Jak už jsem psal nedávno, stále se v Česku najdou lidé, kteří nemají úplně jasno o záměrech a metodách současné ruské expanze. Přitom jen máloco je tak průzračné a nemusí se složitě studovat a dešifrovat z tajných zpráv tajných služeb.
Stačí jenom sáhnout do nedávné historie. A to nikoliv do častého a logického srovnávání ruské anexe Krymu s Mnichovem, čehož jsem se také dopustil. Samotná ruská, přesněji sovětská historie poskytuje dostatek inspirace. A jeden konkrétní se týká přímo nás.
Pokud si chcete nechat otevřít oči k tomu, co se právě děje, přečtěte si naprosto skvělou knihu Igora Lukeše Československo nad propastí, která popisuje obnovu Československa po roce 1945. Je to rekapitulace benešovské slabosti, americké strategické nevyhraněnosti a naopak strategicky zcela jasně vyprofilované stalinistické touhy maximalizovat vliv Sovětského svazu a podmanit si do své správy co nejvíc evropského prostoru – při neustálém porušování dohod, větších či menších podrazů a schválností, rétorické manipulace i schopnosti hrát skvěle pokrytecké divadlo.
Ta cílevědomost, odhodlání a bezostyšnost vyráží dech i po těch letech, stejně jako schopnost získat si v řadách obsazovaných zemí agenty a nádeníky pro špinavou práci. Přičemž osvědčené metody zůstávají stále stejné, až se tomu nechce věřit. Ukázka za všechny – přečtěte si, jakým způsobem došlo k zabrání Zakarpatské Ukrajiny a jejímu odtržení od Československa a začlenení do Sovětského svazu. Když knihu budete číst dál, odhadnete, co dnes hrozí celé Ukrajině. A taky, kam vede slabost a neschopnost včas rozpoznat význam rostoucí hrozby.
This repetition of weakness, American strategic ambivalence and vice versa strategically clearly profiled Stalin's maximize influence.