Letos začal Martin Selner psát svůj blog Autismus & Chardonnay a jeho rychle rostoucí obliba ho dostala až do finále Křišťálové Lupy. Není divu, dokáže otevřít oči v mnoha ohledech.

Martin, kterého můžete sledovat i na Twitteru, pracuje s autistickými dětmi, a přitom má mimořádně vzácný dar své zážitky zprostředkovávat. Píše stylem, který jsem vždycky obdivoval u špičkových autorů – lakonicky, koncentrovaně, jednoduše, ale o to působivěji. Vyskládává popisy nelehké situace svých klientů a daří se mu při tom jít hluboko, hluboko na dřeň. V digitální povrchnosti ojedinělý případ a záhy, po přečtení pár příspěvků, sami snadno přijdete na to proč. Je to podivuhodný cynicko-lyrický koncert poezie všedního dne z nevšedního prostředí plný extrémní citlivosti.

A právě díky tomuto blogu, při čtení posledních dvou příspěvků, někde mezi běžným procházením aktuálních trumpostí na sociálních sítích, napadl mě jeden nový postřeh. Že nám čím dál víc chybí přesně to, co Martin poskytuje svým klientům jako hlavní službu – empatie. Přijetí odlišnosti těch druhých a jejich limitů a respekt k nim, poznání nezměnitelnosti některých nepříjemných skutečností a smíření se s nimi, a vedle toho, nebo navzdory tomu, odhodlání v mezích vlastních sil i životních o­kolností dětí a jejich příbuzných nějak pomoci nebo aspoň ulehčit těm, kdo se bez pomoci ostatních neobejdou.

Míra citu a pochopení, která z těch textů proudí, bere dech a vůbec se nedivím, že Martin tak často a rád vtipkuje o ledničce a vínu, protože zvládat to musí být nesmírně náročné. Ale jako by to všechno dávalo všechno mnohem větší smysl, než většina toho, co obíhá veřejným prostorem.

Zatímco ve světě se perou virtuální jelita s virtuální elitou a davy slepě a odhodlaně, protože si nedovedou spočítat základní rovnice a nerozeznají skutečné hodnoty od předstíraných, skáčou na lep sobeckým pokryteckým manipulátorům, kteří zdvihají korouhev mas, aby jim mohli vládnout, vedle toho někdo den za dnem nenápadně a pokorně hledá triky, jakými dostat neposedné dítě do sprchy, nebo škodolibě a láskyplně přemítá, kolika dětem před svačinou prozradí, že se kiwi musí nejdříve oloupat. Prostá a neokázalá služba, která zachraňuje skutečné hodnoty civilizace víc než ploty, dotace a moc.

Martin v jednom textu píše: „V čem spočívá má práce s autisty? Dávat naději rodičům, že to může být někdy i lepší nebo minimálně stejné, dávat naději dětem, že občas zažijou i dny, které si budou dávat pod polštář, a dávat naději i sobě, že když to všechno nezvládnu, svět se nezboří.“

Mně dává naději, že na světě existují lidé, kteří nenadřadili své ego tomu nejzákladnějšímu citu. Naději, která je stále častěji nabourávaná tím, na co jsou namířená světla mediálních, společenských i politických reflektorů. Naději, že se celý svět nezblázil dočista, i když teď zrovna vypadá jako celý hozený do autu. Zrovna teď by potřeboval někoho, jako je Martin, aby citlivě a s pochopením přišel na nějaký trik, jak ho dostat zase zpátky na hřiště. Ale učit se od něj můžeme všichni.

 

Čtěte dále:

 

Ve jménu ničeho

Gradující degenerace veřejného prostoru stále zřetelněji ukazuje, v čem naše neukotvená demokracie selhává nejvíce.

 

 

1 komentář

Napsat komentář: Jindřich Traugott Zrušit odpověď na komentář

  • Super, přesně vystihuje moje pocity, díky!
    Je mi pětašedesát let a na Twitteru sleduji dvacet lidí. Z toho dvě třetiny jen minimálně aktivních kamarádů. Když jsem náhodou narazil na Martinův blog, okamžitě jsem věděl, že zrovna tuhle rosu chci pít každý den. Jenom neumím takhle pěkně jako vy vyjádřit ty důvody, ale myslím, že je to přesně tak, jak jste to popsal. Ještě jednou díky!