Když Jaromíru Nohavicovi zrušili koncert v Uherském Brodě, na svém webu přirovnal tento krok k praktikám minulého režimu za použití citace slov “Narozen v komunismu, umřu v komunismu” ze své písně Já si to pamatuju.  

Zdroj: Nohavica.cz

Nohavica vzbudil pozdvižení svým odmítnutím distancovat se od ceny, kterou převzal z rukou ruského prezidenta a dnes agresora Vladimíra Putina (s Putinem samotným prý “nesouhlasí”. “Ta válka je mi proti srsti,” řekl na začátku hudebního pásma, které vysílal ze svého bytu online.)

Dnes od něj dávají ruce pryč v Polsku, kde mu zrušili několik koncertů, teď se přidal i Uherský Brod, kde odmítnutí koncertu městská rada doporučila řediteli městského kulturního domu. Zdůvodnění “z důvodu nedostatečné distance” zní docela legračně, úředníci asi jen nevěděli jak byrokratickým jazykem popsat pocit, že prostě nechtějí legitimizovat někoho, kdo v době války chce dál hrdě nosit metál od válečného zločince, který byl toxický už v době, kdy cenu Nohavica dostal. Taky bych nechtěl.

Přirovnávat to ke komunistickým praktikám je pro Nohavicu samozřejmě nejjednodušší způsob sebeobhajoby. Ale jinak je to jen chucpe. Chucpe, jakých se za poslední léta dopustil mnoho. Nejenže má jizvu na rtu, ale nevidí si na špičku nosu. Nikdo nemá povinnost pořádat koncert někomu, kdo ve válce stojí na straně agresora. 

Nohavicova stylizace do role moderního disidenta není nic nového, jen je to pořád stejně mimo a stejně nevkusné. Nohavicovým stigmatem totiž není jen fotka s Putinem, ale také fotka s Tomiem Okamurou, s Lubomírem Volným nebo Petrem Žantovským. Nohavica už dlouho patří do prostředí konspirátorů a extrémistů, které se rádo vidí jako disidenské, ale může tak být vnímáno jen těmi, kdo dnešek vidí jako totalitu na úrovni té komunistické. Což ovšem svědčí jen o těch, kdo se o takové srovnání pokoušejí. 

V konspirátorském prostředí byla vymyšlena tzv. Krameriova cena, která má upozorňovat na lidi hodnotově blízké antisystému. Nikoliv náhodou jde často o stejná jména, která vyznamenává Miloš Zeman při své dehonestaci státního svátku 28. října: Vlastimil Vondruška, Petr Žantovský, Zdeněk Zbořil, Jan Schneider i sám Jaromír Nohavica, který na předávání Krameriovy ceny v roce 2017 vystoupil se svou písní při křtu knihy Petra Žantovského (už jen křtít knihu Petra Žantovského o něčem svědčí).

Pronesl tam tato slova: „Je mi velkou ctí, že jsem tady byl pozván. Chce se mi trochu se smutkem, ale i s nadějí říci, že oni nás nezmanipulují, to si jenom myslíme, vzpomeňte si na staré časy. Věděli jsme, kde najít tu pravou knížku, věděli jsme, kde najít tu pravou píseň, věděli jsme, kde najít toho přítele, který ti řekne, a když se to osvědčilo, ta pravda, tak jsme za ní šli, a tak je to i v dnešním světě. Není pravda, že nás zmanipulují, my se zmanipulovat nedáme.“ 

Jde o klasické klišé pomrkávání oblíbené mezi konspirátory a dezinformátory, hru na “my”, kteří vědí, a “oni”, kteří nám zakazují vědět. Vše dostatečně obecné a neurčité, aby si pod tím mohl každý představit cokoliv, a zároveň nešlo nikoho chytit za slovo a konkrétní výrok. Bezpečná a laciná plavba po klidné hladině postoje “nejdeme s proudem, nejsme ovce, jsme lepší než oni”. Pikantní je ovšem hrdost na to, že se Nohavica zmanipulovat nedá, spojená s odkazem na minulé časy, ve kterých se zmanipulovat, resp. dotlačit ke spolupráci, nechal.

Je to už mnoho let pořád stejné. Stejně nesoudné. Jak Nohavica říká ve filmu Rok ďábla „nikdo neví, jak má ten kopec vysoký“, ale sám z toho svého jede dolů už hodně dlouho. Když jsem za chucpe označoval to, co předvedl na svém koncertě v Lucerně, psal se rok 2009. Tehdy vyzval diváky: „Pojďte, zazpíváme si Jeřabiny, Karel by měl radost!“ Jakou drzost v sobě může člověk najít, aby se stavěl do role pokračovatele odkazu člověka, na kterého donášel? 

Stejně tak je pokrytecké, když se Nohavica tváří, že ho ostatní nemají právo kritizovat a soudit, zatímco on sám své kritiky dokáže urážet, zesměšňovat, mobilizovat své posluchače proti nim. Jak jsem tenkrát psal: “využívá každé příležitosti, ať už na svých stránkách nebo na koncertech, aby si rýpnul do všech, kteří mu lezou krkem za to, že ho chudáka pronásledují, že mu nedají pokoj. V písni, v níž si s takovými vyřizuje účty, je označuje za „zvědavé prdy“, nadává jim jako malý kluk z bezpečí svého pódia a chráněný hradbou svých fanoušků, byť i v téhle lidsky „malé písni“ dokazuje, že umí být „velký autor“.” 

Nohavica není disident. Nohavica je jen zlomený člověk, který před mnoha lety “řekl ďáblu DA”, jak zpívá VOSTO5 (tu píseň si pusťte, je výstižná až hrůza), a od té doby jen rozbíjí zrcadla, aby se nemusel sám sobě podívat do očí

P. S. Možná si řeknete, proč zrovna Nohavica má být na pranýři. Inu, po Václavu Klausovi nebo Miloši Zemanovi nikdo pokání nechce, protože ho ani nikdo nečeká, i když patří mezi Putinovy slouhy. Ale Nohavicovy písně měly pro řadu z nás svou morální rovinu, ostatně písničkáři za svou tvorbu často ručí vlastní osobností. A člověk, který pravidelně moralizuje ostatní, když si přitom odmítá zamést před vlastním prahem, se prostě nedá brát vážně. Ostatně Nohavica o tom sám zpívá ve své písni Příteli:

Jestlipak vzpomínáš si na to jakýs byl

Jenom mi netvrď že tě život naučil

člověk to není páčka

Kterou si kdo chce mačká

To už jsem dávno pochopil

A taky vím že srdce rukou nechytím

Jak jsem se změnil já tak změnil ses i ty

A přesto líto je mi

že už nám nad písněmi

Společné slunko nesvítí

Kam jsme se poděli

Kam jsme se to poděli

Kde je ti konec můj bývalý příteli

Zmizels mi nevím kam

Sám sám sám

Dýchám tady sám

Související texty:

Nohavica a jeho matná interpretace vlastního osudu

Podivný koncert Jarka Nohavici v Lucerně

Rok ďábla: o magii hudby a zázracích života