Překvapuje mě, jak málo odezvy vzbudila informace, že silničáři plošně vykácejí tisíce stromů z alejí podél cest. MF DNES tomuto tématu sice věnovala titulní stranu, ale veřejnost prakticky mlčí. Přitom celá záležitost bije do očí svou absurdností.

Stručné (lehce karikované) shrnutí:

Problém: na silnicích často umírají lidé po nárazu do stromu.

Řešení: vykácíme stromy.

Důsledek: lidé budou umírat v polích.

Proč je to celé všechno špatně:

1. Strom nemůže za to, že do něj řidič narazí.

Strom se nehýbe, strom nevbíhá na poslední chvíli do vozovky. Ano, občas se může stát, že nějaký jednotlivý strom nestojí úplně ideálně, v některých případech jeho kořenový systém proroste do vozovky, ale to není důvod k plošným zásahům v rozsahu devíti tisíc pokacených kusů ročně. Protože kromě naprostých výjimek se dá stromu většinou velice dobře vyhnout.

Nikde není zveřejněna statistika, co bylou přesnou příčinou úmrtí těch více než 170 lidí, kteří vloni zemřeli po nárazu do stromu. Lze předpokládat, že velkou míru na tom měli sami řidiči nabouraných aut – podcenění viditelnosti, nezvládnutí řízení ve vysoké rychlosti, nepřizpůsobení terénu a stavu vozovky, svou roli jistě hraje i přítomnost alkoholu. Samozřejmě, oběti mohly být zcela nevinné, nehodu mohl způsobit protijedoucí vůz nebo nějaká výjimečná souhra náhod, ale opět jde o odpovědnost špatného řidiče nebo jiných faktorů, nikoliv stromu. Bezesporu jde o neskutečně tragické případy a protest proti kácení nelze vnímat jako jejich zlehčování. Ale zvolené řešení ze všeho nejvíc připomíná tradiční špatné přístupy lékařů – nebojujeme proti příčině, odstraňujeme příznaky, ale se skutečnou léčbou to nemá nic společného.

2. Prvoplánové řešení není řešení, jen způsobuje problémy. 

Kácení alejí má ve své jednoduchosti zdánlivé kouzlo. Strom, který někde vyrůstal desítky let, je během desítek minut zlikvidován. Jenže tahle jednoduchost překrývá zásadní fakt, že jde do značné míry nevratné řešení, které nelze stejně snadno vrátit. Přitom význam alejí – ochrana silnice před klimatickými vlivy, estetický význam pro krajinu, ale v neposlední řadě i zpomalení jízdy řidičů na místech, kde to má smysl (okreska nemá funkci dálnice) je na dlouhou dobu ztracen. A řidiči bez přítomnosti stromů, které jim limitují rychlost jízdy, budou rizika silnice paradoxně podceňovat ještě více. Dá se tak očekávat, že jejich vozy budou ještě častěji končit v poloze, která pro řidiče není úplně žádoucí.

3. Zrušíme zatáčky jen proto, že v nich řidiči dostávají smyk?

Na vesnicích, kterými vede často hlavní silnice, se pravidelně najde dům, který přiléhá těsně k ní. Kupodivu nikdo nepřichází s tím, že by tyto domy zboural. Odvaha proti flóře se sbírá nepochybně snadněji. A to nejen proto, že se stromy samy neumějí bránit. Jde o jeden z mnoha projevů klasického přístupu člověka k přírodě – odmítá se přizpůsobit jejím limitům, ale spoutává a znásilňuje je kvůli svému (často jen krátkodobému) zájmu, industrializuje životní prostředí pro potřeby jeho maximálně efektivního vytěžení. A činí tak s neotřesitelným přesvědčením, že může bezostyšně nadřazovat své momentální potřeby dlouhodobému přežití – a to nejen přežití stromů, ptáků a zvířat, ale ve své krátkozrakosti i sebe samého. S psychologického hlediska v tom lze vidět svým způsobem i trapnou a neodůvodněnou pomstu na nevinných, protože ničeho lepšího nejsme schopni.

4. Riziko patří k životu.

S předchozím bodem bezprostředně souvisí i další projev nekonečné neurózy moderního člověka – nutkavá snaha eliminovat za každou cenu jakoukoliv nahodilost a sebemenší riziko z lidského života. Touha člověka mít všechno a za každých okolností pod kontrolou je jen projevem strachu a nezralosti, která se nedokáže vyrovnat s tím, že život sám o sobě je jedno velké riziko s nepředvídatelnými důsledky, kromě jediného, totiž smrti samotné (a i tu člověk touží mít stále více ve svých rukou). A zároveň zřetelnou ukázkou nepokory před něčím, co je důležitější než pohodlí a sebestřednost lidského rodu.

Přitom mluvíme-li o jízdě v autě, je v celém procesu největším rizikem sám člověk a jeho nedokonalost, ovšem tomu pokácením stromů nezabráníme. A vracíme se na začátek, že přenášet zodpovědnost za nehodu, úraz či smrt řidiče na stromy, je mimořádně nespravedlivé. Je to alibistický a arogantní přístup, vehementně odmítající připustit hlavní jádro problému. Měli bychom se stydět, že jsme vůbec v naší společnosti schopni připustit, aby jedna zájmová skupina byla schopna zcela bez problémů prosadit řešení, které celou společnost jednoznačně poškozuje (opět, pro jistotu zdůrazním, nejde tu o zlehčování osudu těch, kteří zemřeli, podstata věci je jinde).

5. Za vším hledej něčí zájem.

Když se někdo snaží o něco takto problematického, jako je kácení stromů podél cest, a podobně netransparentním způsobem a bez řádných argumentů, není důvod pochybovat o pravých příčinách. Je jen málo pravděpodobné, že by důvodem nebyly ekonomické zájmy firem, které tuto pochybnou „údržbu silnic“ provádějí. Po duši se rozlévá smutek, že arogance a drzost opět dokázaly najít prostor pro seberealizaci.

Naděje? Naštěstí aspoň maličko se někdo pokouší o zvíření nějakého zájmu. Na Facebooku se dala dohromady skupina stejně uvažujících lidí ve skupině Proti hromadnému kácení stromů kolem silnic a cest (byl jsem na ni upozorněn bohužel až poté, co jsem založil podobnou), k podepsání je i petice občanského sdružení Arnika. Letos se už asi ničemu nezabrání, protože o osudu devíti tisíc stromů je rozhodnuto, ale třeba se podaří předejít tomu, aby se stejný trend udržel v příštích letech (pokud ještě bude co kácet).

Fotky:

Takhle to kácení vypadá „na vlastní oči“ v praxi. Řekněte, čemu tam ty stromy vadily? Bude z toho kšeft na širší silnici nebo se silničáři spokojili jen s pokáceným dřevem?

9 komentářů

Napsat komentář: Simindr Zrušit odpověď na komentář

  • Veřejnost nemlčí, plácá se u televize do čela a hlasitě pronáší věty, jako například „ne stromy, je potřeba vytrhat silnice, to bude bezpečný!“.

    Anebo vylít asfaltem úplně všechno, nebo odmontovat kola z aut, anebo přišít ruce k tělu, anebo…

    Nojo, jenže to by nesměl mít kamarád rubací firmu a šéf pod sebou orgány poslušné na (tupé) slovo.

    Ehm.

  • Nemám jasný názor, ale zkusil bych protiargumentovat:

    1. Strom nemůže za to, že do něj řidič narazí.
    A co zábradlí na balkóně? Ta díra také nemůže za to, že člověk spadnul, ale přesto se preventivně bráníme, protože se to prostě děje. Za pád si sice může každý sám, ale to je ještě neznamená, že mi jeho osud už dál nezajímá.

    2. Prvoplánové řešení není řešení, jen způsobuje problémy.
    Porovnat výhody a nevýhody kácení si určitě zaslouží nějakou anlalýzu. Chci věřit, že tyhle další efekty byly zváženy.

    3. Zrušíme zatáčky jen proto, že v nich řidiči dostávají smyk?
    Zbořit dům, abych narovnal zatáčku je právně i ekonomicky o řád komplikovanější než vykácení álejí. Tzn. v tomto případě by asi celková analýza ukázala, že je to nesmysl. Ale není to k zavržení už z principu.

    4. Riziko patří k životu.
    No patří. A taky si za většinu věcí mohou lidé sami. Ale i hloupích lidí mi může být líto a může chtít jim život rizika zbavit jak nejlépe dokážu. Proto všechny ty předpisy o bezpečnosti.

    5. Za vším hledej něčí zájem.
    To je určitě možný, ale někdy se takové věci přihodí i bez spiknutí. :-)

    Chci tedy říct – pokud bychom měli věrohodnou studii, že díky vykácení každý rok přežije o +/- 150 řidičů více, je to strašně silný argument. Dá se vyvážit jinými ztracenými hodnotami (kolik stojí vykácení, ochrana před větrem, estetická hodnota), ale soudy „každý si za to stejně může sám“ bych nechal stranou.

  • S kácením stromů taky nesouhlasím, na druhou stranu ho ale částečně chápu.

    Teorie je taková: řidič sjede ze silnice (z jakéhokoliv důvodu), narazí do stromu a zemře. Když by tam místo stromu bylo pole, tak nenarazí a nezemře. Princip je stejný jako u únikových zón na závodních okruzích.

    I tak jsem ale proti kácení. Mám totiž značné pochybnosti, že těch 170 lidí navíc po vykácení přežije (část jich zemře i bez nárazu do stromu, část o kus dál narazí třeba do domu nebo do protijedoucího auta a vezme s sebou ještě někoho dalšího).

    I kdyby to tak ale bylo, otázka je, kde je ta hranice. Vyplatilo by se vykácet 9000 stromů, kdyby obětí bylo ročně 1, 5, 20, 100 nebo 500?

  • Reaguji na jilm [2]:

    Zábradlí na balkoně je trochu něco jiného, na balkon může vlézt děcko, poloslepý polochromý senior apod. Auto má řídit dospělý při smyslech a zůstat při tom na silnici

  • Ad Jilm: co mi nevyhovuje, je, že se hledá „nejjednodušší“ řešení, jehož následky jsou dost šílené jen proto, že se té partě, která to má na svědomí, zdají být marginální (i když bychom brali tu možnost, že to nedělají kvůli tomu, aby si namastili kapsu). Jenže likvidovat již existující přínosy životního prostředí jen proto, že mám někde v ruce neanalyzovanou statistiku toho, že umírají lidé po kontaktu se stromem (není řečeno proč, s jakým stromem, kdo je viníkem apod.), nesvědčí o velké inteligenci.

  • Jestli jsem tu novinu správně zpracoval, tak hodlají za každý strom vysázet někde 10 jiných. Je samozřejmě otázka, jestli by takové stromy nebyly vysázeny i tak, ale nejspíš to tedy není úplně otázka zachování přírody, jako estetiky. A otázka, kolik životů vyváží horší estetiku krajiny je naprosto legitimní, ačkoliv pochybuji, že někdy někdo o tom takhle otevřeně bude mluvit. :-)

    Peter Láng: Takže opravdu si myslíte, že když někdo „má být při smyslech“, dál už mě jeho osud nezajímá? Příklad Jakuba Vrány je nejspíš lepší. Existují tisíce preventivních společenských opatření, která se snaží snížit rizika i pro lidi, kteří zrovna udělají nějakou chybu. A nemusí je omlouvat jen to, že jsou chromí, nebo mladí.

  • Reaguji na jilm [6]:

    Ale jaképak nezajímá? Pro bezpečnost účastníků provozu se dělá mnoho.

    Přizpůsobování krajiny, která tu není jen pro účastníky provozu je, podle mého názoru, už za hranicí.

    Autem jezdím, vozím ženu i děti a kácení stromu si já osobně nepřeji.

  • Pokud leží na vahách etika a estetika, potažmo lidské životy a stromořadí, budu, zdovolením, vždy zastáncem etiky.

  • Problém je, že to není „buď lidé, nebo stromy“. To je zrádnost celé věci, že je úmyslně interpretována takto zavádějícím způsobem. Lidé na silnicích a stromy kolem nich, to se totiž nevylučuje.