Probírám se přehledem loňských filmových novinek, ze kterých jsme jich viděli třicet devět, a jak nad tím přemýšlím, tak mě asi ze všech nejvíc přinutila smeknout klobouk jedna úžasná, přerostlá opice. 

Je to trochu zvláštní, že mi v paměti nejvíce utkvělo zrovna takové téma, jako je King Kong, snad proto ta úvodní ironie. Řeklo by se nic víc než prvoplánová podívaná, jak je tedy možné, že překonala tolik jiných filmů? Přitom kandidátů nebylo málo – zcela neuvěřitelné Putování tučňáků, kouzelná Mrtvá nevěsta Tima Burtona, melancholické Hledání Země nezemě a nebo hodně silná Válka policajtů a Ray… to všechno byly filmy, jež se dokázaly vymanit z průměrnosti většinové produkce. Přesto si však troufám říci, že King Kong je jen jeden. To není jenom film, ale symbol, zosobnění filmu a všeho, co tohle jedinečné umění dovede. 

 

Traduje se, že na začátku třicátých let byli lidé upřímně vyděšeni, když se proti nim na plátně vynořila velká řvoucí bestie – tehdejší King Kong prý působil nesmírně přesvědčivě. Ten film se zapsal do historie a stal se legendou – dokonce tak silnou, že právě on přivedl za kameru Petera Jacksona, jednoho z největších filmových mágů dneška, a jako pozoruhodná přízračná obsese se nad jeho osudem vznášel do té doby, než ji Jackson téměř terapeuticky zhmotnil do své vlastní podoby.

 

Vznik filmů už kvůli marketingovým důvodům bývá často opředen podobnými mýty. Režisérský mýtus kolem King Konga však nabývá na přesvědčivosti v konfrontaci s výsledkem – a ten je dechberoucí. Nelze být na pochybách, že se tu setkáváme s až monstrózním výsledkem podivné posedlosti, nadšené fascinace silou filmového umění. Jako by kouzelník dostal do rukou jedinou šanci předvést všechno, co dovede, napřel všechny své síly, aby se vydal do posledního dechu, protože jen tak se může vykoupit – před diváky, před filmovou historií, před svými démony a před svým svědomím. Jen tak nepropadne svou duší výhni pekelné.

 

Peter Jackson předvedl svého druhu revoluci už třemi díly Pána prstenů. Byť lze proti některým interpretacím Tolkienovy předlohy vznést řadu námitek (zvláště ve třetím díle), Jackson se svým štábem dokázal vdechnout život novému světu způsobem, který lze bez nadsázky označit za kongeniální. Filmové vyprávění zde dostalo nový rozměr, některé postupy se tu objevily s dosud nepoznaným účinkem, který sice hodně těžil ze síly mytologie legendárního opusu, ale zároveň ze sebe tuto energii ve znásobené míře vyzařoval. 

 

Vedle King Konga byl však i Pán prstenů svým způsobem uměřený. Tolkienova literární předloha s detailně vystavěnou logikou vyprávění si pochopitelně vynutila větší respekt než jistě volnější šablona objevení King Konga na tajuplném ostrově a jeho anabáze s New Yorkem 30. let. Jestliže ve Středozemi byl Jackson pouze spolutvůrcem (a ještě druhým v pořadí), pro King Konga se stal stvořitelem a neomezeným vládcem jeho světa (svázanost se dvěma předchozími filmy na stejné téma byla pouze obsahová, avšak nepředstavovala stylistické nebo výrazové omezení). 

 

King Kong začátku 21. století znamená opulentní výpravnou podívanou par excellence, která beze zbytku využívá nejmodernějších zbraní dnešní filmové techniky a zároveň zůstává pevně zakotvena v nejlepší tradicí velkoepického vyprávění se vším jeho patosem, dramatikou a dobrodružně romantickým akcentem. Stejně jako je samotná postava King Konga předimenzovaná vůči všemu, co ji obklopuje (snad s výjimkou Empire State Building), také film o King Kongovi přetéká akcí, efekty a mixem různých žánrů. Nejdříve je působivě vykreslena retroatmosféra sociálně kritických 30.let, následně se vydáváme na dobrodružnou plavbu a přistáváme na ostrově, kde čeká exotická, dramatická, akční kanonáda, zkombinovaná s ironizovanou sentimentalitou, až vše vrcholí střetem divočiny a „civilizovaného člověka“, kdy je celý ten přebujelý výplod fantazie bez lítosti shozen z nejvyššího patra představivosti do propasti, na samé dno městské přízemnosti. 

 

King Kong je opulentní vizuální hostinou žánrů a filmových postupů. Útočí bez skrupulí téměř na všechny smysly a emoce s mimořádně silným účinkem. Jediné, co nezná, je střídmost a intimita (někteří proto také říkají, že čeho je moc, toho je příliš). Akcí nabitý příběh je přitom nesen na bedrech jen tří postav filmového štábu, který se vydává za King Kongem, interpretovaných s plastickou věrohodností. Posedlý režisér jako alter ego Petera Jacksona a zároveň jako karikatura Orsona Wellese (hraje ho Jack Black), zřejmě nejmystičtějšího z filmových režisérů; herečka v podání Naomi Watts zase jako svébytné pokračování hobití linie malých (a v tomto případě i křehkých) velkých a silných postav, a proti nim scénárista Adriena Brodyho jako vyvažující kontrapunkt. Všichni tři jsou však jen statisti vedle samotného King Konga, jemuž Andy Serkis a tým počítačových kouzelníků vdechl při absenci řeči tak neuvěřitelnou přesvědčivost, že můžeme jen oněměle přihlížet a divit se, jak je možné, že virtuální lidoop dokáže vyvolat takovou sílu, dojetí, soucit a strach.

 

Krása filmu o King Kongovi spočívá právě v tom, že zcela bezohledně vrší jeden filmový zázrak za druhým ve zvláštně zvráceném obžerství. Jakoby Jacksonova posedlost propukla naplno v podobné síle, s jakou se postava režiséra v samotném filmu vydává na pouť za mystickým, děsivým stvořením. Cítíme v tom až fatální neodvratnost, shodnou s tou, která vede King Konga k pádu z nejvyšší budovy New Yorku. Jacksonovo potýkání se s jeho tématem není obvyklým natáčením filmu, ale osudovým vyrovnáváním účtů. Tušíme, že přihlížíme něčemu velkému, co zvláštním způsobem převyšuje všechny zúčastněné. (Velikost tématu přitom omlouvá případné nedokonalosti (občasná „viditelnost“ vizuálních efektů, přetaženost některých scén, rodokapsový základ…), které by snad hnidopišnému divákovi nebyly dost dobré. Tyto detaily naopak vyprávění zlidšťují a zabraňují dokonalosti, která by působila příliš chladně.)

 

Peter Jackson se stal dalším pokračovatelem a budovatelem mytologie a mýtu Filmu. Účinek dnešního King Konga je srovnatelný s tím, jaký ve své době v roce 1933 vyvolával King Kong původní. Tento remake není jen více či méně úspěšným převyprávěním staršího filmu, ale jeho znovuzrozením a svým způsobem znovuzrozením dnes již do značné míry oslabeného kouzla hýbajících se obrázků, které jsou v dnešní době všude kolem nás. 

 

King Kong se dotýká právě této zvláštní mytologické dimenze, díky níž ho můžeme také chápat jako svérázné podobenství o světě fantazie. King Kong a jeho fantaskní svět jako nejfantastičtější výtvor imaginace je přemožen přízemními lidmi toužícími po slávě a penězích, spoután a v okovech vystaven v srdci moderního blyštícího světa na jevišti sálu nabitého tehdejší voyeristickou smetánkou – z okovů se mu sice ještě podaří vyrvat, ale nemá kam utéct – přestože se drápe směrem k oblakům, které jsou v rámci žánru ozářeny zapadajícím sluncem, symbolem krásného, poetického zániku, v rámci logiky žánru a chodu reálného světa, který není schopen akceptovat nespoutanost, musí být zničen. King Kongův pád se tak stává symbolem pádu fantazie – fantazie, která přestala existovat spolu s tím, jak si člověk podmanil svět a vymazal všechna bílá místa na mapě – tak nalezl jistotu, že v realitě neexistuje žádný tajemný ostrov, který by mohl sloužit jako případné útočiště King Konga a jemu podobných. A proto namísto reality nalézají útočiště ve světě filmu a jeho zázracích.