnes někomu vysvětlovat, co jsem řekl, co jsem neřekl, na co jsem odpověděl a co smlčel, jak jsem nebyl úkolován, natož služebně vyslán. Co se tady zaklínat, že bych některé věty v životě nevypustil z úst, co popisovat, jak nemám tušení, kde a kdy ten záznam vznikl. Co tady vysvětlovat nad papíry sepsanými oním kapitánem kdovíkdy pak v poklidu jeho kanceláře, už beze mne, bez mého podpisu, papíry, které se objevují jako na zavolanou z propadliště dějin. Jednou , před lety jsem buď jak buď s tím člověkem seděl u jednoho stolu a basta – dobře mi tak – a tomuhle všemu, co tu teď povídám, lidé buď uvěří anebo neuvěří. Je to jako s tou pravdou, co lež u ní přenocovala.“ (nohavica.cz)

Prostě lavírování, které vůbec nezní přesvědčivě, a kterým jen těžkne celá ta pachuť. Rovný, silný chlap, který má nad sebou samým a nad svou minulostí nadhled (ať Jarek Nohavica promine, když jsem ho s ohledem na jeho tvorbu a postavení v takové pozici předpokládal), by mohl mít dostatek síly, aby řekl na férovku, jak to bylo. Byl tam tlak, selhal jsem v tom a v tom, naopak jsem neselhal v tom a v tom, v tomhle mají kritici pravdu, v tomhle ale už ne. Takový jasný postoj by mu v očích jeho nadšených posluchačů jistě příliš přízně neubral. Škoda, že toho (zatím?) není schopen.

(Jako špatný vtip zní jeho aktuální vyjádření, že „tehdy jsem se bál, ale teď už se nebojím“. Bohužel, opak je pravdou, stále se veřejně přiznané pravdy bojí, a proto tolik mlží a relativizuje.)

A na závěr ještě jedna postava. Karel Kryl. Stále ještě nedostatečně oceněný, jednostrannou a plochou Landovou interpretací významově přebitý a pokroucený, se jen občas objeví jako nepříjemná připomínka nerelativizovaných hodnot, které se těm selhávajícím nehodí do karet. Nohavica na něj podle všeho skutečně donášel. Podle jeho vlastních slov v knize Půlkacíř Krylovi vadilo, že ke své roli Nohavica nezaujal žádný postoj (a to bylo na začátku devadesátých let!). Takže to nemohlo být úplně bezproblémové povídání o banálních věcech, jak Nohavica tvrdí. A stejný Nohavica píše na Kryla oslavné texty a zmiňuje ho ve svých písních („malý muž s kytarou na pódiu otvírá vrátka“). Trochu troufalé, zdá se mi, při všech těch souvislostech, právě tady by naopak byla dle mého asi vhodnější zdrženlivost.

Inu, na závěrečné dějství tohohle směšně tragického příběhu si asi budeme ještě muset počkat, protože Nohavica sám nám k objasnění zatím moc nepomáhá. A asi si nevystačíme s černobílým hodnocením žurnalistického střihu, nebo s vášnivými odsudky na jednu nebo druhou stranu. To nic nemění na tom, že Nohavicovy texty a písně jsou v polistopadovém období zřejmě tím nejlepším, co u nás lze objevit. A to zas nemění nic na tom, že Nohavica si svými postoji příliš nepomáhá. Inu, co na to říct, než že asi vážně nikdo není dokonalý.