Minulý týden jsme jako pozorovatelé čelili otázkám po tom, jaký postoj máme zaujmout ke složitým událostem na Ukrajině. Sám jsem k tomu jeden pohled přidal a další vývoj myslím jen potvrdil, že stavět se čelem k odpovědnosti za stav světa, ať je to jakkoliv složité, dává smysl. Připomínat tento prostý, a dříve možná naprosto samozřejmý fakt, považuji za stále důležitější. Proto přidávám dvě poselství, které říkají něco podobného.

Kolegové ze SME.sk připravili speciální vydání o stavu Slovenska 25 let po sametové revoluci pod názvem „Ještě nikdy jsme se neměli tak dobře“. Je to moc dobře připravený materiál se zajímavými postřehy a daty, ale nejvíc mě na tom zaujala věta z předmluvy Tomáše Belly, která zdůvodňuje, proč tento obsahový speciál vznikl: „Nie preto, aby sme sa s tým, čo máme, uspokojili. Ale preto, aby sme nestrácali empatiu k tým, ktorí to nemajú.“

Proč je ta druhá věta pro mě tak šokující? Protože ti, kteří obvykle vrší podobné argumenty, o tom, jak se máme nejlépe v historii (s čím jednoznačně souhlasím), tento postoj doprovázejí dehonestací těch, kteří si to nemyslí. Jejich ostentativní nadřazenost vůči lidem, kteří se „jen málo snaží, aby dosáhli na totéž, co se povedlo těm úspěšným“, tak činí většinou právě z pozice zajištěných a úspěšných a v pohrdání těmi, kteří pro podobnou interpretaci skutečnosti nemají dokonalé pochopení: „Vy tupci, copak nevidíte, jak se máte dobře?“ Aniž by si uvědomovali, jak často slabá je dělící čára mezi úspěchem a katastrofou.

Výzva k empatii, k pochopení slabých, ohrožených a méně úspěšných, nebo jen přijetí nešikovných, nepraktických lidí, kteří se nehodí pro drama dnešního dost nelítostného světa, je podle mě něčím naprosto výjimečným a já jsem Tomášovi vděčný za to, že ji uvedl hned na začátek výčtu toho, proč za podmínky, ve kterých žijeme, máme být rádi. Protože jen díky tomu, s pokorou, respektem a bez pohrdání je vůbec možné přispět k něčemu společnému, k překonávání toho, co nás rozděluje a k nalézání toho, co by nás mohlo spojit. Jak vidíme na každém kroku, právě scelování a překonávání rozdílů a bariér a pochopení, že jsme v tom všichni společně, bude zřejmě největší výzvou nadcházejících ča­sů.

Jak z jiné planety v dnešní rozdělené době pak musí působit druhé poselství, TEDx promluva filmového producenta Davida Puttnama, který volá po přijetí osobní společenské odpovědnosti – především je výzva směřována k médiím a jejich fungování. Možná je to lehce zmatené a komplikovaně formulované, ale bezesporu je důležité zamyslet se nad tím, jak ve zkouškách, které David Puttnam zmiňuje, se daří obstát nám samým. A zda jsme připraveni a zda přijímáme v našem každodenním chování odpovědnost za svět, ve kterém žijeme. Zda si vůbec uvědomujeme, že naše aktivita či naopak nečinnost mají na podobě světa nějaký podíl.

„Nestranná charita Hansard Society, která se snaží posílit parlamentní demokracii a povzbudit větší politickou angažovanost veřejnosti, v mi­nulém roce vedle ročního auditu politické angažovanosti pu­blikovala také dodatečnou část věnující se výhradně politice a médiím. Teď vám povím pár spíše deprimujících pos­třehů z tohoto průzkumu. Nezdá se, že by tabloidní noviny rozvíjely politické občanství svých čtenářů, a to dokonce v porovnání s těmi, kdo nečtou noviny vůbec. Ti, co čtou pouze z tabloidů, mají dvakrát častěji negativní náhled na politiku než ti, co nečtou žádné noviny. Nejsou jen méně politicky angažovaní. Oni konzumují média, která posilují jejich negativní náhled na politiku, a tím pádem přispívají k fatalistickému a cynickému postoji k demokracii a jejich roli v ní. Není divu, že tento průzkum usoudil, že v tomto ohledu tisk a především tabloidy zřejmě neplní důležitou roli, kterou by v demokracii měly hrát.“

„Před pár lety mi bylo ctí otevírat úplně novou školu na severovýchodě Anglie. Žáci školy ji přejmenovali na Academy 360. Když jsem procházel jejich působivým pros­kleným atriem,na stěně naproti mně byl písmeny barvy ohně vepsán slavný soudní příkaz Marca Aurelia: ‚Pokud to není pravda, neříkej to; pokud to není správné, nedělej to.‘ Ředitel školy spatřil, jak na nápis zírám, a řekl: ‚To je motto naší školy.‘ Na cestě vlakem zpět do Londýna jsem nemohl nápis dostat z hlavy. Uvažoval jsem, jestli nám opravdu mohlo trvat více jak dva tisíce let, než jsme se dobrali k jed­noduché větě, která popisuje nejmenší očekávání, jenž máme jeden k druhému? Nepřišel čas, abychom rozvinuli představu o naší povinnosti pečovat a doplnili jí péčí o naše sdílené a stále ohroženější demokratické hodnoty? Koneckonců může zanedbání povinné péče v rámci mnoha profesí přispět k nařčení ze zanedbání. Jak by se nám líbilo, že v takovém případě ve skutečnosti zanedbáváme zdraví našich vlastních společností a hodnoty, které je nezbytně podepírají? Mohl by někdo upřímně ve světle důkazů naznačit, že se média dostatečně vyhnula chování, které by mohlo v budoucnosti o­důvodněně podkopat či dokonce poškodit naše ze své podstaty křehké demokratické nastavení?“

 

3 komentářů

Napsat komentář: Vlastimil Zrušit odpověď na komentář