Potom, co odstartoval seriál videí, kde se jednotlivé země Evropy předhánějí v tom, která bude po Americe druhá, Česko nemohlo zůstat pozadu. Tedy mohlo, ale nezůstalo. [uvnitř VIDEO]
Rubrika: Filmy
Vydařený film o hilsneriádě Zločin v Polné, který právě vznikl v produkci České televize, dokonale ukazuje, že mechanismy manipulace, předsudků a ochoty hledat pravdu se za sto let příliš nezměnily. Stačí se rozhlédnout kolem sebe.
Rozmohl se nám tu takový nešvar, i celkem soudní lidé používají podivná slovíčka. Úpadek. Rozklad. Zánik. Překvapilo mě trochu, že se k nim přidal i Jan Svěrák.
Komedie je vzácné zboží. Proto jsem vzal jako výzvu anketu Respektu o nejlepší českou komedii, zvlášť když se hodně neshodujeme. Trestuhodná opomenutí jsem se rozhodl aspoň soukromě napravit.
Sedmý, předposlední díl filmového Harryho Pottera (Relikvie smrti 1) je výjimečný film. Ale podle všeho se nezavděčí. Protože je pro zcela jinou cílovku, než by se čekalo. Jenže ta na něj nepřijde. A je to škoda.
Až při dvou a půl hodinách, které jsem strávil spoutaný atmosférou Pout, jsem si uvědomil, jak zábavně lehce povrchní umí být vlastně porevoluční česká filmařina. A jak obtížně se odhodlává k něčemu zásadnějšímu, a pokud už se odhodlá, jak se jí nedaří něčeho podstatného se skutečně dotknout. Pouta jsou totiž sakra film, kterému o něco skutečně jde. A kterému se daří to „něco“, až nepojmenovatelné, vyvolat.
Těžko něco přidat k pocitu, který nedávno popsal Ondřej Štindl, když se dozvěděl, že umírá Paul Newman. Ondřej prostě umí napsat citlivé a moudré věci, aniž by to znělo pateticky a falešně.
Když na konci května zemřel Sydney Pollack, uzavřel se pro mě jeden osobní kus filmové historie. Tenhle chlapík byl totiž ideálním představitelem toho nejlepšího inteligentního mainstreamu, který Amerika kdy produkovala.
Onehdá jsem měl možnost jít zadarmo omrknout tu novou senzaci showbyznysu – film završující seriál Sex ve městě. No, říkám si, že bych skoro i zaplatil za to, abych ho vidět nemusel.
Pomineme-li, že podle českých médií téměř všechny nejdůležitější kategorie letošních Oscarů de facto vyhráli Češi, tak rozdělování bylo docela spravedlivé. A že Glen Hansard s Markétou Irglovou proměnili nominaci, je zcela zasloužené.
Popisky na obalech filmů dokážou věci. Napsat srozumitelnou upoutávku na film bývá totiž velké umění, kterému v českých luzích většinou není dáno. Buď autor textu neumí česky, nebo píše upoutávku na jiný film. Ale i v nepovedených popiscích dokáže být ukryta nechtěná krása. A takovou je škoda nechat spadnout pod stůl.
Pro 3D animáky mám slabost. Co se stále ještě novou technologií dovedou udělat Pixaráci, je prostě pořád k neuvěření. S o to větší radostí jsem přivítal, že první 3D film vzniká i v Praze. A jak se zdá, na konci všeho úsilí by mohl být film, který vstoupí do historie nejen tím, že bude první.
Ano, vím, že ze studia Pixar ještě nevzešel špatný film. Vím, že do všech svých filmů dokážou dostat neuvěřitelnou radost a nadšení a že je v každém nápadů a kouzel na dvacet obyčejných filmů. Člověk je prostě připraven a ví, do čeho jde. A stejně ho ti zatracení filmaři zase dostanou do kolen.
Probírám se přehledem loňských filmových novinek, ze kterých jsme jich viděli třicet devět, a jak nad tím přemýšlím, tak mě asi ze všech nejvíc přinutila smeknout klobouk jedna úžasná, přerostlá opice.
Film Dokonalý trik o dvou kouzelnících, kteří při své rivalitě kráčejí po hraně života a smrti, má lákavou auru. Režisér Christopher Nolan má pověst skvělého tvůrce atmosféry a nebanálního vypravěče a jeho nejnovější příběh ji podle prvních ohlasů měl beze zbytku naplňovat. Mno, beze zbytku to zrovna není…
Český lev je opravdu chudák. V jeho jménu se totiž provádějí hodně strašné věci, proti kterým se nemůže bránit. Ve včerejším přímém přenosu veřejnoprávní televize zaútočila všeobjímající trapnost na hlavní vysílací čas způsobem nevídaným.
Kdo by čekal, že se z filmu o kalifornských skateboarďácích stane jeden z nejlepších snímků letošního roku? A vida, je to tady.
Ve své recenzi na film Sin City („Alibistická oslava zvrácenosti“), která vyšla i na Britských listech, jsem odsuzoval způsob, jakým je v něm oslavováno zvrácené násilí. Na jejím základě se v Jaromíru Kopečkovi hnuly vášně a pustil se do plamenné filipiky proti mému „divnému“ názoru. Bohužel, jeho zbytečně osobně laděný útok těsně míjí cíl.