Člověk se probírá starými fotkami a mísí se v něm všemožné pocity. Je to takový zvláštní, neurčitý pocit, který jako by bylo lepší nepojmenovávat, nedefinovat, aby se nenarušila jeho síla.
Je to pocit někde poblíž smutku, tam asi nejblíž, marnosti nad plynutím a stavem světa, melancholie, bezmoci z věcí, které jsou přízemní, zlé, a přesto nás přemáhají ve své nezničitelnosti a neovladatelnosti. Přemýšlím, jestli by pomohlo, kdybychom tyhle fotky každé ráno po probuzení promítali těm, kteří jsou zodpovědní za stav světa. A přemýšlím, nakolik je my sami dokážeme ještě brát skutečně vážně, s plnou silou jejich výpovědi. Jestli jsme si z nich sami pro sebe už neudělali neosobní ikony působivé minulosti, která se nás už ale přes hradbu oné ikoničnosti nemůže dotknout.
Vyzkoušejte to ostatně sami na sobě.