Sedmý, předposlední díl filmového Harryho Pottera (Relikvie smrti 1) je výjimečný film. Ale podle všeho se nezavděčí. Protože je pro zcela jinou cílovku, než by se čekalo. Jenže ta na něj nepřijde. A je to škoda.

Upozorňuji, že tohle nemá být recenze filmu. Jen postřeh nad tím, jak se svět točí.

Film jsem viděl vloni o Vánocích a zanechal ve mě silnou stopu. Chtěl jsem si ji ověřit, takže jsem se na to podíval znovu teď, když vyšlo DVD. A potvrdil jsem si první dojem. Ten film je výborný. Jenže co naplat, fanoušci s ním rozhodně nebudou a nejsou moc spokojeni a ti, kteří by být mohli, ani nenapadne, že by je mohl zajímat.

Sedmý film o Harrym Potterovi je jednoznačně nejdospělejší, ale hlavně umělecky nejvyzrálejší. První dva filmy byly víc než co jiného chytřejší dětská zábava. Třetí vytvořil skutečně živoucí atmosféru dobrodružství, využil maximálně vlastností filmu, aby se vyrovnal knize, ale téma zůstávalo stále relativně dětské. Čtvrtý až šestý sloužily spíše jen jako obrázková ilustrace knih (sázka šla především na akci, humor, efekty a stěsnání děje do omezeného množství času) a lze je považovat za promarněnou šanci – v té smršti zážitků se ztratila podstata a rozhodně spodní, hlubší, reflexivní tóny potterovských knih. A nejen to, jako by nebyl čas ty události, reakce, postavy prožít.

A tady spočívá síla předposledního, sedmého filmu. Nejčastější výtky zklamaných fanoušků dosavadní série zní, že je to nuda, protože „se tam nic neděje“. A mají pravdu, jenže na rozdíl od nich si myslím, že je to jedině dobře. Ten film je osekaný na dřeň a taky se jí dotýká. Žádné zahlcení efekty, co mají sloužit co největšímu dojmu ze 3D kina. Žádné dramatické hrnutí jedné události za druhou, aniž by byla šance zjistit, proč postavy reagují, tak jak reagují, jak se vyznají ve složité zápletce a jakou roli v ní hrají.

Nic z toho. Temná, ponurá atmosféra po celou dobu (doma při filmu nemůžete mít rozsvíceno vůbec nic kromě televize samotné, jinak to zabijete), úzkost, strach, neustálý pocit ohrožení, to všechno je tak hmatatelné, tak realistické, že budete dlouho hledat, v jakém novém filmu jste něco podobného měli šanci zažít (natož v takové mainstreamovce). Dlouhé záběry, statičnost pohledu, pravidelně zpochybněná ruční kamerou, prázdná krajina, nehostinná nekonečná pustina, pohled se nemá čeho zachytit, chybí jakékoliv topograficky výrazné body. Odhalené kostry stromů, sníh, chlad, absence barev, slunce, světla. Ticho. Prázdnota, zesilující emoce, které se nemají čím zabavit, jak odvést pozornost.

Osamělost, bezradnost, nad hlavou stále riziko a nejistota, hroucení posledních jistot a společenského pořádku (děsivé čtení mrtvých v rozhlase, jak vyšité z válečných filmů o heydrichiádě), odloučení od rodin (neskutečná, silná scéna, kdy hned po příchodu do kina dostanete jako facku Hermionino rozloučení s rodiči, z něhož mrazí až na kost), noční můry a hodně živé, byť ještě decentní ukázky mučení… tohle není film pro děti, tohle není film pro fanoušky milého Harryho Pottera, tohle není akční fantasy, tohle není zábava k popcornu.

Nesmírně mě překvapuje, že se režisér David Yates tak zásadně posunul proti předchozím dvěma dílům, pod nimiž je podepsaný. Harryho Pottera si tu vzal spíš jako záminku pro zcela originální svébytný film, který dokáže rozvibrovat duši hodně hluboko. Jako by už neplnil úkol převyprávět děj knihy v co nejpřesnější či nejvýstižnější podobě, ale jako by se opřel o téma, atmosféru, pocit a tomu podřídil vše ostatní. Balast šel stranou a zůstal čistý, nepřikrášlený a hodně přesvědčivý tvar. Najdete tu několik skutečně silných momentů, které si na nic nehrají, nepomáhají si žádnou stylistickou omáčkou, ale zařezávají se pod kůži – jeden za všechny: jak nabité pocity – strachem, smutkem, prázdnotou, bezútěšností – dokáže být jen prosté zjištění hlavní trojice, že jsou v domě Fénixova řádu sami. A přitom je to tak jednoduché – a ano, pro někoho nuda a nic.

Už je to dlouho, co jsem viděl Tarkovského Stalkera, a v paměti mám taky změť pocitů – že to bylo dlouhé, možná jsem tomu ani tolik nerozuměl, a nebo rozuměl a v tom případě jsem moc nechápal, co na tom všichni mají. Ale přesto ve mně zůstal nějaký základní silný pocit z té krajiny, z toho, jak se s ní potýká hlavní hrdina, ona bezútěšnost, prázdnota, ztracení. A nevím, nakolik je to odpovídající, ale přesně tenhle silný pocit jsem získal i z tohoto Harryho Pottera. Podařilo se mu vytvořit výjimečnou, i když nepříjemnou atmosféru (pro mě asi stravitelnější než u Stalkera, ale je to fakt už dávno, tak bych nerad křivdil) a dopřál postavám čas, aby skutečně prožily, nikoliv jen absolvovaly, mezní situace, které je skutečně zážitek prožít s nimi. Jako by se místo navenek obrátil dovnitř, do svých postav, do sebe. Kolik jen dlouhých záběrů na obličeje, na postavy bez pohybu, to se opravdu jen tak v blockbusteru nevidí.

Potíž spočívá v tom, že to nikdo nečeká. Je to až nepatřičné, udělat takhle dobrý film místo prvoplánové podívané. Takže pravověrný potterovec odchází zklamán z čiré zoufalé nudy, která jen stěží vyváží vizuální orgie minulých dílů. A pravověrný odmítač potterovské ságy zase do kina nepřijde, protože ho ani nenapadne, že by mohla něco zajímavého přinést. A aby to nebylo tak jednoduché, ten kdo nezná kontext potterovských reálií, se asi nebude jednoduše orientovat ani v tom střídmém přídělu souvislostí, které jsou potřeba k pochopení děje. Takže i pro něj bude zážitek poloviční, jestli vůbec to.

Takže ani já vám neřeknu, jak by to na vás mohlo působit. Ale jestli chcete, můžete tomu dát šanci.

3 komentářů