Tenhle film nedává každému stejně. Jeden se při něm bude smát, až mu potečou slzy, někdo si možná zapláče s úsměvem na rtech, jiný nebude tušit, která bije, další nad filmem začne rozvádět sáhodlouhé filozofické debaty a poslední všemu nasadí tu správnou korunu, protože si řekne, že se úplně všichni zbláznili. A nejlepší na tom všem je, že pravdu budou mít svým způsobem všichni.

Rukopis scenáristy a režiséra Petra Zelenky se nezapře. V Roce ďábla pokračuje ve svých hudebních paradokumentárních mystifikacích – po filmech Visací zámek a Mňága a Ždorp – Happy end nabízí v Roce ďábla portrét Jarka Nohavici, Karla Plíhala, Čechomoru a Jaze Colemana, který o nich vlastně není, i když trochu je. Dnes už legendární muzikanti hrají vymyšlené obrazy sebe sama, neuvěřitelným způsobem narušují dosavadní mytologii svého kultu a prakticky odvádějí pozornost od podstaty svých písní. Ale paradoxně tak svůj mýtus ještě více posilují a rozšiřují mezi zaskočený a okouzlený lid.

Všichni hudebníci totiž přistoupili na nevídanou hru. S vážnou tváří nabízejí absurdní výklad svých životů jako výsměch podobným „pátráním“ po osudech slavných. Procházíme s nimi spíše neradostná období hledání a nejistot – Nohavica alkoholik, Plíhal odtržený od světa, Černý z Čechomoru mění vizáž podle svých momentálních vzorů, protože neví, čí je, bláznivý a dokonale mystický Coleman zase propadá šamanství…

Ve srovnání s předchozími filmy Zelenka své postavy odhaluje na mnohem citlivějších místech, přitom ale nejde o nějaké novácké pitvoření, ale o hravý, dadaistický humor. Někdo by snad mohl brát vyprávěné osudy vážně, Nohavica se ostatně s alkoholem opravdu potýkal, ale kromě toho, že pravděpodobnost takové varianty je velmi nízká, podobný důvěřivec by se jen ochudil o úžasný nadhled celého filmu. Také by nepostřehl hozenou rukavici médiím, která ráda přebírají „senzační“ odhalení a která nás dokáží přesvědčit i o těch největších pitomostech.

Krásné je, že média rukavici zvedla – nad tímto filmem se paradoxně nejvíce spekuluje o tom, jaký je v něm poměr fikce a skutečnosti. Dokonce i sám režisér Zelenka přistoupil na novinářskou touhu po škatulkování a vyčíslil tento poměr na 40 % v neprospěch skutečnosti. Jako kdyby na tom záleželo. Protože to jediné, k čemu vám znalost účinkujících může pomoci, je zážitek z legrace, která je tím větší, čím víc o nich víte a čím větší je tedy pro vás „sebeshazování“ známých osobností.

Komická, hravá a nonsensová poloha je však jen jednou tváří filmu, nejpřítomnější v jeho první polovině. Poté tón mnohem více zvážní, nabere mystičtější rozměr, začnou se objevovat metafyzické odkazy. Karel Plíhal vyřkne svou všude citovanou větu o tom, že v tichu se dají slyšet melodie druhých lidí; holandský dokumentarista, pátrající po tajemstvích tuzemských alkoholiků, naopak naříká, že melodie neslyší. Bohužel, tyto chvíle nemají daleko ke klišé a módní pseudointelek­tuálštině zahalené do „obyčejných“ slov. Zelenka v nich nedosahuje kvality svých dřívějších scénářů (napadá mě pro srovnání Macháčkův povzdech v Samotářích, že lidi tu „málo hulej“).

Naštěstí tyto „filozofující“ okamžiky nejsou příliš nápadné a jsou úspěšně neutralizovány dalšími momenty, které naopak mají sílu, hloubku a přesvědčivost.

Nejsilnější je film ve vytváření mystického tajemství kolem „slezského barda“, jak je Nohavica často přezdíván. Kromě jeho vztahu k alkoholu se o něm nic jiného nedovíme, často se o něm mluví ve třetí osobě, často jako o záhadném muži, k němuž neproniknou ani nejbližší přátelé (ačkoliv znalosti Čechomoru o jeho spodním prádle jistě překračují běžnou mez). Nohavicův kult tím jen roste. Díky filmu pak zasáhne i ty, kteří o něm neměli ani tušení. Nohavica je „Někdo“, obdivovatelný, ale nedosažitelný, neproniknutelný. Uchopitelné zůstávají jen jeho písně, poslouchané a zpívané tisíci nadšených diváků jako intimní společná modlitba, spojující bez rozdílu kultur, věku a pohlaví.

Mnohem více než o Nohavicu a mnohem více než o konkrétní písně Nohavicovy, Colemanovy nebo Čechomoru jde o hudbu jako takovou, neohraničenou žánry (uslyšíte folk, rock, punk i lidovky), prostorem (až uvidíte, kde se Černý učí hrát na elektrickou kytaru, pochopíte) či jazykem (kromě češtiny hlavně angličtina, ale i holandština). Fenomén hudby tu překračuje hranice chápání, skrze ni lze vyjádřit nevyslovitelné nebo prožít zázrak. Zároveň se dotýká hraničních věcí a vybírá si svou daň. Zacházení s hudbou totiž není beztrestné a bez následků, člověk jí dává kus svého já, podepisuje svou smlouvu „s ďáblem“, aby se mohl povznést nad plynutí obyčejna. (Podobnost mezi alkoholem a hudbou není čistě náhodná.)

Nadčasové písně se ve filmu stávají záminkou a prostředkem k potýkání se se životem a zdůrazněním skutečně důležitého, hledáním bez odpovědí. Celý film se nakonec rozprskává pod rukama jako anděl na židličce (uvidíte), brání se jednoznačné interpretaci, jako kdyby se snažil připodobnit životu samému. Nedává závěrečné rozhřešení, jako ho, slovy Nohavici, nedávají písně. Zůstává jen melancholický pocit podobný zmrtvělému pohledu do ohně při zpívání Nohavicových písní pod letním nebem.

Poznámka pod čarou: Tenhle film jsem viděl v pražském kině Aero. Po něm následoval koncert Čechomoru – unplugged. František Černý, Karel Holas a Radek Pobořil, tedy kytara, housle a harmonika dokázali nabít sál neuvěřitelnou živoucí energií, chvílemi se zdálo, že za sebou mají symfonický orchestr jako na své proslavené desce. Přitom jim stačily tři nástroje, krásné silné hlasy a žár a nadšení. Podívejte se, jestli u vás Čechomor nehraje, pokud ano, neváhejte.

(psáno pro Novinky.cz, článek tam vyšel 12.března 2002) 

1 komentář

  • Dobrý den,
    váš výklad tohoto filmu je úžasný a výstižný. Dal mi mnoho odpovědí, která mi po shlédnutí filmu vrtala hlavou. Také jsem se zeptat na Váš názor. NA konci jsem měla pocit, že p.Plíhal měl představovat anděla. Anděl, který zachránil nejdříve Nohavicu a pak Čechomory. A nakonec když už bylo vše tak se rozplynul.
    Ještě jednou moc děkuji
    Aneta PErnerová