Ano, vím, že ze studia Pixar ještě nevzešel špatný film. Vím, že do všech svých filmů dokážou dostat neuvěřitelnou radost a nadšení a že je v každém nápadů a kouzel na dvacet obyčejných filmů. Člověk je prostě připraven a ví, do čeho jde. A stejně ho ti zatracení filmaři zase dostanou do kolen.
Stačilo se jednou podívat na upoutávku filmu Ratatouille a bylo jasné, že základní motiv o kryse-labužníkovi, je geniální nápad. Na absurdní polaritě tohohle symbolu špíny a nejvybranějšího gurmánství se dá vystavět slušný počet vtipných situací, a když se jich ujal Pixar, bylo jasné, že takovou příležitost využije, jak se patří.
Ovšem Ratatouille není obyčejný animovaný film. Pixar dokáže svým hrdinům vdechnout takový životní náboj, že jsou přesvědčivější než mnohé jejich lidské protějšky (zkuste postavit průměrnou animovanou krysu vedle průměrného českého herce a hned poznáte, o čem mluvím). A ještě se prostřednictvím originálních postav a motivů dokáže dotknout nečekaně hlubokých věcí, až vám docházejí slova. Opravdu pozoruhodné. Jednoznačně nejlepší film od Pixaru a možná nejlepší film letošního roku.
V tom filmu je totiž všechno, proč byste si mohli nějaký film zamilovat. Nejmodernější kouzla animace (animované vodní efekty mají v Pixaru rádi přinejmenším od Hledá se Nemo, ovšem tady jsou zobrazené opravdu na chlup přesně) jsou jen třešničkou na dortu, kořením poctivého gruntu z krásně nepravděpodobného příběhu a nečekaně silných doteků čehosi hlubokého.
Ratatouille na sobě nese otisk chaplinovského ducha, vždyť i tulák byl neklasickou postavou, která šla proti původnímu očekávání, a navzdory směšnosti vzbuzovala nesmírný soucit. Stejně tak Ratatouille lehce a radostně rozeznívá pocity, které nám obyčejně překrývá šeď denního rytmu, a vrací nás tak do dob, kdy ještě bylo možné snít. Dokáže využít to nejlepší z grotesky (všechny scény, kdy sedí krysák Rémy svému kamarádovi kuchaři na hlavě), ale zároveň sem tam kápne kousek nejvybranějšího sentimentu, tak akorát, aby lahodně pohladil, a přitom nezhořkl na jazyku. Ratatouille voní esencí snů – snů, které ve své neskutečnosti ukazují krásné, bláhové štěstí. Maličký Rémy si za oknem opře hlavu o ruku a vyhlíží na Paříž přikrytou padajícím soumrakem – znáte lepší příklad nadhledu, s jakým se dá z tradičního kýče udělat ta nejchytřejší emoce?
Právě neobyčejný nadhled a cit dělá z tohohle filmu vybroušený klenot. Režisér Brad Bird totiž jednotlivé ingredience míchá s bravurní jistotou a moc dobře ví, kdy kterou použít, všechno je dotažené do detailu. Zábavná rovina je jen prvním lákadlem, které má upoutat pozornost zvědavců, ovšem lehce se vyznění překlápí do vážnějších poloh. A ty vůbec nejsou banální, naopak mají sílu a přesvědčivost.
Zřejmě nejúžasnější postavou se v tomto smyslu stává gurmánský kritik – Anton Ego, obávaný soudce a mnohdy i kat, který pouhým slovem pozvedá nebo (většinou) ničí snahy i těch nejlepších kuchařů (úžasný designový prvek představuje jeho pracovna s půdorysem rakve). Jeho nekompromisnost je pověstná, nároky ohromné a tak, když místo konkrétní objednávky žádá o překvapení a „kousek nadhledu“ (perspective), jde do tuhého. A právě rafinovaný nadhled dokáže i nad tímhle nemilosrdným přízrakem zvítězit a jeho proměna poté, co okusí z onoho „nadhledu“, je nejkrásnějším momentem filmu.
Nadhled, zbraň nejmoudřejších lidí (a zřejmě i krys) vrací Antona Ega do dětství, tenhle cynik se ze své povýšené dospělosti propadne do světa snů a svých nejsilnějších zážitků a následkem skvostně prohrává – a zároveň se vrací do života. Neznám lepší karikaturu a vystižení role a poslání kritika - osobnost s nejvyššími nároky, která bezpečně rozpozná banalitu a šmíru, vedle nichž je nekompromisní, ale ve chvíli, kdy se setká se skutečným uměním, ať je jakkoliv nečekané, podléhá, s nadšením přitaká a otevře své srdce a dá se tak všanc.
Uklidňující závěr se nese v duchu těch nejkouzelnějších klišé o sladké Francii a jejím savoir vivre, což pro každého frankofila představuje poslední ránu, po které přestane vědět, čí je, a jen nechápavě hledí na ubíhající titulky a nemůže se vzpamatovat z toho, jakého zázraku byl svědkem. Jedním slovem nádhera a ohromná radost.
P.S. Rád bych požádal Americkou akademii, aby Antonu Egovi udělila Oscara za vedlejší mužskou roli. Sice by mu na tom zřejmě málo záleželo, ale do lepších rukou by tuhle cenu dát nemohla.
P.P.S. V jedné scéně v Pixaru přece jenom neuhlídali francouzské reálie – na začátku francouzská důchodkyně ve vzteku popadne brokovnici a začne pálit po krysách. V Americe je to možná běžné, ale ve francouzském prostředí to působí přece jenom málo přesvědčivě, jakkoliv to může být vtipné. A to mám kamaráda, jehož dědeček brokovnicí loví krtky. Babička, pokud vím, ne.