Film Dokonalý trik o dvou kouzelnících, kteří při své rivalitě kráčejí po hraně života a smrti, má lákavou auru. Režisér Christopher Nolan má pověst skvělého tvůrce atmosféry a nebanálního vypravěče a jeho nejnovější příběh ji podle prvních ohlasů měl beze zbytku naplňovat. Mno, beze zbytku to zrovna není…

To, co se odehrává na plátně, není dost často nic příjemného, ke ztotožnění s nějakou postavou máte hodně daleko, už proto, že především obě hlavní postavy dávají přednost iluzionistickým úspěchům před svým morálním profilem. Ale to vůbec nevadí, přesto je to fascinující podívaná. Od začátku víte, že si s vámi tvůrci budou hrát, dopředu vám až primitivně oznámí, že vám něco předvedou, že vás pak zavedou špatným směrem, aby vás zmátli, a že vám seberou dech ve vrcholném závěru.

Někteří diváci si v ohlasech stěžují na odtažitost a chlad, že je to nechytlo za srdce, na čemž možná něco je, protože vcítit se opravdu není do koho. Přitom ale spíš než „prožívat“ ten příběh je mnohem zajímavější stát se součástí té kouzelnické hry, přijmout roli manipulovaného, a přitom sledovat styl, způsob, metodu celé té manipulace; a z toho dokážete mít velkou radost. Tradiční emoci­onální diváckou vášeň jako by nahrazovala vášeň racionální, kdy hledáte ono o-kouzlení (doslova obkroužení kouzlem) v tom, že vás za ním vedou a že toho můžete být účastni.

Nolan je v téhle fázi, kdy si diváka omotává kolem prstu a ukazuje mu přesně jen ten malý kousek, který potřebuje, aby ho dovedl špatným směrem a přitom kousek dál k odkrytí všech souvislostí, velkým kouzelnickým mistrem. Zajímavá zápletka a promyšlená taktika odhalování reality dokáže povznést jinak mainstreamový film k hranici mimořádného.

Jenže už dlouho jsem neviděl film, který by měl namířeno tak moc vysoko a vzápětí z té výšky spadl zase úplně zpátky na zem. Rozřešení celé zápletky totiž dokonalý trik nepřípomíná ani zdaleka. Naopak se to dá označit za nefér kouzelnický podvod, kdy nejste ošáleni šikovností, umem a kouzlením profesionála, ale chce se po vás, abyste uvěřili naprosto banální, nepravděpodobné a za vlasy přitažené konstrukci, která s kouzlením jako takovým nemá nic společného. Chvíli se vám dokonce nechce věřit, že by to tak hloupé skutečně bylo, hledáte jiné, složitější významy a teorie, promyšlené kouzelnické triky, ale ono to tak hloupě vymyšleno opravdu je. Jak bylo celé vyprávění rafi­nované, obdivuhodné a silné, nespustili jste od vypravěče oči, tak skončilo úplně pitomě. A zůstane vám stejně zaražený údiv, jako by po vás někdo s plnou vážnosti očekával, že se budete smát otřepanému vtipu, že mezi dvěma prostřední upad. Je totiž smutné, když nakonec zjistíte, že tihle kouzelníci vlastně ani neumějí doopravdy kouzlit.

Vzpomněl jsem si přitom na jiný film, Shyamalanova Znamení. Tam se celou první půlku snažíte přesvědčit sami sebe, že tam přece nemůžou ukázat skutečné mimozemšťany, že to musí být složitější. Jenže oni se tam opravdu v půli filmu objeví a od té chvíle celou věc přestanete brát vážně. Té tolik vychvalované atmosféře strachu přirovnávané až někam k Hitchcockovi (jaká troufalost!) se začnete jen smát. V Dokonalém triku je takhle nepodařený naštěstí jen závěr, ale tolik lítosti nad pokaženým uměleckým činem jsem už dlouho neměl. Jako by vám truhlář postupně ukázal všechny čtyři nohy stolu, jeho desku, všechno to vychválil, vyzdvihl krásné detaily a preciznost sou­stružení, a ve chvíli, kdy byste se už nemohli dočkat, až si za ten stůl sednete, by vám převedl všechno dohromady, a vy byste zjistili, že jedna z těch nohou je kratší. Dokonalý trik je taky takový film-invalida. Velká škoda.