Rubrika: Šprochy
Odhaduju, že nikdo českému lidu nedal tolik hlášek jako Zdeněk Svěrák (ne nadarmo se web s českými filmovými hláškami jmenuje meteleskublesku.cz). Ať už to udělal s Ladislavem Smoljakem a spol. skrz Cimrmana nebo přes filmy, ke kterým psal scénáře, nebo s Jaroslavem Uhlířem v písních pro děti. Vlastně je dost neuvěřitelné, nejen kolik toho má za sebou, ale kolik skvělého či mimořádného. Přitom styl Svěrákova vyprávění stojí primárně na humoru a nadsázce, což je asi nejtěžší umělecká disciplína, pokud má stát za to. U příležitosti jeho 85. narozenin jsem si dovolil pár švestiček ze zahrádky a hluboce se skláním.
Úplnou náhodou jsem s hrůzou zjistil, že to už je 30 let, co jsem si začal se skautingem. Neříkám, že by to mělo být včera, ale 30 let?!
Tak to vypadá, že letos bychom se po letech mohli zase podívat do Chorvatska. Tak jsem si vzpomněl na Knížku, kterou nikdy nedopíšu, která se tam odehrává. Po první ukázce byla ještě druhá o mravenci, kterého potkalo neuvěřitelné štěstí, a tahle je třetí, která popisuje skutečné reálie jednoho ostrova. Začínám se těšit.
Ještě letošního 5. dubna jsem si maloval, že letos budu víc malovat. Na konferenci SPIRu jsem se loučil v roli předsedy a zcela vážně jsem tam publiku tvrdil, že díky většímu množství volného času se budu moci víc věnovat malování. No, znáte to, jak nejlíp rozesmát pánaboha – řekněte mu, jaké máte plány.
Když jsem psal České nevědomí, pomohl jsem si obrazem z filmu Vrchní, prchni. Na příběhu vrchního Vrány jsem vysvětloval oblibu vrcholných politiků Klause a Zemana. Tenkrát jsem ještě netušil, že je v tom obraze všechny o tolik předčí někdo úplně jiný.
Potom, co odstartoval seriál videí, kde se jednotlivé země Evropy předhánějí v tom, která bude po Americe druhá, Česko nemohlo zůstat pozadu. Tedy mohlo, ale nezůstalo. [uvnitř VIDEO]
Jak se jednotlivé země začaly předhánět, kdo bude po Americe The Second, je v souhrnu tak vtipné, že to stojí za archivaci na delší časy. A mimochodem, jedná se o krásné evropské propojení.
Včera jsme otevřeli výstavu mých obrazů v Café Pointa, kde budou k vidění zhruba do Velikonoc. Na vernisáži zazněla i tato slova, která jsou citací z umělecké kritiky z těch nejvyšších kruhů.
Původně jsem to neplánoval, ale hezky se to sešlo. Tohle je můj 50. obraz a námět pro něj jsem v hlavě nosil dlouho, až vyšel na konec roku.
Letos začal Martin Selner psát svůj blog Autismus & Chardonnay a jeho rychle rostoucí obliba ho dostala až do finále Křišťálové Lupy. Není divu, dokáže otevřít oči v mnoha ohledech.