Kozí příběh – středověká Praha v pohádkovém 3D

Pro 3D animáky mám slabost. Co se stále ještě novou technologií dovedou udělat Pixaráci, je prostě pořád k neuvěření. S o to větší radostí jsem přivítal, že první 3D film vzniká i v Praze. A jak se zdá, na konci všeho úsilí by mohl být film, který vstoupí do historie nejen tím, že bude první.

Podíváte-li se na stránky filmu, stačí pár kliknutí a získáte velice dobrý dojem o atmosféře, která se připravuje (nejdůvěryhodnější iDnes opět trapně láká na bulvární titulek). Na první pohled je zřejmé, že filmaři (nebo animátoři? programátoři?) se rozhodli vsadit na svébytnou, osobitou výtvarnou poetiku, která se zásadním způsobem liší od postupů za oceánem. Základ vychází z loutkové stylizace, nikoliv komiksu, což je pro českou kotlinu zcela typické. Ostřejší rysy, větší syrovost, nepřikrášlenost, realističtější nesouměrnost, ironie a nadsázka ukazují přesvědčivější, zemitější charaktery než ty vyšlechtěné, roztomiloučké a dojímající superhrdiny americké provenience (a to nic proti nim, chraňpánbů!).

Ať už Příběh hraček, Příšerky s.r.o., Hledá se Nemo nebo nejvíce Úžasňákovi a Auta, to všechno jsou v principu sympatické postavy, ovšem bez zásadních (hlavně tělesných) kazů, a když, tak jen s takovými, které mají vyvolávat sympatie nebo humor. Snad nejrealističtější je v tomto ohledu půvabný Ratatouille, snad proto, že se jedná o francouzské prostředí, ovšem i tak stále vychází z onoho imperativu perfekcionismu a dokonalého, atraktivního obalu.

Kozí příběh se zdá být mnohem podobnější třeba Mrtvé nevěstě Tima Burtona, která pracuje s mystičtější, zásvětní atmosférou, a ta si žádá trochu toho makabrózního přístupu. Ale i to je pořád Amerika, kde i nechutné nebo odporné musí být vlastně k zulíbání. Samozřejmě, pořád je to pohádka a tudíž to nesmí jít za nějakou hranici, ovšem tyhle ohledy se promítají do každého záběru. Výtvarný styl není ani tak podmíněn tématem, příběhem, prostředím, jako spíše mentalitou autorů a především kulturním prostředím a kulturní tradicí, ve které film vzniká.

Proto nám Kozí příběh může rychle přirůst k srdci – pracuje s výtvarnými postupy a tématickými motivy, které jsou pro českou kotlinu naprosto samozřejmé a univerzálně srozumitelné. Mystika středověké Prahy, tajemství hlídaná přitažlivě strašidelnou gotikou, tradičně vyprávěné legendy o známých, výjimečných místech (orloj) vycházejí z dokonale zažitého symbolického archetypálního dědictví, onoho celým světem obdivovaného a neopakovatelného genia loci stověžatého města.

Kozí příběh na první pohled opravdu vypadá nádherně a v kontextu současné 3D formy výjimečně. A je úžasné, že u nás dokážeme držet krok s těmi nejmodernějšími trendy a přitom jim nepodléhat, ale obohatit je o něco specifického, které je vlastní pouze tomuto místu. Takhle vypadá globalizace ze své sympatičtější stránky – globálně rozšířená metoda opracovaná lokálním úhlem pohledu, jinýma rukama do specifické, odlišné podoby. Doufejme, že se přidá ještě další globalizační rys a tenhle svébytný lokální prvek se podaří rozšířit zase zpátky dál do světa.

Záležet přitom nejvíc bude na jedné zásadní věci. Aby bylo hned na první pohled jasné nejen, že se zdejší animátoři perfektně vyrovnali s možnostmi technologie, ale že také vědí, proč to celé dělají. Že si nechtějí jen vyhrát s tím, „co to všechno umí“, ale že se jim povedou podobné přesahy ve výpovědi, jako Pixarákům, kterým rozhýbané 3D obrázky také neslouží jen pro předvedení vizuálních efektů. Že výtvarná stránka nebude jen práznou, byť atraktivní nádobou bez života. Tady pak záleží na scénáři, dramaturgii a samozřejmě režijním uchopení.

Kozí příběh má na to, aby legendární slávu staropražské atmosféry rozšířil do světa, aby se stal oživlou reklamou (v tom nezkaženém slova smyslu) na to nejkrásnější z legend, mystiky a tajemství, které v sobě Praha obsahuje, ze kterých vzešla její sláva, krása a přitažlivost. Dnes se její neopakovatelný duch přiliš často zbanálňuje do povrchních cetek pro turisty, ovšem tenhle film má našlápnuto, aby na podhoubí toho nejlepšího ze zdejší filmařské tradice vyrostl ve znovuobjevení něčeho pravého, ryzího, podstatného a ve své komerčním průmyslem nezglajchšaltované jedinečnosti v něco výjimečného.

Tak držme palce. Uvidíte 18. září 2008 ve svém kině. (Ačkoliv všichni vám pořád namlouvají, že je to „vaše“ kino.)

P. S. Taky jste si všimli podobnosti mezi českou kozou a Shrekovým oslíkem?

Sdílejte tento článek na sociálních sítích!
Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterShare on LinkedIn

Nepřehlédněte: kniha Přelud svobody

Výbor textů novináře a vydavatele Jána Simkaniče z let 2013 – 2017 Přelud svobody, které se týkají veřejného života, vývoje české společnosti a politické scény, proměn mediálního prostředí a komunikace. Knihu lze vnímat jako upozornění na zásadní rizika dalšího vývoje, stejně jako inspiraci k jejich překonávání.

Kniha obsahuje 68 textů sebraných z blogu Simindr.cz, týdeníku Respekt, magazínu Reportér a dalších médií. A to včetně zcela nové šestnáctistránkové eseje Přelud svobody, která výbor uvozuje a zasazuje do kontextu současné společenské a politické situace.

Tištěnou knihu můžete ihned zakoupit v e-shopu.

Simindr Written by:

Ján Simkanič, bloger, publicista, vydavatel.

Be First to Comment

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *