Vkrádá se tabulemi skel
nánosem špíny dnů a nocí
prachu a pylů a sušených hmyzů
co nedoletěly za přízrakem
halogenových zářivek
upířích světel
panelového bytu.
Mozaika protějšího domu
jak pišvorky hrané neznámými
rozsvěcuje a zhasíná
duše a těla a naděje
ve zmatku potu krve a roztočů
obalené toaletním papírem
s vůní eukalyptu.
Odlesk lampy a stín
chvatný krok v ústraní
spěchá ve strachu z neznámého
vyhne se psu co vyběh
a močí svou značku na chodník
v nekonečném boji
o obsazené teritorium.
Jiskra rudého vína a buket
tak špatně poznatelný
odráží zapnutou obrazovku.
Vždy sama doma
ani dnes jinak.
Kdo by chtěl sdílet
pěnu dní s příměsí prázdnoty…
Snad ty? Jistě ne.
Čas rychle běží
vždyť mladí jsme byli
tenkrát…
Vzpomínka živější
čím více vzdálená je
a marný dnešek.
Ručičky přeťaly půlnoc
a vzhlížejí půlměsíc.
Tma houstne
jako dech manžela
co dávno rezignoval.
Je sám jako ty sama
jen na to přijde později.
Snad prášek na spaní
rozpouštěn v alkoholu
ukáže duši klid.
Přehluší sběrače odpadků
co v úsvitu buší
kladivy popelnic
do kovadlin vozů.
A venku zas ráno.
Tohle je cvičení na poslední tři slabiky, které jsem nedávno slyšel v rádiu v nějaké písničce.